Zazvonil zvonek, scházela jsem dolů a říkala si, kdo to může být? Snad to není exekutor. Otevřela jsem vchodové dveře a za nimi stál exekutor. Neměla jsem daleko do mdlob. Naštěstí šel ale k sousedům.
Nepřála jsem jim to, ale tu úlevu si pamatuju ještě dnes, byť se mi to stalo před mnoha lety. Pokud také nadskakujete pokaždé, když zazvoní zvonek, nebo se bojíte, že už vám zablokovali účet, a články o exekucích ve vás budí úzkost, čtěte klidně dál. Vyhýbat se tématům, která nás tíží, je normální. Čekají nás ale možná lepší časy.
Jen člověk, který ví, jaké je lepit jeden dluh druhým, dokáže pochopit, proč dlužníci své problémy zdánlivě neřeší. Dluhy totiž vytvářejí existenční stres, který je paralyzuje. Málokdo také chápe, že příčiny jsou mnohem hlubší a problematika exekucí je spojená s mnoha dalšími tématy.
Mluvit v České republice o chudobě stále není úplně obvyklé. Na jedné straně si zjevně vesměs žijeme lépe než lidé v zemích globálního Jihu. Také dle průzkumu statistického úřadu Evropské unie Eurostatu vycházíme jako země nejméně ohrožená chudobou. Na druhé straně zde mnoho lidí žije v nejistotě a obavách. Jak to?
Mýty o bohatých Češích versus čtyřicet procent domácností na hraně
Statistika, která ukazuje, že u nás je nejméně lidí ohrožených chudobou, přirozeně dělá radost pravicovým novinářům a politikům. Když vyšly výsledky v roce 2014, tehdy jsme byli evropskou dvojkou za Nizozemskem, napsala ekonomická analytička Lenka Zlámalová článek Máme méně chudých než Němci a Švýcaři. Titulek není ironický, Zlámalová v textu zcela vážně dovozuje, že máme méně chudých než Německo nebo Švédsko, a dokonce že si čeští důchodci žijí lépe než švýcarští nebo skandinávští.
Podobně na statistisku Eurostatu reagoval v době svého působení i Miroslav Kalousek, který v propagačním videu tvrdí, že „máme nejnižší míru chudoby“, a dokládá to grafem Eurostatu, který pro zvýraznění rozdílů zkreslil tak, že začíná až na hodnotě patnácti procent.
Podívejme se ale, jak se vlastně statistika tvoří. Výsledky vycházejí ze tří ukazatelů: relativní příjmové chudoby, ve které Česká republika přímo exceluje, materiální deprivace a intenzity práce, která má měřit dlouhodobou nezaměstnanost.
Čísla se pro Českou republiku jeví jako dobrá a optimistická. Někteří analytici a politici to přijmou čistě díky jejich pozitivnímu vyznění a neanalyzují, jak je to možné, když je to v rozporu se zkušeností každého člověka, který někdy v západních zemích byl.
Problém ukazatele relativní příjmové chudoby spočívá podle sociologa Daniela Prokopa z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a společnosti MEDIAN v tom, že vůbec neměří chudobu, ale jen nerovnosti v chudší polovině obyvatel. Hranice takto měřené „chudoby“ je v západní Evropě zhruba dvakrát vyšší než v České republice i po zohlednění rozdílu v cenách.
„Kdyby všichni vydělávali dvakrát více nebo dvakrát méně, procento lidí ohrožených chudobou bude stále stejné, protože poměr jejich příjmů se nezmění. Nejlépe z toho ukazatele vycházejí země, kde jsou chudí úplně všichni a nikdo z toho nevybočuje,“ vysvětluje Prokop. Ukazatel je tedy poměrně bezcenný, chceme-li z něj dovodit, jak se lidem skutečně v dané zemi žije. Švýcarský chudý je podle výkladu Daniela Prokopa na tom svou životní úrovní podobně jako česká středněpříjmová domácnost.
Skutečné srovnání udělali statistici v roce 2012, kdy vyšli z mediánového příjmu na úrovni celé Evropské unie. Zohlednili přitom paritu kupní síly. Úkolem indexu parity kupní síly je stanovit, kolik peněz musejí lidé vydat na to, aby si v různých zemích mohli koupit jednotně stanovený koš zboží a služeb. Z tohoto srovnání vyplynulo, že příjmovou chudobou trpí čtyřiadvacet procent Evropanů. V České republice to bylo přibližně třicet procent.
