Která jména vyznamenaných neměl premiér podepsat? A proč?

Také letošní předávání státních vyznamenání z rukou Miloše Zemana vyvolalo rozporuplné reakce. Zeman vyznamenal pětatřicet osobností, která z nich neměl premiér spolupodepsat a proč? Zeptali jsme se například Erazima Koháka nebo Petra Pitharta.

Vr_a

Vratislav Dostál

01.11.2015 12:00

Zeman

Prezident Miloš Zeman ve středu na Pražském hradě řekl, že vyznamenáním ocenil lidi statečné a pracovité. Foto web Miloše Zemana

Prezident Miloš Zeman ve středu u příležitosti vzniku republiky udělil pětatřiceti osobnostem státní vyznamenání. Některá jména, tak jako téměř každý rok, vzbudila rozporuplné reakce angažované veřejnosti i politiků. Také premiér Bohuslav Sobotka, který musí z ústavy seznam oceněných kontrasignovat, prý nad podpisem některých jmen váhal. Která z nich předseda vlády neměl podepsat? A proč? Zeptali jsme se Mileny Bartlové, Erazima Koháka, Jiřího Koželouha, Petra Pitharta a Jiřího Zlatušky.

Milena Bartlová, historička umění

Jestliže premiér kontrasignuje udělování řádů, vyjadřuje se tím, že je uděluje opravdu stát, a nikoli prezident osobně. To považuji za naprosto správný náhled na věc. Pak nemohou být vyznamenávány osoby, které se zasloužily pouze o prezidentovo přátelství nebo o jeho volební úspěch (letos tedy Čech a Toman, možná i další, těžko říci). Taková jména měl premiér prostě odmítnout.

Podle mého osobního mínění by ale neměli být vyznamenáváni bývalí ministři, úspěšní podnikatelé a lékaři ani populární umělci a sportovci. Ti všichni svou slávu mají, ale medaile za zásluhy o stát by měla spíš vyzdvihovat ty, kdo nejsou dostatečně doceněni jinak. Se stejnými zdůvodněními, jaká jsou uvedena u oceněných vědců, by bylo možné ocenit desítky jiných – jak byli vybráni právě tito, není jasné, a tím takové ocenění ztrácí svůj celospolečenský smysl. Totéž platí o veskrze milých a sympatických lidech (Radkovský, Petránek), jejichž činnost ale postrádá něco výjimečného.

Ocenění vyjadřují, že některých činů a postojů si vážíme více, než jiných, že jsou pro nás vzorem ti, kdo takto jednali. Jsem proto ráda, že Zeman pokračuje v oceňování politicky aktivních exulantů, včetně levicových, a že ocenil Františka Kriegla, který v Praze 2 letos nebyl hoden, aby po něm byla pojmenována ulice. Zároveň mi vadí, že Zeman pokračuje v oceňování lidí, kteří byli úspěšní v letech státního socialismu. V žádném případě nemají být oceňováni lidé, jejichž činnost byla výrazně antiekologická (Mánek, Binder – proboha, ten dokonce jako vědec?)

Ve výsledku mi vychází, že z letošního seznamu měli být podle mého mínění oceněni pouze Josef František, Petr Vejvoda, Karel Weirich, Marie Svatošová, František Kriegel a A. J. Liehm (hlásím konflikt zájmů: jsem ráda, že AJL je mým celoživotním přítelem a jsem šťastná, že se mu konečně dostalo aspoň určité satisfakce). Bylo by to málo? Možná by bylo lepší méně, ale dobře.

Erazim Kohák, filosof

Z ústavy a zákona je rozhodnutí, koho vyznamenat, čistě presidentovo, a to ctím. Abych uváděl důvody - a myslím, že jsou dobré důvody, i když s některými nesouhlasím - pro všechny jmenované. Uveďte mi námitky, uvedu vám důvody, proč Presidentovu volbu považuji za oprávněnou (i když ne vždy souhlasím. To myslím se nejvíc potřebujeme učit: pochopit důvody i pro názor, který nesdílíme. Chcete li, předvedu.

Jiří Koželouh, programový ředitel hnutí DUHA
Zvednuté obočí mám u Jiřího Mánka. Zasloužil se podle prezidenta Zemana o stát tím, že jako ředitel připravoval nájezd developerů na státní pozemky v Národním parku Šumava? Nebo tím, že usilovně pracoval na likvidaci tamní unikátní divoké přírody? Anebo snad byl oceněn za věrné služby svému kmotrovi Pavlu Dlouhému, kontroverznímu jihočeskému politikovi ODS, známému jako "kníže z Hluboké"?

Přestože premiér Sobotka po jistém váhání bohužel vyznamenání spolupodepsal, tak jde hlavně o to, aby se jasně postavil proti spekulacím s pozemky a poškozování přírody. Koalice pod jeho vedením může nyní v Parlamentu prosadit schválení kvalitní novely zákona, která ponechá polovinu Národního parku Šumava divoké přírodě a turistům, a tu druhou polovinu šetrnému hospodaření místních lidí. Jiří Mánek nechť má medaili a my ostatní největší divočinu v Česku.

Petr Pithart, bývalý předseda Senátu a disident

Dostalo se mi do rukou toto „Sdělení KPP“. Nevylučuji ovšem, že může jít o text podvržený.

„Kancelář prezidenta republiky je pověřena sdělit, že státní vyznamenání - medaile Za zásluhy Miroslavu Tomanovi zůstává. Mění se však odůvodnění ocenění: medaili obdržel jmenovaný ve skutečnosti „za statečnost v boji“.

Soudruh Miroslav Toman čelil skupině samozvanců, kteří 1. prosince 1989 vstoupili do budovy Úřadu vlády ČR v Lazarské ulici, kde se představili jako zástupci jakéhosi nikým nevoleného „Koordinačního centra Občanského fóra“ a naléhali, aby předseda vlády České republiky soudruh František Pitra, místopředseda téže vlády soudruh Miroslav Toman a další členové vlády podali demisi, a to prý nejen proto, že se soudruh předseda vlády ve svém televizním vystoupení nedistancoval od zákroků ozbrojených složek na Národní třídě 17. prosince 1989. Vetřelci byli pánové Václav Havel, Petr Pithart, režisér Ivan Rajmont a student Martin Klíma. Jmenovaní byli v budově pět a čtvrt hodiny (!). Na straně vlády čelil jejich nehorázným a nedemokratickým požadavkům, protože ty zcela ignorovaly ústavní rámec činnosti vlády, nejobratněji a nejstatečněji soudruh Miroslav Toman. Na tom nic nemění, že vláda se záhy na to poroučela.

