Magnesii Literu nesmíme brát moc vážně

Výroční knižní ceny Magnesia Litera nelze brát jako reprezentativní průřez českou literaturou, spíše jako orientační doporučení, které knížky je (možná) dobré si přečíst.

Minulý týden byly vyhlášeny nominace na cenu Magnesia Litera 2017. Při jejich pročítání si člověk musí uvědomit, že Magnesia Litera je hra, že je třeba brát ji jako upozornění na knížky, které je dobré si přečíst. Že záleží na nakladatelích, které knihy do soutěže pošlou. Že je k něčemu dobrá i nesouhlasná smršť, která se každoročně strhne. Že autoři (kromě ceny za Knihu roku) nedostávají k ceně žádné peníze.

Z osobní zkušenosti mohu říci, že jsem v průběhu každého ročníku měla u některé knihy po jejím (většinou dodatečném) přečtení pocit, že opravdu nechápu, čím porotu Litery zaujala a proč by měla být oceněna – byť nakonec nebyla (ale někdy i byla). Většinou za tím cítím mimoliterární ohledy – postavit do světla autora, který je stereotypně zařazován do kategorie lehkého čtení, jako to bylo v případě loňské nominace knihy Pečená zebra Ivy Pekárkové, pojednávající o různých podobách manželství bílých Češek s Afričany (na téhle knize mi připadá mimořádně cenné, že je evidentně podložená poctivou znalostí problematiky až do osobního rizika.)

Nebo, v případě povídkové knížky Pavla Bušty Sigmundovy můry upozornit nejen na dosud velmi mladého autora, ale také na úplně miniaturní okrajové nakladatelství. Tyto ohledy nepřiměřeně převážily nad literární kvalitou povídek a v tomto případě jsem považovala i nominaci za omyl. Vždy je tam kniha vysokého stylu, taková, kterou pravděpodobně neuvidíme v rukou čtenáře v prostředku veřejné dopravy – Daniela Hodrová nebo letos Zuzana Brabcová. Kniha výborně napsaná, ale těžko srozumitelná, stravitelná pro menšinového, intelektuálně založeného čtenáře.

Jedna knížka bývá strhující četbou s originálním námětem, přinášejícím do české literatury nové světlo ve volbě tématu, stylu i zpracování, knížka, která se vyhýbá klišé, či spíše je ignoruje, nedbá na stylovou, žánrovou ani tematickou konjunkturu a jde si svou cestou ke čtenářům. Vloni to byla dle mého mínění naprosto právem oceněná Do tmy Anny Bolavé.

Některý z nominovaných titulů pravidelně klade otázky po české národní a kulturní identitě, odkazuje ke konkrétní historické události z moderních dějin. A další jsou tituly opulentně oplývající fantazijními prvky, romány opřené o historické reálie, které opřádají bohatě vypraveným příběhem (Stančík: Mlýn na mumie). V tomto případě jde o požitek ze čtení (pokud se dostaví), podložený evidentním požitkem z psaní.

Každý rok po vyhlášení Magnesie litery se strhne vlna zdrcující kritiky všeho, od zpochybnění nominací až po odsudek předávacího večírku (jako kdyby byl důležitý). Letos to nebude jinak.

17190688_10154305027068053_6430236194636670347_nKaždý rok se po vyhlášení cen strhne vlna zdrcující kritiky. Někteří autoři to ovšem letos od kritiky schytali již po vydání. O to větším překvapením může být jejich nominace. Foto FB Magnesia Litera

Co vše může uvíznout v sítu poroty
Z loňských knížek, nominovaných na Magnesii Literu, jsem si mnohé přečetla dodatečně, takový je ostatně i smysl té ceny. U řady z nich jsem měla silný pocit přecenění – například u knihy Blanky Jedličkové Ženy na rozcestí. Divadlo a ženy okolo něj 1939–1945, která mi připadá jako knižně vydaná diplomka bez mimořádného vkladu stylu i názoru (Objev roku). Někdy člověk až žasne, co uvízne v sítu poroty, a mně se po těch letech zdá, že počet nakladateli přihlášených knih prostě nelze pozorně přečíst, že je toho na členy porot, kteří nemají členství za hlavní angažmá, prostě příliš, že se v malém prostředí české kulturní scény není možno vyhnout často předpřipravenému názoru. A že to tak prostě musíme brát.

Z letošních nominací v oboru prózy mě překvapila nominace dvou knih, které se dočkaly poměrně ostrých kritických výtek. V případě Ratajského lesa Aleše Palána, románu, v němž autor zpracovává konkrétní událost z 50. let na Vysočině, padla výtka manipulace s fakty. Cituji z recenze Pavla Mandyse v Hospodářských novinách: „vraha [komunistické funkcionářky] Landstofa přejmenuje na Salvetra a vykreslí jej jako sveřepého protikomunistického odbojáře v duchu bratří Mašínů, který Kvašovou (v románu se jmenuje Felbabová) zastřelí po zralé úvaze, protože poznala jeho komplice. A i v pozdějších pasážích Salvetra portrétuje jako zásadového odbojáře, který při procesu bere všechnu vinu na sebe a zapírá spolupachatele… V pojetí těch pasáží knihy, které se opírají o pečlivě prozkoumané historické skutečnosti, to nutně působí jako přibarvování historie.“

