Jeremy Corbyn v Praze

Literární reportáž šéfredaktora New Statesman: Během své návštěvy v Praze se Jeremy Corbyn rozpovídal o Donaldu Trumpovi, o ruských válečných zločinech, o obavách z Brexitu, o antisemitismu. A slíbil socialistickou transformaci.

Jasoncowleycb

Jason Cowley

25.12.2016 15:38

Stalo se jednoho dne v pozdním červnu. V době vrcholícího „puče“ proti Jeremymu Corbynovi, který propukl v bezprostřední návaznosti na výsledky hlasování pro Brexit, navštívil předsedu labouristů v jeho westminsterské kanceláři v Portcullis House, Owen Smith. Schylovalo se k hlasování o vyslovení nedůvěry Corbynovi a stínoví ministři dle předem připravené choreografie skládali jeden za druhým funkce na protest proti tomu, o čem tvrdili, že je zpackaným řízením strany. Mnozí ho vinili z osobní odpovědnosti za Brexit v přesvědčení, že byl „tichým Brexiťákem“. (Vím, že nebyl.)

Corbynovi spojenci dlouho věděli, že v útrobách strany se taková akce osnová – počítali dokonce s tím, že může nastat už po květnových komunálních volbách – a byli odhodláni bránit svého muže do posledního dechu. Tkvělo ale stejné odhodlání i v Corbynovi?

Izolovaný na irelevantním levicovém okraji labouristů čekal přes třicet let, od konce bitev Tonyho Benna v osmdesátých letech, na svou příležitost. Přišla v podobě vlády nad celou stranou. „A to je vše, na čem tu záleží,“ pravil John McDonnell, Corbynův celoživotní spojenec a neomarxistický stínový ministr financí, když svého přítele přesvědčoval, aby odpůrcům v parlamentním klubu labouristů neustoupil ani o píď.

Nepřátelská média se utábořila před jeho domem a zdálo se, že Corbyn je v hluboké tísni. Obával se, jak bude protivné tlaky snášet jeho žena, Laura Álvarezová a jak se nimi vyrovnají jeho sousedé, z nichž mnohé pokládá za své přátele. „Ale všichni mi říkali: Vydrž. Jsme s tebou,“ líčil mi Corbyn během své nedávné výpravy do Prahy na výroční konferenci evropských socialistů (PES). „Přátelé, rodina, sousedé – všichni mi říkali: ,Nevzdávej to, neuhni jim.’ No a tak jsem to nevzdal.“

Bývalý lobista biofarmaceutické nadnárodky Pfizer Owen Smith byl zvolen poslancem za obvod Pontypridd v roce 2010 a zamýšlel se zabydlet v prostoru „umírněné levice“. Jeho nemalé přesvědčení o vlastní výbornosti a mohutné ambice mu nahrazovaly nedostatek zkušeností s vládnutím. A měl na Corbyna nachystaný mazaný plán, jímž jej chtěl během své návštěvy ohromit.

Byl v jádru jednoduchý. Corbyn rezignuje a Owen Smith se stane předsedou labouristů. Jsa v tom povzbuzován lidmi z frakce „umírněné levice“ Johnem Healeyem a Lisou Nandyovou, Smith úřadujícímu předsedovi labouristů navrhl, že odstoupí-li s noblesou, za odměnu jej učiní prezidentem strany.

„Co si tom myslíte?“ pravil Smith s pohledem plným očekávání upřeným na Corbyna. Bylo chvíli ticho. Pak promluvil, hlubokým, nakřáplým hlasem, v němž nebyla ani stopa podráždění. „V Labour Party ale nemáme volnou pozici prezidenta, Owene,“ řekl Corbyn, „protože žádná taková pozice neexistuje.“ A pak Smithovi nabídl, že mu uvaří čaj.

Potom se začaly dít věci a Corbyn Smithe smetl v souboji o předsedu strany, druhém, jejž musel svést během zhruba roku od volebního debaklu Eda Milibanda. „A celou umírněnou levici přitom mimoděk spláchl,“ oglosoval mi to jeden z nejvýše postavených labouristů.

Labour Party „se ocitla v rukou krajní levice poprvé ve svých dějinách“ naříkal mi v rozhovoru jen o pár týdnů později Tony Blair. Ale Corbyn se nestal předsedou žádným hrubým nátlakem. Nikdo nekroutil sympatizantům a členům Labour Party ruce za záda, aby pro něj hlasovali.

Je předsedou, kterého členové strany chtějí – a patrně i předsedou, jakého si strana zasluhuje – a svou inspiraci a odhodlání čerpá ze stovek tisíců lidí, kteří se k labouristům přidali, aby jej mohli podporovat. „Mandát, který jsem od členů dvakrát získal, a podpora, kterou mě spousta lidí zahrnuje – to jsou důvody, pro které to dělám,“ řekl mi. „A také potěšení: protože mě baví vést kampaně a jsem šťasten, že mohou zastupovat svůj obvod.“

Corbyn si každopádně užíval začátkem prosince svůj pobyt v Praze. Byl tu za hvězdu, soustavně ho někdo zastavoval a chtěl se s ním fotit, anebo si potřást rukou, což zvládal s trpělivostí. „Mladí lidé ho tu mají velmi rádi,“ řekla mi Kristýna Kočvářová z ČSSD a dodala: „Dobře mluví, je otevřený, odvážný, vypadá jakoby váš soused, ale má veliké charisma. Pro socialisty v celé Evropě je to důležitá inspirace.“

Sledoval jsem tu Corbyna na panelové diskusi k tématu „budoucnost demokracie“ v Evropě v hlavním konferenčním sále, v labyrintu pompézní budovy z komunistické éry. Corbyn se nakláněl na židli, své brýle posunuté ke špičce svého úzkého nosu, mluvil z poznámek a tok jeho řeči zbystřil pokaždé, když se pokoušel vyjádřit empatii či naléhavost.

