Ke sporu o Nový Prostor

Filip Outrata srovnává poslední číslo Nového Prostoru v podání staré redakce a první číslo v podání redakce nové a zamýšlí se nad probíhajícím sporem o český streetpaper.

„My jsme jim to říkali pořád, ať to dělají jinak, aby byl časopis zajímavější pro víc lidí“, řekla mi paní, od které si pravidelně kupuji Nový Prostor, když jsem si před pár dny kupoval první letošní číslo. Měla na mysli dnes již bývalou redakci. S novým číslem, prvním od redakce nové, byla spokojená. Podobná reakce, jak jsem vypozoroval, zřejmě nebyla ojedinělá. Přesnější údaje o názorech prodejců ale nemám, nedělal jsem si žádný výzkum, a nemohu proto činit jednoznačné závěry.

Následující text je srovnáním prvního čísla „nového“ Nového Prostoru s posledním číslem „starého“ z pozice čtenáře, který zůstal časopisu věrný za všech redakčních obsazení a vždy si v něm našel alespoň něco zajímavého. A pak také zamyšlením nad dosavadním sporem o Nový Prostor, který má mnoho rovin a nejde v něm jen o to, jaká bude konkrétní podoba jednoho časopisu.

Tak trochu jiný časopis
Nový Prostor je v každém případě časopis neobyčejný. Obvyklé cíle jiných tištěných médií – předat určité informace nebo poselství, uživit redakci a dát vydělat vydavateli – spojuje se základním úkolem pomáhat konkrétním lidem bez domova, kteří se prodejem časopisu živí. Žádný jiný časopis neposkytuje ve svém obsahu prostor lidem, kteří ho prodávají. Články i kratší informace o prodejcích a rozhovory s nimi byly na stránkách NP vždy, za každého redakčního obsazení.

Spor, který proběhl, a dosud probíhá, o poslední změnu redakce časopisu, odráží silný vztah, který v průběhu let vznikl mezi současnou redakcí a pevným okruhem čtenářů. Redakce pod vedením Tomáše Havlína (šéfredaktorem byl dlouhých pět a půl roku) si Nový Prostor představovala jako alternativu k mediálnímu mainstreamu. Tak to říká ve svém článku jedna z autorek bývalé redakce Alena Zemančíková.

Rozvádí to i zatím nejčerstvější ohlas, otevřený dopis bývalých redaktorů vysvětlující okolnosti změny redakce. Ten detailně popisuje komplikovaný a zmatený průběh redakční změny, vymezuje se vůči některým výrokům ředitelky občanského sdružení Nový Prostor Dagmar Kocmánkové, obhajuje zpětně jejich koncepci časopisu a uvažuje o vzniku nového streetpaperu vedle Nového Prostoru.

Vytvářet alternativu k mediálnímu mainstreamu je potřebné a lze velmi dobře pochopit, proč byly a jsou některé reakce na konec dosavadní redakce tak pobouřené. Dosavadní podoba NP měla nezpochybnitelnou kvalitu – kromě redakce do časopisu přispívali odborníci z mnoha oborů, od politologie a historie po folkloristiku, měla jasný profil, řekněme radikálně levicový, což však neznamená, že čtenářům byly předkládány pouze ideologicky zaměřené a vyhrocené texty. Konec takto vyprofilovaného časopisu je v každém případě ochuzení české mediální scény.

Na druhé straně ale není těžké pochopit ani to, že z pohledu prodejců – tedy těch, jimž by časopis měl sloužit především – není hlavním cílem snažit se o nějakou alternativu k mediálnímu mainstreamu, ale prodat co nejvíc výtisků, zajímavých pro co nejvíc lidí. Což nutně nemusí znamenat, že časopis je součástí mainstreamu, ale mělo by to znamenat, že nebude ve svém zaměření příliš menšinový. Nového Prostoru se v dosavadní podobě prodalo okolo 15 000 výtisků každého čísla. Může nová, mainstreamovější podoba zajistit prodej většího počtu? Možná ano, jisté to ale zdaleka není.