Jmenovaný posléze úspěšně podnikal a ze svých legálních zisků podpořil volební kampaň nynějšího prezidenta.“

Jiří Zlatuška, poslanec za hnutí ANO, bývalý rektor MU

Prezident Zeman si se svými pravomocemi hraje jak orientální despota - na příkladu ignorování povinností při jmenování profesorů je vidět, že nectí ani to, co by podle zákona měl, na příkladu ocenění je patrná svévole srovnatelná s Klausovou amnestií. V takové situaci je nejspíš zbytečné se pozastavovat nad jednotlivostmi, byť jsou ostudné, jako třeba nad uznáním předlistopadovému režimu v osobě normalizačního ministra Tomana, či diletantským zásahům v Šumavském národním parku v osobě někdejšího neschopného ředitele Mánka.

Je škoda, že se mu premiér Sobotka při kontrasignaci nepostavil: politická odpovědnost padá samozřejmě na něj, stejně jako v případě amnestie padala na Nečase.


A co si myslíte vy? Diskuse (35 příspěvků)

Petrasek Milan - penzista

Schyluji se k pocitu, Pondělí, 2.Listopadu 2015, 13:11:30

že je zcela zbytečno zvažovat zda je vhodné formulovat pocity zoufalství, které takovéto informace vyvolávají.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Panu profesoru Kohákovi - námitka proti vyznamenání Miroslavu Tomanovi Pondělí, 2.Listopadu 2015, 18:26:16

A) za svou aktivitu v době normalizace již byl oceněn Řádem práce v roce 1985 B) mezi mnoha podnikateli, kteří svůj společenský vzestup zahájili již před rokem 1989 a dosáhli úspěchu, se dle dostupných zdrojů vymyká jen tím, že finančně podpořil kampaň Miloše Zemana za zvolení presidentem.

Pokud přijmeme podnikatelský úspěch jako důvod ke státními ocenění, tak například Andrej Babiš byl o dost úspěšnější a vyznamenání nedostal.

To, že Toman Miloše Zemana podpořil finančně, mělo být důvodem k tomu, aby mu státní ocenění nedával, pokud by k tomu nebyly zcela jasné jiné důvody. Miroslav Toman nemá žádné výjimečné zásluhy.

Již Václavu Havlovi bylo vytýkáno, že uděluje státní vyznamenání svým kamarádům. Nevzpomínám si ale na jediný případ, kdy by se to vyznamenání nedalo zdůvodnit i jinak, než že je to kamarád presidenta: Havel málo platné měl dobré kamarády. Přesto podle některých měl být v udílení vyznamenání svým přátelům zdrženlivější.

Ja

Vratislav Dostál - novinář, Brno

Jiří Přibáň Úterý, 3.Listopadu 2015, 08:46:33

Se zpožděním mi na anketní otázku odpověděl také právník a sociolog Jiří Přibáň. Myslím, že by byla škoda o ni ochudit čtenáře DR. Přikládám ji proto sem:

Myslím, že udělení státního vyznamenání je ryze symbolický akt, který vypovídá zrovna tak o osobě, která ho obdrží, jako i o tom, kdo ho uděluje. Tak to vnímá i veřejnost, a proto není třeba přisuzovat takové ústavní pravomoci prezidenta větší váhu, než jakou má. Letos bylo oceněno několik velmi úctyhodných osobností, v jejichž stínu ale působí například ocenění normalizačního ministra Miroslava Tomana spíš jako parodie.

Zdravím z Walesu,
Jiří Přibáň

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Úterý, 3.Listopadu 2015, 11:51:40

V prvé řadě je krajně obtížně pochopitelné, jak někdo může udělení jakéhokoli řádu z rukou mravně natolik pochybné osoby jako je M. Zeman považovat za své vyznamenání.

Petrasek Milan - penzista

Já pomalu chápu i Martina Heideggerů a jeho Úterý, 3.Listopadu 2015, 12:25:17

prostor ve kterém je modleno je blíže božskému.
A vůbec - v jakékoliv civilizační epoše dobrý člověk ještě žije ...........bych si připomínal povinnou četbu vzhlížeje z hradního příkopu.

Ivo Horák - Praha 3

Státní vyznamenání hodně zvysoka Úterý, 3.Listopadu 2015, 12:36:11

Malé tradiční komunity, založené většinou na uzším, či širším příbuzenství, nepovažovaly nepotismus za něco špatného. Vlastně se týkal všech, vyplýval z věci a většinou jej nebylo třeba ani tajit. Ve větších a modernějších společnostech, založených na národním, či občanském principu, se však vynořuje střet zájmů. Protekce nabývá jednoznačně špatné podoby, narušuje výkon funkce. V rozměrech "odlidštěných" megapolí a jiných "mravenišť" dnešního světa byl učiněn jistý pokrok směrem od tradičních "jánabráchismů". V menších sídlech však funguje skoro všechno jinak, hodně postaru. Snad proto tam nemají rádi vzdálené centrum země, EU, svět. Dřív tam určitě nevítali ani národovectví a dodnes volají po větší autonomii. Řekněme to stručně: nelíbí se tam povinnost veřejných zakázek a konkursů, ani zavedení registračních pokladen. Často jsou nevelké obce konzervativní i politicky. Dobře to tady fungovalo (za komunismu i ODS) a je škoda obtížně zbudované svazky přerušit.
Snad už někteří asi tušíte, kam mířím. Vyznamenání v podání prezidenta Zemana (v zásadě rovněž prezidenta Klause) jsou jedním z jasných "signálů". Jsou legitimizací známého světa, kde platí něco za něco. Takto udělovaná jsou pro leckoho znechucující, jsou však také nebezpečná. Jako precedens.
Jsem dalek toho, abych si nevážil evoluční a historické role postupu altruismu, založeného na důvěře a reciprocitě. Ještě výše ale oceňuji "gentlemanství", které neumožní nejen chtít dopředu (zálohu na reciprocitu), ale také rozdávat úděly a prebendy.
Tradiční světonázor žel neomítá technické vymoženosti a "hejblátka", ale právě pokrok k zásadě "padni komu padni". Často ke škodě prostých stoupenců staré optiky. Největší důvěře se těší místní zastupitelstva, tedy ta, která rozhodují o tom, na čím poli postavit ošklivou halu. Většina na ni bude koukat třeba proto, že nějaký výtečník potřeboval penízky.
Začněme chápat, proč byli Klaus a Zeman ve značné míře lidmi přijati. Proč ideje listopadu 1989 velmi zešedly a strom žití se zelená. Dnešní poměry, to není jen globální kapitalismus, ale také místní bratrstva.

Jan Kovařík - Praha

Vzpomínka na okraj Středa, 4.Listopadu 2015, 09:07:38

"Pořád je to prezident, a tak má právo udělit medaili, komu chce."
... vyjádřil se kdysi do televize herec Landovský ke svému vyznamenání z rukou V.Havla.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

"Pořád je to prezident"... Středa, 4.Listopadu 2015, 12:52:20

Nejsem si už zcela jistý, po které prezidentské volbě to bylo (snad právě po té poslední) - reportážní kamery zachycovaly bezprostřední reakce lidu, a jedna návštěvnice Pražského hradu vyjevila do oněch televizních kamer svůj názor, že nejlépe by bylo prezidentský úřad vůbec zrušit, a Pražský hrad přeměnit v ozdravovnu pro děti.

