Svědomí davu

Splynout s davem může být stejně tak emotivní i problematické, jako z něj vykročit. Kolektivní prožitek štěstí, hněvu i odhodlání skýtá příjemné pocity, zároveň nás ale občas děsí svým iracionálním jádrem.

Takový ten pocit, když jdu v nějakém davu a necítím se být jeho součástí. Lidé skandují, zpívají a já pořád cítím, že tam nepatřím, že se neumím uvolnit a splynout. V mládí jsem se občas pokoušela zapojit, ale bylo mi u toho snad ještě hůř. Ne snad, že by mě nikdy nic nedojalo, ale dívám se na dav jako na nějaký film. Zvenčí.

Davové šílenství, které občas zachvátí nějakou skupinu lidí, je pro mě nepochopitelné. Moje racionální já mě totiž při podobných situacích nikdy neopouští, a s tímto nastavením není vždy příjemné žít. Značí totiž mimo jiné i neschopnost uvolnit své emoce a nechat je plynout spolu s emocemi ostatních. To totiž nemusí být vždy nutně špatně, naopak je to silný pocit, jeden z nejsilnějších, co může člověk zažít.

Jednu takovou zkušenost mám. Před sedmnácti lety jsme organizovali letní stanový tábor pro děti ze smíchovského ghetta. Těch táborů jsme zažili více, ale tento byl první a byl plný zvratů a nečekaných dobrodružství. V okolí našeho tábora byly tři jiné tábory chlapeckých oddílů. My jsme měli tábor smíšený, ale ve věku od deseti do patnácti let s námi tento rok jely skoro samé dívky.

S davem je někdy snadné splynout, kolektivní sdílení emocí přináší určité vzrušení. Často se ale člověk nedokáže přenést přes určité iracionální jádro, které v sobě dav nese. Foto solesofmyboots.wordpress.com

Pro většinu z nich to byla první cesta do přírody. Podle toho vypadalo i oblečení, které si na tábor vzaly. Vypadaly spíš, jako kdyby jely na diskotéku než na tábor. Při hrách a práci kolem tábora jsme občas potkali nějaké chlapce z okolních tábořišť. Některým bylo i víc než patnáct a naše holky se o ně přirozeně zajímaly. Jaké však bylo zklamání, když začali při setkání s námi zpívat Orlík a jeden dokonce na jednu naši holku plivl. Nadávky chlapců o cikánských špínách byly odpovědí na přirozený zájem ze strany dospívajících dívek. Umíte si představit to ponížení. V devadesátkách bylo takové jednání celkem normální, ale přesto nás to hluboce zasáhlo.

Trochu jsme vyjednávali s vedoucími ostatních táborů a nakonec jsme dospěli ke konci tábora k výbornému nápadu. Uspořádáme fotbalový zápas. My jsme postavili jen jedno družstvo, ve kterém byly až na výjimku jednoho malého kluka samé dívky mladší čtrnácti let. Když jsme viděli družstva okolních oddílů, trochu jsme se vyděsili. Byli tam převážně starší chlapci, mnohým bylo víc než patnáct let. Evidentně ta družstva sestavili tak, aby vyhráli. Představa nezávazného přátelského utkání byla tatam. Bylo jasné, že nás nemilosrdně rozdrtí.

Rezignovaně jsme se posadili odhodláni přesto fandit. Když jsme vyhráli první zápas, měli jsme šílenou radost. Nevěřili jsme, že by to bylo možné. Ale naše holky strávily velkou část dětství na ulici kopáním do míče, a i když vypadaly spíš jako adeptky na práci v modelingové agentuře, nebyla to žádná dřeva. Byly zdatné a šikovné. Pak jsme vyhráli druhý zápas a třetí a nakonec se šlo do finále.

Napětí by se dalo krájet. Snad nikdy jsem si tolik nepřála něčí výhru. Chtěla jsem, abychom vyhráli, aby holky vyhrály. Jako by se tím dalo smýt ponížení, kterého se jim dostalo. Když nakonec doopravdy zvítězily, propuklo šílenství. Úplně přesně si ty okamžiky nepamatuju, všechny jsem objímala, skákali jsme, smáli se.

Byla jsem mimo sebe, opilá štěstím, ač naprosto střízlivá. Za normálních okolností bych se zajímala o to, jestli někdo od nás nemá nějaké nemístné poznámky a sledovala bych i reakce druhé strany. To všechno šlo stranou, vůbec nevím, co se dělo, byla jsem v jakémsi transu. Byl to zážitek silnější než jakákoli moje předchozí zkušenost. Lepší než sex, drogy i alkohol. Přispělo k němu i to, že jsem šílenství sdílela s ostatními.

