Solidarita nad zlato

Jakmile začneme popírat smysl solidarity, otevřeme dveře protipólu – panství jednoho nad druhým. Ještě chvíli budou lidé slýchat o solidaritě, která může být jen dobrovolná, až jim dojde s evropským sociálním modelem trpělivost.

Už nějaký ten pátek v tisku nacházím komentáře, které v ironickém tónu píší o „vznešených evropských hodnotách“ či „nejvyšších evropských hodnotách“ a jejich hlasatelích. Ti jsou prý zpravidla naivní nebo rovnou hloupí a přes samou vstřícnost a toleranci zapomínají na blaho populace, jež starý kontinent obývá.

Typická věta těchto autorů zní: „Ve jménu těch nejvyšších evropských hodnot nám západní politici vnucují řešení uprchlické krize, které řešením není, jen zaplaví Evropu příslušníky jiné kultury a dopadne na životní úroveň Evropanů.“

Bohužel žádný z nich nemá odvahu rozklíčovat, do kterých hodnot konkrétně se strefuje a čím jsou znehodnocovány, překrucovány či porušovány. Můžeme si proto myslet, že například svoboda jim přijde být vhodná jen pro časy pohody. Nebo že rovnost má patřit jen těm „rovnějším“. Případně že solidarita je zaměnitelná s almužnou.

Právě zahrávání si se solidaritou mi vadí nejvíc. Jakmile začneme popírat její smysl, otevřeme dveře protipólu – panství jednoho nad druhým a ovládání jednoho druhým. Proti tomu nejběžnější definice popisuje solidaritu jako dobrovolnou společenskou soudržnost mezi sobě rovnými, připravenost a ochotu ke vzájemné pomoci a podpoře v rámci nějaké skupiny. Tou může být lid (démos), třída, strana…

Například sociální demokracie na francouzské tradici volnosti (svobody), rovnosti a bratrství (solidarity) vznikla a po celou dobu své existence ji hlásá. A ČSSD v započaté volební kampani sděluje, že „dobrý stát je postaven na myšlenkách svobody, solidarity a spravedlnosti.“

Tím víc mě mrzí, když od předsedy české sociální demokracie slyším, že solidaritu – například ve věci přijímání uprchlíků a evropských kvót – si nelze vynutit, že musí být dobrovolná.

Jenom jeden úlet Bohuslava Sobotky byl srovnatelný s tímto: když se nechápavě ohradil proti kritice popisování rukou běženců čísly za pomoci fixů, k čemuž se uchylovali čeští policisté u hranice se Slovenskem. S touto kritikou ovšem nepřišli útlocitní humanisté z řad aktivistů pomáhajících prchajícím muslimům, nýbrž zástupci židovských organizací, kterým tato praktika připomněla období holocaustu.
Copak jsme u nás tak emočně zakrnění, a nedochází nám, že i po sedmdesáti letech přetrvává u části lidí citlivost na některé zdánlivě zvyky a úkony, které většinová společnost pokládá za banální a rozhodně je nemyslí nějak zle?

Ale zpátky k solidaritě. Na ní je založen sociální stát, daňový systém i koncept přerozdělování výnosů. Je tato solidarita projevem dobrovolnosti? Stačí se zeptat Petra Macha, Víta Jedličky, Miroslava Ševčíka, Václava Klause… Anebo podnikatelů či manažerů, kteří mají pocit, že coby jedinci inteligentní a pracovití doplácejí na lenochy a hlupáky. Ještě chvíli budou slýchat o solidaritě, která může být jen dobrovolná, až jim dojde s evropským sociálním modelem trpělivost.

Koneckonců i na levici už zaznělo, že tento model, jenž je nejvyspělejší ve Skandinávii a Německu, je až příliš štědrý a přitažlivý široko daleko. Proto neoliberálové jistě rádi nabídnou recepty alternativní, založené na neomezené suverenitě, soutěživosti, ba sobectví. A když se dobře vyspíme, tak upustíme groš na charitu.

Jiné pojetí solidarity než my prezentovali v minulých týdnech politici ze zemí na jih od nás, shodou okolností (?) oba reprezentanti demokratické levice – italský premiér Matteo Renzi (Demokratická strana) a rakouský ministr obrany Hans Peter Doskozil (SPO).