Druhé dva ukazatele propočtu ohrožení chudobou nestačí eliminovat nesmyslnost prvního ukazatele. Ukazatel zaměstnanosti neboli „intenzity práce“ zohledňuje, zda členové domácnosti ve věku 18 až 59 let s vyloučením studentů ve věku 18 až 24 let v uplynulém roce pracovali alespoň dvacet procent času. „Nereflektuje ale například, jak důsledky nezaměstnanosti a její dopad na chudobu v dané zemi redukuje sociální systém,“ vysvětluje Prokop jedno z jeho úskalí.
Zřejmě nejrelevantnějším ukazetelem je index materiální deprivace. Za těžce materiálně deprivovanou je domácnost považována tehdy, když si nemůže dovolit čtyři z devíti ukazatelů:
- Zaplatit neočekávaný výdaj ve výši několika tisíc korun. Kč (9 600 Kč v roce 2014)
- Jíst maso, drůbež nebo ryby (nebo jejich vegetariánské náhražky) každý druhý den
- Dostatečně vytápět byt
- Zaplatit ročně všem členům domácnosti alespoň týdenní dovolenou mimo domov.
- Mít pračku
- Vlastnit barevnou televizi
- Mít telefon
- Používat osobní automobil
- Hradit náklady spojené s bydlením
„Tento ukazatel měří dost hlubokou materiální chudobu, kterou v České republice lidé opravdu často netrpí. V Evropě je rozšířená vlastně hodně jen v těch nejchudších a rurálních postkomunistických zemích,“ uzavírá Prokop téma úskalí měření chudoby, které dává podle něj argumentační munici části novinářů i politiků v popírání chudoby. Tento diskurs o chudobě přitom může působit i na sociální politiku státu a tím zpětně ovlivňovat i samu realitu – kolik lidí trpí sociálními problémy a jak jim společnost pomáhá.
K měření materiální deprivace je také zajímavá kritika mezinárodní sítě Social Watch, která upozorňuje, že lidé si v různých zemích představují při otázce, zda si něco mohou dovolit, různé věci. Nezkoumá se třeba, do jaké míry v různých členských zemích vnímají lidé jako podmínku, když odpovídají na otázku, jestli si produkty mohou dovolit, aby byly nové, nikoli z druhé ruky.
Srovnáme-li to s dalšími informacemi, začíná být srozumitelnější, kde je problém. „Sedmatřicet procent českých domácností nedosáhne ani na týdenní dovolenou a pro dvaačtyřicet procent domácností představuje velký problém hrazení neočekávaných výdajů i ve výši devíti až desíti tisíc korun,“ uvádí Prokop zásadní údaj, který také vyplývá z měření Eurostatu. V praxi to znamená, že když se rodině rozbije pračka nebo lednička, nemá přes čtyřicet procent domácností prostředky na nákup nové. Nebo když přijde velký nedoplatek za energie. A právě to je typicky situce, kdy se rodina nebo jednotlivec mnohdy rozhodnou, že si na nový spotřebič nebo nedoplatek půjčí.
Predátorské půjčky drtí desetitisíce lidí
Trh s půjčkami je v České republice velice nepřehledný. Podle Daniela Hůleho z organizace Člověk v tísni, který se problematice zadlužování dlouhodobě věnuje, je v současné době v České republice kolem tisíce nebankovních společností. „Z toho jich jen pár nabízí férové podmínky, což se pozná tak, že jejich klienti končí málokdy v exekuci,“ přibližuje Hůle šance člověka, který se na některou ze společností obrátí, a dodává „u poskytovatelů úvěrů je naprostá většina subjektů postavená na vykořisťování dlužníků. Půjčují co nejméně a virtuální kapitalizací se následně snaží vytvořit si zdroj příjmů,“ charkterizuje Hůle podstatu jednoho z nejzvrhlejších podnikatelských odvětví, které se tu etablovaly.
Smlouvy jsou koncipované tak, že člověk bez vyššího vzdělání nemá šanci jim porozumět. Čím víc chytáků smlouva obsahuje, tím bývá složitější. Kromě rozhodčí doložky jsou to často ustanovení, která i při nepatrném zpoždění navýší dluh tak, že roste rychleji, než je dlužník schopný splácet.
Apel na finanční gramotnost proto podle Hůleho nic neřeší. „Jsou tu společnosti, které se snaží své klienty de facto jinou formou okrást a my, místo abychom to řešili, radíme potenciálním obětem, jak se nenechat okrást,“ upozorňuje Hůle na úskalí rozjímání o takzvané finanční gramotnosti.