Zdálo se, že je mu potěšením sdílet pódium se společností čtyř levicových žen. „Líbí se mi, že jsem tu jako jediný muž v menšině, stejně tak jako budeme mít většinu žen v labouristické vládě,“ řekl a sklidil bouřlivý potlesk. „Nemůžeme dělat politiku pro bílé macho muže,“ prohlásila jedna z panelistek, blonďatá dáma z Institutu Karla Rennera, politické akademie rakouské sociální demokracie. Corbyn energicky přikyvoval.

Předseda labouristů – se svým obrazem promítaným na veliké plátno za sebou – řekl, že politika se po celém svět otřásla do základů a že korporátní Amerika „vykoupila průmyslovou Ameriku, odprůmyslnila ji a rozprodala.“ On i ostatní socialisté by se měli znova stát „příslibem změny“. Řekl, že nespravedlnost „se rodí z volnotržní ekonomiky“, takže „musíme vzdorovat z řetězu utrženému kapitalismu... nemůžeme být jen ochránci statu quo.“

Jeho projev byl oslavou socialistického internacionalismu. Poslouchal jsem ho usazen v první řadě, vedle jeho okouzlující ženy, Laury, která je Mexičanka. Měla na sobě žlutohnědou blůzu a tmavý šál. Fotila svého manžela během jeho vystoupení telefonem a obrázky mi pak ukazovala: „Líbí se vám tenhle?“

V takovýchto situacích se cítí nejlépe: když může mluvit ke svým souvěrcům. Foto Lukáš Senft, DR

Corbyn si na panelu vedl úctyhodně. V takovýchto situacích se cítí nejlépe: když může mluvit ke svým souvěrcům, a spílat globálnímu kapitalismu a nativismu krajní pravice. „Potřebujeme celoevropskou socialistickou ekonomickou strategii, která bude sledovat cíl redistribuce bohatství a moci,“ řekl.

Když se jej někdo z publika zeptal na jeho roli během kampaně k referendu, Corbyn řekl, že hlasování pro Brexit bylo „výkřikem ze srdce vyloučených komunit“. Jedna tazatelka, žena z Andalusie, řekla: „Jeremy, jsi ikona, rocková hvězda, ale my evropští federalisté ti nemůžeme odpustit tvůj mdlý výkon během referenda. Pročs nás zklamal?“ S Corbynem kritika nijak nepohla.

Odpověděl: „Dělal jsem, co jsem mohl. Říkali jsem přece: ,zůstaňme v EU a reformujme ji’. Ale pokud bychom výsledek nyní odmítali, co bychom tím říkali labouristickým voličům, kteří hlasovali pro Brexit?“ Pak dodal, že buď jak buď stejně především potřebujeme „redistribuci bohatství v rámci celé Evropy“, a všichni mu znovu aplaudovali.

Následně se Corbyn setkal se skupinkou českých novinářů v malé přetopené místnosti a odpovídal jim na otázky vypalované v rychlém sledu. Umírněná sociální demokracie je vyřízená, řekl jim, protože se snažila „systém pouze spravovat namísto toho, aby se ho pokoušela změnit“. Zopakoval nutnost „redistribuovat moc i bohatství“ a řekl, že „administrátorský model“ selhal, protože vytvořil „tržní hospodářství, v němž vítěz bere vše, a které vinu za nerovnost klade menšinám“.

***

Od svého vítězství nad Owenem Smithem v druhém souboji o předsednické křeslo se Corbyn začal cítit ve své roli pevnější, ačkoli volební preference Labour Party se zhroutily: nedávný průzkum straně přiřkl o sedmnáct procentních bodů méně nežli Toryům Theresy Mayové.

V Praze nás zastihly výsledky doplňovacích voleb v londýnském Richmondu. Zdálo se, že Corbyna nijak nerozhodila zpráva o debaklu labouristického kandidáta, který získal tak málo hlasů, že přišel o kauci. „Výsledek voleb vyplynul z hrdopyšnosti mandát obhajujícího poslance Zaca Goldsmithe a z oportunismu liberálních demokratů,“ zopakoval v Praze při několika příležitostech v pozoruhodně veselém rozpoložení.

Pohled na Corbyna v Praze skýtal obrázek politika čím dál tím komfortněji zvládajícího své odpovědnosti. Foto Lukáš Senft, DR

Pohled na Corbyna v Praze – jak se suverénně pohybuje mezi ostatními evropskými politiky, jak ochotně zastavuje k nesčetným selfíčkům a jak poskytuje hned několik televizních rozhovorů – skýtal obrázek politika čím dál tím komfortněji zvládajícího své odpovědnosti a lebedícího si ve středu pozornosti. (Laura podotkla: „Kdyby si Labour Party účtovala za každé selfíčko libru, byla by velmi bohatá.“)

Corbyn přibral, je to viditelné hlavně v obličeji a na břichu, oproti tomu, jak vypadal, když jsme spolu pořizovali interview v červenci 2015, v době jeho neočekávaného vzestupu ke statusu předsedy-rebela. „Byl jsem mezi námi poslední, kdo uvěřil tomu, že mohu vyhrát,“ řekl, vzpomínaje na loňskou letní kampaň.

„Nebylo mě nijak snadné přesvědčit. Všichni kolem pořád opakovali: ,Ty to vyhraješ,’ ale já jsem je odmítal: ,Ani náhodou.’ A pak jsem se navíc ještě dostal pod tlak, protože na mě vsadil ohromnou sumu peněz můj soused, o kterém vím, že není nijak zvlášť bohatý. Takže ho podezírám, že si musel na svou sázku vypůjčit. A pokaždé, když jsem ho viděl, připomnělo mi to ohromnou odpovědnost, kterou jsem cítil i za něj. Říkal mi vždycky: ,Ty to vyhraješ, že jo?’ A já na to: ,No tak hlavně doufám, že přijdeš hlasovat.’ A on povídá: ,No to ne, nezaregistroval jsem se.’ Tak mu říkám: ,Hm, tak dík.’”

