Šaráda kolem tureckého referenda

Karolína Kašparová popisuje snahy evropských zemí zabraňovat tomu, aby na jejich území pronikala politika Turecka. Jenže Erdoğan má trumfy v rukávu.

Nedělním večerem otřásla takřka neuvěřitelná situace: facebookový příspěvek Matěje Stropnického, který je povětšinou trnem v oku velké části společnosti, zahltily pochvalné a sympatizující komentáře. Nejvíc ohromující z nich však byl tento: „Jsem konsternována: máme stejný názor!“ Napsala ho Klára Samková.

Zatímco si mnozí čeští uživatelé Facebooku sbírali oči z klávesnice, rozbíhala se na sociálních sítích debata o tématu, kterého se týkal i Stropnického příspěvek: o co se vlastně turecký prezident Erdoğan v západní Evropě snaží a jak by na to Evropská unie a její členské státy měly reagovat?

Vezmeme-li v úvahu fakt, že českým protiuprchlickým aktivistům konečně došlo, že progresivní levice skutečně nepatří k fanouškům současné politiky Turecka, můžeme vlastně jásat: ve vymezení se proti tomu, o co se Erdoğanův režim snaží v některých zemích Evropské unie, našla konečně česká, a vlastně i evropská společnost napříč velmi různorodými názorovými skupinami společné téma. Nechme stranou to, že se jedná pouze o identifikaci společného nepřítele – ve víc v současné době nejspíš nemůžeme doufat.

Otázkou zůstává, zda nám to vůbec k něčemu bude. Prvotní instinkt většině z nás velel se z víkendové situace radovat: Nizozemsko se konečně k danému problému postavilo čelem a rozhodlo se nedovolit tureckým ministrům ve své zemi propagovat referendum, které by mimo jiné umožnilo současnému prezidentovi Erdoğanovi vyhazovat a najímat ministry, přičemž by teoreticky mohl zůstat v úřadě až do roku 2029. Tato situace ovšem není tak jednoduchá, jak se zdá.

Nizozemské volby
Má to samozřejmě co dělat s nizozemskými volbami. Propagace tureckého referenda totiž dosud poměrně dlouho probíhala v Nizozemsku celkem bez problémů, a víkendové kroky premiéra Marka Rutteho tak mohou být logicky vykládány jako snaha získat těsně před volbami hlasy navíc. Poslední události v Nizozemsku však mohly pomoci i jeho rivalovi Geertu Wildersovi, který mimo jiné bojuje za zavření mešit a zákaz muslimské imigrace a prodeje Koránu.

Wilders jednoduše tvrdí, že policejní rozehnání Erdoğanových sympatizantů v Rotterdamu, kterým se nelíbil zákaz vstupu turecké ministryně pro rodinné záležitosti, spolu s Erdoğanovou vyhrocenou rétorikou o nizozemském nacismu vlastně dokazují to, co on tvrdí už léta: muslimské státy se snaží narušit evropskou demokracii a bezpečnost a je třeba je zastavit. On sám by to přece udělal už dávno! (Doteď bohužel nemohl dělat víc, než o tom tweetovat z gauče, jak ironicky prohlásil Rutte při volební debatě.)

Byly tedy víkendové kroky nizozemských politiků správné? Někteří jejich kritici upozorňují na zbytečnou eskalaci nenávisti mezi tureckou menšinou v Nizozemsku a zbytkem populace (což nutně neznamená, že všichni lidé s dvojitým turecko-nizozemským občanstvím podporující současného prezidenta) a na zbytečně „silácké řeči“ před volbami.

Zaznívají komentáře, že podobné kroky na omezení propagace tureckého referenda měly proběhnout už dávno. Události posledních dnů však ukazují, že jestli má někdo na svědomí zbytečnou eskalaci nenávisti, je to právě turecký prezident, který po svém přirovnání Nizozemců k nacistům přišel s tvrzením, že se nizozemský „zkažený charakter“ ukázal již při masakru ve Srebrenici, kde byli Nizozemci dle Erdoğana zodpovědní za smrt osmi tisíců bosenských muslimů. Tento zkažený charakter se dle tureckého prezidenta ukázal ve chvíli, kdy sto deset lehce ozbrojených nizozemských členů mírových jednotek nedovedlo bosenským Srbům v onom masakru zabránit. Až výsledky voleb však mohou ukázat, komu z nizozemských politiků víkendové události nejvíce pomohou.