Od té doby mám mnohem větší pochopení pro sportovní fanoušky, byť jejich nadšení nesdílím. Kdybychom se uměli potkávat i při radostných okamžicích a dokázali své štěstí sdílet, možná bychom už nepotřebovali sdílet nenávist.

A co si myslíte vy? Diskuse (40 příspěvků)

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Středa, 28.Října 2015, 12:42:1

Není to "davové štěstí" nakonec jenom pro extroverty?
Extroverti totiž čerpají svou životní energii z okolního světa - dobíjejí se interakcí s druhými. Introverti čerpají ze svého vnitřního světa (pocitů, myšlenek a prožitků). K dobíjení potřebují naopak samotu.

Aaaprofil

Saša Uhlová - novinářka, Praha 3

Je to možné Středa, 28.Října 2015, 15:42:31

Třeba je to důvod, proč je neumím zažívat. Jsem totiž introvert, jakkoli se to může zdát legrační, když sděluju pořád světu něco osobního :)

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Středa, 28.Října 2015, 16:43:40

To já taky :) Ono se to může zdát divné, ale introvert má daleko větší potřebu než extrovert něco sdělovat světu (tedy i velmi vzdáleným lidem). Extrovert se zase daleko víc zapojuje ve svém nejbližším okolí.
Mimochodem, Filip Outrata píše ve svém nedávném článku Kouzlo i poučení šišatého míče, že kolektivní sporty mají velice blízko k náboženství. Patrně to bude nějak souviset s tím transem.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Inner-directed , other-directed, extroverze-introverze Středa, 28.Října 2015, 22:15:45

Já na charakterové typologie jako extroverze-introverze moc nevěřím, vždycky vystihují jen malou část toho, kým človek je.

Ale myslím si, že snadnost, se kterou člověk splyne s davem víc souvisí s jinou dimenzí - inner-directed, other-directed. Lidé se řídí ve větší míře buď zvnitřněnými hodnotami nebo víc okolím. To je víc ovlivněné kulturou a zejména rodinnou tradicí, zatímco introverze-extraverze má asi i nějaké biologické základy. V některých rodinách mají všichni členové sklon ocitat se často v menšině. Na to je potřeba určitá psychická výbava, jinak to člověk nevydrží.

Saša Uhlová zažila splynutí s davem, no ale ten dav byl dost malý, byl menšinový a sama si ho vybrala.

Lidi, kteří by neměli potřebu komunikace skoro ani neexistují, tu mají i autisti. Někteří tu potřebu potlačí, protože je to pro ně příliš obtížné.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Čtvrtek, 29.Října 2015, 08:45:47

Chápu, co to znamená "inner-directed a other-directed" , ale nechápu, co znamená, že "v některých rodinách mají všichni členové sklon ocitat se často v menšině. Na to je potřeba určitá psychická výbava, jinak to člověk nevydrží."

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Sklon k tomu, být v menšině Čtvrtek, 29.Října 2015, 09:53:17

Lidé, kteří jsou "inner directed" se snadno octnou v menšině, protože se neřídí podle druhých. Když s Vámi lidé nesouhlasí je to stresující, vede k pochybnostem o sobě, a k tomu abyste si přesto věřili, potřebujete něco, co Vám pomáhá věřit si navzdory nesouhlasu, jinak se přizpůsobíte.

To vnitřní vodítko se myslím dost vytváří v rodinách, ani ne tak záměrnou výchovou, ale tím, že se rodiče také řídí podle svého vnitřního kompasu, zajímá je, co si děti myslí, diskutují s nimi atd.

Například Židé v Evropě byli adaptováni na to, být náboženskou menšinou, která se držela své víry, ačkoliv to bylo nevýhodné a opovrhované. Okolí si o nich myslelo, že jsou méněcenní, ale oni si mysleli, že naopak mají něco navíc. V 19. století se dost Židů odpoutávalo od tradičního judaismu, potom ale často projevovali velkou schopnost kritického myšlení, byli velmi liberární, revolučně zaměření, vědci, nekonformisté atp. Asi není náhoda, že Marx, Einstein, Freud, Trotsky, Schoenberg, Chomsky atd. byli Židé.