Corbyn přiznává, že na eventualitu svého vítězství nebyl vůbec připravený. Předsedou ho zvolili v sobotu a o čtyři dny později se musel postavit Davidu Cameronovi ve Sněmovně. Po těchto prvních premiérských otázkách, které jsem sledoval živě z novinářské galerie, Cameron uznale utrousil k jednomu ze svých poradců, že se Corbynovi „dokonce ani netřásly ruce“, když četl připravené otázky během svého prvního vystoupení v roli hlavy opozice, v níž se ocitl ve věku šestašedesáti let.

„Tohle opravdu řekl?“ pozastavil se nad tím Corbyn. „Nebývám nervózní. Jenom jsem si pomyslel: ,No, máme toho za sebou opravdu hodně.’ Když jsem se konečně dostal do sněmovny a sedl si na své místo, rozhlédl jsem se kolem, spatřil jsem, že je to tam nacpané k prasknutí. Nebylo tam k hnutí. Každé jedno místo bylo obsazené. Říkám si: ,Ty jo – to jsou snad dva tisíce lidí. A zhruba tak devatenáct set z nich doufá, že to nezvládnu.’”

Ze sněmovny Corbyn zamířil na konferenci Labour Party do Brightonu, kde pronesl jednačtyřicet řečí během tří dnů, a pak se vydal do Manchesteru na shromáždění, které se konalo souběžně s konferencí Konzervativní strany. A potom si s Laurou udělali krátké volno.

„Vyrazili jsme si s Laurou do Skotska a dočkali jsme se obvinění z dlouhé dovolené. Jednalo se o dva dny, jeden z nich jsme strávili ve Fort William na kolech. To přece není žádný přepych. Jen pohleďte na tu malost a způsoby, jimiž jsou některá média připravena myslet si o vás vždycky jen to nejhorší. Dali jsme si kornout pečených brambor. A pak se dočtu, že chlapík prodal story o tom, jak s Laurou jíme brambory, Sunday Times – no tak doufám, že mu aspoň dobře zaplatili. Mnohé se pro mě změnilo.“

Seumas Milne, novinář Guardianu proměněný v Corbynova spin-doctora a hlavního stratéga, mi pověděl, že Corbyn pracuje bez ustání a je mnohem tvrdší a odhodlanější, než by napovídalo jeho vlídné vystupování. „Je to velkorysý muž,“ řekl Corbyn o svém příteli, kterého škádlivě tituluje „Soudruh Milne“: „On ale dělá to samé, pracuje do úmoru.“

Slyšel jsem, že Milne si od minulých vánoc nevzal volno ani jeden den. Corbyn se nad tím pousměje. „Nevzal, no. Kdy jsme si mohli oddychnout?“ obrací se na Lauru. „Měli jsme tu proklatou dovolenou během kampaně k referendu, která trvala přesně jeden a půl dne. Jeli jsme do Exmouthu na jeden den o velikonocích. Chtěli jsme tam zůstat tři, ale pak jsem musel do Port Talbot kvůli krizi v ocelárnách. A pak jsme měli dva dny na začátku června ve Swanage. Na kolech. Taky jsme se projeli parní lokálkou.“

Corbynovi poradci mají za to, že se konečně učí v rozhovorech držet se dohodnuté pozice – řečeno v jejich žargónu „linek“. Mezi jeho lidmi se vtipkuje, že po rozhovorech nebo televizních vystoupeních, „se nemusí analyzovat, jestli si neprotiřečil, ale zda dohodnutou věc vůbec řekl“. Jeho zevnějšek je rafinovanější – v Praze na sobě měl tmavý oblek a bleděmodrou rozhalenku – a stává se ochotnějším přistoupit na některá z „pravidel hry“, na některé z kompromisů, jež se nezbytně pojí s funkcí předsedy.

Mnohem sebevědoměji si počíná rovněž na schůzích stínové vlády. Povzbuzuje ho skutečnost, že v ní má mnohem více spojenců, a vědomí, že většinu parlamentního klubu zkrotil, přinejmenším prozatím. Spekulace o tom, že by se ho mohl někdo pokusit vbrzku znovu odstranit, prakticky utichly. Přesto mi jeden poslanec řekl, že se občas hovoří o Clivu Lewisovi, jenž patřil mezi Corbynovi první podporovatele, jako o člověku, který „usilovně manévruje tak, aby se vymanil z pozice Corbynova stoupence“, a to proto, aby se mohl stát jeho soupeřem na levici.

Labourističtí poslanci přestali používat twitter k odsuzování či zesměšňování každého Corbynova kroku či veřejného vystoupení. Jak se dnes věci jeví, Corbyn povede labouristy do příštích voleb, které se dle některých poradců mohou konat už v květnu 2017. „Počítáme s volbami v květnu či červnu a jsme na ně připraveni,“ řekli mi. Pokud jde o ponuré výsledky průzkumů veřejného mínění, Diane Abbottová, stínová ministryně vnitra, řekla, že se budou během nadcházejících dvanácti měsíců soustavně zlepšovat; ovšem za předpokladu, že se neuskuteční volby.

Jak se dnes věci jeví, Corbyn povede labouristy do příštích voleb, které se dle některých poradců mohou konat už v květnu 2017. Foto Lukáš Senft, DR

Labourističtí poslanci umetají Corbynovi cestu k porážce, k níž má dospět svou vlastní trasou, svým vlastním způsobem. Mnozí z nejvlivnějších poslanců strany – Chuka Umunna, Dan Jarvis, Yvette Cooperová, Liz Kendallová či Rachel Reevesová – vyhlásili, že v Corbynově vládě nezasednou. Naproti tomu Keir Starmer, který je protějškem ministra pro Brexit Davida Davise a ve Sněmovně si počíná obdivuhodně, tvrdí, že nejlepší je prostě sloužit straně a zemi demonstrováním vlastní kompetence v opozici a kontrolováním vlády v tématu, které určí charakter politických a hospodářských poměrů naší doby.

