47 odstínů české společnosti

Alena Zemančíková hodnotí novou knihu věnující se současné společnosti. Jak se chováme k důchodcům? Zakládá se popularita politických stran na přitažlivosti kandidátů? A co po nás zbude dalším generacím?

Sociologický ústav Akademie věd české republiky vydal knihu 47 odstínů české společnosti. Je to populárně naučná publikace, která v uvedených 47 kapitolách zaznamenává současný stav hodnot a jejich proměn v české společnosti. Autoři jednotlivých kapitol – a (spolu s Ritou Kindlerovou) editor i spoluautor Pat Lyons – píší krátké, jen několikastránkové studie na téma.

V úvodu se setkáváme s kritickým názorem, o němž zde už bylo psáno 8. 12. v článku Michaela Komma Predátoři a upíři anebo Horror vědeckých publikací – totiž že vědecké publikace vznikají samoúčelně, že je vědci píší sami pro sebe a z důvodů nutnosti publikovat v odborných periodikách kvůli kariérnímu růstu (nebo jen pouhému udržení se na pozici).

Pro koho?
Při všech sympatiích k publikaci mám problém už s úvodní kapitolou Pata Lyonse, v níž se píše, že autoři jednotlivých kapitol byli vybízeni, aby ze svých zjištění vyzdvihovali právě to, co je pro běžného čtenáře nejzajímavější. Neříká se ovšem, kdo je to „běžný čtenář“. Editor navrhuje „babičkovský test“ – autorova babička či dědeček by měli být s to kapitolu pochopit a text by je měl zaujmout.

Uvažuji tedy: je-li autorovi kapitoly třeba 35 let, pak jeho babičce může být řekněme 80, narodila se tedy kolem roku 1935. V roce 1936 se narodil třeba Václav Havel nebo Alena Wagnerová, v roce 1935 Jiřina Šiklová, Ivan Wernisch je ročník 1942, Petr Pithart je ročník 1941, Jan Sokol je rovněž šestatřicátník.

Prostě lidé této „babičkovské a dědečkovské“ generace prošli jako děti 2. světovou válkou, komunistickým převratem v roce 1948, padesátými i šedesátými lety, srpnovou okupací v roce 1968, normalizací a při plném duševním zdraví i vědomí se dožili i převratu v roce 1989.

Opravdu nevím, proč by babičky a dědečkové měli mít menší schopnost porozumět textu, vyplývajícímu ze sociologického průzkumu, než kdokoliv jiný s menším počtem prožitých let a životních zkušeností.

Nevypadá to náhodou jako ageistický stereotyp typu „přemluv bábu“, podle něhož starší generace = hloupější generace? Editor naštěstí o pár odstavců dál připomíná, že neexistuje nic, co by se dalo nazvat „průměrný Čech“. Ano, a stejně tak neexistuje běžný čtenář nebo divák. Čtenář(ka) knihy Padesát odstínů šedi, k jejímuž masovému úspěchu i titulu se publikace odkazuje, není nijak běžný(běžná) - a dovolím si to tvrzení podobně jako autoři ničím nedoložit.

I když - možná je běžný čtenář ten, který to, o čem se píše (kdekoli – v knize, v časopise), v podstatě ví, který si čte odborný článek s potěšením z toho, že mu jeho obsah potvrzuje jeho dosavadní znalost. To je rozhodně případ kapitoly o sexuálním chování (snad s výjimkou postřehu o vlivu antikoncepčních pilulek na ženinu věrnost, kterýžto závěr považuji za revolverový, protože příčinou manželské nevěry není zdaleka jen touha po sexu s jiným než manželským partnerem) – ta nám říká, co při troše zamyšlení nad sebou samými víme také.

Média nevytváří negativní obraz stáří, ale podporují negativní přístup k němu. Foto nyulocal.com

Aleš Kudrnáč, autor, zkoumající volební, občanské a politické chování české společnosti, se zamýšlí nad manipulativností průzkumů veřejného mínění. To je velmi cenné, jen by sám neměl uvádět manipulativní zjednodušení, například tehdy, když píše, že lidé za socialismu nikdy nemuseli řešit problém s bydlením, protože je poskytoval stát (nevím, kde se bere ten názor - řešili ten problém neustále a velmi obtížně a opravdu každá „babička“ to pamatuje).