Řešení vidí jinde. Stát má podle něj nastavit takové podmínky, aby nebyla možná legální praktika, že někdo někoho okrádá. „Vždy budou existovat subjekty, které se o to budou snažit. Stát má proti tomu ale systematicky bojovat. Je to oblast, která plodí ohromné sociální problémy v podobě velkého počtu exekucí a vytváří ohromnou nespravedlnost,“ shrnuje Hůle své zkušenosti.
Takzvaná finanční gramotnost je velice iluzorní. Například neustále připomínané číslo RPSN (Roční procentní sazba nákladů), které by mělo ukázat reálnou výši půjčky, je tvořeno tak složitým vzorcem, že 99 % populace nemá žádnou možnost, jak si jeho pravdivost ověřit, dokud při splácení nezjistí, že je nepravdivé. To ukázal i případ společností Essox a Home Credit, které podle České obchodní inspekce ve smlouvách uváděly nesprávný (nižší) RPSN. Dokonce i Česká obchodní inspekce při prvním šetření nedokázala zřejmě chybu ve výpočtu rozkrýt. Představovat si tedy, že ji dokážou ověřit spotřebitelé, je naivní.
V současnosti je v ČR 909 346 lidí v exekuci. Celkový počet exekucí u nás dosahuje neuvěřitelného čísla 4 068 061. Běžně je proti lidem vedeno několi exekucí najednou. 95,6 procent nově zahájených exekucí je tu vedeno proti lidem, kteří už minimálně jednu mají. V české – podle Zlámalové, Kalouska, Zemana a dalších – tak skvělé společnosti bez důvodu k blbé náladě žije téměř milion lidí, kteří se povážlivě vzdalují možnosti své problémy vyřešit a kteří se propadají stále hlouběji.
Krutosti současného systému: zadlužování dětí a kriminalizace dlužníků
Kromě obecně špatných podmínek při půjčování peněz se dlužníkem můžete snadno stát, i když jste děti. V Deníku Referendum jsme se situací dětských dlužníků věnovali v reportáži Do dospělosti s dluhem.
Závěry reportáže potvrzuje i terénní sociální pracovnice Člověka v tísni v Plzni Vlastimila Feistingerová, která se s dětskými dlužníky při své práci také setkává.
„V jednom případě měla naše klientka v pěstounské péči dívku, která se poprvé zadlužila v osmi letech a podruhé ve dvanácti,“ popisuje Feistingerová případ dívky, jež vyrůstala v těžkých sociálních podmínkách. Dívka byla dítětem ulice, matka se o ni nestarala.
Dluh vznikl pokutou u dopravních podniků. „V obou případech musel soud vidět věk dítěte, problematičnost doručování, poměry rodiny. Soud si totiž nechával zjišťovat adresy ubytoven, kde bydleli. Ani v jednom případě se nepozastavil nad tím, zda je dítě právně způsobilé, nebo jestli neexistuje konflikt zájmu mezi dítětem a zákonným zástupcem,“ ozřejmuje Feistingerová, jak se také může dítě stát dlužníkem.
Další pokřiveností obchodu se zadlužováním je praxe, která vede ke kriminalizaci dlužníků. Zadlužení není v České republice trestné, ale v poslední době zaznamenala Vlastimila Feistingerová při práci s klienty několik případů, kdy úvěrové společnosti podaly na dlužníky trestní oznámení nebo jím vyhrožovali.
„Samoživitelka krátce po mateřské dovolené se dvěma dětmi měla příjem ze zaměstnání, kde pracovala na poloviční úvazek. Její mzda činila dvanáct tisíc korun měsíčně. Kromě běžných nákladů splácela další čtyři úvěry. Obchodní zástupce společnosti Koblížek, s.r.o., který též působil jako zprostředkovatel společnosti Provident Finacial, s.r.o, jíž žena dlužila peníze, jí v této situaci aktivně nabídl půjčku,“ vypráví Feistingerová o jednom z případů.
Při sjednávání úvěru obchodní zástupce naváděl ženu ke zkreslování a zamlčování informací o příjmu a o vyživovací povinnosti. Žena uvedla informace podle jeho rad. V těžkém období po odchodu partnera z domácnosti nezvládla závazky splácet. „Společnost prostřednictvím obchodního zástupce přistoupila k tvrdému vymáhání, když začala vyhrožovat nejen uplatněním sankcí dle smluvních podmínek, ale také zasláním oznámení o klientčině zadlužení do zaměstnání a následně podáním trestního oznámení,“ líčí Feistingerová.
