K 40. výročí Charty 77: Evropané za železnou oponou

Chartisté dokázali jednat, jako kdyby železná opona neexistovala. Do svobody jsme přeběhli po jejich zádech. S jakými orientačními body pracovat, pokud chceme Chartu vidět v širších souvislostech?

Sicha

Jan Šícha

07.01.2017 09:45

Letošní čtyřicáté výročí vzniku Charty 77 na jedné straně umožňuje zpřesnit a rozšířit, jak se o Chartě vypráví, na straně druhé už je odstup dostatečný, aby bylo možné Chartu zapojovat do širších evropských souvislostí.

Text Jacquese Rupnika z této třídílné publikace naznačuje místo Charty v evropských a světových dějinách. Deník Referendum tento podle našeho názoru zásadní text poprvé zpřístupňuje na internetu. Dokumenty Charty 77 vyšly v souborném vydání před deseti lety. Ohlédněme se za Chartou 77 v širších souvislostech, protože detailů z jejího života zaznívá v posledních dnech dost.

Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě
Uvolňování napětí. Kdo alespoň trochu zažil československou normalizaci, pamatuje si tato dvě slova z novin a televize. Sovětský blok v roce 1966 inicioval jednání s nepřátelským Západem. Diplomacie sovětského bloku se soustřeďovala na potvrzení stávajícího stavu věcí, na to, aby železná opona trvala na věky.

U jednacího stolu měli sedět silní a sebevědomí hráči světové politiky. Socialistické státy měly zájem na ekonomické spolupráci, věděly ale, že je těžké ji oddělit od otázek bezpečnosti a otázek humanitárních.

V roce 1972 rokovali diplomaté, po dalších jednáních byl 1. srpna 1975 podepsán nejvyššími představiteli třiatřiceti evropských států, Kanady a USA Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Proces rozhovorů mezi dvěma bloky se po pádu komunistických režimů transformoval v Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE).

Princip dialogu, namísto války nebo silové konfrontace, zakotvený v Helsinkách, se velmocenským protagonistům po roce 1975 vymkl z ruky. Když dialog, pak pro všechny.

Václav Malý o Chartě 77 zpětně řekl: „Charta měla význam v tom, že nastolila jistá témata, která byla tabu. Například téma drog, téma ekologie, situace ve zdravotnictví, a mohli bychom jmenovat další a další. To bylo důležité, že vůbec nastolila tato témata k veřejné diskusi. A moc na to reagovala ne tím, že by řekla, chartisté říkají to, my říkáme ono. Ale začaly se objevovat různé komentáře, články v některých časopisech, dokonce někdy i v Rudém právu.“ Dokumenty Charty 77 se týkaly také Romů, mládeže, náboženství, studia dějin, absolutní přednosti v jízdě policejních vozidel, dění v Polsku, mírového hnutí, a samozřejmě stále znovu státních represí.

Václav Havel: „V roce 1976 byli uvězněni členové a spolupracovníci
rockové skupiny The Plastic People of the Universe. Moc tím nezaútočila na své politické protivníky jako počátkem sedmdesátých let, ale přímo na sám život..." Repro DR

Charta 77 pokrývala témata, která se postupně osamostatňovala v dalších a dalších iniciativách, jež postupně vznikaly. Charta 77 sdělila vládě, že má občany. Každá vláda potřebuje průběžně dostávat tuto informaci. Lepší vlády světa podporují občanské aktivity, které takové informace poskytují.

Helsinky zdola byly občanským, nejen československým, vynálezem, který změnil svět. Vilém Prečan napsal, že „Příběh Charty je příběhem činu, který se zrodil z pohnutek morálních a stal se činem politickým.“ Se zkušeností arabského jara je možné o Chartě 77 uvažovat také jako o záruce pokojného předání moci po revoluci v roce 1989.

Vyprávění o Chartě 77 v širších souvislostech se teprve rodí. Zkusme ale přiblížit některé jeho orientační kameny.

