Kdo má dodnes na rukou krev Kena Saro Wiwy?

Svět si dnes připomíná dvacáté výročí politické vraždy nigerijského spisovatele Kena Saro Wiwy. Za jeho smrt nese zodpovědnost i firma Shell, jejíž zájmy nigerijská junta sledovala. Co se od té doby změnilo?

Dnes přesně před dvaceti lety nechala Nigerijská vojenská diktatura generála Saniho Abachy po nespravedlivém a vykonstruovaném procesu oběsit devět lidí: spisovatele Kena Saro-Wiwu a osm jeho přátel a kolegů. Čím se provinili? V roce 1990 založili a vedli nenásilné Hnutí za přežití národa Ogoni (Movement for the Survival of the Ogoni Peple – MOSOP), obyvatel delty Nigeru, od padesátých let vykořisťované a strašně ničené těžbou ropy. Tu prováděly zejména západní společnosti, v čele s nechvalně proslulou firmou Shell.

Za nesouhlas s devastací delty Nigeru těžbou ropy zaplatilo svými životy devět Ogoniů: Ken Saro-Wiwa, Barinem Kiobel, Saturday Dobee, Paul Levura, Nordu Eawo, Felix Nuate, Daniel Gbokoo, John Kpuinen a Baribor Bera. Foto Archiv autora

Ken Saro Wiwa, oceňovaný básník, spisovatel a zakladatel nigerijského PEN klubu, musel sledovat, jak se jeho domovina pomalu stává takřka neobyvatelnou. Půda, nasáklá ropou, přestávala rodit. Vodní ekosystémy, jež po léty živily Ogonijské rybáře, kolabovaly. Mangrovové lesy umíraly. Vzduch byl zamořen spalováním zemního plynu, jehož věčné ohně proměnily noci v neustávající soumrak. Zvýšila se dětská úmrtnost, Ogoniové trpěli astmatem, kožními nemocemi, rakovinou. Ztráceli možnost žít svým tradičním způsobem života a z horentních zisků Shellu a nigerijské vlády neviděli než zlomek.

Žádali konec ničení, kompenzace, spravedlnost. Nejprve slušně a diplomaticky, potom důrazněji. V roce 1992 vyhlásili ultimátum, žádajíc po Shellu, Chevronu a dalších společnostech deset miliard dollarů kompenzací, okamžité zastavení ničení životního prostředí a pokračování těžby jedině na základě vzájemné dohody. Na oslyšení požadavků reagovali zoufalí Ogoniové velkolepou kampaní nenásilné občanské neposlušnosti – demonstrovali, blokovali těžbu, sabotovali ropnou infrastrukturu. Shell se musel z oblasti na čas stáhnout.

O rok později ale našel silného zastánce ve vojenské diktatuře Saniho Abachy, který se zmocnil vlády po prezidentských volbách, jejichž vítěze nechal internovat. Junta, štědře podporovaná dodávkami zbraní ze západních zemí, proti Ogoniům ostře zakročila. V květnu 1994 obsadila zemi Ogoni silou, pálila vesnice, střílela do lidí, zatýkala. Podle Amnesty International, která její postup označila za státní terorismus, přišlo o život na dva tisíce lidí, přes sto tisíc byl vysídleno. Ve stejné době – a mnoho nasvědčuje tomu, že samotnou armádou – byla ošklivě zavražděna čtveřice umírněných ogonijských předáků.

Právě za jejich vraždu junta zadržela, 30. října odsoudila a 10. listopadu popravila „Ogonijskou devítku“ Saro-Wiwy a jeho přátel. Mnohokrát bylo od té doby popsáno, že společnost Shell nesla za Saro Wiwovu smrt více či méně přímou odpovědnost. To ona jeho zemi v první řadě zplundrovala, nechtěla a nechce zoufalý stav napravit a odmítá vzniklé škody nahradit.

S vojenskou vládou v Nigérii spojila personálně i politicky svůj osud právě proto, aby mohla její výnosná ekologická zvěrstva pokračovat. Navzdory usilovnému tlaku mezinárodní veřejnosti včetně mnoha význačných spisovatelů a nakonec i opožděných výzev hlav západních států odmítla využít svého vlivu v zemi k záchraně odsouzených. Požadovala nejprve, aby byla proti firmě rozpoutaná kampaň ukončena. Přestože byla žalobami Saro Wiwových příbuzných dotlačena k mimosoudnímu vyrovnání, neomluvila se a k spoluodpovědnosti za spisovatelovu smrt se odmítla přiznat.

Dvacet let starý případ justiční vraždy nás i dnes upomíná na to, jaké strašné lidské, společenské i ekologické důsledky má závislost na fosilních palivech, spojená s tichou tolerancí represivních diktatur v chudých zemích, nekontrolovaným vývozem zbraní a stále klopýtavějším ustupováním moci velkých korporací.

I zubožená delta Nigeru stále čeká na spravedlnost. Situace se o mnoho nezlepšila – domov Ogoniů se dál mění na neobyvatelnou pustinu. Mnoho z nich, jak Saro Wiwa varoval ve své závěrečné řeči před vojenským soudem, se uchýlilo k ozbrojenému povstání a útokům na těžařskou infrastrukturu.

Hrozný stav postižené oblasti popisuje to kampaň pod výmluvným heslem Worse than bad. Dnes už se můžeme díky mnohým  záběrům na vlastní oči přesvědčit, jak takový „Horší než špatný“ život vypadá.



Přinejlepším se nezlepšil ani stav českých médií, která se, jak v tehdejší Poslední generaci trefně poznamenal Jan Beránek, o Saro Wiwu nestarala, dokud nebylo pozdě.

Saro-Wiwův odkaz však nepřestává po celém světě inspirovat mladé generace ekologických a lidskoprávních aktivistů, kteří se usilují neutěšený stav světa, jehož byly vraždy odrazem, napravit. Je to odkaz odvahy až k smrti, neúprosné oddanosti pravdě a spravedlnosti nenásilí a velkorysé lásky k lidem.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Zločiny byznysu Úterý, 10.Listopadu 2015, 16:06:50

Díky za připomenutí tohoto hrůzného činu. Vražda Ken Saro Wiwy, jeho přátel a strašný osud lidí kmene Ogoni je dokladem toho, jakého zla je schopen byznys spojený s politickou mocí.

Před dvaceti lety jsem tuto kauzu bedlivě sledoval. Tehdy jsem nevěřil, že by bylo možné aby Ken Saro Wiwa se svými přáteli takhle dopadli. Stalo se... Bylo to přesně tak, jak autor článku, pan Josef Patočka, popisuje.

Jiří Vyleťal