Příběh dopadl tak, že se žena zalekla a upřednostnila splácení tohoto úvěru před hrazením nájmu. Byla totiž zaměstnána u policie a nemohla si dovolit čelit trestnímu oznámení, aniž by okamžitě přišla o práci.
V jiných případech byli klienti Feistingerové dokonce odsouzeni za úvěrový podvod. Stačilo k tomu právě to, že uvedli nepravdivé informace, když o půjčku žádali.
Predátorské uvěrování roztáčí spirály zadlužení
„Lidé s nízkým socioekonomickým statusem jsou vystaveni mnoha rizikovým faktorům, které způsobují značnou nestabilitu v různých ohledech,“ vysvětluje Feistingerová. Patří k nim nízká kvalifikace, proměnlivá zaměstnanost, vysoká nemocnost způsobená náročnější manuální prací a nižší mírou péče o své zdraví, slabý sociální kapitál.
„Takoví lidé často nemají žádné úspory. V situaci, kdy jedinec žije, byť střídavě, na hranici chudoby a přijde nečekaný výdaj nebo nedoplatek za energie, je půjčka jedním z mála řešení. V kombinaci s vysokou mírou manipulace ze strany obchodníků s penězi, kteří jsou školeni v umění svůj produkt prodat, je úvěr téměř nevyhnutelný úděl,“ říká Feistingerová.
Po uzavření půjčky pak nastává období, kdy dlužník nesmí přijít ani o část příjmu. Pokud se takový člověk, například v případě krátkého výpadku přijmu, zpozdí se splátkou, vyvíjí na něj věřitel velký tlak. Dlužník tak stojí před rozhodnutím přestat hradit nájem nebo energie, anebo si půjčit na zaplacení splátek. „Všechny varianty vedou k prohloubení krizové situace a k dalšímu zadlužení. Takto velmi často začíná spirála zadlužení, kde ani měsíční rozvaha příjmů a výdajů nepomůže,“ uzavírá Feistingerová.
Jak je vidět z příkladů z praxe, na tíživé situaci lidí s nízkými příjmy se nepodílejí zdaleka jen soukromé instituce. Dopravní podniky, které by měly být veřejnou službou, systematicky nespojují dluhy, nechávají vymáhat každou pokutu zvlášť a jsou v mnoha městech propojené s vymahačským byznysem. Některé obce vymáhají poplatky za odpad po lidech, kteří už v obci reálně nebydleli. V minulosti tak vyinkasovaly mnoho peněz například od dětí, které vyrostly v dětských domovech.
Se skándaly, které se týkají vymáhání pohledávek, jsou spojeny i Všeobecná zdravotní pojišťovna, nebo ČEZ. Postupy, které volí při vymáhání pohledávek, znamenají kromě obohacení některých aktérů také propad lidí do mnohdy neřešitelné situace.
Dluhy a exekuce nebo i jen obava z nich, pokud zadlužený člověk upřednostní splácení úvěru před placením nájmu, mohou vést až ke ztrátě bydlení. Situací lidí bez domova, jsme se v Deníku Referendum zabývali v reportážích Fatimy Rahimi Exekuce zvyšují riziko bezdomovectví. Co s tím? a Život bez domova devastuje zdraví i duši. Cesty k nápravě známe.
Změna zákonů k lepšímu? Dvě novinky
Právní prostředí v České republice nahrává prozatím spíše věřitelům. Celá řada poskytovatelů úvěrů založila svou existenci na vykořisťování lidí, kteří se potácejí na hranici chudoby. Úvěrových podvodů se tak de facto dopouštějí právě subjekty vyhledávající sociálně slabé klienty, kteří se neumějí bránit a z nichž ždímou zákeřnými smlouvami peníze.
Situaci by měl zlepšit zákon o úvěru pro spotřebitele, vycházející z evropské směrnice, již máme do naší legislativy zapracovat do jara příštího roku. Zákon už projednala vláda a v nejbližší době ho bude projednávat sněmovna. Podrobně jsme o něm informovali v analýze Změní nový zákon o úvěrech pokřivený trh s půjčkami k lepšímu? Pokud se zákon podaří prosadit, měl by se snížit počet společností, které půjčky poskytují, a zároveň by se měla zlepšit situace věřitelů.
Je ovšem zcela nezbytné, aby prošel také pozměňovací návrh, ve kterém je obsažena povinnost vlastnit licenci k tomu, aby společnosti mohly úvěry poskytovat. V současné podobě se totiž sankce týkají jen společností s licencí, což znamená, že by trh s půjčkami zákon zas tolik nezměnil. Dále by tu operovaly nelicencované společnosti, které by odíraly své klienty.
