Politika klacků pod nohy

Klinika čelí dlouhodobému házení klacků pod nohy hned z několika stran. Toto házení je třeba odhalit jako zvůli s jasnými politickými motivy.

V druhé polovině března se odehrály podivné machinace ohledně vlastnictví budovy bývalé polikliniky na Žižkově mezi dvěma státníma institucemi, Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM) a Ministerstvem práce a sociálních věcí (MPSV).

Nejdříve ÚZSVM budovu převedlo na ministerstvo a oznámilo se to jen pár hodin předtím, než měl Magistrát projednávat petice více než 2300 občanů Prahy. Ti v petici požadovali, aby magistrát převzal budovu a umožnil další fungování Kliniky. Převod budovy na ministerstvo zamezil projednání požadavků petice.

Jen o pár dní později ministerstvo oznámilo, že šlo o aktivitu horlivého úředníka, a že o budovu nemá zájem a vrací ji zpět ÚZSVM, aby chvíli na to lavírovalo někde mezi převzetím budovy a jejím okamžitým vrácením. Každopádně tato účelová finta zamezila řádnému projednání petice a přijetí nějakého usnesení a byla jen dalším klackem hozeným pod nohy spoustě lidí, kteří usilují o zachování a provozování Autonomního sociálního centra Klinika.

Podle výkladového slovníku „házet někomu klacky pod nohy“ znamená „záměrně vytvářet pro někoho zbytečné překážky a sabotovat tak jeho úsilí“. Pokud tak jedná někdo systematicky, má k tomu politické motivy a využívá k tomu i své asymetrické mocenské postavení, můžeme hovořit o politice klacků pod nohy.

Ta se liší od politiky klacku, která spočívá v tom, že vůči oponentovi (často také v asymetrickém postavení) použijeme hrubou sílu a násilí, policejní pendreky, represe a kriminál. Politika klacků pod nohy je jemnější, represe a násilí nejsou tak viditelné, mají strukturální povahu.

Zatímco při politice klacku, může mít dotyčný po úderu pendrekem zkrvavenou hlavu a může se stát obětí „mocenské zvůle“ či „policejního násilí“ a vyvolat tak soucit, vztek, pobouření a může skandovat „naší zbraní je solidarita“, při politice klacků pod nohy se každé zaškobrtnutí, každý pád na zem, jeví jako chyba dotyčného, způsobená jeho nešikovností, neschopností, neochotou či neopatrností. Nevyvolá vztek, ale spíš zlomyslnou radost a pošklebek. Nevyvolá solidaritu s obětí, ale spíš obvinění, že každý je strůjcem svého ne-štěstí.

Politika klacků pod nohy je tak způsob vládnutí v současné neoliberální společnosti, kde každý je prý strůjcem svého osudu a za každý klacek, o který se přerazil, přestože jej mohl překročit (jako to přeci děláme všichni), může jen on sám. Překračujeme klacky, které leží na cestě, a přitom jsme vedeni k tomu, že nevidíme, jak nám je házejí pod nohy ti, kdo mají tu asymetrickou moc, že mohou klacky vůbec házet.

Zodpovědnost se přenáší na bedra těch, kdo zakopávají.
Na mikopříkladu Autonomního sociálního centra Kliniky si můžeme ukázat, jak v praxi taková politika klacků pod nohy funguje.

Klacek první
Prví klacek hází ÚZSVM a podává ho Policie ČR.

Pět let prázdnou budovu patřící státu obsadila na konci listopadu 2014 skupina lidí s cílem otevřít v ní autonomní sociální centrum. Od začátku squatteři usilovali o uzavření dohody s vlastníkem, tedy státem zastupovaným ÚZSVM.

Během prvních jednání vedení ÚZSVM sdělilo, že nelze uzavřít smlouvu, že to zákony a předpisy neumožňují. Jedním z argumentů podle Kateřiny Arajmu (současné generální ředitelky úřadu), proč nešlo s iniciativou Klinika jednat, bylo prý i to, že se jedná o recidivisty. Policie ji prý ukázala složky aktivistů a aktivistek, z nichž vyplývalo, že prázdný dům neobsadili poprvé. Ze skupiny lidí kolem Kliniky přitom nebyl v té době nikdo odsouzen za trestný čin a dokonce potrestáni ani za přestupek spojený se squattingem.

Otázkou tak dodnes zůstává, jaké složky policie státním úředníkům ukazovala, co v nich vůbec bylo, a zda má police určovat, kdo s kým úředníci smějí a nesmějí jednat.

