Proč je tak pronásledují?

Tlak na alternativní způsoby politické činnosti zesilují. Solidarita s pracujícími a podniky mimo tržní systém totiž podkopávají hlavní pilíře současné kapitalistické logiky.

Český anarchismus byl dlouhou dobu rámován hranicemi subkulturního ghetta. Stagnující aktivity se točily okolo benefičních koncertů a blokád neonacistických pochodů, anarchisté vydávali časopisy, v nichž přesvědčovali již přesvědčené. Pak ale mezi anarchisty zavál čerstvý vítr a jejich hlas začal být ve veřejném prostoru – k nelibosti politických a ekonomických elit – stále víc slyšet.

Ostrůvky pozitivní deviace
Jedním ze silných impulsů byl vznik nových autonomních center, kde začali anarchisté své představy realizovat tady a teď. Ukázali, že život nemusí být jen o sobeckém individualismu, honbě za ziskem a kariérním růstu, ale že do konfrontace k těmto hodnotám lze postavit hodnoty opačné – solidaritu, samosprávu a svobodu.

Občané, kteří předtím o anarchistických principech nevěděli skoro nic, najednou začali objevovat kouzlo sousedských slavností, bezpeněžních zón, bezplatných dětských koutků, veřejných čítáren, lidových dílen a dalších sociálních experimentů, které by jim kapitalismus nabídnout nemohl, nechtěl a ani neuměl.

Výhonky nové, svobodnější společnosti tak pozvolna rašily jak v mosteckém Ateneu, tak třeba i v pražském Salé či u brněnských Tří ocásků. Největším vykročením do veřejného prostoru však bylo bezpochyby sociální centrum Klinika, které aktuálně ukazuje, že spojíme-li síly, policejní obušky nás nerozeženou.

A tady vidím jeden z důvodů, proč stát reaguje násilím. To, co léta pečlivě nálepkoval extremismem a terorismem, se najednou stává veřejně přijatelným a podporovaným. Pilíře, na nichž kapitalismus stojí (bezohlednost, soukromé vlastnictví, individualismus a podobné) se tváří v tvář „anarchii“ v praxi začínají nebezpečně viklat a propaganda náhle přestává fungovat. Lze se divit, že si policie svůj ideologický monopol pravdy chrání i za cenu obušků a slzného plynu?

Mostecké komunitní centrum Ateneo se tak v roce 2015 stalo obětí razie zakuklených ozbrojených policistů, kteří zabavovali časopisy, počítače i USB disky a i přes snahu represe ustát byl provoz Atenea nějakou dobu po zásahu ukončen. I nad Klinikou se stahují mraky, ta však policejním provokacím, neonacistickému násilí i lžím politiků obdivuhodně odolává.

Pomoc utlačovaným
Druhým impulsem, který ukázal smysluplnost anarchistických myšlenek v kontextu dnešní doby, byl vznik solidárních sítí, které nabízely pomoc při problémech s šéfy či pronajímateli bytu.

Klíčovým principem solidárních sítí je podmínka, že utlačovaní se sami zapojí do boje za svá práva, a to prostřednictvím kolektivní přímé akce. Aktivista Lukáš Borl v rozhovor pro A2larm doplňuje: „Nejsme charitativní organizace a bez účasti konkrétních poškozených to nejde. Impuls přichází vždy z jejich strany. Platí, že se angažuješ ve vlastní věci, a až bude hořet někde jinde, zapojíš se taky.“ V době nefunkčních odborů, prekarizované práce a každodenního strachu ze ztráty zaměstnání byl vznik takových sítí (Praha, Mostecko) doslova zjevením.

Solidární sítě tak pomáhaly zejména zaměstnancům, kterým firmy nevyplácely mzdy. Spousta lidí již zjistila, že dovolat se v takové situaci spravedlnosti není možné, a svůj osud často přijímala s pocity bezmoci, apatie a lhostejnosti. Člověk má v takové situaci vlastně jen dvě legální možnosti: inspektorát práce a soud.

To, co nedokážou soudy ani inspektoráty, zvládnou často obyčejní lidé, kteří se sjednotí za společný zájem. Foto occupyoakland.org

Sám jsem měl s nevyplácením mezd zkušenosti a vím, že inspektorát práce spíše nefunguje. Vzhledem k množství „poctivých podnikatelů“ je úřad stížnostmi zcela zavalen a čekací doba na prošetření byla v mém případě půl roku. Zaměstnavatel navíc často bývá o plánované kontrole upozorněn dopředu, takže výsledek je zřejmý: své peníze jsem už neviděl.

Druhou možností je podat trestní oznámení. Je ale souměřitelná síla námezdně pracujícího, který pořádně ani nemá na zaplacení právníka, a podnikatele, jehož firemní advokát už přesně ví, jak z případu vítězně vykličkovat? Odpověď nechť si dá každý sám.

Za obrovský přínos solidárních sítí lze označit fakt, že zaměstnance podpořly skutečně, nikoli pouze symbolicky. Napříkad v roce 2013 zaměstnankyně z Mostu marně vymáhala dlužné provize od firmy Zepter. Úřady ženě nepomohly, a proto se obrátila na Mosteckou solidární síť, která nejdříve vyzvala firmu k zaplacení formou dopisní kampaně (ta později nabyla až mezinárodních rozměrů) a skončila demonstracemi před sídlem firmy. Šéf si spočítal, kolik bude tratit na negativní publicitě, a mzdu zaměstnankyni nakonec zaplatil.

Kudy z beznaděje?
Něco takového muselo být pro strážce kapitalistických pořádků doslova zděšením. To, co nedokážou soudy ani inspektoráty, zvládnou obyčejní lidé, kteří se sjednotí za společný zájem. Bez šéfů, bez byrokratů, bez nákladné mediální kampaně. V hlavách elit musel vzniknout obrovský strach z toho, že přímá akce se stane novou politickou praxí a dosavadní hra na demokracii bude demaskována.

Proto přišlo zatýkání, vyslýchání a vykonstruované procesy s údajnými teroristy (není náhoda, že spousta vyslýchaných byla zapojena právě v solidárních sítích). Je rovněž minimálně podezřelé, že v době, kdy začali anarchisté vnikat do veřejného prostoru s relativně velkou veřejnou podporou i nebývalé kladným mediálním obrazem, objevila se první podpálená policejní auta podepsána anonymní militantní skupinou.

A asi není náhoda ani to, že jediní, kdo dle odposlechů o přípravě militantních akcí vážně uvažovali, jsou dva infiltrovaní policejní agenti, zatímco skuteční anarchističtí aktivisté jsou v této podivné policejní hře pro nedostatek důkazů postupně propouštěni z vazby.

Zbývá praktická otázka: co dělat? I přes zdání, že boj za svobodu a spravedlnost je marný (protože bude vždy rozdrcen policejní botou), musíme akcentovat zásadní společenský posun, protože lidé nejsou hloupí a stále častějších policejních excesů si všímají. Důležité je tedy vytrvat v aktivismu, protože po každém vyklizeném squatu se vynoří chuť vytvořit dva nové.

Po každé ráně policejního obušku po zádech nevinného člověka vznikne deset nových odpůrců policejního státu. Po každé lživé informaci v novinách či televizi vznikne sto nových článků v alternativních a nezávislých médiích.

Ostatně pro příklad není třeba chodit daleko. Masové protesty ve Španělsku, Řecku či Turecku byly sice potlačeny, energie odporu se však přelila do nových forem boje; vznikla lidová pléna, samosprávné podniky, solidární družstva. Je zkrátka jasné, že čím bude represe systému silnější, tím silnější bude touha po jeho zničení.