Dvě opory na začátku: undergroung a myšlení Jana Patočky
O první opoře napsal Václav Havel: „V roce 1976 byli uvězněni členové a spolupracovníci rockové skupiny The Plastic People of the Universe. Moc tím nezaútočila na své politické protivníky jako počátkem sedmdesátých let, ale přímo na sám život, totiž na jeho vůli svobodně, po svém, svéprávně a autenticky se projevit.“

Ivan Martin Jirous promyslel druhou kulturu jako alternativu ke kultuře oficiální: „Za jeden z největších zločinů současného establishmentu považuji informační blokádu, kterou obklopuje mladé lidi v tomto nejdůležitějším věku šestnáct až devatenáct let. Cílem undergroundu u nás je vytvoření druhé kultury. Kultury, která bude nezávislá na oficiálních komunikačních kanálech a společenském ocenění a hierarchii hodnot, jak jimi vládne establishment.“

Druhou oporou je myšlení a osud Jana Patočky. Jako žák Edmunda Husserla patřil do jiných časů. Jeho filosofie se třemi životními pohyby byla oporou těm, kdo chtěli vidět ten třetí Pohyb průlomu a pravdy – k dosažení celku světa. Poté, co filosof Jan Patočka zemřel po policejním výslechu 13. března 1977, staly se věty z jeho posledních textů programem.

Jan Patočka: „…lidé dnes zase vědí, že existují věci, pro které stojí za to trpět. Že věci, pro které se eventuálně trpí, jsou ty, pro které stojí za to žít." Repro DR

V eseji Co můžeme očekávat od Charty 77 8. března 1977 napsal: „…lidé dnes zase vědí, že existují věci, pro které stojí za to trpět. Že věci, pro které se eventuálně trpí, jsou ty, pro které stojí za to žít. Charta neustane připomínat, co náš život dluží oněm právům, která zákonitě našim občanům patří, neustane to připomínat naší i cizí veřejnosti, ať je riziko této činnosti jakékoli.“

Právo na dějiny: aktivně čelit zapomínání, které vynucuje státní moc
V květnu 1984 vydala Charta 77 dokument č. 280, zaslaný prezídiu Československé akademie věd, který zásadním způsobem kritizoval historickou vědu v Československu. Dokument vzbudil bouřlivou diskusi uvnitř Charty 77. Byly mu vyčítány faktické nepřesnosti, předmětem námitek byla i křesťanská orientace textu.

K druhé trojici mluvčích Charty 77 patřila spolu s Ladislavem Hejdánkem a Jaroslavem Šabatou i Marta Kubišová. Repro DR

Diskuse o historii, včetně polemik vedených domácími historiky v exilových časopisech, patřila k oživující práci Charty 77, na kterou bylo možné přímo navázat po roce 1989. V dokumentu „Právo na dějiny“ a následné diskusi je možné s odstupem vidět hloubku reflexe směrem k české společnosti, kterou provádělo prostředí Charty 77.

Píše se v něm:
„Je zřejmé, že moc chce používat historickou paměť či zkušenost jen jako nástroj svého panství, že ji chce podřídit svým cílům. Chce, aby existovala pouze paměť mocných a vládnoucích, aby paměť ovládaných potvrzovala výlučně nutnost a správnost bezčasové přítomnosti, zaplněné starostí o úživu a přežití za každou cenu.

Specifika totalitní manipulace dějinami tak nakonec nutně spočívá v jejich postupné likvidaci, protože likvidaci politiky, veřejného mínění, morálky i ostatních sociálních hodnot nelze do důsledku provést bez odstranění dějinné lidské dimenze jako takové.
Nikdo z nás by neměl v sobě, ať již vědomě či nevědomě, nechat zaniknout paměť spravedlnosti a nespravedlnosti, pravdy a lži, dobra a zla, paměť skutečnosti vůbec.