15230723_202498896869249_4595525825213082093_nČasopis vymykající se mainstreamu je potřeba, není ale taky těžképochopit, že z pohledu prodejců – tedy těch, jimž by časopis měl sloužit především – není hlavním cílem snažit se o nějakou alternativu k mediálnímu mainstreamu, ale prodat co nejvíc výtisků
Foto FB Nový Prostor

Ve zmíněném článku Aleny Zemančíkové je řeč o panu Miroslavovi, prodejci a „konzervativním katolíkovi“, který s obsahem časopisu často polemizoval, obdivoval Václava Klause a nesnášel ekology, což autorku udivovalo, protože tak podle ní zastával názory, které byly přímo proti jeho zájmům. Je velmi pravděpodobné, že podobně je tomu i u jiných prodejců a stejně tak i u kupujících. Škála jejich názorů jistě zahrnuje nejen ty levicové a liberální, ale také pravicové a konzervativní.

Ideální z hlediska prodejce by byl takový Nový Prostor, který by si koupili jak anarchisté, tak konzervativní katolíci. A pokud možno i mnozí další. Časopis, který by nebyl příliš názorově vyhraněný na žádnou stranu, a zároveň by byl pro každého něčím něčím zajímavý a poutavý. Je však něco takového vůbec možné? Smysluplnější než pokoušet se hned odpovědět na takovou otázku je srovnat poslední číslo v podání staré redakce a první číslo v podání redakce nové.

Starý a nový Nový Prostor
Začněme tím, co se nezměnilo. Přes proklamovanou změnu vzhledu je velmi podobná vnější úprava, nezměnil se rozsah. Zůstal pravidelný fejeton Jana Sterna, komiksový strip Arnošti a křížovka. To není mnoho. Podstatnější je asi to, že zůstal koncept hlavního tématu každého čísla – v posledním „starém“ NP to byly pohádky, v prvním „novém“ odpady. Obě témata jsou zajímavá, s potenciálem zaujmout širší okruh čtenářů.

Zůstal také prostor vymezený prodejcům. Tady ale výčet podobností končí a přichází první důležitý rozdíl: v nové verzi časopisu je prodejcům věnováno podstatně víc, konkrétně dvojnásobně místa. To je změna podstatná. Dá se říci, že v nové podobě časopise jsou blok věnovaný hlavnímu tématu čísla a blok věnovaný prodejcům stejně velké, v dřívější podobě byly texty o prodejcích výrazně menší částí celku. Argumentace ředitelky Kocmánkové se v této věci jeví jako odůvodněná.

Podstatný rozdíl je v pojetí kulturní rubriky. Namísto rozsáhlých recenzí divadelních her, výstav, knih, hudebních nahrávek a filmů na samostatných stranách je nyní pouze jedna strana věnovaná novinkám v kultuře, kde vycházejí namísto recenzí jen stručné zprávy. To je bezesporu škoda a představuje to zřejmě součást širšího trendu, kdy se kulturní rubriky v médiích scvrkávají nebo zcela mizí. Na druhou stranu, dosavadní podání kulturní rubriky někdy cílilo snad až příliš mimo většinový vkus a bylo příliš exkluzivní.

Tak například si lze jen obtížně představit, že byste si ve staré verzi NP mohli přečíst samostatnou recenzi na druhý díl divácky úspěšné pohádky Anděl Páně. Dostal by se zřejmě pouze do souhrnného a velmi kritického článku o současných filmových pohádkách. Nová verze časopisu ovšem text o tomto filmu přináší, a to rovnou z pera jednoho z prodejců časopisu ve formě rozhovoru. Tady obzvláště vynikne rozdílnost pojetí: stará redakce se pokoušela upozorňovat na závažná díla, třeba málo známá, ta nová se zřejmě bude snažit získávat na tom, že bude psát o věcech, které lidé obecně znají, a navíc co nejjednodušší formou.

Velmi odlišná je i strana obsahující novinky ze světa a z domova. Pátá stránka časopisu, ve staré verzi nazvaná „Pošli to dál“, zahrnovala tři krátké komentáře o sociálních a politických tématech. Ty se daly nezřídka označit za politicky dost vyhraněné, například komentář k americkým prezidentským volbám z pera Martina Vrby v posledním „starém“ čísle mimo jiné uváděl, že řešením problému pravicového populismu je populismus levicový. V podobných textech je zřejmě možné vystopovat původ stížnosti na „lacinou levičáckost“, jak zní v nadpisu jednoho z diváckých dopisů v prvním „novém“ čísle, jak o tom bude obšírněji řeč dále.