Tehdy mi její názor připadal - jakkoli pochopitelný - přece jenom poněkud příliš radikální; s postupem času se však čím dál tím více přikláním k názoru, že by to snad skutečně bylo objektivně to nejlepší řešení. Dokud český národ není dostatečně zralý k tomu, aby si do svého čela dosadil skutečně důstojného a mravně nezpochybnitelného reprezentanta, pak by bylo asi opravdu nejlépe prezidentský úřad zrušit, Pražský hrad zakonzervovat a zachovat nezatížený dalšími skandály a nechutnostmi pro časy - doufejme - zralejší a vyspělejší.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Národ a prezident Středa, 4.Listopadu 2015, 13:03:34

Ano, pane Horáku, máte plně pravdu v tom, že polistopadoví prezidenti jsou proto přijímáni národem, že odpovídají reálnému charakteru tohoto národa. Přinejmenším jeho velkých částí.

Havel - svým způsobem to byl fíkový list národa víceméně pasivně snášejícího totalitní režim; v osobě Havla se nyní každý mohl cítit alespoň tak trochu jako disident a neohrožený bojovník proti režimu.

Klaus - dokonale ztělesnil nahromaděnou chamtivost značné části populace, která se nyní cítila být "osvobozena" od mantinelů socialismu, a mohla se nerušeně vrhnout na dravou honbu za svým vlastním osobním profitem.

Zeman - v podstatě reprezentant toho nejhoršího z tradice sociální demokracie: na jedné straně jakýsi symbol opozice vůči tomuto dravému kapitalismu, ale tato dravost není nahrazena pravou a ryzí mezilidskou solidaritou, nýbrž zákulisním šíbrováním, vzájemným přihráváním si výhod a postů.

Takže, jak řečeno, každý z těchto prezidentů reprezentoval či reprezentuje něco z reálného národního charakteru, a proto každý z nich našel v národě velké skupiny svých příznivců a vyznavačů.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Pan profesor Kohák píše: Sobota, 7.Listopadu 2015, 23:19:7

"Uveďte mi námitky, uvedu vám důvody, proč Presidentovu volbu považuji za oprávněnou (i když ne vždy souhlasím. To myslím se nejvíc potřebujeme učit: pochopit důvody i pro názor, který nesdílíme. Chcete li, předvedu."



V případě Miroslava Tomana oprávněnost prezidentovy volby profesor Kohák nepředvedl. Jeho tézi považuji za vyvrácenou.Mám na mysli tézi, že prezident Zeman má pro své volby důvody, se kterými nemusíme souhlasit, ale mají svou vnitřní logiku.

Profesor Kohák nás zde neučí respektu k názoru druhých, ale k respektu k názoru autorit, včetně autority vlastní. Je na straně moci, která dialog nevede.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Hodný člověk Neděle, 8.Listopadu 2015, 11:34:54

Před mnoha a mnoha léty jsem v nějaké exilové tiskovině četl článek s názvem "Hodný člověk". Bylo to vyprávění o jakémsi z hloubi své poctivé duše přesvědčeném zastánci tehdy vládnoucí ideologie - tedy socialismu, komunismu, marxismu. Takže, on to skutečně nebyl takový ten typický ideologický "sekyrář" oné doby, který čistě svou funkcionářskou mocí utnul vše, co nějakým způsobem vybočovalo z předepsaného kánonu. Tento člověk byl slušný, poctivě věřící ve svou pravdu, a pouštěl se do sáhodlouhých diskusí s oponenty, aby je přesvědčil o mylnosti jejich názorů.

Pan Kohák je bezpochyby také prototyp (ne-li přímo extrémní typ) takovéhoto "hodného člověka". On je sám natolik vnitřně poctivý, že podle všeho ani vůbec nemá dostatečné receptory pro prohlédnutí falše těch druhých. Věří s naprosto upřímným přesvědčením v ideje sociální demokracie; a nechal se - tak jako mnoho jiných - unést sociální rétorikou M. Zemana.

Ten myšlenkový pochod E. Koháka je asi takovýto: Naprostá většina lidí jsou slušní lidé. Sociální demokracie je ztělesněním této slušnosti. Miloš Zeman hlásá sociální hodnoty. Miloš Zeman je tedy v jádru slušný člověk. I když třeba má občas své mouchy.

Oni ti "hodní lidé" mohou být někdy opravdu velmi rozporuplná lidská sorta; a naprosto ne tak zřídka se stává, že s veškerou svou přímočarou, bezelstnou poctivostí drží vartu na zcela neslušné a nepoctivé straně.

Petrasek Milan - penzista

Americký a český vztah k exekutivě Neděle, 8.Listopadu 2015, 12:38:59

Profesor Kohák nás zde neučí respektu k názoru druhých, ale k respektu k názoru autorit, včetně autority vlastní. Je na straně moci, která dialog nevede.
Pan Erazim Kohák má za sebou socializaci v USA, kde tolerance mentálních nedostatků přímo volených prezidentů budí jinou míru nevole, než je zvykem ve zdejším pojetí liberální demokracie........bych na vysvětlenou jeho pojetí vztahu k šibalovi Zemanů coby prezidentovi dodal.

Martin Profant - Praha 7

Jiřímu Kubičkovi Neděle, 8.Listopadu 2015, 19:56:35

Nemyslím, že by Erazim Kohák sledoval soustavně diskuse na DR, své texty píše na psacím stroji. Vyčítat mu, že nereagoval na Vaše téze, je spíše nedorozumění.
Reakce pánů Poláčka a Petraska jsou povážlivé. Nesouhlasí s názorem a místo protiargumentů útočí ad hominem. A bohužel nízce.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Panu Profantovi Pondělí, 9.Listopadu 2015, 00:05:12

Nevím, komu byla ta věta "Chcete-li, předvedu" určena. Čtenářům DR podle Vás tedy asi ne. Ten text vypadá jako fragment rozsáhlejšího textu či rozhovoru, který nebyl vhodně editován. Ta myšlenka , že bychom měli chápat i důvody, se kterými nesouhlasíme, je sama o sobě správná a důležitá.

Souhlasím s tím, rozhodnutí o vyznamenáních je čistě presidentovo. Ani jsme nevěděl o potřebě kontrasignace premiérem. Nemyslím si, že Bohuslav Sobotka by měl kvůli této věci jít s Milošem Zemanem do konfliktu. Rozhodnutí o amnestii bylo něco jiného, protože na rozdíl od vyznamenání mělo reálné dopady a mělo být odborně připraveno ve soupráci s ministerstvem spravedlnosti.

