Amazonky

Ve společnostech, v nichž panuje otevřenost a přirozený respekt k druhému, si její členové budují sebevědomí, a proto jsou zase na oplátku schopni respektovat druhé. Stereotypy a lpění na rozdělení, které je k ničemu, naopak vzájemnou úctu ničí.

Ani nevím, kde se v naší rodině vzal ten absolutní požadavek ženské emancipace. Moje babička byla skromná žena, která opustila zaměstnání v bance, když se vdala, a pak se až do smrti věnovala domácnosti, dvěma dcerám a později vnukům. Samostatnost jejích dcer se tedy nemohla odvozovat jen od jejího vzoru. Myslím, že tím vzorem byl muž, otec, můj dědeček, kterého jsem bohužel nepoznala, takže si to nemůžu ověřit.

Znám ho z vyprávění jako někoho, kdo si nikdy nenechával od manželky posluhovat, kdo dbal na rodinný život nejen v hranicích domácnosti, ale i pokud šlo o vzdělání, kulturní potřeby i veřejný život. Kdo ale trval také na tom, že dva týdny dovolené stráví bez rodiny se svým turistickým klubem. Byl to dost vysoce postavený úředník v národní bance, ale původem prostý muž z proletářské rodiny, kterému se jako jedinému dostalo slušného vzdělání. Možná byl v té úctě k ženě inspirován T. G. Masarykem (mám po něm jeho zarámovaný portrét).

Jeho dcery, moje matka a její o čtyři roky starší sestra, samozřejmě četly kvalitní literaturu pro mládež. K té patřily i knihy britského spisovatele Arthura Ransomea o klubu Amazonek a Vlaštovek. Moje teta založila v Kolinci u Sušice, odkud babiččin rod pocházel a kam se jezdilo na letní byt, klub Amazonek. Patřily k nim slečny Alena a Míla (moje teta a máma), narozené 1929 a 1933, sestry Karla a Božena, ty byly „lesních“, slečna Lada, „cukrářovic“, a několik přátel a rádců Amazonek, což byli bratři a jeden mladý učitel.

3720511840_5f45ea505d_oKde vzal Arhur Ransome na začátku minulého století, v tradiční společnosti bílých mužů,předlohy pro své Vlaštovky a Amazonky, v jejichž příbězích jsou zcela samozřejmě exponovány dívky ve vůdčích rolích? Foto Martin, Flickr.com

Amazonka Alena psala z kažého léta deník a já jako dítě jsem ty deníky (od roku 1942 do roku 1946) četla jako nejmilejší dětskou literaturu. Dnes si uvědomuji, že Arthur Ransome s naprostou samozřejmostí exponoval dívčí hrdinky svých dobrodružných knížek, vždyť Amazonky i Vlaštovky jsou holky, k nimž se pár kluků přidá, ale dívky hrají vůdčí role při plachtění na letním i zamrzlém jezeře, při průzkumných akcích a dalších četných dobrodružstvích. Stejně jako milé Amazonky z Kolince i tyhle britské se o prázdninách také učí k reparátům z latiny a zlepšují si francouzskou gramatiku.

Dívky z Kolince zůstaly Amazonkami po celý zbytek života, dopustily se mnoha životních dobrodružství a leckteré z nich se přihodilo neštěstí (napříkla vrchní Amazonce zemřel syn v 17 letech). O jejich dalších osudech vím ze zachované korespondence, v níž čtu o událostech a trablech, které přede mnou tehdy, když jsem je jako dítě tak obdivovala, zůstaly utajeny. Například to, že respektovaný „rádce Amazonek“, budoucí učitel Honza, docela dobrý malíř a houslista, se mnoho let svého života trápil s potlačovanou homosexualitou a jediný, kdo to o něm věděl a byl mu v tom trápení útěchou, byla hlavní Amazonka. Z jejich dopisů dnes zjišťuji, jak to měl složité v rodině i ve škole, jak ho nespokjená a asi i „mravně“ pohoršená žena udala a on pak musel nechat učení a dělat někde na stavbě.

Jak si jedna z mladších Amazonek vzala důstojníka a pak si zoufala z bezútěšného života oficírské manželky, až se zamilovala do nezletilého kluka a byl z toho průšvih. Čtu dopisy sympatického přítele Amazonek, jak píše jako čerstvý inženýr v 50. letech o svých pochybnostech o komunistické straně a sám sebe ujišťuje, že se to dá spravit, když lidé jako on budou dobrými komunisty. A pak, o něco později, čtu od něj dopis, jímž nabízí hlavní Amazonce pomoc, když jí z politických důvodů zavřou manžela, ale ne pomoc politickou, kamarádskou.