Podobné politicky vyhraněné texty jsou samozřejmě samy o sobě zcela v pořádku. Problém ovšem může být v tom, že v časopisu, jenž si primárně klade za cíl dát vydělat lidem v nouzové situaci, mohou část kupujících od koupě odradit. Nová redakce na to reagovala tím, že namísto politicky a ideově vyhraněných komentářů na téže straně časopisu – nazvané teď ovšem Novinky/Technoskop – zařadila příspěvky jiného druhu. Zcela apolitické nejsou, Donald Trump kritice neujde ani tentokrát, texty jsou ale formulovány tak, aby nepůsobily ani trochu ideologicky.

K novinkám patří stránka věnovaná dětem (Enpík – prostor pro děti), nový komiks Gauč na kraji města, jehož postavičky trochu připomínají večerníčkové vrtáky Pata a Mata, a také stránka Listárna věnovaná dopisům redakci, které předchozí čísla většinou neobsahovala. U dopisů redakci stojí za to se na chvíli zastavit.

Pomýlená víra a laciná levičáckost
Na první pohled zaujme, že u jednotlivých dopisů (jsou celkem tři) není uvedeno, ke kterému číslu časopisu se vztahují. To působí poněkud matoucím dojmem. Ze tří dopisů se jeden vztahuje pouze k osobě prodejce, druhý je ostře kritický k dosavadní podobě časopisu a třetí je sice také kritický, vzhledem k poslednímu číslu (není však uvedeno, o které číslo jde) a jeho "víceméně profesionálně napsanému" obsahu však pisatelka časopis bere na milost, navzdory "takové té laciné levičáckosti".

Je pozoruhodné, že není otištěn ani jeden dopis, který by stávající pojetí a obsah časopisu – včetně oné „levičáckosti“, která není vnímána pouze negativně – ocenil. Dejme tomu, že se v redakci zrovna sešly pouze dopisy takto zaměřené, i když příliš pravděpodobné to není. Zajímavé ovšem je, že výtky jsou buď zcela obecné (zmíněná laciná levičáckost), nebo naopak velmi konkrétní a specifické. Odsouzení časopisu jako celku je tak vyvozeno z jednoho komiksu ve vánočním čísle, který podle pisatelky představuje nestoudný výsměch náboženství, projev pomýlenosti autorů i kupujících čtenářů (!), manipulaci ve stylu Rudého práva a kdovíco ještě.

Pisatelka má na takový názor jistě právo, je to však pohled hodně přehnaný. Přirovnat komiksovou meditaci, kde se sice objevuje (v dějinách mnohdy velmi reálný) rozpor mezi křesťanskou a židovskou vírou a pojetím náboženství, ale jinak tam převažuje zamyšlení nad osobním, lidským rozměrem Vánoc a lidského života, k propagandě 50. let, to už chce opravdu velkou představivost. Přesto se vnucuje dojem, že i tento názor byl vybrán se záměrem poukázat na neprofesionalitu bývalé redakce, třebaže ji ředitelka NP v úvodníku chválí.

Ještě podivnější je zvláštní otištěná/neotištěná polemika s prací bývalé redakce, konkrétně s rozhovorem s prodejcem Radkem, který v posledním „starém“ čísle vedl šéfredaktor Tomáš Havlín. V krátkém odstavečku nazvaném Oprava! je uvedeno, že prodejce Radek nebyl spokojen s tím, v jaké podobě autorizovaný rozhovor vyšel. Seznam „omylů a nepřesností“ je ale prý příliš dlouhý a NP nemá dost stran, a tak je čtenář odkázán na facebookové stránky Nového Prostoru.

Když se avizovaný text omluvy podaří dohledat, ukáže se překvapivě, že není nijak sáhodlouhý, má všehovšudy osm poměrně krátkých bodů. Proč je nebylo možné zveřejnit, jde-li o takto důležitou věc – rozhovor s prodejcem na úvod čísla, navíc vedený šéfredaktorem? Proč volila nová redakce poněkud tajemnou formu opravy, která samotnou opravu ani neobsahuje?