Po vyklizení a kampani na podporu znovuotevřeni Autonomního sociální centra Klinika, která získala poměrně širokou podporu, rozhodl ministr financí, jako nadřízený orgán ÚZSVM, že se vypíše výběrové řízení na bezúplatnou výpůjčku budovy. Jak se totiž ukázalo, státní majetek, který je dočasně pro stát nepotřebný, může ÚZSVM za určitých, zákonem stanovených důvodů (například nekomerčnost) bezúplatně na rok propůjčit, a to až sedmkrát po sobě. A ÚZSVM to také zcela běžně a standardně dělá.

Tvrzení o tom, že s Klinikou nelze uzavřít smlouvu, tak byla, jak se později ukázalo, účelová lež. Stejně tak není pravda, že by Klinika s výpůjčkou měla nějakou nestandardní a výlučnou pozici.

Klacek druhý
Klacek číslo dvě hází ÚZSVM s Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS).

Hned od prvních jednání vedení ÚZSVM argumentovalo tím, že o budovu projevil zájem GIBS, budova se bude převádět a tudíž je bezpředmětné jednat o jejím využití s Klinikou.

Vždy se však lišilo datum, od kdy spolu oba státní úřady (údajně) jednaly. Nejdříve to byl začátek listopadu 2014, pak září, srpen a později někdy počátek léta 2014. Po oficiální žádosti o poskytnutí informací se ukázalo, že oficiální žádost přišla (údajně) jen pár dní předtím, než prázdnou budovu obsadila iniciativa a poslala úřadům svůj projekt.

Od začátku panovalo mezi squattery přesvědčení, že zájem GIBS je jen úporně předstíraná zástěrka. To se nakonec potvrdilo v únoru 2016, kdy GIBS oficiálně oznámil, že o budovu nemá zájem.

Klacek třetí
V pořadí třetí klacek hází opět ÚZSVM.

Aby mohla být budova převedena pod GIBS bylo třeba ukončit režim privatizace objektu, v němž se Klinika na přelomu roku 2014 a 2015 nacházela. Počátkem dubna 2015, měsíc poté, co Klinika vyhrála výběrové řízení na bezúplatnou výpůjčku budovy, vláda tento proces ukončila. Ředitelka ÚZSVM Arajmu vzápětí do médií oznámila, že se Klinika musí okamžitě vystěhovat a budova se bude v nejbližších dnech převádět pod GIBS.

Nic se však nepřevádělo, byla to jen další snaha vedení ÚZSVM jak podkopnout nohy lidem z Kliniky. Ti ho i tentokrát přeskočili.

Klacek čtvrtý
Klacek číslo čtyři hází úřady Prahy 3 (vedení radnice, stavební úřad a ÚZSVM v poslední fázi přihazuje).

Po více než devítiměsíčním, relativně bezproblémovém a poklidném fungování Autonomního sociálního centra Klinika se ke konci roku objevuje první z další série klacků.

Na základě stížnosti jednoho ze sousedů, notorického stěžovatele, který jako spoluvlastník pozemků u Kliniky může mít materiální zájem na jejím konci, začíná úřadovat stavební úřad na Praze 3. Podle mých informací se v tom v témže čase již začíná angažovat i místostarosta Prahy 3 Alexander Bellu z ODS.

Stavební úřad zasílá ÚZSVM výzvu, v níž o Klinice mluví jako o „squatterském centru“, přestože jde o legální výpůjčku, a upozorňuje, že Klinika využívá budovu v rozporu s kolaudačním rozhodnutím a požaduje na ÚZSVM zjednání nápravy zejména co se týká hudební produkce. Klinika se o tomto dopise dozvídá od úředníků ÚZSVM s tím, že se stavebním úřadem ÚZSVM jedná. Samotná Klinika nebyla oficiálně vyzvána k přijetí žádného opatření.

Pět let prázdnou budovu patřící státu obsadila na konci listopadu 2014 skupina lidí s cílem otevřít v ní autonomní sociální centrum. Od začátku squatteři usilovali o uzavření dohody s vlastníkem, tedy státem zastupovaným ÚZSVM. Foto Petr Zewlakk Vrabec

Tady je důležité zdůraznit, že smlouva o výpůjčce byla určená k provozování sociálního a kulturního centra, včetně hudební a divadelní produkce. Ze strany Kliniky se tudíž nejednalo o žádné porušení smlouvy s ÚZSVM.

Koncem ledna pak stavební úřad přitvrzuje a sděluje ÚZSVM, že užívání budovy Klinikou je celé protiprávní, protože budova byla zkolaudována jako plicní středisko. V březnu se ukazuje, že toto tvrzení stavebního úřadu není tak zcela pravda. Kolaudační rozhodnutí k budově neexistuje a nikdy neexistovalo, a plicní středisko fungovalo v provizorním režimu více než 55 let.

