Nákladové nádraží v Bělehradě: uprchlický squat uprostřed velkoměsta

Skladiště nákladového nádraží v Bělehradě není koncentrační tábor, spíše místo, kde přijmete otřesné životní podmínky výměnou za alespoň malý díl svobody, říkají Milan Votypka a Radka Valová, terénní koordinátoři Pomáháme lidem na útěku.

17321688_1420103634686622_1288112444_n

Milan Votypka

17.03.2017 07:51


Spoluautor: Radka Valová

Iniciativa Pomáháme lidem na útěku (PLNU) působí již skoro půl roku v oficiálních uprchlických táborech v severním Srbsku. V nich žije v provizorním ubytování asi půldruhého tisíce lidí – rodiny s dětmi i samotní muži nejrůznějšího věku, mnozí z nich už půl roku, ale i déle. Dobrovolníci jim rozdávají materiální pomoc, oblečení a hygienické potřeby, perou jim ve speciálně zřízené prádelně prádlo, snaží se jim ukrátit dlouhou chvíli prostřednictvím sbírkové knihovny či organizováním různých volnočasových aktivit.

Hranice jsou totiž pro tyto lidi téměř uzavřené, a tak obyvatelům táborů bez dostatečné hotovosti a vůle podstoupit drahý a nebezpečný nelegální přechod hranic zbývají jen dlouhé, jednotvárné měsíce čekání, nuda a bezvýchodnost. Pro ilustraci – prostor tábora v Adaševci tvoří roky chátrající objekt bývalého dálničního motelu a několik velkokapacitních stanů. V dohledu je pouze dálnice, betonové prostranství před benzínovou pumpou a  z druhé strany pole a několikakilometrová polní cesta vedoucí do nejbližší vesnice.

Toto prostředí však představuje díky základnímu materiálnímu zabezpečení na první pohled poměrně snesitelné místo k pobytu, což vyniká v porovnání s na divoko vzniklými tábory neoficiálními. Jedním z takových míst je bývalé nákladové nádraží v srbském Bělehradu, které se během letošní tuhé zimy stalo díky své apokalyptické atmosféře předmětem zájmu médií a dočkalo se také absurdních srovnání s koncentračními tábory.

V sousedství vznikající luxusní čtvrti Belgrade Waterfront, která se tu z rozhodnutí srbské vlády začala stavět v roce 2014 a jejíž existence má pomoci proměnit Bělehrad v moderní metropoli západního střihu, žije v rozpadajících se skladištích nákladového nádraží několik set mužů – mladých, starších, často i chlapců. Částečně oplocený areál ležící bezprostředně za autobusovým a vlakovým nádražím začíná placeným parkovištěm, které plynule přechází v neoficiální uprchlický tábor plný začouzených, chátrajících budov popsaných graffiti, jejichž nejčastější námět tvoří výzvy k otevření hranic a citáty apelující na lidskost.

Neoficiální tábory nejsou srbskou vládou nijak podporovány, za distribuci materiální pomoci v nich organizacím, které se zde rozhodnou pomáhat, dokonce hrozí  ze strany srbských úřadů odebrání registrace. Na místě je však tiše trpěno několik nezávislých dobrovolnických skupin, které zde zajišťují některé ze základních potřeb, například iniciativa Hot Food Idomeni rozdá denně tábořícím mužům až 1300 porcí teplého jídla.

PLNU kvůli dlouhodobému monitorování situace, každodennímu působení v oficiálních táborech a otevřenému vztahu se srbským Komisariátem pro uprchlictví a migraci toto zdánlivě drsné opatření chápe a nastavená pravidla respektuje. Ze strany srbské vlády se jedná především o snahu udržet elementární kontrolu nad pohybem osob, efektivitu poskytování pomoci a v neposlední řadě také omezení násilí a ochranu uprchlíků před kriminalitou nejrůznějšího druhu.  

Do táborů přijíždí řada zvědavců a novinářů, toužících po silných zážitcích a po hlubokých lidských příbězích, které by zvýšily čtenost jejich periodik. Tyto návštěvy bohužel většinou nijak nepřispívají ke zlepšení života obyvatel tábora, někdy je tomu dokonce naopak. Někteří si na jejich přítomnost a stále se opakující otázky už zvykli, spousta z nich se však před mediálním zájmem ukrývá.

Při naší návštěvě jsme nechtěli být jedni z nich, a proto jsme se zpočátku drželi stranou a do útrob tábora vstupovali s respektem k soukromí jednotlivců. K našemu velkému překvapení nás však na místě vřele přivítalo několik známých tváří z tábora v Adaševci. Jeden z nich nás dokonce pozval na návštěvu svého současného příbytku – malé útulně působící místnosti vystlané dekami a opatřené visacím zámkem na dveřích, ve zdejších podmínkách nebývalý luxus. Většina lidí zde totiž přespává na improvizovaných leženích v otevřeném prostoru skladištních hal, případně si pod střechou postaví stan.

Podmínky tábořiště jsou skutečně na první pohled šokující, přesto ho však nelze označit jen jako místo plné zoufalství. Ačkoli se zde ve srovnání s oficiálními tábory žije mnohem méně pohodlně, obyvatelé si svépomocí snaží své životní prostory improvizovaně vylepšovat a svou situaci komentují slovy: „Tady se cítíme volněji, v oficiálních táborech se dá jen jíst a spát.“ Absurdnost celé situace podtrhuje odpověď jednoho mladíka na otázku, zda by ocenil, kdybychom mu příště něco přinesli: „Ne, díky, máme tady všechno, co potřebujeme.“

V oficiálních táborech jsou migranti jen pasivními příjemci pomoci. Jsou odtržení od společnosti a dění okolního světa, mají velmi omezenou možnost zapojit se do organizace a fungování tábora. Nemůžou pracovat, a to ani za symbolickou odměnu, často si nemohou ani uvařit vlastní jídlo. Paradoxně se tak vzdávají zdánlivého pohodlí oficiálních táborů a v bývalém skladišti v centru Bělehradu hledají možnost vzít svůj život trochu více do vlastních rukou, svobodně se rozhodnout o náplni každého dne a aktivně ovlivňovat prostředí, ve kterém pobývají. Tento příběh je jen dalším střípkem do mozaiiky obrazu „neviditelné“ humanitární katastrofy, která v současné době v Evropě probíhá a před kterou někteří političtí představitelé zavírají oči.