Pod olympijskou pochodní je největší tma

V Brazílii brzy vypuknou Olympijské hry. Pořadatelské Rio de Janeiro se však ocitá na pokraji bankrotu. Olympiáda v Riu je ukázkovým případem kombinace pompézní akce a politiky škrtů, které dusí rozvojový region. Svět se baví a místní trpí.

Brazilský stát Rio de Janeiro bude za půl druhého měsíce hostit letní Olympijské hry. Věčný oheň z hory Olymp ještě v brazilské metropoli nevzplál, zato její rozpočet již hoří vydatně…

Být dlužníkem v Latinské Americe může hodně bolet. Přežívají tu totiž hejna supích fondů. Ty skupují za pár šupů problematické pohledávky a pak ždímou dlužníka na kost, ze které oberou poslední zbytky masa.

Rio de Janeiro se zatím jejich kořistí nestalo. Jako všechny státy, instituce, organizace a vůbec všichni na světě je ale až po uši zadlužené. Federální vláda po Riu pohledává 506 miliard korun, dalších 246 miliard Rio dluží veřejným bankám a mezinárodním věřitelům.

Růst zadlužení Ria vypovídá o ekonomické situaci celé Brazílie. Jeden z potenciálních ekonomických zázraků BRICS prožívá v současnosti nejhlubší ekonomickou krizi za posledních pětadvacet let. V minulém roce se Brazílie propadla o 3,8 procenta a na letošek jí ekonomické sudičky předpovídají výsledek ještě horší.

Hospodářská krize a politika škrtů prezidentky Rousseffové se snižují příjem federálního rozpočtu a způsobují vysychání státních kas jednotlivých států.

Pro zemi po kotníky v dluzích jsou dvě bezprostředně následující velkolepé sportovní události – Mistrovství světa ve fotbale a Olympijské hry – jen hřebíčky do insolvenční rakve. A na ramenou ji nakonec ponesou sami občané.

Ani další barevná přetvářka, ani protančené televizní přenosy nezakryjí skutečnou tvář země s jednou z největších příjmových nerovností.

Guvernér státu Rio de Janeiro Francisco Dornelles v reakci na neschopnost splácet dluhy vyhlásil stav finanční nouze a požádal federální vládu o pomoc v podobě půjčky. I tato vládní pomoc se však Riu pořádně prodraží. Pro představu v minulém roce činily úroky federální vládě astronomických 17 procent. Guvernér vyjádřil obavu, aby nedošlo k „totálnímu kolapsu bezpečnosti, zdravotnictví, školství, dopravy a environmentálního managementu“.

Zbytku světa je vesměs putna, že se brazilskému státu hroutí veřejné služby. V guvernérově vyjádření ale taky zaznělo, že jsou ohroženy některé povinnosti spojené s pořádáním olympiády – konkrétně rozšíření metra nebo vyčištění zálivu pro jachtařská klání. Riu chybí peníze na vyčištění jednoho ze zálivů, který má sloužit jachtařským závodům. Nejlepší jachtaři a jachtařky zeměkoule si tak budou muset letos dávat dvojitý pozor na sebemenší vlnu, pád do vody by jim totiž kromě časové ztráty mohl tentokrát přinést i nepříjemnou vyrážku.

Olympiáda v Riu je ukázkovým případem kombinace pompézní akce a politiky škrtů, které dusí rozvojový region. Svět se baví a místní trpí. Foto citylab.com

Druhým projektem, na který chybí prostředky, je rozšíření metra. Jak to známe i z českých zemí, metro je zkrátka drahé. Ať už vede na prázdné pole, nebo na prázdné pole s luxusním olympijským stadionem.

Riu by se v tomhle případě hodil nějaký brazilský Matěj Stropnický, který by se nebál zatlačit na investory a donutil je, aby si to metro dostavěli za své. Takhle tam za státní peníze povede trať, která doveze lidi na stadion, který se po skončení sportovní události promění na něco jako obchodní dům. Renta se developerům lépe těží na poli za městem než v zastavěném centru.

Kocovina a bordel
Starosta města Ria, které se samo finančním problémům zatím vyhýbá, ujistil celý svět, že hroucení státu nebude mít na sportovní svátek vliv. A tak si všichni oddychli. Teda všichni s výjimkou samotných Brazilců…

Výdaje na pompézní sportovní show jsou přednější. Aby taky ne, když to „bude v televizi“. Co se však na obrazovky nevejde, jsou zavírané pohotovosti v nemocnicích, chybějící léky i základní zdravotnické potřeby, studentské i učitelské protesty nebo ty neutuchající demonstrace proti všudypřítomné politice škrtů.

Brazilský vzor se opakuje na různých místech: bohatá centra měst jsou obklopena milionovými chudinskými slumy, předražená sportoviště budou lemována prázdnými školami a nemocnicemi.

Velký příliv investic může budit zdání, že je sám o sobě šancí na rozvoj regionu. O jakém rozvoji ale může být řeč, když se investuje jen do volnočasových aktivit, zatímco rezorty zdravotnictví nebo vzdělávání se dusí pod rukama politiky škrtů?

Guvernér Dornelles varuje občany, že se musí připravit na značné škrty, zatímco dál shání finanční pomoc na vyčištění jachtařského závodiště.

Olympijské hry zpochybňují roli státu. Jeho účelem ale není několikatýdenní extravagantní party, po které následuje leda probuzení do bordelu a kocoviny.

Míchat dohromady nejdražší sportovní události s politikou škrtů ve veřejných službách vede nutně k bolestnému střízlivění. Zatímco svět u televizních obrazovek po vítězné penaltě finálového zápasu prostě přepne, místní jsou nuceni uskromnit své požadavky v tom, co je pro život člověka nejpodstatnější: vzdělání, zdraví a bezpečí.

Pokud by přitom nějaká instituce potřebovala řádně seškrtat, jsou to Olympijské hry.