„Jeremy ponese odpovědnost za volební program i za výsledek,“ řekl mi jeden ze zkušených labouristických poslanců. „Musí si uvědomit, že dnes se už on sám stal establishmentem. On osobně ponese odpovědnost za naše úspěchy či porážky. Myslím si ale, že představa toho, jak nás vede do voleb, ho musí budit ze sna, protože média si na něj posvítí. Projdou celou jeho minulost, den po dni, a během šesti týdnů všechno properou... Musím říct, že by mě nepřekvapilo, kdyby v roce 2018 sám odstoupil, pokud se do té doby nebudou konat předčasné volby.“

***

Jaké to je být v kůži Jeremyho Corbyna? Jaké to je být uctíván aktivisty a členy, ale shazován svými poslanci, štván „mainstreamovými médii“, a přitom přihlížet katastrofickému propadu volebních preferencí strany, kterou vedete? Jaké to je po třiceti letech prožitých v poslední lavici vaší parlamentní strany, strávených prosazováním různých radikálních nápadů, bez obvyklých omezení daných ohledy na budoucí kariéru nebo disciplínou spjatou s odpovědností za kolektiv, ocitnout se tak náhle v pozdním středním věku v roli vůdce veliké strany, v době hluboké krize levice?

Jak to nedávno během naší rozmluvy zformuloval Martin Jacques, bývalý šéfredaktor Marxism Today, Corbyn uvolnil cosi, co bylo na levici dlouho potlačováno. Jeho konzistence, jeho nekompromisní socialismus a jeho odpor k moci Spojených států a k liberálnímu světovému řádu vábí mnohé, kteří se od labouristů odvrátili po irácké válce, a vede k obnově jejich zájmu o politiku.

Probudil rovněž interes o politiku u mladých lidí, kteří jsou rozhořčeni prohlubujícími se nerovnostmi v bohatství a v příjmech, pohrdají parlamentními tanečky poslanců a nevěří elitám. Ale sešlo se mu toho víc: v éře hipstrů i jeho plnovous pracuje pro něj.

Ale Corbyn je také v některých ohledech zcela unikátní jev: jeho volba předsedou je symptomem, nikoli příčinou krize labouristů. Je projevem odmítnutí středního proudu sociální demokracie i toho, co Tony Blair nazývá „svalnatým progresivním středem“: a to všemi voliči na Západě.

Ve všech zemích Západu, od Spojených států po Francii, levice prohrává. Vyskytují se ještě sociálně-demokratické vlády – v Portugalsku, ve Švédsku a v České republice, například – ale bez výjimky závisí na křehkých koalicích.

Například právě v České republice, sociální demokraté premiéra Bohuslava Sobotky jsou ve vládě s podnikatelskou stranou ANO. Vůdcem ANO je populistický miliardář Berlusconiho druhu, jménem Andrej Babiš, jenž je místopředsedou vlády, ministrem financí, a než si na to bezvadně vydělal, byl agentem komunistických tajných služeb. Sociálním demokratem není ani náhodou, patří mezi miliardářské velké figury v éře autoritářských velkých figur: Donald Trump, Vladimír Putin, čínský Si Ťin-pching, turecký Recep Tayyip Erdoğan, egyptský Abd al-Fattáh as-Sísí, Rodrigo Duterte na Filipínách a Narendra Modi v Indii: to je Babišův klub.

Jakkoli je mu Trump nechutný, Corbyn řekl, že by ho rád pozval do severního Londýna: „Abych mu ukázal mešitu ve Finsbury Park." Foto Lukáš Senft, DR

Corbyn na jakékoli otázky týkající se svárů na levici odpovídá prostě. Je přesvědčen o tom, že progresivní levicové strany přespříliš dlouho prosazovaly špatnou politiku, že byly ochotnými služebnicemi neoliberalismu, a to právě zejména britští labouristé a demokraté ve Spojených státech.

V Americe se Donald Trump stává prezidentem proto, že byl „dobře financovaným oportunistou, který nenabízí nic příliš srozumitelného kromě nenávisti k ženám a k menšinám“, a proto, že se mu „nějak podařilo obsadit se do role spasitele lidí, na které nejtíživěji dopadly důsledky úpadku průmyslu“.

Jakkoli je mu Trump nechutný, Corbyn řekl, že by ho rád pozval do severního Londýna: „Abych mu ukázal mešitu ve Finsbury Park a pohostil ho šálkem čaje.“ A ucedil, že „Mexiko by prodiskutovali“ cestou na fotbalový zápas Arsenalu.

Corbynova analýza poměrů je v podstatě marxistická: dalekodůsažná ekonomická transformace vykořisťujícího systému tržního kapitalismu povede k transformaci politické, a tak i ke vzniku nové společnosti. „Sociálně demokratické strany nenabízely dostatek naděje a optimismu opomíjeným komunitám, nenabízely jim například naději, že vyřeší jejich potíže s bydlením,“ řekl mi Corbyn.

Říká též: „Musíme se rovněž postavit moci globalismu...“ – tím podle mě míní finanční kapitalismus – a pokračuje: „Protože se nám namlouvá, že jedinou cestou v éře globalismu je ústup od konsensuálního modelu sociálního státu. To se třeba dělo v USA, mnoho lidí tam to strašně naštvalo a Demokratická strana k tomu nedokázala nabídnout alternativu.“

Z toho odvozuje své politické doporučení pro Evropu: „Opravdu chceme vykládat, že musíme podepsat TTIP (Transatlantickou dohodu o obchodu a investicích), že musíme posílit moc globálních korporací, že jedinou cestou vpřed je omezit životní úroveň a snižovat mzdy, abychom uspěli na světovém trhu? Anebo budeme nabízet něco jiného, co životní úroveň lidí ochrání a zvýší? Pochopitelně doporučuji jít druhou cestou.“