Jednání stavebního úřadu s jeho trváním na ukončení provozu Kliniky, bez ohledu na to, jestli obtěžuje, nebo neobtěžuje sousedy (jak stojí v dopise), je značně nestandardní. Běžně by stavební úřad upozornil vlastník a vyzval ho k nápravě. Ta spočívá v tom, že by vlastník, tedy ÚZSVM oznámil změnu v účelu užívání stavby (je tu oznamovací povinnost). Pokud by se stavební úřad do třiceti dní nevyjádřil, došlo by automaticky ke změně účelu stavby. Anebo by stavební úřad stanovil podmínky, které jsou třeba ke změně splnit.

Nic takového se nestalo. Klinika neměla nikdy žádnou možnost do tohoto jednání vstoupit a nějak to změnit. Protože o změnu účelu mohlo zažádat pouze ÚZSVM anebo tím pověřit Kliniku. To však ÚZSVM odmítlo a neustále odmítá.

Klacek pátý
Pátý klacek hází vedení radnice Prahy 3.

Již po materiální sbírce na pomoc lidem utíkajícím před válkou se objevily stížnosti na Kliniku. Že jsou v ní ubytováváni ilegální imigranti, že se tím zvyšuje riziko teroristického útoku na Žižkově, či že se tam skrývají nebezpeční uprchlíci se sklony k terorismu.

Na tato obvinění reagovala na žádost ÚZSVM i Policie ČR z Prahy 3, která napsala, že „Klinika nepředstavuje žádné bezpečnostní riziko pro Českou republiku“. Po útoku maskovaných násilníků, který přišel po proti-uprchlických demonstracích 6. února, označilo vedení radnice Prahy 3 Kliniku za bezpečnostní riziko (v rozporu se zjištěním místní policie) a vyzvalo vládu, aby zajistila bezpečnost občanů na Žižkově a aby stát neprodloužil smlouvu Klinice, která měla na začátku března vypršet.

Radnice také operuje stížnostmi obyvatel na Kliniku pro údajný hluk a kouř z táboráků na zahradě. Tyto stížnosti organizuje zmíněný místní notorický stěžovatel na Kliniku. Zástupci Kliniky se s ním několikrát sešli, a při osobním setkání si vše vyjasnili. Ve stížnostech však anonymně pokračuje dál.

Klinika se vždy snažila řešit případné problémy ze sousedského soužití. Nějaké stížnosti byly, jsou a budou prakticky na každý klub, kino, hospodu či sociální a kulturní místo, přesto nebývají hned důvodem k jejich zrušení. Několik stížností na Kliniku je pro vedení radnice na Praze 3 důvodem ke zrušení Kliniky. Sám místostarosta Bellu za ODS navíc v dopise na hlavičkovém papíře své strany sousedy nepřímo vyzývá, aby mu sdělili své, samozřejmě nepříjemné, zkušenosti s Klinikou.

Klacek šestý
Šestku hází ÚZSVM se stavebním úřadem Prahy 3, ministr Babiš přihazuje.

Až do 19. února se jednalo o prodloužení smlouvy. Slovy nižších úředníků ÚZSVM, „smlouva se připravovala k podpisu“. A dokonce i ministr Babiš se v deníku Právu vyjádřil tak, že se smlouva prodlouží.

Dne 19. února se však Klinika z médií dozvěděla, že se smlouva neprodlouží. Jako důvod se uvedlo užívání budovy v rozporu s kolaudačním rozhodnutím a bezpečnostní riziko, které Klinika představuje. Neexistence kolaudačního rozhodnutí (viz klacek čtvrtý), ani údajné bezpečnostní riziko (viz klacek pátý) však nemohly být tím skutečným důvodem pro neprodloužení smlouvy, které se v podstatě již připravovalo. Spíše se jeví jako vítaná záminka pro likvidaci Kliniky poté, co ovadl zájem GIBS.

Pokud má ÚZSVM jako správný hospodář nakládat se státním majetkem, jevilo by se rozumné v okamžiku, kdy se neví, co bude s budovou dále, prodloužit s Klinikou na rok smlouvu a získat, tak čas na hledání dlouhodobého řešení (radši než nechat budovu opět prázdnou a nechat ji hlídat soukromou bezpečnostní agenturou za 200 tisíc měsíčně).