Další novinkou je zákon o teritorialitě exekutorů, kteří celý řetězec ukončují exekucí. Zákon také čeká na projednání ve sněmovně a jeho budoucnost je nejistá. Zatím totiž není jasné, zda pro něj budou hlasovat i takzvaně levicoví poslanci. Obšírněji se teritorialitou zabýváme v textu Lze zkrotit exekutory? Ano: je třeba znemožnit jim konkurenční boj.
Konkurence mezi exekutory má praktické důsledky, které některé exekuční úřady vedou k praktikám na hraně zákona. Příkladem může případ mé kamarádky, kterou pronásledoval exekutor Ondřej Hanák z Prahy 5.
Její syn totiž dostal ve čtrnácti letech pokutu za jízdu na černo. V současné době je mu osmnáct a právě sehnal stálé zaměstnání. První výplatu očekával v prosinci. Exekutor chtěl celou částku okamžitě a odmítal počkat jeden měsíc. Vyhrožoval, že přijde se zámečníkem a zabaví veškeré vybavení bytu. To ale patřilo majiteli domu.
Kamarádku jsem osobně v minulých letech několikrát stěhovala autem a veškerý majetek její rodiny jsem převážela obyčejnou škodovkou. Stačila jedna jízda. Žádný majetek skutečně nevlastní. Když exekutorovi vysvětlovala, že to není její a že na to má potvrzení od majitele, tvrdil jí, že to zabavit může a majitel ať si to pak vymáhá soudně. Soudní poplatky prý bude hradit ona.
Po poradě s právníkem jsem pomohla kamarádce naformulovat dopis exekutorovi, ve kterém situaci popsala a přiložila potvrzení o tom, že vybavení bytu není její. V dopise se zároveň zavázala dluh uhradit nejpozději do dvou měsíců.
Ondřej Hanák využíval nízké informovanosti mé kamarádky a neustálými telefonáty a vyhrožováním ji málem dohnal k tomu, že si na exekuci svého syna půjčila u lichvářské společnosti. Právě praxi, kdy se exekutoři předhánějí, kolik dokáží vyhrožováním a nekalými praktikami z lidí dostat, by měl nový zákon napravit. Bude zajímavé sledovat, kteří poslanci jej podpoří.
Jak spojit rozdělené?
Téma rozdělené české společnosti začíná zajímat i tu privilegovanější část společnosti. Deklasovaným se totiž podařilo zvolit si prezidenta, který neuvěřitelně rozčiluje lépe situované obyvatele republiky. Dělení je to přirozeně nepřesné, ale z velké části odpovídá. Teprve zvolení Miloše Zemana prezidentem vyvolalo pořádně diskuzi o tom, že je česká společnost rozdělená.
Když si klademe otázku, jak je možné, že je tolik lidí frustrovaných a cítí se být v existenčním ohrožení, stačí se přestat opájet údaji tak nevypovídajícími jako je průměrná mzda. Lepším ukazatelem než nic neříkající průměr je kupříkladu medián, který je v současnosti na dvaadvaceti tisících hrubé měsíční mzdy. Medián příjmů žen je dvacet tisíc hrubého.
To znamená, že polovina společnosti vydělává méně. S platem zdravotní sestry nebo prodavačky v obchodním řetězci, která bere dvanáct tisíc čistého, není možné uživit rodinu.
Jak jsme vůbec mohli dopustit, že lidem, kteří vykonávají užitečnou práci, plat nestačí na pokrytí životních nákladů? Navýšení minimální mzdy problém nevyřeší, protože i kdyby vzrostla o několik tisíc ze současných 9200 korun měsíčně, stále by to nestačilo na uživení rodiny. Když přijde jakýkoli neočekávaný výdaj, člověk se snadno stane obětí odporné lichvářské mašinérie, jež tu vznikla ve jménu svobody podnikání.
Místo nekonečných úvah, jak chudší zklamanou část společnosti ve volbách převálcovat, měli by se ti lépe situovaní zamyslet nad tím, kde se v lidech bere tolik frustrace. Jestli to třeba není tím, že žijí v neustálém strachu z budoucnosti a do toho musí poslouchat nesmyslné řeči od reality odtržené „elity“ o konci blbé nálady. I kdyby se nemělo stát nic jiného, vykořisťování chudáků tu musí skončit. Hned.