V případě Únavy materiálu Marka Šindelky se kritická výhrada týká stereotypního zobrazení postavy dospívajícího kluka – uprchlíka z nejmenované země v nejmenovaném terénu Evropy. Klára Vlasáková a Michaela Rosová v Salonu Práva nesouhlasí s fantazírováním o identitě jakéhosi obecného nedospělého uprchlíka, se soustředěním autora na tělesné prožívání všech strázní a ve výsledku se schematickým obrazem, který nepřesvědčí, protože hrdina vlastně nemá jinou než uprchlickou identitu. (Můžeme srovnat s Démanty noci Arnošta Lustiga, tam jde o totéž, ale ve vyprávění cítíme osobní zkušenost a autorovu znalost situace obou prchajících kluků). Mně Šindelkův román ostatně ani nepřipadá obzvlášť mistrně napsaný, krátké věty mi přijdou po čase únavné a jako obraz způsobu myšlení prchajícího hrdiny nevěrohodné.

Voliéry Zuzany Brabcové jsem nečetla, ale znám jiné její knížky. Jistě to je text pozoruhodný, do jaké míry skvělý, uvidím. Rozhodně si přečtu knihu Michala Přibáně Všechno je jen dvakrát, protože pojednává o době normalizace (doufejme) nestereotypním způsobem: psát o tom, že v té době lidé především autenticky žili, a nejen buď kolaborovali, nebo trpěli pod komunistickou diktaturou, mi připadá zajímavé a nanejvýš důležité téma.

Do knížky Ladislava Šerého Nikdy nebylo líp se mi moc nechce, jejími postavami jsou muži, scházející se v hospodě a všelijak nedějově reflektující svou existenci. Bezpochyby chytře, Ladislav Šerý je filosof a intelektuál, ale já prostě tohle mužské, uprostřed krize středního věku zamrzlé rozjímání o životě nerada čtu. Kolega Jonáš Zbořil z Radia Wave (kterému se knížka líbí) píše, že je psána „z pohledu relativně úspěšných mužů, u kterých se nadějné konstatování „nikdy nebylo líp“ mění v otřepanou frázi. Začátek věty, která pokračuje trpkým, sebelítostivým „ale“.

Knížka Bianky Bellové Jezero už vzbudila dostatečný kritický ohlas, nepadá vůči ní žádná podstatná výhrada, je to, zdá se, za minulý knižní rok světlo na literární scéně (Bianca Bellová je ovšem zavedená autorka). Mnohokrát už zaznělo, že spisovatelce za inspiraci posloužil článek v National Geographic o vysychajícím Aralském jezeře (hned jsem si vzpomněla na Den delší než století Čingize Ajtmatova, kde se o ekologické katastrofě spojené s jeho vysycháním píše už v 80. letech 20. století). I v této knize, podobně jako u Marka Šindelky, je hrdinou dítě, kluk, který v kontaminované oblasti u Jezera hledá matku, lásku, sebe sama.

Je to iniciační román, píší kritikové, a já s nimi souhlasím. Mně však, na rozdíl od nich, poněkud vadí ta dystopická neurčitost. Půjde-li to tak dál, nastane důvod uvažovat o novém způsobu psaní o jakémkoli prostoru i situaci světa, o nichž si můžeme skrze globální média najít všemožné informace, a pak ho zbavit jména a psát na jeho pozadí své vlastní příběhy, kterým ten exotický svět nebo situace dodá atraktivity, již by v domácích reáliích neměly.

Opomenuté knihy
Pokud jde o jiné kategorie, než je beletrie, měla bych do Magnesie Litery své vlastní tipy: v kategorii odborné literatury zde nedávno zmíněnou knihu Andrease Wiedemanna Pojď s námi budovat pohraničí (Prostor). Nebo třeba literárněvědnou publikaci Arnošt Vilém Kraus a počátky české germanobohemisitiky, kterou sestavil Václav Petrbok a vydala Academia. Zejména pokud jde o tuhle kategorii, myslím, že porota nemůže pořádně přečíst všechny publikace z nesouměřitelných oborů a často o mnoha stránkách, natož pak posoudit jejich skutečnou kvalitu (nejen atraktivitu).

Pokud jde o Nakladatelský čin, pak bych nominovala knihu Václava Jamka Na onom světě se tomu budeme smát z nakladatelství Burian a Tichák. Tahle knížka je tak formálně výstřední, že vydat ji opravdu vyžaduje od nakladatele vůli k činu. A pražské nakladatelství Brkola vydalo hry Romana Sikory pod názvem Labyrint světa a ráj biče – to je rovněž impozantní nakladatelský čin, předkládající k četbě dramatickou tvorbu všude jinde, jen ne v Praze oceňovaného autora.

Čas strašně letí a mnoho knížek, které jsem v posledním roce četla jako nové, vyšly už v létech předchozích. Nemluvě o těch, které vyšly už dávno.

Magnesii Literu hlavně nesmíme brát příliš vážně.