Referendum v Turecku
Erdoğan však není žádný blázen, kterého pouze ovládl hysterický strach z případného neúspěchu tureckého referenda, které se má konat 16. dubna. V Evropě žije kolem tří milionů potenciálních tureckých voličů a vzhledem k tomu, že výsledek referenda zatím vůbec není jistý, představují tito lidé důležitou sílu, neboť si mnohdy tureckého prezidenta poněkud idealizují vzhledem k tomu, že v Turecku sami nežijí.

Částečné omezení kampaně v Evropě může Erdoğanovi ve výsledku nakonec i pomoci, protože mu to umožní dobarvovat svůj příběh o nacistické Evropě. Z úst muže, v jehož zemi se běžně zavírají novináři, zní řeči o svobodě slova samozřejmě poněkud absurdně.

Vítězem soutěže absurdních výroků se však stává současný generální tajemník NATO Jens Stoltenberg, který věří, že by se Turecko s Nizozemskem měly soustředit na společné hrozby, jež je ohrožují zvenčí, spíše než na to, co je rozděluje. Mnozí Nizozemci totiž považují turecké zásahy do autonomie jejich země za skutečné ohrožení, které navíc zhoršuje vztahy turecké menšiny se zbytkem obyvatel, a je také otázka, zda pro Erdoğana momentálně představují největší „nepřátele“ Rusko a takzvaný Islámský stát, na které Stoltenberg narážel. Nebylo by však spravedlivé generálního tajemníka obviňovat z naivity či hlouposti – jeho výrok naopak dokazuje mnohými nenáviděný fakt: NATO i Evropská unie Erdoğanovo Turecko potřebují.

Kde to všechno začalo
Tureckou předvolební šarádu naplno odstartovaly už zákazy turecké kampaně v Německu, které se však odehrály jen na lokální úrovni. Jejich skutečným důvodem bylo dle některých médií turecké zatčení Denize Yucela, německého novináře tureckého původu pracujícího pro Die Welt.

Oficiální důvody byly formulovány odlišně. Například v Hamburku šlo o „značné nedostatky v požární ochraně“, v severozápadní Gaggenau zas prohlásili, že je hala příliš malá, aby se do ní vešel očekávaný dav. Rozhodně však nemůžeme mluvit o žádných generálních zákazech.

Předminulou neděli dle plánu proběhlo vystoupení tureckého ministra hospodářství v Kolíně nad Rýnem a jedinou spolkovou zemí, které plošně zakázala kampaně tureckých politiků, bylo Sársko. Co se Francie týče, tak poté, co tureckému ministrovi zahraničí neumožnili vystoupit na politickém mítingu v Rotterdamu, plamenně řečnil o nizozemském fašismu na shromáždění v Métách.

Dohoda EU s Tureckem dává Erdoğanovi silnou vyjednávací pozici. Foto Wikimedia Commons

Některá shromáždění zablokovalo i Rakousko a Švýcarsko a rakouský spolkový kancléř Christian Kern dokonce předminulou neděli volal po celounijním zákazu turecké kampaně. Vypadá to však, že především Německo se k podobným krokům rozhodně nechystá. Angela Merkelová sice ostře kritizovala turecké přirovnávání současných evropských zemí k nacistům, přičemž mluvila o neúctě k obětem režimu, vůbec se však nevyjádřila k oněm kampaním, takže se dá předpokládat, že je prozatím, alespoň formálně, německá vláda schvaluje.

To potvrzují i výroky předsedy parlamentní skupiny SPD, Thomase Oppermana, a mluvčí německé vlády, Ulrike Demmer, kteří mluví o svobodě slova jako o jedné z nejdůležitějších hodnot Německa, přičemž právě na základě svobody slova by dle jejich názoru turecká kampaň v Německu měla dále probíhat. Co když mají tito lidé pravdu a zákaz turecké kampaně by skutečně znamenal narušení svobody slova v evropských zemích? Kde jsou hranice? Můžeme tuto kampaň zakázat jen proto, že se nám její potenciální výsledek nelíbí?