Navíc konkrétní body opravy se často týkají jen poměrně drobných změn vyznění. Trochu to vypadá, jako by si prodejce zpětně své formulace rozmyslel a chtěl je opravit, případně trochu vylepšit. Tak jako u původních slov o tom, že strýc a teta prodejce Radka v Ostravě nadávali na vysoké ceny nájmů v bytech od RPG (OKD). Podle opravy strýc a teta na nájem u RPG „nenadávali, jen se zmiňovali, že je poměrně vysoký“.

Je možné, že text opravy nebyl v papírové verzi časopisu proto, že by otištěn v úplnosti nepůsobil tak přesvědčivým dojmem, jako když se jen naznačí, jak dlouhý je asi seznam závažných opomenutí, který ani není možné otisknout. To je samozřejmě jen dohad. I kdyby ale skutečně Tomáš Havlín natolik selhal při vedení rozhovoru, mohlo to být zveřejněno důstojnějším a profesionálnějším způsobem.

Čtivý a atraktivní, a současně kvalitní?
Velmi záhy se objevila kritika na novou rubriku Poradna první pomoci, kde v textu nazvaném Žena v parku a stín je téma sexuálního násilí a obtěžování zpracováno se snahou o co největší čtenářskou přitažlivost, formou fiktivního příběhu a situací ze života. Jenže ve snaze o čtivost a přístupnost může být zakopán pes.

Jak upozornily v otevřeném dopisu pracovnice organizací věnujících se prevenci sexuálního násilí a další autorky, v článku se objevují nepřesné a nepravdivé údaje, a to v poměrně zásadní otázce – podle textu v NP je většina nahlášených znásilnění fiktivních, podle v dopisu citovaných statistik je to pouhých šest až deset procent.

Skloubit čtenářskou přitažlivost a hloubku a kvalitu zpracování, jak slibuje Dagmar Kocmánková v editorialu prvního čísla nové redakce, zjevně není vůbec jednoduché. Texty o odpadech se snaží o lehký, čtenářsky neproblémový styl natolik, že se někdy dostávají na hranu bulvárnosti. Je ovšem třeba říci, že jim daří ji nepřekračovat a zůstávají většinou zajímavé.

Dalším z cílů, který si ředitelka Nového Prostoru na úvod nové redakční éry klade, je usilovat i nadále o změnu celospolečenského klimatu: „Od posunu ve vnímání chudých a nezaopatřených širokou veřejností až po prosazování paradigmatu sociální solidarity a nepřenositelné zodpovědnosti státu jako základního pilíře fungující společnosti.“ Avizovaná změna paradigmatu a prosazování sociální solidarity v textech prvního nového čísla NP ovšem příliš přítomná není. Zřejmě ji tedy máme očekávat v číslech následujících.

Je jasné, že třeba téma odpadů a zacházení s nimi má velký význam z mnoha hledisek, včetně těch sociálních. Výběr tématu i konkrétních textů (oprava porouchaných výrobků, antropologie odpadu, obchod nabízející minimum obalů) ukazují, že je v silách nové redakce přinášet zajímavá, společensky důležitá a zároveň čtenářsky atraktivní témata. Snad se jim to bude dařit co nejlépe a budou se vyhýbat povrchnosti a zkratkovitosti.

Sdílený statek, nebo rodinný podnik?
Po ohlášení změny redakce napsala platforma Krisa (Kritická a sociální akce) otevřený dopis ředitelce Kocmánkové. V něm jí mimo jiné vytýká, že podle všeho transformovala Nový Prostor na svou rodinnou firmu.

Ve výroční zprávě za rok 2015 se lze skutečně černé na bílém dočíst, že z pěti členů správní rady nesou čtyři příjmení Kocmánková nebo Kocmánek. Při sledování výročních zpráv od roku 2008 do dneška lze sledovat, jak Kocmánkových ve statutárním orgánu postupně přibývalo, naposledy se po transformaci na zapsaný ústav v únoru 2015 ve správní radě objevili dva bratři ředitelky.

To se dá ještě nejshovívavěji označit jako něco, co působí nesolidním dojmem a potenciálně škodí organizaci a jejím obecně prospěšným cílům. Ve vlastním zájmu a především v zájmu Nového Prostoru by ředitelka Kocmánková měla složení správní rady obměnit a své příbuzné nahradit někým jiným, nejlépe respektovanými osobnostmi z neziskového sektoru, jak doporučuje platforma Krisa. Nelze se divit, že ve své reakci na dopis platformy se Dagmar Kocmánková tomuto bodu kritiky zcela vyhnula.