Za všechno, co se děje v nás nebo okolo nás, máme nějakou osobní odpovědnost. Sama odpovědnost, sama možnost dát smysluplnou odpověď a ručit za své činy však předpokládá jistý časový rozměr a tedy také dějinnou zkušenost jako zdroj pochopení a kontinuity. Jestliže se zasazujeme za dodržování lidských a občanských práv, pak se to nedílně týká i znovuoživování historické paměti a v posledku i rekonstrukce dějinné zkušenosti jako takové.“

Pražská výzva 1985: sjednocené Německo ve sjednocené Evropě
Právo na dějiny obrací pozornost dovnitř, Pražská výzva ukazuje vizionářské vnímání evropských souvislostí. Ve dnech 3. až 6. července 1985 se v Amsterdamu konala mezinárodní konference za jaderné odzbrojení. Charta 77 zaslala mírovému kongresu dopis nazvaný Pražská výzva.

Václav Benda, Jiří Dienstbier, Zdena Tominová a Jiří Hájek: Nelze-li v perspektivě evropského sjednocení nikomu upírat právo na seberealizaci, platí to i pro Němce. Repro DR

Kromě jiného se zde otevírá otázka sjednocení Německa jako podmínka sjednocení Evropy. Pražská výzva patří ze zahraničně politického hlediska k nejdůležitějším dokumentům Charty 77 a opozice v Sovětském bloku vůbec.

V Pražské výzvě se píše:
„Nemůžeme se vyhnout ani některým dosavadním tabu… Jedním z nich je rozdělení Německa… Nelze-li v perspektivě evropského sjednocení nikomu upírat právo na seberealizaci, platí to i pro Němce. Jako žádné jiné, ani toto právo nelze uplatnit na úkor druhých, ani s přehlížením jejich obav.

Prohlašme tedy jednoznačně, že východisko nelze hledat v nějaké další revizi evropských hranic. Hranice by v rámci evropského sbližování měly být stále méně významné, ale ani to nelze vykládat jako příležitost k nacionalistickým recidivám. Přiznejme však otevřeně Němcům právo svobodně se rozhodnout, zda a v jakých formách chtějí spojení svých dvou států v jejich dnešních hranicích.“

Argumentář k Pražské výzvě vypracoval Jaroslav Šabata v dopise Edwardu P. Thompsonovi z roku 1983. Šabata byl přesvědčen, že rozdělené Německo představuje střepinu dědictví II. světové války.

„Na celém kontinentu se začíná tušit, že Berlínská zeď a všechny anomálie, které symbolizuje, táhnou jeho civilizace ke dnu. Nikde nestojí psáno, že s tímto mlýnským kamenem na šíji se máme vláčet na věčné časy…“ Německo bylo Šabatovi bodem, odkud bylo možné hnout celou Evropou.

Snění o Evropě
Počátkem osmdesátých let byli signatáři Charty 77, budoucí prezident Václav Havel a budoucí ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbier, současně ve vězení. Podle svědectví obou zde snili o Evropě.

Jiří Dienstbier napsal v roce 1986 na objednávku západoněmeckého nakladatelství knihu, která uvažuje o možnostech, jak pomocí dialogu překonat rozdělení Evropy. Zmírňování napětí mezi státy podle nejen československého disentu přímo souviselo s uvolňováním napětí mezi státem a společností. Kniha Jiřího Dienstbiera „Snění o Evropě“ zformulovala ideový obsah zahraniční politiky Československa po roce 1989.

Jiří Dienstbier ve Snění o Evropě: „Znamená to navykat i občany, že nejsou opuštěnými zoufalci, kterým zbývá jen mlčet a pak vybuchnout, ale že jsou plnoprávnými členy evropské společnosti, volanými k odpovědnému uvažování o životě a o světě, jehož jsou tvůrci." Repro DR

Princip dialogu se ve Snění o Evropě dostává k návrhům pro praktickou mezinárodní praxi. Pod dojmem války v Jugoslávii, hybridní války na Ukrajině anebo anexe Krymu lze jen litovat, že dialogický princip, jak ho uplatňuje Dienstbier, nedošel většího zakořenění.