Paradox ultraliberální globalizace a federalismu EU tkví podle Corbyna v tom, že vyústily v „regres k politice lokálních identit“ a vedly ke vzniku „silných separatistických hnutí ve Španělsku a v menší míře i ve Francii“. Stejně tak Skotská národní strana podle něj nabízí „identitářský nacionalismus“. Je SNP nativistická strana? Corbyn tvrdí: „Do jisté míry ano. Jsou také rozkročeni velmi doširoka. A jako všechna nacionální hnutí, nutně si začínají silně protiřečit.“

I po výsledku referenda o Brexitu Corbyn podporuje volný pohyb osob v rámci EU a je přesvědčeným stoupencem imigrace. Je kulturním liberálem, ale ekonomickým protekcionistou. Dalo by se ale také říci, že je levicovým liberálem v kulturních otázkách a je také levicovým liberálem v otázkách ekonomických. Je příznivcem otevřených hranic, přinejmenším v rámci Evropy, ale mnohem méně otevřených a striktně regulovaných trhů.

Ptal jsem se ho na selhání liberalismu v obecnější rovině a na postliberální obrat, ale neporozuměl mi. Je pro něj prostě záhadou, proč se někteří na levici staví proti tomu, co americký spisovatel a akademik Mark Lilla označuje za „identitářský liberalismus“. /Jedná se o liberalismus zdůrazňující totožnost různě definovaných menšin, za jejichž práva se často bere progresivní levice, typicky sexuální, etnické či náboženské menšiny, opomíjejíc přitom jiné podobně zranitelné skupiny, jako jsou například nižší vrstvy většinové společnosti – poznámka JP./

„Nechápu, proč se o všem musí pořád mluvit jako by to bylo ,post-něco’. Nejsem si jist, zda jsme se v mnoha věcech dostali někam ,post’. Co třeba kdybychom se raději shodli, že se tu otevírá jedinečná příležitost pro sociální spravedlnost? Vím, že je to trošku velkohubé. Ale jako ideál je to určitě mnohem optimističtější než vykládat, že jsme dospěli na konec nějaké éry. Nejsem si navíc tak jist, že lidé mohou rozpoznávat začátky a konce ér, pokud je zrovna prožívají.”

***

Corbynův doprovod v Praze zahrnoval jeho ženu Lauru, Seumase Milna, Jennifer Larbieovou – bývalou organizátorku Národního odborového svazu učitelů, která byla nedávno jmenována Corbynovou poradkyní pro mezinárodní vztahy a ukázala se jako skvělá společnice – a také jeho poradce Gavina Sibthorpa a Marka Simpsona.

Jednoho odpoledne jsme zamířili na severozápad od Prahy, urazili jsme šedesát kilomterů do severních Čech, do Terezína, dříve známého jako Theresienstadt, kde se nalézal během nacistické éry koncentrační tábor a židovské ghetto. Dlouho před tím to byla habsburská vojenská pevnost a kasárna.

Byla vlezlá zima – teplota poklesla pod bod mrazu – a mráz nechával stopy na trávě, která nám křupala pod nohama. Fotografka New Statesmana Kate Petersová pořídila sérii portrétů Corbyna před vysokými zdmi Terezína v skomírajícím pozdně odpoledním světle. Laura stála pozorně opodál a vytáhla z tašky červenou kravatu, kterou si Corbyn z odpovědnosti uvázal. „Protože jsme tam, kde jsme,“ řekla Laura, „musíme se chovat s úctou.“

Procházeli jsme táborem a různými vězeňskými bloky, kde přebývalo v strašných podmínkách přes sto padesát tisíc židů, včetně patnácti tisíc dětí, před tím, než je odvezli do vyhlazovacích táborů jako Mauthausen či Osvětim. Ukázali nám rovněž klaustrofobickou celu, v níž byl po dva roky držen bosensko-srbský nacionalista Gavrilo Princip, který spáchal atentát na arcivévodu Franze Ferdinanda v Sarejevu v roce 1914 a jehož výstřely zněly dlouhou ozvěnou po celém světě. Zážitek z tábora byl trýznivý.

Když jsme se chystali k odjezdu, nějaký český sociální demokrat požádal Corbyna, aby namluvil „poselství k mladým lidem v naší zemi“. Corbyn svolil a znovu zdůraznil, že odmítá všechny formy rasismu a že se musíme mít zvláště na pozoru, protože krajní pravice je všude v Evropě na vzestupu. Corbyn si je vědom toho, že labouristé mají závažné problémy s antisemitismem, což mohl být jeden z důvodů, proč se vydal do Terezína. „Antisemitismus ve straně nebudeme ani v nejmenším tolerovat,“ řekl mi.

„Sleduju bedlivě jakoukoli zmínku o sebemenším projevu rasismu či antisemitismu v Labour Party,“ řekl mi. „Vyžádal jsem si důsledné prošetřování všech incidentů, a kdekoli se objeví reálné doklady, může po řádném prošetření následovat ukončení členství.“ Ale proč neodsoudí antisemitismus sám o sobě? Proč pokaždé používá širší pojem „všechny formy rasismu“? Jeho odpověď zní jak zvon: „Absolutně jsem odsoudil všechny formy antisemitismu samy o sobě.“

„Myslím, že pohled na to musí pohnout s každým... ta nelidskost, ke které lidé mohou poklesnout“. Foto Michal Pícl

Ptám se ho, co si odvezl z Terezína. „Navštívil jsem už dříve mnoho bývalých koncentráků. Pamatuji si, jak jsem jako mladý muž navštívil Dachau, kousek od Mnichova, což bylo pochopitelně strašné. Vzniklo to, aby to takovým bylo. A zhruba před pěti lety jsme navštívili Osvětim. A dnes je ten tábor – výstava je podle mě udělaná moc dobře a také průvodkyně byla taková... však jsi tam byl se mnou. Bylo to výtečné. Myslím, že pohled na to musí pohnout s každým... ta nelidskost, ke které lidé mohou poklesnout“.

