Panama Papers ve světě: co se vlastně ukázalo

Petr Jedlička shrnuje hlavní z dosavadních odhalení kauzy, přibližuje rozdílnost reakcí a analyzuje důsledky. Zabývá se také otázkou Cui bono a prezentuje argumenty kritiků.

V1

Petr Jedlička

12.04.2016 18:00

Panama Papers

A2


Termín Panama Papers dnes označuje dvě související věci: jednak skandál a sérii odhalení ohledně toho, jak známí politikové, podnikatelé, jejich přátelé a rodinní příslušníci využívají účelově zakládané firmy v daňových rájích, a jednak soubor více než jedenácti milionů dokumentů ohledně aktivit panamské právně-poradenské firmy Mossack Fonseca zaměřené na zakládání a správu offhorových společností.

Právě z analýzy řečeného souboru dokumentů pocházejí ona odhalení, a tak dalo označení pro materiály název i celému skandálu.

Odhalení zveřejňuje od počátku dubna 2016 souběžně více než stovka médií. Surové dokumenty obdržely v roce 2015 Süddeutsche Zeitung od anonymního dárce. Známé německé noviny pak vytvořily společně se sdruženími investigativních novinářů a dalšími renomovanými médii síť 370 novinářů, která materiály rok analyzovala.

Dle prvních odhalení vlastnilo offshorovou firmu prostřednictvím Mossack Fonseca dvanáct současných nebo minulých hlav států světa, 128 dalších významných politiků, jejich přátel či příbuzných a navíc nepřeberně různých podnikatelů. V dokumentech má figurovat také 283 Čechů.

Dokumenty se týkají 200 tisíc entit, pokrývají období 1977-2015 a jejich celkový datový objem přesahuje 2,6 terabajtů. Zřejmé je, že nejméně přes několik desítek firem založených příslušným způsobem se obchodovalo tajně s libanonským Hizballáhem, mexickými drogovými barony či Severní Koreou. Podstatná část subjektů byla pak využívána k unikání před daněmi a zřejmě i praní výdělků z kriminální činnosti.

Související

Všechno prý teprve začíná, vše má prý ještě dlouho pokračovat; leccos zajímavého se tedy snad ještě vyjeví. Přesto od zveřejnění prvních zpráv přibližujících obsah takzvaných Panama Papers uplynul už více než týden a nové objevy se začínají ztrácet mezi ostatními zprávami. Je tak čas provést alespoň prozatímní souhrn odhaleného – první bilancování ohlasů i důsledků.

Tedy za prvé – holá fakta: možnost založit firmu v daňovém ráji, a tedy ochuzovat vlastní stát, využilo prostřednictvím právně-poradenské firmy Mossack Fonseca v letech 1977-2015 dvanáct současných nebo minulých hlav států, 128 dalších významných politiků a na ně napojených přátel či příbuzných a samozřejmě kopa sportovců a podnikatelů. Ví se to už od prvního dne kauzy a skupina politiků od té doby neroste.

Nejznámějšími z přímo zapojených hlavounů jsou nový argentinský prezident Macri, ukrajinský prezident Porošenko a dnes již expremiér Islandu Gunnlaugsson. Sigmundur Gunnlaugsson je zatím jediným vůdčím politikem, který přišel v důsledku skandálu o funkci. Mauricio Macri slíbil vyšetřování a vzhledem k síle perónistické opozice si většina pozorovatelů myslí, že slib dodrží; ve funkci ovšem argentinský prezident zůstává. Na Porošenkově Ukrajině probíhá aktuálně velká vládní krize, takže se skandál dostal do pozadí.

Dále Panama Papers odhalily, že firmy v daňových rájích vlastnil osobně saúdskoarabský král, prezident Spojených arabských emirátů a někteří další významní představitelé arabských monarchií, vzhledem k povaze jejich režimů a propojení státního a rodového majetku v nich však takto skutečnost nikoho nepřekvapila a nic nezpůsobila. Pozorovatele zaujal v dané souvislosti nejvíce přehled nemovitostí v centru Londýna, které arabští šejchové a další mocní s pomocí firem v rájích nakoupili.