Ve Snění o Evropě se píše:
„Obnovit Evropu jako subjekt světového vývoje není možné na bývalých základech. Žádný evropský stát nemá dostatečný lidský, ekonomický ani vojenský potenciál, aby při dnešních nárocích moderní vědy a technologie mohl úspěšně soupeřit či vyrovnávat se s potenciálem velmocí.

Nová fáze uvolnění přímo vyžaduje kontakty, výměnu názorů a spolupráci všemi směry, s každým, kdo usiluje o co nejméně konfliktní, co nejméně destabilizující proces demokratizace, modernizace a přeměny. Znamená to navykat vlády, že mají občany… Znamená to navykat i občany, že nejsou opuštěnými zoufalci, kterým zbývá jen mlčet a pak vybuchnout, ale že jsou plnoprávnými členy evropské společnosti, volanými k odpovědnému uvažování o životě a o světě, jehož jsou tvůrci.“

V roce 1989 jsme po zádech chartistů přeběhli do svobody
Chartě 77 se dařilo budovat paralelní polis, jak o ní uvažoval v roce 1978 Václav Benda. Jejími projevy byly samizdat, bytové divadlo či podzemní univerzita, hudební akce, čtení v bytech nebo třeba i fotbal, který nikdo nepovolil a neorganizoval.

Chartě se povedlo, jak říká Jiří Gruntorád, zaměstnat represivní aparát policie do takové míry, že ve stínu Charty se lépe dýchalo dalším občanským iniciativám. Povedlo se jí vybudovat mezinárodní solidaritu nebývalých rozměrů.

Charta 77 kontrolovala moc, zda dodržuje vlastní zákony. Byla v ní přítomna civilizační kritika, kterou od té doby u nás provozují v největší míře ekologické organizace. U Charty bylo založení této kritiky širší a mělo filosofickou oporu v díle Jana Patočky.

V praktické politice Charta stavěla na hlavu zvyklosti jednat s lidmi za železnou oponou jako s exoty v zoologické zahradě, jak ukazuje citát Jiřího Dienstbiera staršího: „Většina setkání západoevropských hostů s nezávislými občany „reálného socialismu“ probíhá, jako kdyby šlo o něco nedovoleného, o jakýsi tajemný průnik do orientální moci. Úspěšní emisaři, vrátivši se schůzky s „disidenty“, podsunují hostujícímu ministrovi v pražské restauraci, kde právě večeří s hostitelem, lísteček se vzrušujícím obsahem „mision accomplished“. Jako by hostitelská vláda mohla takovým stykům zabránit, dají-li hosté jasně najevo svou vůli.

Představa západoevropského ministra nebo Williho Brandta, odváděného od bytu jeho bývalého kolegy Jiřího Hájka v Praze nebo spolunositele Nobelovy ceny Lecha Walesy v Gdaňsku, je absurdní. Stejně jako obava o bezpečnost navštíveného. Naopak může se mu dostat větší ochrany.“

Václav Havel a Jaroslav Šabata. Byli to Evropané za želenou oponou. V roce 1989 jsme po zádech chartistů přeběhli do svobody. Foto Magdalena Pospíchalová

Charta 77 nejen přispěla k pádu železné opony. Prokázala nám službu, protože se její signatáři a signatářky dokázali chovat, jako by neexistovala. Byli to Evropané za želenou oponou. V roce 1989 jsme po zádech chartistů přeběhli do svobody.

Lze jen doufat, že výročí Charty 77 nějakým způsobem uctí česká vláda a že se 1883 jejích signatářů a signatářek dočká bez zvláštního potvrzení alespoň průměrného starobního důchodu.