Zrovna tak není pravda, že za socialismu prodavačka v koloniálu vydělávala stejně jako doktor medicíny – takové rovnostářství v socialismu nepanovalo, vím to přesně, byla jsem pár let prodavačkou v koloniálu. Zedník si vydělal určitě víc než učitel, ale tak je to i dnes a zedník tenkrát stejně jako dnes si příjmy zvyšoval nelegálně. ¨

Některé otázky jsou zbytečné – například ta, zda je „člověk panelákový“ na vymření. Že není, vidí návštěvník (neřkuli obyvatel) každého města na první pohled. Jiné jsou ovšem velice užitečné.

Velice zajímavá je kapitola Pata Lyonse o rozdělení Československa v roce 1992. Připomeneme si v ní fakta o tehdejších postojích i jejich rozvrstvení v politických stranách. Zde se autor nedopouští žádných obecných klišé – možná i proto, že je Ir a není zatažen do našich sdílených (dez)interpretací..

Člověk redukovaný na číslo
V kapitole o vztahu obyvatel České republiky k seniorům a ke stáří se píše o nelichotivém obrazu seniorů v médiích – já však pro takové tvrzení neshledávám žádný důkaz. Nemyslím, že média vytvářejí negativní obraz stáří, ale určitě pěstují negativní postoj k němu – zejména odpornou ekonomizující dikcí, jíž se píše o rostoucím počtu důchodců, na které „musíme dělat“ a o zneužívání lékařské péče „babičkami“, které si chodí k doktoru „popovídat“.

Tohle se odehrává ve zprávách. V žánrech, které vytvářejí obraz, tedy v umělecké a dokumentární tvorbě, se naopak ve středním proudu velice pečlivě pracuje na pozitivním obrazu stáří. Mimo jiné i proto, že je kýženým adresátem komerčních nabídek.

Zajímavé mi připadají další kapitoly Pata Lyonse, například ta o tom, jestli se chytrost (inteligence) pozná na zevnějšku a jakou úlohu hrají při volebním úspěchu podoby kandidátů na fotografiích, jak se vytváří vztah k politické straně (láska bych tomu neříkala, ale Pat Lyons, jak již řečeno, je Ir a to jsou vypravěči rozmáchlého gesta).

I další stati tohoto autora jsou poutavé svou věcností, odstupem, důkazním statistickým materiálem a jasně a jaksi „přátelsky“ formulovanými závěry.

Nebudu vypisovat obsah všech 47 kapitol, některé zkoumají zásadní společenské jevy, jiné to odlehčují tématy spíše okrajovými. Vzhledem k tomu, jak nespokojená jsem byla s úvodem ke knize, musím se ještě zastavit u jedné kapitoly, kterou také napsal cizinec, Pieter Vanhuysse.

Týká se pocitu spravedlnosti mezi mladou a staršími generacemi. V ní se dočteme, že české starší generace zanechávají svým dědicům neúnosně velkou ekologickou stopu, zato poměrně malé břemeno státního dluhu (k takovému závěru je možno ovšem se přihlásit jen tehdy, když nepovažujeme ekologickou stopu za závažnou formu dluhu).

Česká společnost je na tom poměrně velmi dobře pokud jde o chudobu malých dětí, ale chová se skrblicky pokud jde o výdaje na vzdělání a péči o ně.

Český sociální systém vydává téměř šestkrát víc na jednoho seniora než na jednoho mladého obyvatele. To je pochopitelně údaj, který bez komentáře nemá cenu (například v něm není obsaženo, co jednotliví senioři, ty babičky a dědečkové, ze svých příjmů zase investují do mladších generací, na nichž stát šetří).

V textu se píše, že způsob, jakým společnost reaguje na stárnutí populace, je rozhodně mravně závažný – a následuje doporučení k reformám, mezi něž patří i důsledné dohlížení státu na to, aby i děti původně znevýhodněné dostávaly podmínky k poctivému startu do života. Demografie není osud – dobré heslo.

Závěrečný komentář je doložen básní anglického básníka W. H. Audena Neznámý občan z roku 1939, s jejíž metaforickou pomocí autor shrnutí Pat Lyons připomíná, že převedení společnosti do čísel s cílem zvýšit efektivitu pomocí dat, jež lze podrobit statistické analýze, prostě není nestranný vědecký proces. Je nebezpečné hodnotit člověka podle průměrů a údajných členství ve skupinách.