Rodiny, přátelé a britský příklad
Nejznámějšími z odhalebných nepřímo zapojených hlavounů jsou britský premiér David Cameron, a to prostřednictvím svého dnes již mrtvého otce Iana, který vlastnil a řídil investiční kanál pro bohaté Brity na Bahamách, ruský prezident Vladimir Putin prostřednictvím skupiny přátel v čele s violoncellistou Rolduginem, a dále pákistánský premiér Nawáz Šaríf, syrský prezident Bašár Assad, ázerbájdžánský prezident Ilcham Alijev, čínský prezident Si Ťin-pching a další osoby z čínského politbyra – ti všichni prostřednictvím svých rodin, přátel a příbuzných.

Z této druhé skupiny se dotkly Panama Papers nejvíce dosud Davida Camerona, který, jak vyšlo najevo, malou část otcovy společnosti Baltimore Holding Inc zdědil a v roce 2010 odprodal. Cameron reagoval přiznáním pochybení (protože na začátku týdne ještě tvrdil, že nic v ráji nikdy nevlastnil) a o víkendu zveřejnil vlastní daňová přiznání za několik posledních let. Část kritiků tím sice utišil, list the Guardian ovšem v dokumentech našel zmínku o dvou darech z roku 2011 ve výši 100 tisíc liber, které dala Cameronovi matka, a vyvodil, že šlo dost možná o trik jak uniknout dědické dani.

Tématu se navíc chopil labouristický předseda Jeremy Corbyn, který chce premiéra nechat jednak prošetřit parlamentní komisí a jednak soustavně interpelovat, aby zjistil, do jaké míry byly zisky Iana Camerona z podnikání v daňových rájích základem movitého zajištění premiéra v mladším dospělém věku – ví se totiž, že David Cameron vlastnil už ve dvaceti letech byt v malebné londýnské čtvrti Notting Hill a luxusní automobil BMW, i když dle jeho slov „ojetý“.

I kdyby se ukázalo, že premiér ani jeho otec neporušili zákon – což je pravděpodobné – skandál by i tak Camerona politicky oslabil. Jen těžko teď může žádat s morální apelací po britských rodinách, aby snášely důsledky dalších sociálních škrtů, když sám vyrůstal u otce, který neodvedl ze svého bahamského podnikání do britské pokladny za třicet let ani penny.

David Cameron jinak už slíbil také vznik nezávislé vyšetřovací skupiny, která má prozkoumat způsoby daňových úniků odhalené skandálem Panama Papers, a v květnu velký mezinárodní protikorupční summit, jež se má tématu daňových rájů rovněž věnovat.

Opozice však útočí na Camerona i z toho důvodu, že se v minulosti osobně zasazoval za zmírnění společného přístupu EU k daňovým rájům, a celá aféra přivedla do ulic první tisíce rozhořčených Londýňanů. Je tedy otázkou, jak vše skončí. Jeremy Corbyn už naznačil, že vláda by mohla uvalit na některé ráje obdobu nucené správy, jelikož nejde o nezávislé státy, ale o samosprávná britská území.

Otázka nezákonností
Druhou významnou a již naznačenou otázkou, na níž odpoví až příští týdny, je, do jaké míry bylo jednání Davida Camerona, islandského (ex)premiéra Gunnlaugssona a jim podobných nezákonné. Zatím se zdá, že jen do malé, respektive v rovině formálních pochybení.

Dosud zveřejněné výtahy z Panama Papers ostatně neodhalují mnoho nezákonností ani v dalších případech – z toho, co je zatím známo, využívalo společnosti zřízené prostřednictvím Mossack Fonseca dohromady třiadvacet osob k unikání mezinárodním sankcím. Třicet tři odhalených entit pak bylo na blacklistech ve Spojených státech, a to kvůli obchodování s libanonským Hizballáhem, mexickými drogovými gangy nebo Severní Koreou.