V památníku holocaustu Jad vašem v Jeruzalému ještě nebyl, ale řekl mi, že se tam rozhodně vypraví, až se příště dostane do Izraele.

***

Než jsme se dostali zpět k našim vozům, setmělo se. Corbynovi poradci začali projevovat nespokojenost, že od rána pořádně nic nejedl. V jednom z aut na něj čekaly sendviče, ale ukázalo se, že jsou buď se šunkou, nebo s tuňákem, což jako vegetarián musel odmítnout. Tak mu někdo poslal krajíc chleba, z nějž sundali maso. Párkrát si trochu kousnul a lokl si vody.

Varovali mě, že Corbyn se může stát krapítek mechanickým, je-li unavený či pokud dost nejedl. Cestou zpět do Prahy jsme si povídali, ale mnohé z jeho odpovědí vskutku působily mechanicky, jako by herec deklamoval namemorované věty.

Nejvíc se rozpovídal, když jsme mluvili o mezinárodní politice. Řekl, že upřednostňuje mezinárodní politiku založenou na respektu k lidským právům, což postavil do kontrastu k zahraniční politice sledující národní zájmy či chladný sobecký realismus. Corbynova zahraniční politika by byla především nezávislou na Spojených státech, takže Británie by „nepřejímala nijak automaticky zahraničně-politické iniciativy USA“ a „dostávala by se do křížku se zeměmi, které rutinně porušují lidská práva“, jako je například Saúdská Arábie.

Tak jsem se ho zeptal na ruské válečné zločiny v Sýrii. A na to, zda jedním z nejstrašnějších důsledků invaze Západu do Iráku není jeho nynější neochota intervenovat v Sýrii, ačkoli by tím mohl zabránit humanitárním katastrofám jako ve východním Aleppu. Peter Tatchell je přirovnal k hororu Guerniky, když zorganizoval protestní akci během Corbynovy řeči k 10. prosinci, Dni lidských práv.

„Ta jatka jsou neomluvitelná,“ řekl mi Corbyn k syrské tragédii. „Pokud bychom tam ale vtrhli, co by se změnilo? Nejsem si úplně jist, na čí straně bychom tam vlastně přicházeli a zda bychom z toho jenom neudělali trojstrannou občanskou válku (sic). Myslím, že bylo chybou udržovat při životě ženevský proces, myslím, že se nemělo spoléhat na politiku v době, když se na ni spoléhat nedalo.

Ptám se ho, zda si myslí, že je Putin neofašista. „Jeho vláda je zcela nezpochybnitelně represivní. Nesouhlasím s mnohou jeho politikou, zejména nesouhlasím s jeho přístupem k lidským právům. Ale nelze pominout, že Rusko je země oplývající velikým sebevědomím. Myslím, že s nimi musíme mluvit způsobem, který je kritický, ale současně obsahuje promyšlenou cestu k tlumení napětí. Protože napětí ve vztazích s Ruskem může mít katastrofické důsledky.“

„Ta jatka jsou neomluvitelná,“ řekl mi Corbyn k syrské tragédii. „Pokud bychom tam ale vtrhli, co by se změnilo?" Foto Lukáš Senft, DR

Co tak velké množství politiků, počínaje Viktorem Orbánem v Maďarsku přes Marine Le Penovou ve Francii až po Nigela Farage z UKIP, na Putinovi přitahuje? Dokonce Donald Trump, zdá se, má pro něj slabost.

Corbyn řekl: „Nejsem si úplně jist. Myslím, že je pro ně zrcadlem, v němž se rádi prohlížejí. Vidí v něm silného vůdce, jímž zajisté je, který zosobňuje odhodlanost své země. Osobně to vidím poněkud odlišně. Vidím v něm zkrátka prezidenta Ruska, nepochybně velmi mocného v Rusku; a Rusko je evidentně místem, které bude vždy hrát důležitou roli, pro své tradice, pro své přírodní zdroje a pro vše ostatní. Zásadně nechci, abychom se s Ruskem ocitli ve zbrojařských dostizích, a proto chci, aby se s ním uzavírali lepší dohody.“

Ptám se znova na ruské válečné zločiny v Sýrii. Řekl: „Chtěl bych, aby se vyšetřily. Bombardování, které se táhlo tak dlouho, je strašné, zejména fakt, že bombardovali konvoj OSN. I jako člověk, který během posledních let strávil poměrně dost času v radách OSN pro lidská práva, bych chtěl, aby se zejména tohle vyšetřilo. A pokud se prokáží válečné zločiny, je nutné je soudit.“

Ke konci naší konverzace v autě se Corbyn ohradil proti Blairově tvrzení, že se Labour Party ocitla v rukou krajní levice. „Nevím, odkud se berou definice levice a krajní levice. To se budete muset přeptat Tonyho Blaira. Pokud o sobě říkám, že jsem socialista, je to proto, že jsem socialista.“ Pak si na svém iPadu projel fotbalové výsledky.

***

Lze brát Jeremyho Corbyna vážně? Dá se mu věřit? Takto se mě vyptával jeden český novinář po té, co na předsedu Labour Party vypálil v rychlém sledu několik otázek týkajících se Brexitu. Dějiny okupací a komunistického útisku u Čechů vytříbily smysl pro absurdno: a fenomenální sešup Labour Party v Británii se stal jedním z absurdních podobenství přicházejících neklidných nových časů. Česká republika je nakonec zemí Kafky, Jaroslava Haška a Milana Kundery. Ve středoevropské a východoevropské literární tradici se vyskytuje postava svatého prosťáčka či hlupáčka, který může, ale také nemusí svou natvrdlost předstírat.

V Haškově obdivovaném románu Dobrý voják Švejk, pojednávajícím o nešťastných příhodách českého vojáka v rakousko-uherské armádě, se hlavní hrdina přizpůsobuje absurditám a tuposti vojenské byrokracie, v jejichž útrobách se ocitl. Kolem něj se hroutí impérium a jeho vystupování je tak přesvědčivé, že nikdo není schopen prokouknout, zda ze sebe jen dělá cvoka, anebo zda jím skutečně je.