Ministr Babiš coby nadřízený orgán ÚZSVM, který nese politickou zodpovědnost, si také nakonec přihodil. Navštívil sice Kliniku a ještě na ten den přislíbil jednání mezi ministerstvem, ÚZSVM, starostkou Prahy 3 a Klinikou. Nakonec ale toto přislíbené jednání zrušil a v SMS se zástupcům Kliniky omluvil, že musí nedokladně do sněmovny. Sám se však sešel se starostkou Hujovou (jak sdělil na svém twitteru) nechal si ukázat pár stížností od sousedů, neexistující kolaudační rozhodnutí a dal volnou ruku generální ředitelce Arajmu k likvidaci Kliniky.

Klacek sedmý
Sedmý z klacků hází vedení radnice Praha 3, ÚZSVM a MPSV.

Během jedenácti březnových dní se podařilo sehnat na 2330 oprávněných podpisů občanů Prahy, kteří podpořili požadavek petice, aby Magistrát hlavního města Prahy získal do svého vlastnictví budovu, kde funguje Klinika a umožnil její další fungování.

Návrh petice tak přišel s jednoduchým řešením. Magistrát může budovu směnit s ÚZSVM za jinou nemovitost či pozemek, který zase stát chce po magistrátu. Magistrát ani stát by vyřešení problému Kliniky v ideálním případě nemuselo stát ani korunu.

Odpůrci Kliniky na mocenských postech se nicméně pokusili zabránit už samotnému projednání petice. Z iniciativy vedení radnice Prahy 3 o budovu projevilo zájem Ministerstvo práce a sociálních věcí s tím, že tam přesune úřad práce. O budovu tak 17. března požádalo MPSV.

Během jedenácti březnových dní se podařilo sehnat na 2330 oprávněných podpisů občanů Prahy, kteří podpořili požadavek petice, aby Magistrát hlavního města Prahy získal do svého vlastnictví budovu, kde funguje Klinika a umožnil její další fungování. Foto Petr Zewlakk Vrabec

Neskutečně rychle to projednala vládní dislokační komise a 22. března rozhodla o převodu na MPSV. S veřejným oznámením této akce kulový blesk se počkalo až do 31. března, kdy se měla na zastupitelstvu projednávat petice ke Klinice. Odpůrci Kliniky, především z řad ODS, to využili k zamítnutí projednání petice. Přestože to o pár dní později ministerstvo nejdříve odmítlo s tím, že se jedná o iniciativu horlivého úředníka, který shodou okolností ještě nedávno pracoval na pražském magistrátě, aby o pár dní později sdělilo, že se musí ještě definitivně rozhodnout.

Ať už to byl fiktivní převod budovy, či jen předstíraný zájem, jednání úřadů a politiků každopádně znemožnilo řádné projednávání petice na magistrátě a vůbec jakékoli dlouhodobé řešení.

Závěr?
Na příkladu Kliniky se ukazuje, že házení klacků pod nohy je systematické a strukturální, ale přesto za tím jsou skuteční lidé, kteří využívají svých mocenských postavení.

Začíná to již vedením ÚZSVM (generálním ředitel Dittrich, spolu se svojí pozdější nástupkyní Arajmu). Pro pochopení proč státní úřednice Arajmu tak bytostně a upřímně nenávidí Kliniku, si stačí přečíst rozhovor, který bezelstně poskytla A2larmu. Tento rozhovor by měli číst všichni studující politologii, aby pochopili, že stát není neutrální arbitr.

Následuje dnes již bývalý ředitel GIBSu Bílek, který se ochotně a intenzívně podílel na předstíraném zájmu této státní instituce.

Je to také starostka Prahy 3 Hujová, pro niž Klinika možná představuje nepohodlné místo na Praze 3, kde se potkávají kritici jejích vstřícnosti k developerům či nesmyslného bourání místní školky a pro niž je Klinika mimo její rámec představivosti, protože nemá IČO.

Je to především také místostarosta Prahy 3 Bellu za ODS, který vede s Klinikou třídní válku, protože velice dobře pochopil, že Klinika představuje pravý (nebo levý?) opak toho, co tady představovala ODS od počátku 90. let.

Je to i vedoucí stavebního úřadu na Praze 3 Tetěk, který postupuje velice nestandardně a nejde se zbavit pocitu, že na politickou objednávku.

Je to ministr Babiš, který jednou v rámci „populismu“ Kliniku dá („když to lidé chtějí“), aby rok poté, kdy se Klinika stala symbolem pomoci uprchlíkům, si v rámci onoho populismu spočítal, že to lidé nechtějí a tak jim to prostě nedá, protože „kolaudace a stížnosti několika sousedů“.