Hranice svobody slova a o co tu vlastně jde
Hranice svobody slova nejsou a nikdy nebudou jasně vymezeny, což ukazuje právě tento případ. Můžeme najít mnoho argumentů pro jednu i druhou stranu, přičemž výsledný soud může být vždy ovlivněn jednak politickou strategií, jednak našimi emocemi. To se samozřejmě týká i mého pohledu, ke kterému mě navedla Stropnického odpověď na komentář Kláry Samkové: lidská práva mají být garantována lidem, nikoli státům.

Pokud by tedy část turecké menšiny v některé ze zemí západní Evropy zorganizovala demonstraci na podporu tureckého prezidenta, těžko by jim to evropští politici mohli upírat. Jakmile se však jedná o politické setkání v jiné zemi, a to ještě prováděné politickými reprezentanty, jejichž záměry jsou, co se demokracie týče, přinejmenším pochybné, už to lze považovat za ohrožení autonomie dané země.

Za směrodatné můžeme brát i rozhodnutí německého ústavního soudu, který řekl minulý pátek (byť samozřejmě někteří tvrdí, že rozhodnutí bylo politicky motivované), že zákazy turecké kampaně v Německu nelegální nejsou, a že tedy turečtí politici nemají žádné právo vést v Německu jakoukoli politickou kampaň.

Proč tedy Angela Merkelová a jiní evropští politici neseberou odvahu a konečně se nezasadí o zákaz těchto kampaní, které dle mnohých ohrožují stabilitu a autonomii evropských zemí? Proč pak musí Evropané čelit vyhrocené eskalaci konfliktu, které předchází pochybně odůvodněné zákazy jednotlivých shromáždění či příjezdů politiků?

Proč Evropská unie jednotně neodkáže Turecko do patřičných mezí, nevyšle svým obyvatelům jasnou zprávu, že za nimi stojí, a nechá si místo toho takové téma sebrat islamofobní pravicí? Proč už se to prostě dávno nezakázalo, aby teď mnozí evropští politici nemuseli vypadat jako od reality odtržení náměsíčníci, kteří na poslední chvílí hasí již neuhasitelný požár?

Odpověď je velmi jednoduchá a jistě už mnohé napadla: dohoda s Tureckem. Jistou roli samozřejmě hrají i závazky vůči NATO. A pokud se někdo rozčiluje, že už by evropští politici konečně měli začít jednat, takový zápal rychle chladne při Erdoğanových výhružkách, že „vpustí“ do Evropy tři miliony příchozích. Můžeme být jakkoli pro přijímání uprchlíků, ale realistická představa, jak by taková událost zamávala veřejných míněním a vystřelila preference extrémní pravice do výše, se nemůže líbit nikomu. Angela Merkelová se tedy nechová zbytečně slabošsky – jen si uvědomuje daná rizika.

Máme tedy na výběr ze dvou variant: buď bude Evropská unie hrát podle tureckých pravidel a doufat, že referendum přesto neprojde (to zahrnuje riziko, že si protiturecké téma jako součást islamofobie přivlastní extrémní pravice), nebo se proti Turecku vymezí, přičemž bude riskovat jednorázový příchod běženců.

Na ten může reagovat snahami o integraci (ke kterým bohužel teď v mnoha zemích není vůle, přičemž by to mohlo posílit snahy mnohých členů Unii opustit), nebo se prostě a jednoduše opevnit a na pomoc Turecka nespoléhat, což je samozřejmě řešení, která by jednak vyžadovalo celounijní spolupráci a jednak je představa „pevnosti Evropa“ mnohým přirozeně proti srsti (byť je zde důležité zmínit, že zadržování naprosto stejných lidí v Turecku už jim tolik nevadí). Tento postup už by se totiž skoro nijak nelišil od těch, po kterých volá Wilders či Le Pen.

Naštvání tedy opadá a přichází poněkud „blbá nálada“. I přesto, že v současné situaci nenacházíme jednoduché řešení, můžeme se alespoň těšit z té neobvyklé názorové shody, která panuje nejen v České republice, ale i v mnoha jiných unijních zemích (třiaosmdesát procent Němců je pro zákaz kampaní tureckých politiků na německé půdě). Možná, že právě tento jednotný postoj může být tou nejlepší motivací k hledání optimální cesty.