Advent nad Boschovými obrazy

Letošní advent se rozprostírá v turbulentních časech. Jako už mnohokrát v dějinách nám může pocoti hledat nové inspirace v umění. Neukazují nám náhodou malby Hieronyma Bosche něco hlubokého v nás samých, s čím jsme sále znovu konfrontováni?

Doba se občas vymkne s kloubů a vítr změn jakoby odnikud nikam zvedne oblaka těžko proniknutelného prachu. Mezi zmírajícím a rodícím se časem pak člověk těžko hledá jistotu. S umdleným rozumem se probouzejí roztodivné příšery. A zejména citlivá duše umělcova tehdy hledá nějakou souvislost v hlubších strukturách nadreálna.

Kdysi na sklonku temného středověku a úsvitu renesance byl takovým umělcem Bosch Hieronymus van Aken. A není od věci zamyslet se v dnešních turbulentních časech nad jeho stařičkými olejomalbami na dřevěných deskách. Carl Gustav Jung označil Bosche na objevitele chaosu nevědomí. Neprobouzejí se v nás nyní podobní démoni, jejichž surrealistické podoby ztvárnil dávný malíř před více jak půl tisíciletím?

Léta jsem měl na zdi v kanceláři reprodukci jeho slavného triptychu „Zahrada pozemských rozkoší.“ Fascinovalo mě, jak vlastně docela moderním způsobem vyjádřil tento středověký malíř to, co se může odehrávat v hlavách i dnešního člověka. Ani se nelze divit, že byl přes svou úspěšnou malířskou dráhu po své smrti prohlášen za kacíře. Nebo že ho třeba takový Salvador Dalí označoval za „mistra nestvůrnosti“.

Někdo může jeho obrazy brát jako jakési symbolické moralizování. Bosch ale nebyl nějakým středověkým mravokárcem. Celá plocha je poseta desítkami tak fantastických figur a výjevů, že se v nich nedokázala přebrat ani svatá inkvizice. Často se v této souvislosti mluví o Boschových ezoterických znalostech Kabaly a Tarotu. Jako by tu byla znát předzvěst postmoderně vykořeněného „Le Matin des magiciens“ našeho věku.

Jung označil Bosche na objevitele chaosu nevědomí. Neprobouzejí se v nás nyní podobní démoni, jejichž surrealistické podoby ztvárnil dávný malíř před více jak půl tisíciletím, třeba právě v Zahradě pozemských rozkoší? Repro artofthemystic.com

I skličující doba je hodna úcty, i jejích v krutostech lze pronikat k světlu zářícím na druhé straně. Dnes, kdy jako by tradice osvícení zakryl opět oblak zvířeného prachu, se lidé instinktivně brání temnu. Levé křídlo triptychu ukazuje ráj a pravé peklo, uprostřed je ona zahrada rozkoše. Vidíme tu sexuální radovánky i spektrum nejfantastičtějších mučení. Hradba nahých těl s noži v zádech jakoby ukazovala i nám současníkům možný osud udeptaného lidství. Freud by musel mít radost z jeho človíčka kálejícího zlato - krásná ukázka „zanálnění“ bohatství.

Teilhard de Chardin říká, že jedině fantastično má naději být pravdivé. Originální umělec jako Bosch vnímá realitu přímo, bez filtru našich poznávacích stereotypů. Asi právě proto ho lze vnímat jako stále znovu aktuálního. Zobrazením tématu pokušení svatého Antonína ztvárnil tehdy i dnes znepokojivou myšlenku vlády Zla nad světem. Ukazuje zápasy sváděné a trpící duše. Na levém křídle je Let a pád svatého Antonína, na pravém křídle Meditace svatého Antonína. Odpověď, která ale není odpovědí pro hédonisty tehdy ani dnes.

Tradiční zápas světa i našeho nitra ukazuje Bosch i na dalším svém triptychu Fůra sena. Centrální světský motiv ukazuje milostné hrátky na seně, hospodyně připravují jídlo, obtloustlý mnich popíjí. Zleva je zobrazeno zlo, jak proniká do světa (deska Prvotní hřích). Nedobří jsou v duchu biblického vyprávění vykázání a Adam marně diskutuje s rozzlobeným andělem. Prvotní čas nevinnosti končí.

Na desce po pravé straně je známý motiv Pekla. Inferno je znázorněno s tradičním ohněm a mučením. Ale jsou tu další roztodivné kreatury, zpola zvířata, zpola lidé. Ti trestají a trápí ubohé hříšníky, jako odsouzence, který je pohlcován rybou. Pekelný motiv je dnes opět živý. Odemyká v nás Boschova imaginace nové tajemné komnaty? Pokud ano, doufejme, že takové, které nesměřují ke kataklyzmatu z jeho dalšího triptychu - Posledního soudu.

Všelidský a nadčasový rozměr Bosche může být nejen v kritice poměrů ale i v odrazu dřímajících příšer v našem kolektivním nevědomí. Pilíře chrámu rozumu se jakoby mění v prach a Descartovi kněží jsou zachvacováni panikou z šířící se iracionality. Pokud Bosch čerpal z nějaké esoterické tradice, nám už dnes asi tolik neříká. I člověka racionálního založení, za jakého považuji i sám sebe, to ale znovu a znovu osloví. Vždyť úvahy o nové povaze poznání či o cestě k jiné budoucnosti jsou v atmosféře času adventního až naléhavě živé.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Bosch a Marx Čtvrtek, 10.Prosince 2015, 12:32:55

Opravdu dosti nečekaný výlet do říše snů a fantazie od takového racionalisty, pane Dolejši. ;-) Ale nic proti tomu; naopak, opravdu velmi zajímavé úvahy o tom, co všechno na nás vlastně číhá v hlubinách našeho nevědomí.

Napadlo mě přitom ale tak nějak, jakým způsobem by takový výjev vykládal Karel Marx.

Skoro by se s dost velkou pravděpodobností dalo předpokládat, že by v těchto fantaskních výjevech spatřoval obraz vykořisťovatelské společnosti - kdy člověk je ještě plně vystaven drtivým tlakům svého okolí, kdy ještě není svobodným pánem svého vlastního osudu. Asi by to všechno pro něj byl nakonec "povzdech utlačované bytosti" - a to sice jak ony výjevy z pekla jakožto sublimovaný zážitek vlastního reálného životního utrpení, tak ale i ty výjevy z ráje, jakožto snové představy šťastného života, když už člověku není možno - za podmínek třídní a vykořisťovatelské společnosti - takovýto život vést zde na této zemi...