A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Luděk Ševčík - OSVČ

Adorace by opravdu měla proběhnout, až vymřou pamětníci. Neděle, 8.Ledna 2017, 09:28:40

Tvrzení, že "V roce 1989 jsme po zádech chartistů přeběhli do svobody" je přece jasným nesmyslem. Vliv chartistů na 89 byl marginální. Byli použiti jen jako převodník, nebýt jich, proběhlo by předání moci prostě jiným způsobem. Nebo je snad autor článku natolik naivní, že se domnívá, že nebýt chartistů, tak zde ještě máme socialismus?
I když zde to může mít úspěch. Zde se na bájky hodně dá, obzvláště, pokud mají takovýto obsah. Ale z hlediska skutečné hodnoty se jedná o bezcenou agitku, snažící se z pěšáků udělat maršály.

Petrasek Milan - penzista

Chartisté nebyli jen zneužití uctivatelé kapitalismu či socialismu, Neděle, 8.Ledna 2017, 18:12:52

ale také užiteční uctivatelé demokratismu pane Ševčíku.
A těch bylo před železnou oponou mezi chartisty o trochu víc, než mezi námi pěšáky normalizace....bych tvrdil.
A dnes - kdy opona nikde, a čest a sláva demokraci mizí v propadlišti - bych nepovažoval domněnku, že chartistů stále třeba za naivní...bych dodal.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Představme si, pane Petrásku, že Jan Hus byl svého druhu chartistou. Pondělí, 9.Ledna 2017, 12:36:46

V roce 1925 proběhly mohutné oslavy 510. výročí jeho upálení.

Koho bylo v roce 1925 třeba? Byli ti slavící lidé "Janem Husem"?

Myslím, že motivy Jana Husa byly diametrálně odlišné od vyznění těch oslav (((asi tak, jako kdyby se někdo poctivě snažil o reformu EU a druhý by oslavoval Brexit))).

Oslavy většinou s původní myšlenkou nemají mnoho společného. S tím, že jsme "po zádech chartistů přeběhli do svobody", s tím nesouhlasím, je to vytváření mýtu. Podobně, jako byly vytvořeny třeba mýty o Husovi ("v roce 1918 jsme po zádech Jana Husa přeběhli do svobody") nebo o mnichovské zradě.

Petrasek Milan - penzista

I já se obávám zrádného vlivu mýtů pane Nusharte Pondělí, 9.Ledna 2017, 12:37:55

příkladně mýtu, že demokracie bez demokratů je možná.
Podívejte co to všechno natropilo za neplechu nejen na východ od Memmingen ( německé označení balkánského civilizačního okruhu).

Ivo Horák - Praha 3

Oslava a její předmět opravdu bývají dvě dost různá dění Pondělí, 9.Ledna 2017, 14:18:15

Mám na to docela osobní vzpomínku. 17. listopadu 1989, už na té Národní třídě, jsem se ocital zcela nezáměrně silně v popředí pochodu. Když se pak třičtvrtě hodiny sedělo na zemi, byl jsem ve třetí řadě od kordonu, který obklíčené uzavíral, a viděl krásně do obličejů „červeným baretům“. Měsíc po událostech bylo svoláno opakování onoho pochodu. Moc se mi ta myšlenka nezamlouvala, ale zdála se mi hrozit slabá účast (což by nebylo dobré). Tak jsem šel. Lidí přišlo hodně a valili se posléze přes několik mostů k Hradu. Snadné nebylo ocitat se vepředu, ale vzadu. Na 3. nádvoří jsem se nedostal, dostal jsem za to ponaučení, že v dalším běhu věcí bych mohl začít zaostávat...
Poučen jsem byl, bylo mi to však houby platné. V době, kdy se jiní zajímali o to, co (před liberalizací cen od ledna 1991), koupit (lednička byl dobrý nápad), já se zabýval tím, jak by se měly jmenovat pražské ulice. Navrhoval jsem přejmenovat Koněvovu na Žižkovskou. Pro ty, kdo Prahu tak neznají: Podívejte se, jaký z obou názvů najdete na mapě (jistě už e-mapě) po 26 letech.