V případě Miroslava Tomana si dovedu představit argumentaci k tomu, že jeho působení za normalizace není na překážku státného vyznamenání nebo je dokonce hodno ocenění: nikde jsem ale nečetl žádné vysvětlení, čím je Tomanovo podnikání v zemědělství tak zasloužilé.

Petrasek Milan - penzista

Pane Profante, nemáte recht Pondělí, 9.Listopadu 2015, 09:36:17

Mým úmyslem nebyla kompromitace pana Koháka, ale upozornění, že v liberálně demokratické společnosti, kde exekutiva je zaštítěna přímo voleným presidentem se volič hlásí/chová vůči zvolenému jako ke svému zástupci své společnosti.
Občané demokratického založení po prohraných volbách sice slzí, ale již od druhého dne se stávají vstřícnými pečovateli o společenskopolitického sic cizince, ale hlavu rodiny.
Což by mohlo částečně ozřejmit - zde touto neznámou zvláštností potrefený a proto mnohdy podezřelý - vstřícný vztah pana Koháka k prezidentovi M. Zemanovi .....bych na svou obranu dodal.

Petrasek Milan - penzista

Pane Profante, nemáte recht Pondělí, 9.Listopadu 2015, 09:37:15

Mým úmyslem nebyla kompromitace pana Koháka, ale upozornění, že v liberálně demokratické společnosti, kde exekutiva je zaštítěna přímo voleným presidentem se volič hlásí/chová vůči zvolenému jako ke svému zástupci své společnosti.
Občané demokratického založení po prohraných volbách sice slzí, ale již od druhého dne se stávají vstřícnými pečovateli o společenskopolitického sic cizince, ale hlavu rodiny.
Což by mohlo částečně ozřejmit - zde touto neznámou zvláštností potrefený a proto mnohdy podezřelý - vstřícný vztah pana Koháka k prezidentovi M. Zemanovi .....bych na svou obranu dodal.

Martin Profant - Praha 7

Jiřímu Kubičkovi Pondělí, 9.Listopadu 2015, 10:06:22

Nešlo mi ani tak o to, komu je ta věta určená. Reagoval jsem jako Kohákův kolega, který si s panem profesorem občas píše mailem, častěji od něj dostává fyzický dopis a občas vidí jeho rukopisy a texty, ze kterých přednáší na konferenci.
A chtěl jsem Vás jen upozornit, že pokud by měl Kohák na Vaše téze o Tomanovi reagovat, musel by mu je Vratislav Dostál jakožto redaktor přeposlat -- styl papírové doby a tehdejší běžná zvyklost, že oslovení v druhé osobě množného čísla se v odpovědi v anketě vztahuje na redakci časopisu, který anketu provádí. Jsem o slušně rozlehlou generaci -- téměř o dvě -- mladší než pan profesor, ale sám mám problém, abych tyto zvyklosti nebral jako doposud obvyklé.

Máte pravdu, Kohák podporuje autoritu a dokonce to zdůraznil tím velkým "P" ve slově prezident. Nikoli však "autoritu názoru" -- to je pojmový nonsens a cti dbalý filosof ho nemůže vážně použít. Podporuje autoritu demokratického úřadu (fuj, tohle by znělo v angličtině pitomě):
Prezident rozhodl podle pravomoce svěřené mu Ústavou a jakožto zvolená hlava státu. Jednalo se o rozhodnutí autority, vůči kterému je kritika do značné míry suspendovaná.
Protože tato kritika by se nutně odvíjela jako spor názorů, nepřinesla by a nemohla by přinést konsensus a Erazim Kohák má pravdu, určitě by nebylo těžké v každém jednotlivém případě najít odůvodnění, proč vyznamenání dát (a ignorovat důvody, proč právě v tom případě dáno být nemělo). stačí se podívat na diskusi o Mašínech.
Uznání autoritativního charakteru udělení vyznamenání má ještě skrytý půvab: nemusím mít pocit, že se stala nějaká velká nespravedlnost, když vyznamenání dostal A a nikoli B, přestože si ho podle mého B zasloužil více.
Abych uvedl příklad odjinud. Univerzita rozhodla o profesuře XY a já mám osobně silné a odůvodněné pochybnosti, že XY kdy napsal něco, co by šlo přijatelně obhájit jako disertační práce. Přesto se sluší, abych autoritativní rozhodnutí univerzity přijal a pokud jsem náhodou prezident republiky, dotyčného XY ctě autoritu univerzity jmenoval.
Jistě, můžeme se dohodnout, že takové rozlišování je zastaralé, pak je řešení nasnadě. Zrušit udělování vyznamenání či je ignorovat.

Martin Profant - Praha 7

Milanovi Petráskovi Pondělí, 9.Listopadu 2015, 10:16:27

Omlouvám se a omlouvám se hodně pokorně. Přehlédl jsem, že první část Vašeho příspěvku je citát a neomlouvá mě, že nebyl v uvozovkách. U Jiřího Kubička táž slova vyplynula z předchozího zdůvodnění, proto nevyzněla tak tvrdě. Mea culpa.

Jde o ten problém s názorem. Kohák mající zapotřebí přitakávat "moci, která dialog nevede", je pro mě tak nepřijatelná a neférová představa, že jsem vám zaslepeně připsal cizí výrok.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Souhlasím s M. Profantem Pondělí, 9.Listopadu 2015, 10:55:2

že prof. Kohák nemá zapotřebí přitakávat moci, která nevede dialog. A myslím, že to ani nikdo netvrdil.

Nezodpovězenou otázkou ovšem zůstává, proč tak tedy činí - když to nemá zapotřebí.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Autorita a autorita názoru Pondělí, 9.Listopadu 2015, 13:07:49

Slovní spojení "autorita názoru" není nesmyslné. Váha názoru záleží na tom, kdo ho vyslovuje. Například názor uznávaného epidemiologa na příčiny šíření AIDS má asi větší váhu než názor řekněme nějakého politika.

V případě rozhodnutí hlavy státu je nezpochybnitelné to, že toto rozhodnutí platí. To nikdo v případě vyznamenání nerozporuje. Ale nevím, proč by měla být u rozhodnutí autority při výkonu ústavních pravomocí suspendována kritika.

Pan Petrásek snad naznačuje, že v USA je úcta k prezidentskému úřadu větší než u nás. To je pravda, ale neznamená to, že presidentova rozhodnutí i jeho osoba nejsou kritizovány. Kdysi vedla úcta k presidentskému úřadu k tomu, že novináři nekritizovali presidenta z malicherných důvodů, například o Kennedyho záletech novináři věděli, ale nepsali o nich. Ta doba už je dávno pryč, dnes je soukromý život presidentů pod drobnohledem a kritizují se i Obamovy džíny.

Smyslem vyznamenání je dotyčnou osobu vyzdvihnout: tím se na ni upoutává pozornost, která může mít i negativní podobu. Kdyby Miloš Zeman nevyznamenal Ludvíka Karla, tak by o něm dnešní Respekt nepsal jako o muži, který zbohatl na otrocké práci vězňů.