Jak napsal Nicholas Lezard: „Švejkovství znamená enigmatickou směs blbství a odvahy, bezedné tuposti a hluboké moudrosti, zosobnění lidské hlouposti, ale nadané čímsi vyšším a posvátným.“

Pro své stoupence i protivníky, je rovněž v Corbynovi cosi takového, jak působí bezelstně ve své takřka sebeomluvné přívětivosti a prostotě, takřka nevinně, když opakuje své erbovní fráze, když si povídá o své zahrádce, anebo když káže o přednostech míru a spravedlnosti či o konci všem válkám a konfliktům.

Je Corbyn tak bezelstný, jak působí, anebo jen chce, abychom mu to věřili? Foto Lukáš Senft, DR

Je Corbyn tak bezelstný, jak působí, anebo jen chce, abychom mu to věřili? Nikdo nepochybuje o jeho politické upřímnosti. Ale věří upřímně tomu, že jeho politika může získat většinovou podporu? Věří tomu, že se najde dostatek Britů, kteří zahoří pro úplnou socialistickou transformaci společnosti, v situaci, kdy Labour Party prakticky zkolabovala ve Skotsku a v Anglii má ohromné potíže všude kromě svých pevných opěrných bodů ve městech?

Labour Party po dlouhou dobu sestávala z nesamozřejmé koalice pracující třídy, příslušníků menšin, zaměstnanců veřejného sektoru a metropolitních liberálních intelektuálů: a dnes se ona koalice rozpadá, neboť její příslušníci se ocitli v protilehlých táborech konfliktu o Brexit. Labouristé ovšem vítězí tehdy, pokud se jim podaří získat si přízeň nižší střední a střední třídy, když projeví porozumění pro jejich aspirace, kdy dokáže oslovovat ve většině případů většinu lidí. Vyhrává, má-li optimistický program, když, jak řekl o své vládě zvolené v roce 1945 Clement Attlee, „hledí vstříc budoucnosti“.

Druhým problémem pro Corbyna je fakt, že si za sebou jako kouli na noze táhne svou minulost. Někteří lidé mu například nikdy nezapomenou, že pozval do Westminsteru členy Sinn Fein jen pár týdnů po té, co se Irská republikánská armáda pokusila zavraždit Margaret Thatcherovou a členy její vlády při bombovém atentátu v brightonském Grand Hotelu.

Naťuknu před Corbynem, zda to náhodou nebylo tak, že stranil IRA proti britskému státu. „To není pravda,“ vypálí okamžitě. „Vždycky mi šlo jenom o to, aby byl v Irsku mír. Viděl jsem, co se v Irsku děje a chtěl jsem mír, ukončení války. Jsem zvolen za obvod s velmi silnou irskou komunitou, dnes už je to promíchanější, ale tehdy tam žila velká spousta Irů. A vždycky jsem věřil tomu, že má-li nastat mír, je třeba s lidmi mluvit.“ Problémem je, že v každém z konfliktů – od severního Irska po izraelsko-palestinský konflikt – vždy mluví pouze s jednou stranou.

Pokud jde o provokaci s pozváním Sinn Fein do parlamentu, řekl: „Přišli tenkrát bývalí vězni, kteří si odseděli svůj trest. Přišli do parlamentu a diskutovali jsme o tom, jaká nás může čekat společná budoucnost. Pokaždé, když jsem je pozval, šlo o totéž. A Daily Mail o tom nepochybně dokázal potisknout kvanta stránek.“

***

Jeremy Corbyn je v zacházení s médii obratnější, než se mu přiznává. Dokáže bez hnutí brvou snášet výpady v televizních rozhovorech či odrážet otázky o ponorkách Trident nebo o NATO poznámkami o své vlastnoručně vyráběné marmeládě. A přitom je ideologicky jednak nepružný, jednak pragmatický.

Jeho ekonomická politika je v podstatě jenom rozmraženým keynesiánstvím. Od svého zvolení předsedou ustoupil v celé řadě témat, počínaje svým odporem k NATO (souhlas s členstvím je postojem strany, řekl mi) přes požadavek jednostranného jaderného odzbrojení (což stranickou politikou není). Je přesvědčeným euroskeptikem, ale vedl upřímnou, byť možná ne tak energickou, jak by si někteří kolegové přáli, kampaň za setrvání Británie v EU. Davidu Cameronovi a Georgi Osbornovi nepochybně připadá, že je Corbyn a labouristé během kampaně podtrhli.

V životopisné knize Soudruh Corbyn Rosa Princeová tvrdí, že světonázor předsedy labouristů se dotvořil v době, kdy byl jako mladý muž dobrovolníkem na Jamajce; a pak už se neměnil. Týden co týden tam očekával ve své schránce New Statesman a psal poezii. „Vždycky jsem v Jeremym viděl postavu typu Petra Pana, velkého dítěte,“ nejmenovaný Corbynův kamarád řekl Princeové.

Jeho poradci jej vidí jinak, jako „kvintesenciálního Angličana“, takového, v němž by Orwell našel splnění všech svých nároků na podivínství a excentričnost. Každý čtvrtek posílá Corbyn jednoho ze svých poradců do řetězce WHSmith, aby mu koupil výtisk magazínu o železnicích. A nejšťastnějšího jsem ho během výpravy do Prahy viděl, když mu přišla textovka od nějakého labouristického radního, který je strojvedoucím a nabídl Corbynovi, že ho sveze v lokomotivě. „Koukni na to, koukni na to!“ ukazoval zprávu Milneovi hned, jak mu přišla. Oděn v černém obleku, tmavém roláku, usrkávaje dvojité espresso, Milne se s porozuměním pousmál.

