Dvě ceny, z nichž mám radost

Alena Zemančíková přibližuje dvě významné postavy české kultury: Jaroslava Vostrého, divadelního teoretika, který zdůrazňoval existenciální význam umění, a Pavla Šruta, literáta, který nezapomínal, že děti mají oči básníka.

V jednom období mého života mi bylo velice těžko. Neměla jsem pořádnou práci, nebyla jsem šťastná v manželství, přátelé byli daleko. Zdálo se mi, že tam, kde se to očekává, se vůbec nedokážu osvědčit, a vyšlo mi z toho, že se musím pustit do něčeho dalšího, abych vyzkoušela, zda se osvědčím vůbec někde. Tehdy jsem se přihlásila dálkově na DAMU.

Nemyslela jsem si, že se na DAMU něco zvláštního naučím, v té době jsem byla hodně kritická ke všemu, co se v oficiálním divadle hrálo a zdálo se mi, že abych mohla dělat takové divadlo, jaké se mi líbí, nepotřebuju vystudovat DAMU. Do jisté míry to tak opravdu bylo, ale z větší části jsem pravdu neměla.

Protože jsem studovat opravdu chtěla (nešlo mi o diplom, stejně jsme neviděla šanci, že se někdy k práci v divadle dostanu), velice brzy jsem prostřednictvím úkolů, které jsme dostávali, začala objevovat, co mi zatím bylo skryto.

Jaroslav Vostrý, promýšlení převratného
Mohl za to zejména jeden člověk, jehož projev nebyl na první poslech nikterak zvlášť atraktivní, zato ale uměl zadat úkol a když ho člověk dobře splnil, nad prací podat výklad a výhled do takové šířky i hloubky, že se obzory začaly otevírat jak v animovaném filmu, jeden za druhým, a stačilo už jen číst a myslet a zkoušet psát a člověk se ze všeho trápení ocitl v ráji.

Vzpomínám si, jak jsme si měli přečíst Moliérova Dona Juana, jak mě to nijak zvlášť nebavilo, ani neoslovovalo, hra se mi zdála strnulá a skoro nehratelná (taky ji v tu dobu nikde v mém okolí nehráli). Teprve profesorův výklad mi otevřel moliérovský svět konvence a konvencionality, svět balancování na hraně zákazu a zavržení až po samu existenci.

Najednou jsem uviděla zřetelně Dona Juana bez boha i morálky, jemuž je nejvyšší autoritou i prospěchem jen on sám. Byla to doba předcházející listopadovému převratu, který mě ještě za studií zastihl. Potkali jsme se jednou na schodech, konzultace byla kvůli stávce zrušena a mně to bylo líto.

Profesor se mě zeptal, jak se mám a co aktuálně dělám, nevěděla jsem hned, co říct, i řekla jsem, že přemýšlím. On se na těch schodech zastavil, podíval se na mě a řekl: „To je to nejlepší, co může člověk dělat, když se dějí převratné věci.“

Tím profesorem byla Jaroslav Vostrý, který letos dostal Cenu ministertva kultury za přínos českému divadlu. Všem bylo připomenuto, že spoluzaložil Činoherní klub, napsal řadu textů dramatických i teoretických, byl přítelem mnoha divadelníků, založil vlastní divadelně vědnou disciplínu scénologii, v jejímž rámci nás učil o divadle myslet, strhujícím způsobem uměl přednášet i psát o hercích.

Divadlo je „morální ústav“, připomínal Jaroslav Vostrý. Foto ceskatelevize.cz

Jaroslav Vostrý byl ale také osobností, pro niž umění – a divadlo zvlášť – bylo pevně zařazeno do struktury společnosti a světa jako její nezpochybnitelná hodnota.

Proč do chvály na něj zatahuji sebe? Protože na mém případě je vidět, že Jaroslav Vostrý divadlo praktikoval, o divadle teoretizoval a divadelníky vychovával (a to vše ještě stále dělá) jako jedince, kteří se mají podílet – řečeno s Faustem – na tom, čím svět drží pohromadě.

Měl pochopení pro pomíjivost divadla i pro zvláštní povahu hereckého údělu i herců, rád a s humorem připomínal praktické stránky umělecké profese (ukazoval to na Čechovovi), ale nikdy v jeho přítomnosti nemohla vzniknout ani nejmenší pochybnost o tom, že divadlo je (řečeno se Schillerem) „morální ústav“ a umění (každé) má existenciální význam. A zrada na umění že se vymstí.

Jaroslav Vostrý byl český intelektuál evropského rozhledu i významu. Škoda, že při tom, jak intenzivně a obětavě se věnoval po roce 1989 výchově budoucí generace divadelníků a budování Akademie múzických umění (jejímž byl svého času i rektorem), že se jeho brilantní myšlení málo projevilo mimo odborné kruhy.