President může vyznamenat, koho chce: v tom je jeho autorita nezpochybnitelná. Nemůže ale zajistit, že vyznamenaná osoba bude obecně uctívaná: v tom jsou meze autority jeho názoru.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Ad hominem? Pondělí, 9.Listopadu 2015, 13:21:26

Trochu mi zůstává záhadou, pane Profante, proč můj příspěvek k věci hodnotíte jako nějaký atak "ad hominem", když já jsem v něm E. Koháka zcela jednoznačně charakterizoval jako "hodného člověka".

Abychom se v diskusích zcela vyhnuli osobnímu hodnocení těch či oněch aktérů - to asi doopravdy nebude možné.

---------------------------------

Co se pak té "autority prezidentského názoru" týče: tady je zásadně nutno rozlišovat dvě stránky, totiž stránku formální a stránku obsahovou.

Bezpochyby, z hlediska formálního je prezident státu oprávněn udílet vyznamenání podle svého uvážení. Na straně druhé, tvůrci ústavy při tomto přiřknutí mu těchto pravomocí bez jakýchkoli pochyb vycházeli z předpokladu, že hlava státu bude státní vyznamenání udělovat uvážlivě, nepředpojatě, na základě skutečných zásluh o stát, a nikoli na základě osobních kontaktů a vazeb.

A do té míry, do jaké rostou pochybnosti o konání současného nositele této funkce v dané oblasti, narůstá i legitimita zpochybňování jeho kompetence vykonávat daný úřad vůbec.

Martin Profant - Praha 7

Jiřímu Kubičkovi Pondělí, 9.Listopadu 2015, 19:50:28

Rozdíl je mezi "autoritativním názorem" a "autoritou názoru" -- názor mít autoritu nemůže, jen epidemiolog.
A tu kritiku je třeba suspendovat nikoli kvůli tomu, že by byl prezident ve výkonu své funkce neomylný, naopak. Jde o ohled k závažnosti vyznamenání. Buď stojí prakticky mimo diskusi, nebo je zrušme. Není to fér, zpochybňováním jakéhosi Tomana, kdo si to jméno bude za měsíc pamatovat, zpochybňovat vyznamenání Kriegla či Liehma. už jen apodiktické vyjádření M. Bartlové, které mezi ty zasloužile vyznamenané nezahrnulo například studenta zabitého při obraně spolužačky.
Osobně bych byl pro to zrušení, nemám rád fangle a parády, ale bojím se to říkat, aby to nevypadalo jako závist plynoucí z vědomí, že mě nikdo nevyznamená :-)

Josefovi Poláčkovi
Autorita úřadu není autorita osoby. A osoba, která podrývá autoritu úřadu, jenž zastává, je pochopitelně velmi povážlivý úkaz. a jako osoba je ovšem hodna té nejtvrdší kritiky.
Vím, vypadá to scholasticky, ale ono to jinak nefunguje dobře.
A ano, napsal jste, že je Erazim Kohák dobrý člověk, dokonce jste vlastně implicité napsal víc, totiž, že je příliš hodný člověk. Tak hodný, že si dokáže namluvit, že i povážlivý hulvát je slušný člověk, nejvýše s mouchami.
Přisouzení takovéhle slušnosti je poněkud urážlivé, protože upírá tomu dobrému člověku prozíravost a schopnost prohlédnout zlo. Nemyslím, že by to byl případ Erazima Koháka.




Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Nestojí mimo diskusi, a nezrušíme je Pondělí, 9.Listopadu 2015, 21:37:42

M. Profant: "Buď stojí prakticky mimo diskusi, nebo jezrušme."

To je plácnutí do vody, a M. Profant to musí dobře vědět. Státní vyznamenání k 28. říjnu zrušen nebudou. (Mimochodem, co všechno bychom ještě měli kvůli Zemanovi rušit - jmenování profesorů, státní vyznamenání - co dále?)

A mimo diskusi už vůbec nestojí. Ani teoreticky, natož prakticky. Máme právo diskutovat, kritizovat, ironizovat, zesměšňovat, provolávat hanbu, zkrátka vyjadřovat se.

Že vyznamenal "jakéhosi Tomana" (ale my víme moc dobře, jakého), "jakéhosi Ludvíka" a "jakéhosi Čecha", vstoupí do dějin. A Kriegl, Liehm, a někteří jiní opravdoví hrdinové? Mají smůlu, že to dostali od Zemana - spolu s Tomanem, Ludvíkem, a Čechem.

Martin Profant - Praha 7

Pavlovi Kolaříkovi Pondělí, 9.Listopadu 2015, 22:33:25

Ale já nechci rušit vyznamenání kvůli Zemanovi. A opravdu si nechci představovat dějiny, ve kterých by bylo významné, že Zeman vyznamenal jakousi podivnou figurku. Šedou a nudnou - zábavnější by bylo, kdyby příště vyznamenal Čalfu.Když už komunistický kariérista, který včas překabátil, tak alespoň pořádný.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Martinu Profantovi Pondělí, 9.Listopadu 2015, 22:54:8

Že Zeman nikdy nevyznamená Čalfu, je jasné nejenom nám dvěma, a nemusíme se o tom bavit. (A já neříkám, že by měl.)

I když se dušujete, že nechcete rušit vyznamenání kvůli Zemanovi, nijak neokecáte fakt, že o tom diskutujeme v souvislosti s tím, jaké pohoršení se zase dělo na Hradě letos - stejně jako v případě jmenování profesorů. A také že všichni víme, že stejné, ne-li horší (jestli to vůbec ještě půjde), to bude i příští, a přespříští rok.

Já osobně bych byl pro vyznamenání velmi omezeného počtu lidí, řekněme maximálně pěti každý rok. A s řádným a jasným zdůvodněním v každém případě. O každém vyznamenaném člověku by se pak obsáhle všude mluvilo - samozřejmě že v dobrém, jako o vzoru pro mládež, a vůbec.

Věta "Je to prezidentovo právo, a my do toho nemáme co mluvit", je jak z jiné planety.

A ano, do dějin určitě vejde celý kontext Zemanova prezidentsví, do něhož patří i vyznamenávání lidí, kterým je zavázán, jako velký revanš těch, kteří se s převratem v r. 1989 nikdy nesmířili, a kteří celou "tudlenctu demograciji, kterou teď jako máme" z duše nenávidí.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

A být takovou "šedou a nudnou figurkou" by se mi taky líbilo Pondělí, 9.Listopadu 2015, 23:09:37

S těmi miliony, za které je možno si koupit českého prezidenta.