V Panama Papers přitom figuruje na 200 tisíc firem. Několik desítek kriminálních tak představuje mizivé procento.

Je si nicméně nutno uvědomit, že Mossack Fonseca jsou pouze jedním z prostředníků k zakládání offshorových firem a že kriminální organizace budou využívat zřejmě vlastní zprostředkovatele, nikoliv firmy založené přes známou panamskou společnost.

Oněch pár zatím odhalených případů zjevných nezákonností z Panama Papers je navíc pěkně ilustrativních. Süddeutsche Zeitung hned na počátku týdne popsaly, jak režim Bašára Assada využíval za syrské občanské války seychelskou schránkovou firmu založenou právě skrz Mossack Fonseca na nákup leteckého benzínu. Guardian potom doložil, jak se dvojici rhodeských (bílých zimbabwských) obchodníků se zbraněmi a diamanty dařilo unikat s pomocí firem v rájích sankcím po celkem čtyři roky od jejich uvalení.

Sama společnost Mossack Fonseca jakoukoliv účast na nezákonném jednání odmítá a tvrdí naopak, že to ona se stala obětí zločinu – konkrétně krádeže dat, a to prostřednictvím „útoku evropských hackerů“.

Za společnost Mossack Fonseca dnes vystupuje především její panamský spoluzakladatel Ramón Fonseca (na snímku), jinak právník a spisovatel. Podnik založil v roce 1977 spolu se Švýcarem Jürgenem Mossackem. Foto Eric Batista

Jak už přiblížil podrobně Tomáš Tožička zde, většina pozornosti se zatím v souvislosti s Panama Papers soustředila na konkrétní osoby, protože Mossack Fonseca sloužila právě jim. Mnohem závažnější však je, jak využívají daňové ráje velké nadnárodní firmy. Když začala například známá společnost Google s ročním obratem v řádu desítek miliard dolarů danit čtyři pětiny zisku na Bermudách, klesly její odvody ze zisku do státních pokladen na polovinu. A jak připomněla zde Ilona Švihlíková, daňovou „pobočku“ v některém z rájů má dnes devět nadnárodních firem z deseti.

Přesto Panama Papers neukazují jenom na problém v jednání konkrétních osob. Jak doloženo přehledovou analýzou dat, na 15 600 schránkových firem nechaly založit prostřednictvím Mossack Fonseca evropské banky, konkrétně pět set bankovních institucí převážně z Lucemburska, Švýcarska, Monaka a britského Jersey – tedy zase daňových rájů, pouze transparentnějších.

Rusko, Putin a spol.

Vedle samotných faktických odhalení je zatím nejzajímavější stránkou Panama Papers rozdílnost reakcí. Politické reprezentace Francie, Austrálie, Nového Zélandu, Německa, Rakouska, Indie, Nizozemska a Norska odhalení přivítaly a během několika hodin nařídily vyšetřování aktivit, které měly dle Panama Papers páchat jejich občané. Vlády Británie, Islandu a latinskoamerických zemí reagovaly rozporně, ale nakonec svolily k vyšetřování také.

Rusko a vlády někdejších sovětských republik odpověděly nejprve mlčením, a poté – po ruském vzoru – označením celé záležitosti za komplot proti dané zemi, stabilitě v ní či výsledku příštích voleb. Ruská média vysílající pro zahraničí postavila své pokrytí kauzy na vymezení se vůči „západnímu pokrytí“, jemuž prý všude vládne Putin. V dalších dnech se přitom tématu věnovala jen výběrově.

Vladimir Putin osobně, který sám zmíněn v Panama Papers není, se vyslovil ke kauze až ve čtvrtek, kdy se zastal svého naopak zhusta zmiňovaného přítele, známého violoncellisty a ruského národního umělce Sergeje Roldugina – Roldugin totiž dle Putina využíval peníze v zahraničí k nakupování vzácných hudebních nástrojů, které chtěl tento petrohradský virtuos věnovat v budoucnu ruskému sátu.