Blues Pavla Šruta
Když jsem začala o tom, jak mi v době, kdy mi bylo těžko, ukázal cestu Jaroslav Vostrý, pak musím taky říct, že i Pavel Šrut měl dar zahánět zoufalství. Nešel na to žádným optimismem ani psychologicky, měl k tomu pomůcku, kterou by jazzmani nazvali blues.

Trochu alkoholu, světla nočního města, hudba, báseň, ironie. Pavel Šrut dostal státní cenu – kdo by si to pomyslel! Jistěže právem - jeho dílo je rozsáhlé, mnohem větší, než by se z dálky zdálo. Nejen, že byl skvělý překladatel z angličtiny (například welšského básníka Dylana Thomase), ale vydal také s Eugenem Brikciem knížku, v níž Brikciovy verše přeložil z latiny.

Napsal spoustu knížek pro děti – pře- a dovyprávěl světové(zejména anglické a americké, ale nejen) pohádky, několik knížek veršů, leccos (například Roalda Dahla) pro děti přeložil, vymyslel si řadu autorských pohádek a příběhů pro děti a o nich. Jako největší úspěch se prosadili v posledních letech jeho Lichožrouti (kdo nezná, vězte, že jsou to bytosti, které se v domácnostech živí ponožkami, kromě toho však mají vlastnosti hrdinské i padoušské a zažívají mnohá dobrodružství v Praze, Africe a všude možně).

Pavel Šrut má neobyčejný dar psát texty k písničkám, a kdyby nic jiného, tak Kolej Yesterday či Bitvu o Karlův most zná asi každý. Jeho texty zpívali Petr Skoumal, Michal Prokop, Luboš Pospíšil – a nejen oni. V chebském divadle jsme spolupracovali na takové civilní verzi slavné operety Piráti z Penzance a tam zpívali Šrutovy texty všichni herci.

Pavel Šrut svými pohádkami, čítankami a texty dokáže zahánět zoufalství. Foto lichozrouti.cz

Měl ostatně - když už jsem to nakousla – ve svém životě i divadelní epizodu. Nejen, že upravil, domyslel a otextoval ty slavné Piráty Gilberta a Sullivana, ale taky nově otextoval Šumaře na střeše a upravil Obrácení Ferdyše Pištory pro Fidlovačku. Škoda, že to všechno tak nějak zapadlo a už se nepokračovalo. I když – do velkého muzikálového byznysu by se Pavel Šrut asi nehodil.

Pár let psal taky do novin (v Salónu Práva sloupek Tak to chodí každý týden) a několik let jsme byli spolu v rozhlase kolegové: já v Plzni a on na Vltavě. V té době – kromě pořadů poezie - vymyslel pro Vltavu nedělní ranní půlhodinku pro děti a jejich vstávající rodiče Ostrov, kde rostou housle.

Vybíral do něj klasické i úplně nové texty, řadil je podle nejrůznějších souvislostí a spojoval je svým slovem a hlasem. Kolem padesáti těch Ostrovů je uloženo v rozhlasovém archivu jako důkaz toho, že poezie je součástí dětského světa – a dětské oči jsou oči básníka (dnes se v tom čase na Vltavě vysílá přímý přenos z bohoslužby).

Pavel Šrut vykonal pro českou literaturu velice mnoho. Například v 90. letech napsal Český slabikář a čítanku pro malé školáky, hrdinou v nich je skřítek Otík, který žije v pokoji s holčičkou Jájou a kolem nich se dějí radosti, nemoci, průšvihy, výlety, narozeniny i prázdniny, střídají se roční období i návštěvy, každé písmeno má malý příběh.

Ilustrovala a Otíkovi tedy podobu vymyslela Zdenka Krejčová – slabikář má všechny certifikáty a lze si ho stále objednat u nakladatele, ale obrázky přece jenom nejsou tak roztomilé jako ty od Heleny Zmatlíkové, a tak se dnes děti učí číst ze slabikáře Jiřího Žáčka, který za to ostatně dostal vyznamenání přímo na Hradě.

Poezie Pavla Šruta je samozřejmě k nalezení v knížkách, které vydal – naposledy v nakladatelství TORST Brožované básně, jakýsi „sebraný spis“. Je ovšem také roztroušena v písničkách, z nichž já, například, si často už nepamatuji melodie, ale některé verše budu mít v hlavě navždycky. Třeba tyhle:

Někdy mně trvá celý jaro
Než se tak trochu rozjařím.
Můžu si za to já anebo doba…?
Můžem si za to asi oba.
Někdy mně prostě trvá celý jaro
Než se rozjařím.

Někdy mně trvá celý léto
Než se tak trochu rozletím.
Můžu si za to já anebo jiný…?
Přestávám věřit na dějiny.
Dějinám někdy trvá celý léta
Než se rozletí.

Někdy mně trvá celej podzim
Než se tak trochu opozdím.
A někdy musím počkat na mráz
Než mě tak trochu zamrazí.
Můžu si za to já anebo doba?
Můžem si za to asi oba.
Někdo si prostě musí počkat na mráz
Než ho zamrazí.