Uvědomuji si s úžasem, jak se v tom malém, otevřeném a respektujícím společenství, které spojují mlčky formulované, ale nezrušiteslné zásady Amazonek, projevily všechny možné politické, sociální a genderové situace, o jakých dnes na těchto stránkách píšeme. Jak v tom malém okruhu lidí vždycky spadli do neštěstí a frustrace ti, kteří si chtěli cestu nějak zjednodušit, něco zapřít, vyhnout se překážce, trochu se prodat. A jak Amazonky, které vším prošly, sice utrpěly rány, ale neprohrály.

Vlastně nevím, kde našel Angličan Arthur Ransome předlohy pro své Vlaštovky a Amazonky. Z jeho dostupného životopisu vyplývá, že byl spíše levicového smýšlení, choval obdiv k Rusku, ale možná také v Rusku působil jako agent britských tajných služeb. Kdo se v těch mužích země Jamese Bonda má vyznat. Prostředí jeho příběhů, jezera v Lake District, je reálné a identifikovatelné. Každopádně napsal nejen pěkné knížky pro děti, ale vytvořil i identifikační vzor. Jeho Amazonky a Vlaštovky se nesnaží vyrovnat klukům ani s nimi nesoupeří o prvenství či přízeň, jsou prostě samy sebou a jako takové jsou dobré dost.

Na příkladech života Amazonek, které mě vychovávaly, však vidím, že v průběhu času se něco stalo. Obě sice zůstaly Amazonkami, neztratily nic ze své přirozené autority, aktivity i intelektu, pozbyly však vůdcovských pozic. Společnost dospělých jejich amazončích vlastností ráda využívala, ale do nejvyšších pozic je nepustila. Byly by se musely rvát nebo se trochu prodat či uhnout – ale to se vůbec nesrovnává s pravidly Amazonek!

Na papíře zákona je u nás všechno v pořádku, ale společnost jako organismus úplnou emancipaci nepřijímá. Obraz, který nám předkládá Arthur Ransome ve svch knížkách o rodině (v příbězích vystupují i rodiče a jiní dospělí) je úplně tradiční, nejsou v něm žádné genderové ani rasové nebo etnické výjimky, je to tradiční společnost bílých Angličanů. A přesto je v ní absolutní respekt mezi jednotlivci i generacemi. V čem to je? Snad v tom, že v jeho základech cítíme velké sebevědomí.

Jako Amazonka ve druhé generaci na stará kolena cítím, že právě nedostatek sebevědomí brání českým mužům v respektu k ženám. A že to je možná povahou naší školy, tím, co pořád vydáváme za tradiční rodinu, stereotypním rozdělením rolí a lpěním na věcech, které jsou k ničemu.

Takže náš Boj o ostrov, jak se jmenuje v překladu první Ransomova knížka z roku 1930, stále probíhá.

A co si myslíte vy? Diskuse (8 příspěvků)

Petr Šťastný - Malé Přítočno

Ransome Úterý, 21.Března 2017, 09:25:40

Od Arthura Ransome jsem jako kluk četl vše co vyšlo. Kromě aktivní role dívek se mi líbila samostatnost, kterou autor dětským hrdinům dopřával.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Vlaštovky - mírná korekce Úterý, 21.Března 2017, 10:10:12

To, co píše Alena Zemančíková o děvčatech - Amazonkách, jistě platí, jen bych asi mírně korigoval to, že Vlaštovky jsou děvčata, k nimž se pár kluků přidá. Vlaštovky jsou 2 kluci a 2 holky, John je kapitán, Zuzana - první důstojník, Titty - první námořník, Roger - plavčík - jejich role jsou vyrovnané, rovnoprávné. Je to krásná, dobrodružná a moudrá literatura pro děti, k níž se lze vracet i po letech.

Alena Zemančíková - Brno

Úterý, 21.Března 2017, 20:30:40

Milí přátelé, Vlaštovky jsou opravdu koedukovanější, než uvádím ve svém zjednodušení,ale Amazonky jsou dvě holky, dvojčata Nancy a Peggy, skvělé v plachtění i v přátelství.
Ale o to tolik nejde - zkusme si vybavit, kde v české literatuře pro děti ( v tpomto případě pro teenagery) máme takový obraz rovnoprávnosti a volnosti (respektované i rodiči) jako u Arthura Ransomea a Astrid Lindgrenové, jejichž prcvní knihy vyšly v 30. letech 20. století. Není ta naše věčná neschopnost integrovat ženy rovnorpávně do veřejnéhoo diskursu zakotvená v nějakých pozůstatcích rakousko-uherského biedermeieru, kterým skandinávské země nebo Británie neprošly?
Foglar? naprostá deformace. A kromě něj - kde máme autora ( autorku), poskytující identifikační vzor?
Opravdu by mě zajímalo, kde pramení to naše už trapné zpátečnictví a zatuchlost. Pokračujme v diskusi, prosím.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Úterý, 21.Března 2017, 22:36:52