První řekl 24. února Právu: „Myslím si, že členství v Unii znamená sdílení některých hodnot a projevení vzájemné solidarity. A ta se musí projevit ve všech směrech. My přispíváme do rozpočtu Unie přibližně 20 miliardami eur. A dostáváme zpět asi 13. Je pravda, že je částečně chyba i u nás, protože všechny fondy se nevyčerpají, i když se situace zlepšila. Ale jsou země, které z rozpočtu dostávají víc, než do něj dávají. Ale pak očekávám, že když se řekne, že celoevropský problém uprchlíků nemůže ležet celý na bedrech Řecka, Itálie, Německa či Švédska, ale že se na jeho řešení budou podílet i ostatní státy, tak to všichni v Unii pochopí. A až se začne hovořit o fondech na léta 2020-26, což bude brzy, nebude nutné tuto věc zdůrazňovat.“

Ještě chvíli budou slýchat o solidaritě, která může být jen dobrovolná, až jim dojde s evropským sociálním modelem trpělivost. (na fotografii je deštivý průhled na zeď solidarity v irském Belfastu). Foto philadelphiastories.org

O pár dnů později, 27. února, se na serveru Spiegel Online přidal Doskozil: „Už nelze dále tolerovat, aby se čistí příjemci finančních prostředků z EU, země, jimž se vyplatilo tolik peněz, v případě jakéhokoli problému obrátily zády a řekly ne. U jejich obyvatel to možná má ohlas, neslučuje se to ale s myšlenkou solidarity v EU.“

Oba to v České republice náležitě schytali. Údajně jsou arogantní – to když odložili u nás tolik opovrhovanou politickou korektnost. Bylo jim dokonce vyčteno, kolik peněz od nás vysávají evropské firmy s provozy v České republice, ale centrálou v cizině. Jako by snad odpovědnost italských či rakouských politiků byla větší než českých…

Neochota přistoupit na kvóty se ještě dá pochopit, pokud na stole leží jiný, lepší plán týkající se ulehčení situace zemí, jež na rozdíl od nás nesou na svých bedrech reálné následky migrace. Hůř se ale chápe rétorika líčící solidaritu jako vyzobávání rozinek nebo pouštění chlupů. Musí být solidarita za všech okolností individuální, dobrovolná? V tom případě se pomalu lučme s dosavadní společenskou smlouvou a sociálním smírem.

Nebylo by rozumnější, kdyby z Prahy zaznělo: „Ano, budeme solidární - ale budeme chtít solidární jednání EU i při unifikaci sociálních systémů či energetické politiky“? A za tím by následovalo: „Odstraňme veškerou selektivní solidaritu a učiňme ji principem, který upevní evropskou integraci.“

Andrej Babiš a další utilitaristé a izolacionalisté opakují, že nemůžeme pomoci všem strádajícím, ba že u nás není pro uprchlíky místo. Legitimizovat tento přístup znamená do budoucna ztěžovat vyhlídky dalším skupinám, jež mohou být na obtíž. Copak již dnes neslýcháme protesty proti zřizování azylových domů pro bezdomovce či center pro osoby s různými závislostmi? „Proč právě u nás?,“ ptají se ledaskde radikálně naladění domorodci, ačkoli na demonstracích či sociálních sítích zaznívá, že nejprve musíme pomoci „našim“ lidem bez domova nebo Romům a až pak těm bůhvíodkud.

Rozklad soudržné a solidární společnosti napomáhá leda nárůstu diskriminace, jež se může týkat četných menšin – sociálních, etnických, sexuálních, generačních…

Tím víc jsem o víkendu pookřál, když mě evangelický farář Zdeněk Bárta upozornil na Češku – uprchlici, bývalou novinářku, jež od roku 1976 žije v Brémách a věnuje se integračním, humanitárním, kulturním a osvětovým projektům. Jmenuje se Libuše Černá a prakticky bez zájmu českých médií 7. března obdržela od německého prezidenta Joachima Gaucka Spolkový kříž za zásluhy. V současnosti vede brémskou Radu pro integraci a pomáhá imigrantům nikoli bezhlavě a naivně, nýbrž promyšleně a inteligentně. O nástrahách života ví své a hned tak ji něco nepřekvapí. Ze solidarity čerpala a solidaritu neokázale, bez velkých slov a gest nabízí.

Asi nezbyde než dodat pojmu solidaritu nový náboj a rozměr. Možná to čeká na nastupující generace, byť jim schází válečná a čerstvě poválečná zkušenost, která nastartovala i evropskou integraci. Třeba si kvůli tomu budeme muset i prožít kus života o solidaritu ochuzený.

Je to jako s onou pohádkovou solí. Než nám docvakne, že je nad zlato a že se bez ní neobejdeme, budeme se muset chvíli trápit s chabými náhražkami. Jen doufejme, že se v tom mezičase neocitneme v úzkých a nebudeme se sami marně dovolávat solidarity u druhých.