Je to konkrétní „horlivý úředník na MPSV“, s vazbami na politiky z magistrátu, který znemožnil řádnému projednání petice a de facto lidem upřel ústavou zaručené petiční právo.

Pro pochopení, proč státní úřednice Arajmu tak bytostně a upřímně nenávidí Kliniku, si stačí přečíst rozhovor, který poskytla A2larmu. Ukazuje se v něm, že stát není neutrální arbitr. Repro DR

Všechny však spojuje to, že jsou to lidé, kteří oproti většině těch, kdo čtou tento článek, mají asymetrickou moc. Jsou v mocenském postavení, které jim umožňuje tyto klacky házet. Důvody pro to, proč házejí klacky pod nohy, mohou být různé, všechny jsou však politické:

Jde o jiné vidění světa, které vidí zákon nade vše, i kdyby mu chyběla legitimita a spravedlnost, jiné zájmy, které upřednostňují jen to, co je přepočítatelné na peníze, na soukromý zájem, jiná ideologie, která reprezentuje zcela odlišný svět, než ten o který usiluje Klinika, postavený na solidaritě, vzájemné pomoci, či autonomii, nikoli autarkii (soběstačnosti, jak Klinice podsouvají někteří její odpůrci), autonomii ve smyslu řídit se pravidly, o kterých mají lidé možnost rozhodovat, a nikoli se přizpůsobovat tržní logice zisku, flexibilitě trhu práce ovládaného nadnárodními korporacemi, či xenofobnímu volání, že krev, místo narození či rodný jazyk rozhodují tom, kým jsem a jaká práva mám mít.

Házení klacků je politikou. Politické motivy se schovávají za různé předpisy, vyhlášky, zákony, které neumožňují jednat jinak a platí přece pro všechny.

Politika klacků pod nohy se snaží své jednání depolitizovat, zbavit se odpovědnosti a přenést ji asymetricky dolů na ty, na něž tato rozhodnutí dopadají.

Je třeba toto házení demaskovat a opět politizovat, ukázat, že ve snaze o zabití Kliniky jsou hlavní politické motivy a zájmy, a vůbec nejde o kolaudaci, či předpisy a vyhlášky.

Tyto klacky nestačí jen přeskakovat. Je také nutné vytvářet situace, kdy si navzájem při přeskakování budeme pomáhat, protože solidarita je pro ty znevýhodněné ta nejlepší zbraň.

Ale hlavně také vytvářet situace, kdy bude házení klacků pod nohy stále obtížnější.

Arnošt Novák je členem kolektivu Autonomního sociálního centra Klinika

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Velké poděkování panu Novákovi Úterý, 12.Dubna 2016, 15:12:48

Vážený pane Nováku,
napsal jste moc pravdivý a užitečný článek, za který Vám moc děkuji. Převelice Vám také děkuji za pilnou práci, kterou jste si dal s popisem vývoje v kauze Klinika. Vaše všechny články, ten dnešní i ty minulé, jsou plné pravdy „padni komu padni“, za což Vám patří obdiv a chvála.

Jak to vládnoucí elity myslí vážně s tím, co vydávají za dobro pro občany, se pozná pokaždé, když to občané vezmou vážně. Vláda lidu a jeho práv byla vychvalována komunistickými vládci v každých novinách a hle, jak to dopadlo, když se o ně začala hlásit Charta 77. Ve všech pádech skloňovaná demokracie se samochválí na každém rohu, při každém politickém vyprávění a hle, jak to dopadlo s Klinikou, když se obětaví lidé pustili do díla dobra.

Demokracie slouží všude ve světě privátním zájmům. (Momentálně to nejzřetelněji vidíme v aféře Panamských papírů.) Rozdíl je pouze ve stupni otevřeného pohrdání občany a kultivovanosti zakrývání. Někdy také ve množství dožívajících norem společenského chování z doby před dnešní demokracií.

Nemyslím si, že tento a jiný neřád se napraví důslednějším trvání opomíjených na zákonných nárocích, uveřejňováním závazných dokumentů na internetu, ani medializací darebáctví demokratických zástupců lidu. Metod jak podvádět bude vždy nekonečně. Nezapomeňme, že ani prostý lid, dostane-li možnost, se přečasto chová stejně, jako nepoctivci nahoře.

Jediné co pomůže, je výchova k mravnímu řádu, který lidské zájmy (zištné především) překračuje. Jediný takový řád představuje v naší zeměpisné poloze křesťanství. Prakticky to znamená především výuku křesťanství od základní školy.

Ještě jednou velmi děkuji za vynikající článek a přeji vše dobré, Jiří Vyleťal