Utrpení mladých Boháčků

Takzvanou střední třídu finančně neohrožuje plánované progresivní zdanění, ale fenomény, které tu už dávno máme: platová nerovnost mužů a žen a obecně nízká úroveň mezd, uvádí Tomáš Pavlas ve svém komentáři.

V reakcích na představené progresivnější zdanění z dílny ČSSD se nápadně často opakovala zvolání typu: jak k tomu přijde muž s platem 36 tisíc čistého, který živí manželku, děti a táhne hypotéku? Nu, co si má takový muž počít? Možná by se měl zastydět – asi si vše předem dobře nerozmyslel, když se pustil do něčeho, co nezvládá. Tak by aspoň soudil člověk, odchovaný u nás tak populární neoliberální rétorikou. Jen každý sám je přece svého štěstí strůjce, sorry jako. Stěžovatelé prostě nejsou schopní obstát a jít kupředu po modré.

Promluvy přehnaně akcentující utrpení muže se snaží vykládat dnešní realitu způsobem, který lze v našich končinách spatřit především v prvorepublikových filmech pro pamětníky. Ne, takto opravdu významnější část společnosti nežije. Na navrženou daňovou progresi reagovali podrážděně především muži, přesněji ti konzervativně i liberálně pravicově zaměření. Jejich představy o genderu, tedy očekávání spojovaná s maskulinitou a feminitou, se doslova derou z jejich argumentace na povrch. Že by přání bylo otcem myšlenky?

Ale odpusťme si tyto zlé, ale opravdu zlé větičky, a podívejme se na problém seriózněji. Co je naopak standardem? Standard představuje dvoukariérové manželství. Standardní je také genderová nerovnost v neprospěch žen, včetně té platové. Platový rozdíl u nás činí 22 procent, čímž se ocitáme úplně na chvostu členských zemí EU. V celosvětovém hodnocení kolísáme kolem „pěkného“ osmdesátého místa. Za toto umístění můžeme poděkovat platové diskriminaci a skleněnému stropu zabraňujícímu ženám dosáhnout na rozhodovací pozice.

Vážnější otázka tedy zní, co má dělat žena samoživitelka, která se stará o děti? Na rozdíl od muže ve stejné situaci s velkou pravděpodobností dostane za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty nižší odměnu. Čím bude vzdělanější a čím vyšší pozici bude zastávat, tím se pravděpodobnost rozdílu oproti kolegovi zvýší. Byť je spravedlnost odměňování zakotvena v řadě klíčových zákonů, například v Zákoníku práce a Antidiskriminačním zákoně, v praxi se zatím spravedlnosti se dovolá jen velmi těžko, spíše vůbec.

Working-1219889_960_720Ženy dostávají za stejnou práci o 22 procent menší plat. Čím je pracovní pozice vyšší, tím se propast mezi platem muže a ženy zvyšuje. Foto pixabay.com

Debata o nastavení prahů a vah daňové progrese je samozřejmě na místě. Bylo by užitečné, kdyby se spodní limity mohly posunout o 20–30 procent výše, než navrhuje ČSSD. A měli bychom je mít. Jenže tím se dostáváme k problému obecně nízkých mezd, typickému pro celý český pracovní trh. Teď se „překvapivě“ ukazuje, že se problém týká i středních vrstev.

Mzdy je prostě třeba v celém spektru posunout výš. Zatím jsem si nevšiml, že by to strany, které se ohánějí blahem střední třídy, jakkoliv řešily. Viz jejich příspěvky do klíčové debaty o zvýšení zásadního prahu, minimální mzdy.

Nižší platy žen – nižší platy všech
Výrazně nižší platy žen samozřejmě přispívají k obecně níží úrovni mezd. Zneužívá se toho, že ženy, jež se obtížně navracejí z rodičovské dovolené na pracovní trh, nemají dost sebevědomí a institucionální podpory (nedostatek jeslí a školek) a neříkají si o odpovídající odměnu. V důsledku na to začínají doplácet i muži. Aktuálně ti, kteří měli pocit pevného zakotvení ve střední třídě, neboli ti, jejichž identita je z velké části vystavěná na možnosti hodit za hlavu starosti s financováním běžné životní režie.

Paradoxně právě tito muži nejhlasitěji tvrdí, že žádná gender pay gap neexistuje, genderová studia jsou postkomunistická pavěda a evropské směrnice představují ekvivalent sovětských příkazů. Jejich reakce, kdy se tváří jako trpící Pavel Landovský v  Mladém Boháčkovi, přitom naznačují, že jde o obor, agendu a ochranu, za něž budou zanedlouho ještě rádi. Jejich utrpení prostě souvisí s tím, že na globalizovaném trhu budou i oni stále častěji zažívat situace, které o dost lépe znají ženy.

Postavení střední třídy nikdy není bůhvíjak jisté. Posiluje jej však celková soudržnost společnosti. Ta vyžaduje sdílená férová a transparentní pravidla. Například ta, která deklarujeme ohledně rovného odměňování za stejnou práci a práci stejné hodnoty, jsou velmi důležitá. Genderová diskriminace podkopává soudržnost společnosti a tím i jistoty střední třídy.

I dílčí platová mužská krize zapadá do promluv o „aktuální“ obecné „krizi“ mužství. Je to krize iluzorní, neboť z individuálního mužského problému se činí problém kolektivní, tedy zveličuje se. A naopak z kolektivního ženského problému se činí problém individuální, tedy bagatelizuje se.

Jestli bere víc muž nebo žena, a jestli tedy dává do rodinného rozpočtu větší díl jeden nebo druhý, ovlivňuje významně také genderový platový rozdíl. Nafukovat představu krize mužství tím, že ji nevědomě opírám o nižší platy žen, to je dost pokrytecká konstrukce. V jistých ohledech na té krizi mužství asi opravdu něco bude.