Martin Profant - Praha 7

Pavlovi Kolaříkovi Úterý, 10.Listopadu 2015, 07:54:47

a) Nic neokecávám. Reagoval jsem nikoli na vyznamenání, ta mě opravdu nijak nedojala, ale na poněkud nešťastné reakce na anketní odpovědi Erazima Koháka.

b) Těžká krize politiky České republiky, která otevřela cestu k prezidentské funkci Milošovi Zemanovi -- kéž by to byl její nejhorší důsledek --, vznikla mimo jiné proto, že se velká část politického spektra vezla už dlouho v invalidním vozíčku ideologického antikomunismu. Včetně výsostně pitomých apelů typu: "Kdo nevolí, volí komunisty", které v překladu bohužel znamenaly " "Volte nás, protože nejsme komunisti, i když je to to jediné, co vám můžeme nabídnout." Pokud by vešel do dějin až smutný výsledek této lenosti, neodpovědnosti a neschopnosti takzvaných politických elit a nikoli samo jejich selhání, budou ty dějiny k ničemu, resp. budeme odsouzení (naše děti či vnuci), je opakovat.

A vidíte, v tom je ten rozdíl mezi námi. Nechtěl bych být šedou a nudnou figurkou, která si kupuje českého prezidenta. Co s ním? Chov politických zvířat mi vždycky přišel poněkud potrhlý, musíte po nich uklízet chlívek, hlídat je, aby nehrabali příliš pod sebe, a dávat pozor při krmení, aby vás nekousli do ruky. Pes, japonský kapři nebo trpasličí králík jsou mnohem lepší.

Martin Profant - Praha 7

Pavlovi Kolaříkovi Úterý, 10.Listopadu 2015, 07:56:24

a) Nic neokecávám. Reagoval jsem nikoli na vyznamenání, ta mě opravdu nijak nedojala, ale na poněkud nešťastné reakce na anketní odpovědi Erazima Koháka.

b) Těžká krize politiky České republiky, která otevřela cestu k prezidentské funkci Milošovi Zemanovi -- kéž by to byl její nejhorší důsledek --, vznikla mimo jiné proto, že se velká část politického spektra vezla už dlouho v invalidním vozíčku ideologického antikomunismu. Včetně výsostně pitomých apelů typu: "Kdo nevolí, volí komunisty", které v překladu bohužel znamenaly " "Volte nás, protože nejsme komunisti, i když je to to jediné, co vám můžeme nabídnout." Pokud by vešel do dějin až smutný výsledek této lenosti, neodpovědnosti a neschopnosti takzvaných politických elit a nikoli samo jejich selhání, budou ty dějiny k ničemu, resp. budeme odsouzení (naše děti či vnuci), je opakovat.

A vidíte, v tom je ten rozdíl mezi námi. Nechtěl bych být šedou a nudnou figurkou, která si kupuje českého prezidenta. Co s ním? Chov politických zvířat mi vždycky přišel poněkud potrhlý, musíte po nich uklízet chlívek, hlídat je, aby nehrabali příliš pod sebe, a dávat pozor při krmení, aby vás nekousli do ruky. Pes, japonský kapři nebo trpasličí králík jsou mnohem lepší.
Sdílet

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Úterý, 10.Listopadu 2015, 12:04:27

Ale jistě, pane Profante, že je možno - a nutno - rozlišovat mezi autoritou úřadu a autoritou osoby, která se do toho úřadu nějakým způsobem dostala. Přesně to jsem měl na mysli poukazem na rozdíl mezi formální a obsahovou stránku celé záležitosti.

Z formálního hlediska současná ústava skutečně poskytuje hlavě státu pravomoc udělovat státní vyznamenání víceméně z vlastní libovůle (kontrasignace předsedou vlády je, jak se ukázalo, jen velmi neúčinnou pojistkou, alespoň v českých poměrech). A z toho ryze formálního hlediska skutečně nelze jinak, nežli ta rozhodnutí současného držitele prezidentského úřadu také respektovat. To se také všeobecně děje - nikdo nevystupuje s požadavky tato rozhodnutí o udělení vyznamenání zrušit.

Ale zcela jiná je obsahová stránka věci - tedy otázka toho, do jaké míry je či není udělení nejvyšších státních vyznamenání přijatelné z hlediska odůvodněnosti, přiměřenosti a mravnosti. A to je záležitost, o jaké je zcela legitimní veřejně diskutovat, a jakou je možno zásadně zpochybňovat.

------------------------------------------------------------

A co se E. Koháka týče: ano, pokládám ho skutečně za natolik dobrotivého, že to v mnohých případech velmi omezuje jeho schopnost kritického vnímání určitých fenoménů. Ne snad že by nedokázal vnímat zcela zjevné zlo, ve fundamentálním humánním smyslu - samozřejmě přesně naopak, E. Kohák je bezpochyby velice humanisticky zaměřená osoba. Ale opakuji ještě jednou - právě v tomto dobrotivě humanistickém pohledu na svět a na člověka mu mnohdy vysloveně chybějí receptory pro vnímání skryté falše tohoto světa.

Petrasek Milan - penzista

Kdo není na štíru s receptory pro vnímání skryté falše tohoto světa. Úterý, 10.Listopadu 2015, 19:44:0

nechť se uchopí kamene....
Jsou ale i receptory vnímající nebezpečenství důsledku přísné kritiky důvěrně známého čestného přítele.
Když mně někdo slovem "bezcitně" šáhne na slabiny ...hm .....na.....nojo, tak se neznám .............bych dodal.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Skryté falše tohoto světa Středa, 11.Listopadu 2015, 11:53:5

Ať hodí kamenem?... To mi tak nějak přijde, pane Petrasku, jako generální exkulpace pro to, tyto skryté falše našeho světa i nadále přehlížet a ignorovat.

A přitom bych si troufal soudit, že je to právě tato neschopnost, která nakonec stojí v pozadí tristního stavu současné planetární civilizace.

Je to něco takového jako "nulová tolerance" v policejní strategii New Yorku. Od té doby co se přestaly zavírat oči před napohled malými přečiny proti veřejnému pořádku, od té doby co se začala striktně a nekompromisně postihovat i zdánlivě podružná porušení zákona, kdy se všem těmto pachatelům dalo jasně najevo že už si nemohou beztrestně dělat co se jim zachce - od té doby dramaticky poklesl i počet těžkých zločinů v tomto městě.

Každá velká ničemnost má totiž své podhoubí právě v tom napohled obyčejném, běžném životě. A jestli nebudeme schopni si vypěstovat ony zmíněné receptory i pro vnímání zdánlivě malých špatností, pokřiveností a deformací veřejné mravnosti, pak se nikdy nezbavíme ani těch opravdu velkých.