Violoncellista Roldugin figuruje v uniklých dokumentech jako člověk, který na konta v rájích vyvedl asi sto milionů dolarů, tedy částku přesahující významně jeho oficiální příjmy, a jako skrytý vlastník podílů řady firem – mimo jiné i v největší ruské reklamní agentuře, ve firmě vyrábějící nákladní automobily Kamaz či dokonce v bance Rossiya. Většina analytiků se domnívá, že slouží jako bílý kůň někomu z ruského vládnoucího kruhu, možná i samotnému Vladimiru Putinovi.

V Panama Papers se objevuje i jméno dalšího Putinova přítele Jurije Kovalčuka, který banku Rossiya vede. Právě tato banka je kvůli ruskému záboru Krymu pod sankcemi EU a dle Panama Papers z ní měly být vyváděny peníze do offshorů a následně zase vraceny do Ruska – do projektů, jako je lyžařský resort Igora, které ve jménu vlastníků z rájů spravuje opět Jurij Kovalčuk.

Vladimir Putin však jakékoliv korupční jednání Roldugina, Kovalčuka a dalších ruských prominentů zmíněných v materiálech odmítá. I podle něj je celá záležitost dílem „protivníků, kteří se snaží Rusko destabilizovat“. Objevila se ale mimochodem už také teorie, že za únikem stojí sami Rusové.

Specifikum Číny
Ještě úplně jiné úrovně je pak reakce arabských zemí a Číny – cenzura a mazání. Čínské ministerstvo zahraničí označilo v prvních reakcích odhalení za nepodložená a čínská média jej vyložila jako součást kampaně proti odpůrcům Západu. V úterý ale začaly zprávy o Panama Papers mizet. Čínská webová média dostala pokyn příslušné texty mazat a tematická pásma BBC, CNN, Guardianu či Ekonomistu byla zablokována. Ve středu mělo čínské vedení na tematické dotazy už jen jedinou odpověď: „No comment“.

Z čínského prostředí přitom figurují v Panama Papers převážně bývalé kádry a jen příbuzní současných mocných, třebaže včetně rodinných příslušníků tří ze sedmi členů faktické vlády velmoci – Stálého výboru politbyra ústředního výboru Komunistické strany Číny. Konkrétně se jedná o švagra prezidenta Si Ťin-pchinga, zetě vicepremiéra Čang Kao-liho a snachu šéfa propagandy Liou Jün-šana.

Znalci připomínají, že v Číně jde v současnosti o zvláště citlivé téma. Jednak stanovy KS Číny přímo zakazují, aby rodinní příslušníci straníků požívali nějaké výhody plynoucí z postavení jejich známého, a jednak je celý čínský aparát veden už několik let k přísnému trestání jakýchkoliv odhalených příznaků korupce. Jenom straníků bylo v poslední vlně za korupci potrestáno na 300 tisíc a někteří z nich i smrtí.

V Číně pokračuje navíc zápas mezi různými mocenskými frakcemi. A už krátce před odhalením Panama Papers se objevil na veřejnosti dopis podepsaný „věrným členem komunistické strany“, který kritizuje stávajícího prezidenta a vyzývá jej k rezignaci.

Analytikové listu the Guardian upozorňují, že ani u jednoho z čínských jmen objevených v Panama Papers nelze prozatím doložit jakýkoliv delikt či nezákonnost. Na čínské roli v kauze tak zůstává nejzajímavější právě razance popsané reakce a lehkost, s jakou elity proklamovaně socialistického státu využívají možností globálního kapitalismu k vlastnímu obohacení.

Spíše kuriozitou jsou pak specificky zvláštní jména, jež čínští klienti Mossack Fonseca dávali svým offshorovým firmám – Wealth Ming International, Best Effect Enterprises, Ultra Time Investments či Keen Best International Limited.

