Vlajky ať vlají, nejen tibetské

Jde-li nám o společnou věc, měli bychom se spojit. Je s podivem, jak moc je v České republice občanská společnost atomizována. Možná proto, že se spojit nechce ani neumí.

Nastal nám 10. březen a já mám obvyklý problém: věšet, či nevěšet? Myslím tu pochopitelně tibetskou vlajku, či přesně řečeno, vlajku tibetské exilové vlády. Právě 10. března by měla být vyvěšena, neboť v ten den před jednapadesáti lety povstali Tibeťané proti čínskému útlaku. A na případy útlaku je třeba poukazovat, když už nic jiného. Zvláště pak trvají-li až dodnes.

Volal jsem přátelům, co oni na to, zda někam zajdeme nebo tak. Reakce byla předvídatelná i překvapivá: „Seš padlej na hlavu,“ „Tibet je zprofanovanej,“ „To nech Bémovi a Lucii Talmanové“.

Předvídat takové řeči jsem mohl a měl, jelikož se už několik let opakují. Den Tibetu je v českém pojetí mnohovýznamový. Někteří si s ním spojují boj za navrácení XIV. dalajlámy na tibetský trůn (který on sám už hezkou řádku let odmítá), druzí boj proti veškerému čínskému vlivu, další boj proti komunismu obecně a jiní dokonce boj proti Paroubkovi, Filipovi či bůh ví komu ještě. Našince, kterému o nic z toho nejde, takové výklady logicky štvou a znechucují.

Zároveň jsem ale byl překvapený: Vždyť ani mně se mezi ty Bursíky už nechce! Pro mě je rituál s příslušnou vlajkou spojen se symbolickým vyjádřením podpory právu Tibeťanů na vlastní kulturu, svobodu projevu i náboženství a také solidaritou s lidmi, jež musí žít v totalitním prostředí. Uznávám, že to nemusí vnímat všichni stejně. Ale jako se cítím nepříjemně na demonstraci za dobrou věc, když se vedle mě mává srpy a kladivy či hvězdami a pruhy, není mi milo ani s lidmi, kteří si na protestní symbol přidělají loga svých stran.

Snad je to rozdíl v protestní kultuře. Na západě, jihu i jihovýchodě Evropy se podobným aktivitám a priori fandí, ať už je organizují trockisté, zelení nebo pravoliberální nadšenci z organizací typu Člověk v tísni. U nás má člověk tendenci napřed spíš hledat, zda není na akci něco závadného – zda se nedostaví nějaký Liška, Patočka či komunista, abych je probůh nějak nepodpořil. Možná, že ve stejném jevu tkví i zdůvodnění, proč se nám občansky v posledních letech příliš nedaří.

A proto říkám: Vlajky ať vlají, klidně i z tyrkysových kanceláří ve Sněmovně. Jde přeci o společnou věc. Pozéři při protestech byli, jsou a budou. Našince by však neměli odradit. Jedna mohutná vlajková iniciativa povzbudí občanský aktivismus víc než stovka článků a tisíce apelů. Co na tom, že je dnes konjunkturální zrovna Tibet a ne Západní Sahara? Princip je v posledku stejný. A fotit s Kaťuškou se přeci nikdo nemusí.