Corbyn bývá karikován jako sektář a spartánský morous. Ale v osobním kontaktu je ve skutečnosti velmi zábavný a mile sebeironický. Má bohatý vnitřní svět, mluví španělsky a hodně čte – s nadšením rozmlouval o románech Edwarda Upwarda a Orwellových, zejména o jeho rannějších dílech úsporného provinciálního anglického realismu Bože, chraň Aspidistru (Keep the Aspidistra Flying) a Nadechnout se (Coming Up for Air).

Corbyn bývá karikován jako sektář a spartánský morous. Ale v osobním kontaktu je ve skutečnosti velmi zábavný a mile sebeironický. Foto Lukáš Senft, DR

Když jsme před terezínským památníkem čekali až fotografka vybere vhodná místa pro snímky, povídali si s Milnem o automobilech východoněmecké výroby a vzpomínal na to, jak v sedmdesátých let projel Československo na motorce MZ 349. „Musel sis tu vyměnit na každý den stanovené množství peněz, ale nebylo je moc za co utratit. Všude vládla strašná byrokracie a úředníci se chovali hrozně.“ Nakonec, aby se peněz vůbec nějak zbavili, nakoupili na hranicích nějaké skleněné tretky. „Nebyl to moc dobrý nápad převážet sklo na motorce,“ podotkl. „Ale myslím, že něco jsme zpátky dovezli.“

Corbyn se nejvíc rozehřál, když mluvil v hotelu nad čajem, který nám dolévala Laura, o svých dvou letech na Jamajce a jak ho tamější zkušenost politicky dotvořila a učinila z něj člověka, jakým dnes je. „Nejsem si jist, zda je správné se politicky měnit,“ odpoví, když se mu zmíním o oné poznámce jeho přítele z knížky Princeové.

„Ano, byla to zásadní zkušenost. Najednou jsem tam byl, venkovský hoch z Shropshire, vychovaný v radikální nebo řekněme levicové rodině, nijak nevynikající ve školách, poněkud bizarně vybraný pro dobrovolnickou službu na Jamajce. Přijel jsem tam a svěřili mi sedmdesát dětí, abych je učil zeměpis. Velice mnoho jsem se od těch malých chlapců naučil. Byla to chlapecká škola. Bral jsem spoustu dětí na výlety pod stan, což mě bavilo, a podnítilo to můj zájem o řadu dalších věcí. Začal jsem chodit po večerech na různé přednášky na University of the West Indies, vcelku náhodně, kdykoli jsem měl volný večer. Antropologie, historie, kulturologická studia. Celkem cokoli. Prostě si sednout, chvíli poslouchat. A pak mluvit s lidmi. Potom jsem se vydal na cestu Latinskou Amerikou, kde jsem viděl neuvěřitelný útisk a bídu.“

***

Jeden z Corbynových stoupenců mi pověděl, že podle nich má Corbyn jakési zvláštní kouzlo – to, co ona andaluská aktivistka v Praze popsala jako charisma rockové hvězdy: „Jeremy má v sobě opravdu cosi mocného – Boris to má taky. Přitahuje lidi, zejména mladé lidi. Musíme se toho chopit a lépe s tím pracovat, protože přináší cosi nadějného, jinou cestu. Je to druh levicového populismu, chcete-li tomu tak říkat...“

Myslí si to i Corbyn? Že přináší populismus zleva, který se utká s populismem pravicovým, rozlézajícím se po Evropě, zejména pokud tvrdí, že umírněná středová levice už je odepsaná?

„Je třeba vytvořit společenství snahy,“ řekl mi Corbyn, poněkud prozaicky. „Společenství snahy o sociální spravedlnost a společenské změny... Narůstá pocit, že je třeba ekonomiky rozvíjet udržitelnějším, racionálnějším způsobem a že Evropa nemusí podlehnout globalizaci obchodních smluv. V Evropě je třeba zase začít věci vyrábět.“

Nezdá se, že by se ho sebeméně dotýkaly výsledky labouristů v průzkumech volebních preferencí či léto strávené vnitřními boji. „Vyrušoval nás boj o předsednictví v době, kdy jsme mohli jít po konzervativcích,“ řekl mi. „Uvidíme, co se bude dít s průzkumy preferencí, jakmile začneme víc mluvit o našem ekonomickém programu. Je třeba jít budoucnosti vstříc s optimismem. Musíme lidem nabízet naději, nikoli hledat viníky.“

Proč to lidé neposlouchají? „Ve veřejném prostoru je mimořádný rámus, a také hodně nenávisti,“ říká. „Ale lidé také přemýšlejí o věcech do mnohem větší hloubky, než se jim často přiznává. A mnohá média mluví spíše mezi sebou navzájem, aniž by si uvědomovala, že tu existuje úplně jiný paralelní informační systém předávání informací na sociálních sítích, který nikdy neprosákne na povrch. Takže tu máme různé souběžné formy komunikace a hrozba nástupu rasistického populismu je skutečně mimořádně závažná. A je třeba se s ní konfrontovat.“

A pokračuje: „Nedávno jsem mluvil k CBI (Konfederaci britského průmyslu) a řekl jsem jim, že reprezentuji mimořádně úspěšný podnik, který se jmenuje Labour Party. Je to podnik, který za méně než dva roky zdvojnásobil počet svých členů, uhradil všechny své dluhy a hypotéky a uložil si solidní rezervy na příští volební kampaň. Myslím, že si zasloužíme, aby se nám k tomu blahopřálo.“

Pokud si zaslouží, aby se mu blahopřálo, proč jsou labourističtí poslanci tak nespokojení? „Některým lidem se nezavděčíte nikdy. Podívejte, doufám, že všichni budou mít krásné vánoce, a doufám, že se nám podaří zvládnout to, co jsme v minulosti dokázali se školami, se zdravotnickým systémem, s ekonomikou a vyhrajeme ve volbách, které nás čekají. Míříme k tomu. Cítíme naději. Jsme sebevědomí. A jsme odhodlaní.“

Z anglického originálu Jeremy Corbyn: The Last Comrade vydaného v New Statesman 14. prosince 2016 se svolením autora přeložil JAKUB PATOČKA.