Dílo Američanů a další kritika
Souběžně s analýzou odhalených skutečností a vyhodnocováním reakcí probíhá v souvislosti s Panama Papers ještě třetí debata, a to nad hledáním odpovědi na otázky zájmu a etiky práce s materiály. V rovině Cui bono se zmiňují nejčastěji Spojené státy – odhalení totiž směřují přímo do okolí nejvyšších přestavitelů Ruska a Číny, zatímco jména amerických politiků se v Panama Papers nevyskytují. A americký Kongres také spolufinancuje mezinárodní sdružení investigativních novinářů ICIJ, které má k materiálům exkluzivní přístup.

Odpůrci myšlenky, že za celou kauzou stojí USA, uvádějí v zásadě tři protiargumenty. Za prvé, Panama Papers vrhají špatné světlo na celou řadu osob s jednáním blízkým americkým zájmům – vedle zmíněného britského premiéra, ukrajinského prezidenta či saúdského krále jde například o evropského komisaře pro klima a energetiku Miguela Ariase Cañeteho, který má velké a často kritizované pochopení pro americké těžební společnosti a jenž je s aférou spojen prostřednictvím offshorových firem své ženy, nebo o britského mediálního magnáta Mohammada Zahoora, který vlastní ukrajinský Kyiv Post, hlavní proamerické anglojazyčné médium informující o vývoji v zemi.

Za druhé, v podstatě není nic divného na tom, že američtí politikové služeb Mossack Fonseca nevyužívali. Podobnou činností se zabývají tři ještě větší a bezpočet menších „poradenských“ firem. Obří firmy a bohatí lidé mají též velké daňové úlevy i doma v USA. A především: daňové ráje s respektem k vlastnickému tajemství fungují i v kontinentální Americe.

Jak uvedl ekonom James Henry pro levicový kanál Real News, „na co by (američtí politikové) schovávali peníze v Karibiku, když mají Delaware“. V tomto malém státě na východě USA žije 800 tisíc lidí a je registrováno 900 tisíc firem. Například na Kajmanských ostrovech, které jsou ukázkovým tropickým daňovým rájem, přitom sídlí 55 tisíc lidí a podniká 80 tisíc společností.

A konečně za třetí, i když v Panama Papers nefigurují američtí politikové, je v nich řada amerických podnikatelů. Zveřejněna byla zatím jen jména známých padouchů jako Robert Miracle, Benjamin Wey či Anthony Gumbiner, kteří byli už v minulosti za daňové machinace trestáni. Podle přehledových zpráv je ale v materiálech na 200 amerických občanů, a tak je pravděpodobné, že se v budoucnu zveřejní další.

Občané Spojených států mají daňové ráje uvnitř své vlastní země. Foto archiv Opb.org

Poslední linie kritiky míří pak na způsob, jakým je s uniklými materiály zacházeno a v DR o ní pojednal už zde Jan Šícha. Odsuzován je tu zejména fakt, že materiály nebyly zveřejněny kompletně tak, aby si v nich mohl každý vyhledávat sám jako v případě WikiLeaks. A že přístup k nim má exkluzivně asi sto středoproudých médií, která mají sklon zveřejňované informace prosívat, a možná i cenzurovat, a jež na odhalení v důsledku vydělávají.

Představitelé těchto médií se hájí argumentem, že materiály obsahují mnoho osobních údajů od soukromých osob včetně čísel pasů, které by šly potenciálně zneužít, a je tak zapotřebí napřed rozlišit informace, jejichž zveřejnění je ve veřejném zájmu, a ty ostatní. Část offshorových firem založených prostřednictvím Mossack Fonseca byla totiž dle všeho skutečně využívána jenom k nákupu nemovitostí, jachet a dalších luxusních statků přímo v rájích.