Na co naopak ve své odpovědi zareagovala, je tvrzení platformy Krisa, že Nový Prostor nepovažuje za „standardní, na zisk orientovanou firmu, do jejíchž procesů veřejnosti nic není, ale za sdílený statek svého druhu, který by měl podléhat veřejné kontrole“. Ředitelka Kocmánková ve své odpovědi ironicky radí, že by signatáři dopisu měli iniciovat v parlamentu transformaci Nového Prostoru na „kulturní statek svého druhu, osvobozený od daňové povinnosti a řízený (zřejmě) radikální, neziskovou platformou“.

„Sdílený statek svého druhu, který by měl podléhat veřejné kontrole“ je pochopitelně poněkud vágní pojem. Nejde o právní status, ale o jistou obecnou odpovědnost, kterou je těžké nějak konkrétně uchopit. To přiznává i odvolaná redakce ve svém otevřeném dopise. Kdo by tuto veřejnou kontrolu měl vykonávat a jakým způsobem? Může tu jít o víc než o pouhé pěkně znějící výzvy, když žádný institut sdíleného statku svého druhu a veřejné kontroly s ním spojené český právní řád nezná?

Právní stránka věci by asi neměla být tou jedinou ve hře. Ředitelka neziskové organizace (byť s poněkud podezřele až ostudně složenou správní radou) má pochopitelně právo rozhodovat o věcech, které spadají do její kompetence. Měla by přitom ale postupovat uvážlivě a zohledňovat zájem organizace jako celku, do něhož zcela jistě patří to, jakým dojmem působí na veřejnost, jak s veřejností komunikuje. V tom, zdá se, má ředitelka Nového Prostoru hodně co zlepšovat.

Malé přání nové redakci
Dnes již bývalý formát Nového Prostoru opravdu mohl být, jak uvádějí zastánci odvolané redakce, jedním z nejkvalitnějších streetpaperů vůbec. Není to však jediná myslitelná podoba tohoto časopisu. Lze si představit, že pokud se nové redakci podaří vytvářet méně vyhraněnou a současně stále zajímavou, širšímu čtenářskému vkusu přizpůsobenou podobu, bude Nový Prostor své základní poslání, totiž najít si dost lidí ochotných časopis koupit a tím pomoci prodejcům, dobře naplňovat i nadále.

Je otázka, nakolik může směřování časopisu ovlivnit fakt, že jeho noví redaktoři mají zkušenosti spíše z komerční žurnalistiky – nový šéfredaktor Jan Štěpánek byl od roku 2014 šéfredaktorem časopisu Maxim, určeného „pro muže s chutí nejen na maso“, předtím působil v deníku Metro. Pod jeho vedením jistě nemusí být Nový Prostor nutně sexistický, vulgární, lacině podbízivý a povrchní, ale obavy těch, kteří si právě takovouto budoucnost časopisu představují, nejsou neopodstatněné.

Další z členů nové redakce Libor Hruška a Jan Kalous přišli stejně jako šéfredaktor Štěpánek ze zmíněného, loni na podzim zrušeného pánského časopisu Maxim, Darek Šmíd je redaktorem Reflexu, věnuje se především filmu a překládá komiksy. Vedle nového šéfredaktora Štěpánka má zkušenost s redaktorskou prací v Novém Prostoru ještě fotograf a autor na volné noze Jakub Yellen, který v NP působil v letech 2002 až 2005. Příliš spojujících linek s minulostí časopisu tedy nenajdeme.

Jako dlouholetý pravidelný kupující a (trochu méně) pravidelný čtenář bych si přál, aby i v novém Novém Prostoru bylo možné narazit na texty, jako je rozhovor s Mikem Bonannem z aktivistické mystifikátorské skupiny The Yes Men z posledního „starého“ čísla. Zkrátka texty o podstatných otázkách, texty provokující a vybízející k zamyšlení, texty, které se najdou ne snad nikde jinde, ale rozhodně málokde jinde. Nové úpravě časopisu budou slušet stejně, jako slušely té staré.

Nové redakci Nového Prostoru, pokud si tyto řádky přečte, bych k tomu rád popřál dostatek času, sil a odvahy.