Petrasek Milan - penzista

I můj záměr, pane Poláčku směřoval ke sdělení mých zkušeností Středa, 11.Listopadu 2015, 14:01:28

s nulovou tolerancí. A to o takovou, o kterou je na rozdíl od obušků možné usilovat pouze slovy.
Příkladně jsem se přesvědčil o nezbytnosti schopnosti tolerance, tedy jakési zbytkové tolerance mezi zbožnými a bezbožnými.
U věřících v existenci nejvyššího dobra, které nám dalo svobodnou možnost se k němu přimknout, vyvolávají signály zmíněných receptorů (pro vnímání zdánlivě malých špatností, pokřiveností a deformací veřejné mravnosti) mnohdy odlišné vyhodnocování přístupu k řešení, oproti bezbožným liberálům, kteří na vlastní pěst hledají neklamný instinkt rozlišující mezi silami/pocity, které brzy upadají do pozapomnění, a silami/pocity, které napomáhají rozpoznávání počátku nového řešení.
Mj. byli to právě lidé hluboce věřící (na počátku bylo slovo), kteří vyzvali NYC exekutory moci, aby pomocí vyzbrojení zcivilizovali občanstvo.
Rezimé - sejít se na skleničku s farářem si mnohdy žádá jiného přístupu k nulové toleranci než s neznabohem ....bych dodal.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Čtvrtek, 12.Listopadu 2015, 18:58:16

Tak tak kontrapozice mezi "nejvyšším dobrem které nám dalo svobodnou možnost se k němu přimknout" a mezi tím "neklamným instinktem" bezbožných liberálů - tam někde se skrývá opravdu velice zajímavé pnutí, k tomu se ještě vrátím podrobněji někdy příště.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Nejvyšší dobro a co s ním Neděle, 15.Listopadu 2015, 12:45:7

Takže, pane Petrasku, konečně se dostávám k podrobnější odpovědi. Omlouvám se za to zpoždění, ale musel jsem se teď věnovat několika závažným tématům zároveň.

A ve svém posledním vstupu jste se dotkl najednou celé řady momentů, které by vystačily na celé samostatné diskusní vlákno.

Já bych začal napřed právě tou kontrapozicí mezi tím "nejvyšším dobrem" věřících a mezi tím "hledáním na vlastní pěst" bezbožných liberálů.

To "Nejvyšší dobro" má dozajista jeden nemálo problematický důsledek - totiž víceméně automaticky implikuje právě tu naprosto "nulovou toleranci".

Když totiž jednou provždy a naprosto bezpečně víme, c o je to nejvyšší dobro - pak je ovšem nejenom naším právem, nýbrž i vysloveně naší povinností toto poznané Dobro prosazovat v našem světě, a to třeba i donucovacími prostředky.

Tato téze se zdá být natolik jasná a průzračná, že o ní vlastně nemohou být žádné rozumné pochyby. A jak známo, tato metoda byla - a stále ještě je - s různou intenzitou reálně uplatňována, jmenovitě právě z pozic určitých dominantních náboženských směrů. - Nicméně, už jenom ten fakt, že naprosto nezřídka i tyto náboženské směry (právě ve jménu Nejvyššího dobra) potíraly sebe navzájem, u svatého přesvědčení, že právě a jenom ony mají to správné a pravé pochopení toho, co to "nejvyšší dobro je", budí nevyhnutelně oprávněné pochybnosti o nezpochybnitelnosti takovéhoto přístupu.

Takže, podívejme se na celou záležitost poněkud střízlivějším pohledem.

Naprosto první, nevyhnutelná otázka je: existuje takové "Nejvyšší dobro" doopravdy? Anebo je to jenom naše vlastní lidská představa, fikce?

Už tato počáteční otázka je ovšem natolik zapeklitá, že je o ní možno psát celé knihovny filozofických i teologických spisů - aniž bychom mohli doufat v to, že se jednou dostaneme k naprosto jisté a nezpochybnitelné odpovědi.

Ale budiž, připusťme pro tuto chvíli, že tomu tak doopravdy je. Že opravdu existuje něco, co je samotným prazákladem toho, že náš vesmír vůbec existuje, že všechny elementy bytí jsou alespoň v natolik základní rovnováze a harmonii, že může existovat pevná hmota a že mohl vzniknou člověk a že se dokonce mohl vyvinout a po určitou dobu relativně úspěšně existovat i takový fenomén jako je vědomí a vědomé bytí. Zkrátka, že existuje něco takového, co myslitel Lao-c' velmi opatrně a hodnotově neutrálně nazval prostě "To velké".

Takže, ještě jednou: dejme tomu, že něco takového existuje. Ale ten zásadní problém je: my - lidé - nikdy nemůžeme s jistotou vědět, j a k ý má toto "Velké" vlastně doopravdy charakter.

My sice můžeme s jistým oprávněním usuzovat, že to musí mít takové základní atributy jako je zmíněná vyváženost, respektive symetrie; z tohoto faktu bychom - s určitou opatrností - mohli snad odvodit i postulát harmonie.

Jenže - to je zároveň víceméně všechno. Vše ostatní, co do onoho "Velkého" vkládáme za vlastnosti a atributy - to všechno jsou už jenom naše vlastní představy. Naše projekce. A především tehdy, když ono - neutrálně nazvané - "Velké" zároveň charakterizujeme jako "Dobré", respektive vůbec "Nejvyšší dobro".

Svým způsobem je v pořádku, že tak činíme - člověk opravdu potřebuje mít nějaký úběžník svého konání, nějaký ideál naprosté dokonalosti, a tedy i naprosto dokonalého, nejvyššího dobra.

Ale na straně druhé platí i to už řečené: prakticky všechno co my o tomto potenciálním "Nejvyšším dobru" řekneme a prohlásíme, nemůže být nikdy ničím více, nežli jenom našimi vlastními pokusy ono "To velké" postihnout, uchopit těmi - omezenými - prostředky, které nám umožňuje náš bohužel velmi pozemský intelekt.
A i když si to jakkoli můžeme zdůvodňovat nějakým "božským sdělením", "božím záměrem" atd.atd. - nikdy se nemůžeme zbavit faktu, že i toto všechno jsou nakonec pouze naše, lidské výklady a představy.

Takže, tolik k podstatě a k nezrušitelné ambivalentnosti onoho hypotetického "Nejvyššího dobra".

Ještě jednou: je naprosto v pořádku, a vlastně zcela nutné, že člověk takovýto obraz nejvyšší dokonalosti (a tedy i Nejvyššího dobra) vytváří, že usiluje o jeho dosažení. A je možno právem soudit, že základní příčinou duchovní a hodnotové mizérie celého postmodernismu je právě jeho naprostý relativismus, kdy se zcela ztratil onen - ještě v antice zcela živý - pojem dokonalosti, lidem daný od bohů.

Ale nedá se nic dělat: naše vlastní pozemské představy o tomto "Nejvyšším dobru" budou vždy zatíženy příliš vysokou mírou neurčitosti a nejistoty, než abychom ho mohli právem používat jako absolutní, nikterak nezpochybnitelný postulát a kánon našeho jednání. Tím spíše pak pro zdůvodnění "nulové tolerance" vůči jinak smýšlejícím.