Možné důsledky
Obecný rozměr a význam skandálu pojmenovali a pospali v DR už David Ondráčka z Transparency International zde a Jakub Patočka zde. I před Panama Papers se vědělo, jaký představují daňové ráje problém – podle kvalifikovaného odhadu Tax Justice Network z roku 2012 je v nich dnes ukryto bohatství ve výši 21 až 32 bilionů dolarů, což je částka, která by naplnila rozpočet Spojených států při současných výdajích na pět až osm let a rozpočet České republiky na 398 až 607 let.

Největším problémem v souvislosti s ráji je ale způsob, jakým jich využívají nadnárodní korporace. A ty v Panama Papers téměř nefigurují.

Odhalení Panama Papers ovšem vyjasňují a bohatě dokládají jiný aspekt věci – to, v jakém ohledu platí v dnešním světě jiná pravidla pro bohatou elitu a pro zbytek společností. Nikdo jiný než příslušníci elity totiž ráje nevyužívá a prakticky ani využívat nemůže.

V rovině konkrétních kauz je teď na novinářích a institucích, které mají k dokumentům přístup, aby důsledně prověřili všechna podezření z daňových úniků, praní špinavých peněz a financování kriminální činnosti – nelegálních aktivit, které daňové ráje umožňují svou neprůhledností.

Z hlediska politické odpovědnosti bude pak důležité nezapomenout angažmá těch, kdo ve vlastní zemi hlásají nutnost utahování opasků a kteří zároveň bohatnou přímo nebo prostřednictvím blízkých právě útěkem do rájů.

Největší potenciál dopadu má ale kauza Panama Papers v rovině systémové politiky – v otázce změny přístupu k daňovým rájům celkově. Zvláště v rámci EU a OECD se nyní povede na dané téma řada diskuzí a je žádoucí, aby nezůstalo jen u výzev k zprůhlednění či zavádění vlastnických registrů. Z Německa zaznívají už teď návrhy na postižení bank, které obchodují se společnostmi s neznámými vlastníky. V progresivním hnutí se pak mluví o úpravě globálních pravidel podnikání tak, aby byl zisk daněn vždy tam, kde vzniká.

Na Islandu stále pokračují protivládní protesty, protože Sigmundur Gunnlaugsson se sice premiérské funkce vzdal, ale zůstal poslancem i předsedou své strany a jeho dosavadní koalice přežila hlasování o důvěře. Nejasno je také pořád v Británii. Právě rozdílnost reakcí na odhalené skutečnosti se přitom zdála být v prvních dnech jasnou dělicí čárou mezi demokratickými a nedemokratickými zeměmi.

Uvidíme, zda nyní dokážou kulturní, sportovní, ekonomické a zvláště politické elity oné demokratické části světa také kýženě jednat: změnit pravidla fungování systému a v budoucnu i vlastní jednání. V opačném případě by totiž byl výsledkem zřejmě nejrozsáhlejší kauzy příslušného druhu vůbec jen další nárůst obecného roztrpčení nad stávajícími poměry ve světě.


A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Zima1

Petr Jedlička - redaktor DR

Další důsledek -- karabašská válka Středa, 13.Dubna 2016, 18:58:57

Patří se ještě doplnit, že podle některých pozorovatelů byla důsledkem kauzy Panama Papers také krátká znovurozhořelá válka mezi Ázerbájdžánem a Arménií o Náhorní Karabach. Potyčku vyvolal Ázerbájdžán. V Panama Papers přitom figuruje řada příbuzných tamního prezidenta-diktátora Ilchama Alijeva a režim mohl chtít odvést od skandálu pozornost. Třeba je ovšem zároveň zdůraznit, že tento výklad však není většinový a objevuje se jako jeden z možných.

Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Skvělý přehled Středa, 13.Dubna 2016, 23:55:44

Výborný článek. Mimo jiné se z něj jen tak mezi řečí dovídáme víc podstatných informací o Číně než ze všech textů Olgy Lomové dohromady.