Kde v české literatuře pro děti máme takový obraz rovnoprávnosti a volnosti (respektované i rodiči) jako u Arthura Ransoma a Astrid Lindgrenové?
Namátkou v knize Irča vede jedenáctku od Jaromíry Hüttlové, jedné z prvních absolventek Minervy.
Ve srovnání literární úrovně je to s Irčou slabší, ale když se bavíme o typu postav, není o nic horší Amazonka než Nancy.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 22.Března 2017, 13:49:0

Také bych si namátkou vzpomněl na román "Robinsonka", o jednom velmi samostatném děvčeti. - Ovšem nutno připojit, že tento román napsala žena.

Ale jinak - je dosti problematické nějak odpovídat na podnět či stížnost paní Zemančíkové: na straně jedné má bezpochyby pravdu v tom že v oblasti dobrodružné literatury kvantitativně vysoko převyšují postavy mužské respektive chlapecké; ale na straně druhé je dost stěží možné se tomu nějak příliš podivovat, dobrodružné výpravy a podniky byly přece jenom vždycky daleko spíše doménou "nás kluků" ;-), dovolím si připomenout.

Když si vzpomenu na naše dětská podnikání na vesnici, kam jsme s bratrem vždy přijížděli na prázdniny - pak ať se jednalo o to jít na dobrodružnou výpravu do lesa nebo uspořádat soutěž v lezení po stromech anebo bitvu nezralými jablky, opravdu si nedokážu vzpomenout, že by iniciativa někdy vzešla z řad přítomných děvčat. Ani Nancy, ani Peggy tam prostě nebyly přítomny.

- A ostatně bych ještě připojil, že "skutečnou" Amazonkou byla vlastně jenom Nancy; která se i vůči své vlastní sestře chovala se sotva skrývanou dominantností. A když jednou byla Nancy (sklácená nemocí) mimo hru, pak Peggy se jen s velkými obtížemi snažila hrát dál její (Nancynu) roli. Tedy roli rozhodné a sebevědomé přirozené vůdkyně.

Takže, ono je to všechno asi přece jenom spíše o té schopnosti rozhodného, dominantního vystupování; a nedá se nic dělat, tady má mužský element svou jen stěží odstranitelnou výhodu. Konstatováno s Cimrmanem, může se nám to sice nelíbit...

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Středa, 22.Března 2017, 13:55:5

Hm. To v našem indiánském kmeni těžce převládaly holky. V lezení na stromy ani v jiných dobrodružných radovánkách nám to nijak nepřekáželo.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Ještě k Vlašťovkám a Amazonkám: Středa, 22.Března 2017, 14:08:3

V našem skautském oddílu se pod vlivem četby Ransomových knih vyskytly přezdívky Nancy, Titty a Peggy. O Zuzanu jaksi nebyl zájem. To starostlivé děvče , které dbalo o to, aby měl Roger suché ponožky, a které umělo dokonale připravit míchaná vajíčka, asi až příliš evokovalo představu maminky, než aby ztotožnění s postavou bylo lákavé.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Čtvrtek, 23.Března 2017, 10:24:29

Někde jsem četl, že Ostrov pokladů je ideální četba pro kluky - zřejmě se myslí prepuburtální kluci - protože tam není žádná žena.

V starší dobrodružné literatuře většinou ženy přidávají hlavně "love interest" a to kluky nebaví. V románu Černý šíp to Stevenson vyřešil geniálně - z kamaráda a společníka v dobrodružství se na konci knihy vyvrbí převlečená žena, do které se hrdina samozřejmě okamžitě zamiluje. Tím se také řeší to, že "male bondage" je snadno vnímána jako homosexuální vztah.

Ve verneovkách hrají ženy většinou jen pasivní roli. Tolkienovy knihy jsou také klukovská literatura, pro účely filmu musely být milostné příběhy a role žen expandovány.

Rychlé šípy jsou také skoro bez holek. Ovšemže Foglarův zájem o prepubertální chlapce měl sublimovanou erotickou podobu. Lewis Carol se zase zajímal jen o holčičky.

Kamárádit s holkou je dnes u mladších kluků méně neobvyklé než kdysi, ale stejně se pořád děti do určitého věku většinou spontánně moc nekoedukují, je tam hodně rozpaků, bez moderování dospělým je to pro děti těžké.

Bývá zvykem popírat popírat evidentní velkou podobnost Pána prstenů s Wagnerovým Prstenem Nibelungovým. Ten je ovšem opravdu pro dospělé, jsou tam dva silné milostné příběhy, vztah otce k dceři, životodárná bohyně.