- Takže, nezbývá nežli zkusit to přece jenom s tím "hledáním neklamného instinktu" ze strany bezbožných liberálů; k tomu ale zase až někdy příště.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Cesty intuice Středa, 18.Listopadu 2015, 13:15:42

Takže, pane Petrasku, poté co jsme si rozebrali problémy s postulováním "Nejvyššího dobra", věnujme se teď té nabídnuté alternativě lidského hledání dostatečně odůvodněné životní orientace, tedy intuici.

Připomeňme si úvodem ještě jednou: to postulování "Nejvyššího Dobra" respektive "Nejvyššího bytí" není samo o sobě nikterak naprosto zcestné.

Za prvé, z důvodů ryze objektivních: už samotná existence našeho vesmíru a jeho uspořádání skutečně opravňuje k předpokladu, že je zde dán nějaký zcela základní "kód bytí", který můžeme označit za "Nejvyšší bytí", a který se zřejmě vyznačuje základní symetrií, od kterého případně můžeme odvodit i atribut harmonie, a případně snad i Dobra.

A za druhé z důvodů subjektivních: člověk prostě ve svém životě potřebuje nějakou orientaci, nějakou vůdčí ideu právě takového "Nejvyššího dobra".

Problém je v tom: všechny další atributy (kromě těch uvedených), který s tímto postulátem "Nejvyššího dobra" spojujeme, jsou už čistě jenom naší lidskou spekulací. A my nikdy nemáme finální důkaz, že tyto naše představy odpovídají vlastní objektivní realitě.

Tento rozpor je tematizován dokonce i v samotné teologii: jsou takové výklady Boha (i v teologii křesťanské), že tento Bůh je ve skutečnosti bytím natolik vzdáleným našemu lidskému chápání, že všechny představy které si o něm můžeme vytvořit jsou nevyhnutelně falešné, jsou to v nejlepším případě jenom odlesky jeho pravé podstaty.

Takže: my nikdy nemůžeme mít konečnou jistotu o pravdivosti našich představ o bytí; a přesto si tyto představy neustále vytváříme. - Zcela svévolně? Jsou to opravdu všechno jenom čiré fikce?

A tady se dostáváme k našemu vlastnímu tématu, totiž intuici.

Intuice, to je právě ten nástroj poznávání, kterým nás vybavila příroda pro ty případy, kdy nemůžeme okolní svět poznávat bezprostředně, lineárně. Intuice, to je podvědomé zpracování velkých kvant informací a vjemů - tak velkých, že samotné logické uvažování by je nikdy nedokázalo zpracovat.

Intuice je ze svého samotného pojmu vždy neurčitá, jejím výsledkem je vždy jenom určitý p ř e v a ž u j í c í pocit, nikdy zcela jednoznačná jistota.

Ale - jak už z uvedeného vyplývá, intuice je stejně tak zcela legitimním nástrojem poznávání objektivní reality.

A tak nezavrhujme paušálně ty, kteří se snaží to uvedené "Nejvyšší bytí" vybavovat i dalšími, objektivně nedokazatelnými atributy jako je třeba "láska", "odpuštění", "slitování" atd.atd. Oni tak činí na základě své intuice - tedy svého tušení něčeho velmi podstatného z (našeho) bytí a žití.

A ten uvedený "bezbožný liberál" se nakonec ve svém životě neřídí také ničím jiným, nežli právě takovou intuicí. Tedy komplexem svých životních zkušeností, prožitků, počitků a citů.

Ano, mezi tím liberálem a mezi hlasatelem nějaké "Nejvyšší pravdy" či "Nejvyššího dobra" (tím může být míněn třeba zdánlivě spásný nový společenský řád) - tak tedy mezi nimi přece jenom existuje jeden zcela zásadní rozdíl v jejich užití své intuice.

Zatímco onen "bezbožný liberál" si je vědom principiální relativity a neurčitosti své intuice hledající vždy v dané situaci pokud možno adekvátní řešení, onen hlasatel "Nejvyšší pravdy" ten ryze intuitivní pramen své pravdy popírá, a postuluje ji naopak jako pravdu Zvěstovanou, pravdu Věčnou, pravdu Nezpochybnitelnou.

Ano, tento rozdíl tady skutečně je, a je to rozdíl velice zásadní.

A není samozřejmě nikterak obtížné vyjmenovat celou řadu příkladů a případů, k jak drastickým důsledkům vedla ta neotřesitelná jistota o absolutní nezpochybnitelnosti právě té vlastní "Nejvyšší pravdy".

Takže, znamená to tedy definitivní vítězství oné intuice "liberálních neznabohů"? Kteří poctivě den co den znovu hledají právě teď aktuálně platnou - ovšemže relativní - pravdu?

Nežli bychom učinili nějaký předčasný konečný závěr, připomeňme si ještě jednou onu základní funkci intuice. Tou je: životní orientace živého tvora v jeho okolním prostředí.

Jak jsme si řekli, intuice nastupuje tam, kde životní situace je příliš komplexní, nežli aby ji mohla svými prostředky dostatečně zpracovat lineární logika či úvaha. Intuice je tedy vždy neurčitá; ale na straně druhé, jakožto životní orientace má tato intuice jenom tehdy smysl, když se dotyčný jedinec na jejím základě nakonec rozhodne. Tím či oním směrem, pro to či ono řešení - ale rozhodne se pro čin. Zůstat stát na místě a neudělat nic, v nekonečném váhání nad nejistotami a relativnosti intuice - to vede daleko jistěji k zániku, nežli riziko chybného rozhodnutí.

Takže: nedá se nic dělat, ale i ta - byť jenom intuitivně fundovaná - rozhodnutí o "Nejvyšších pravdách" člověk respektive lidstvo musí čas od času udělat. Patří to prostě k věci. Všechny pravdy, všechny hodnoty rozvařit v omáčce všezahrnujícího relativismu, to není řešení.

Co třeba takový Ježíš Kristus: když do chodu dějin vstoupil se svým novátorským pojetím člověka a jeho odpovědnosti vůči jeho spolubližním, opíral se přitom - z hlediska ateistického liberála - ovšem o falešný či přinejmenším nedokazatelný předpoklad Boha, čili Nejvyšší bytosti a Nejvyšší pravdy. Jenže: kdyby tak neučinil, pak by euroamerická civilizace snad dodnes nebyla civilizací, nýbrž rejdištěm barbarských kmenů.

Takže, o co se jedná: ten skepticismus a kriticismus "bezbožného liberála" je bezpochyby nezbytným nástrojem k demaskování všech zdánlivě nezpochybnitelných "Nejvyšších pravd"; ale zároveň svým všezahrnujícím relativismem nikdy nedosáhne do jejich výšin.

Jinými slovy: ta intuice "bezbožného liberála" má bezpochyby své přednosti a své oprávnění; ale zároveň má i své limity, své hranice, které dokáže překročit právě jenom ta intuice "Nejvyšších pravd".