Franz Kafka si nařizoval hodinky, tak aby na nich měl jiný čas než ostatní lidé a vyvedlo ho z míry, když mu je Felicie Bauerová seřídíla správně. Bylo to pro něj varování o tom, co by ho čekalo v manželství s ní.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Čtvrtek, 29.Října 2015, 10:00:24

Tak tomu už rozumím docela dobře.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Svědomí davu? Čtvrtek, 29.Října 2015, 15:03:21

Autorce rozumím, také jsem měl podobné zkušenosti, které stály oproti zkušenostem, kdy člověk stál sám či ve výrazné menšině oproti druhým či davu. Otázkou ovšem je, zda může mít dav něco takového jako svědomí. Myslím, že lze mluvit o společném dobru, o veřejném zájmu, o davových zkušenostech, zážitcích či prožitcích, ne však o davovém svědomí. Svědomí je individuální. Snad by se dalo mluvit o skupinovém svědomí, pokud bude ta skupina jasně vymezena, ohraničena, tak aby se dalo mluvit o skupinové, např. stranické, odpovědnosti. Lidi, skupinu, stranu, národ můžeme volat k odpovědnosti a apelovat na jejich svědomí, u davu těžko. Platónova a Aristotelova kritika demokracie stála v podstatě na tom, že se demokracie zvrhává v ochlokracii, tedy ve vládu davu či lůzy.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Čtvrtek, 29.Října 2015, 18:18:58

Já myslím, že kolektivní svědomí vůbec neexistuje. Je sice pravda, že by teoreticky existovat mohlo, ale muselo by se jednat o velmi soudržný kolektiv, který dobře ví, proč je kolektivem. Lépe řečeno, o solidární kolektiv, pokud uvážíme, že solidarita podle slovníku cizích slov znamená "soudržnost, pospolitost; vzájemnou podporu, svornost". Solidární kolektiv předpokládá určitou společnou vůli. Mám dojem, že takovému kolektivu dnes neodpovídá nic z toho, co pan Šimsa jmenoval. Ani národ ani politická strana. Není jasné, co konkrétně si představuje pod pojmem "skupina". Ale divím se, že mu nepřišla na mysl třeba církev. Možná si netroufl to slovo v ateistickém Česku vůbec vyslovit. A možná jsou na tom dnešní církve, co se týče společné vůle, podobně jako politické strany.
Kolektivní svědomí se může utvořit jen na základě odpovědnosti lidí ke svému kolektivu. Nejlépe k takovému, který si jedinec sám vybere. Takový kolektiv má potom ducha, víme, co od něj můžeme čekat. Naproti tomu - duch davu je nevypočitatelný.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Sobota, 31.Října 2015, 08:57:40

Ještě by pan Kubička mohl upřesnit, co znamená věta: "Na to je potřeba určitá psychická výbava, jinak to člověk nevydrží."
Čili bez psychické výbavy se člověk přizpůsobí většině? Nebo to nevydrží nějakým jiným způsobem? Třeba tak, že to nepřežije?

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Durkheimova anomie Sobota, 31.Října 2015, 10:47:21

K Židům, kteří v 19. století opustili judaismus, patřil i Émile Durkheim, jehož otec i děda byli rabíni. Pro situaci lidí, kteří žijí v podmínkách, kde jejich tradiční hodnoty nejsou aplikovatelné a normám svého okolí se přizpůsobit nemůžou a nedovedou, zavedl výraz anomie. Tu považoval za jednu z příčin sebevražd. Čili na nesoulad s okolím opravdu můžou lidé i umřít.


Většinou samozřejmě neumřou, přizpůsobí se, pokud můžou. Někteří se přizpůsobit nemůžou a těm se nabízejí různé náhrady za společenskou integraci ve formě honby za momentálním uspokojením (drogy, alkohol, hráčství atd.), kriminálních gangů, masových hnutí jako je fašismus, sekt atd.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Sobota, 31.Října 2015, 11:47:21

Je teoreticky možné udělat to i obráceně? Tedy aby se člověk žijící v anomii k původní víře opět vrátil, i když ji opustili už jeho předkové? Je moderní člověk něčeho takového vůbec schopen? Případně - pokud to nejde - je možné si vytvořit svou vlastní víru?

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Návrat ke staré víře? Sobota, 31.Října 2015, 12:37:54

Paní Hájková (dovolím si vstoupit do Vašeho dialogu s panem Kubičkou), Vaše otázka sestává z dvou dosti různých částí. Za prvé, jestli je možný i n d i v i d u á l n í návrat nějaké konkrétní osoby k - opuštěné - víře předků: to samozřejmě možné je.

Člověk je - musím poznamenat s určitým nádechem cynismu - schopen uvěřit víceméně čemukoli a na cokoli. A tak je možné jak odpadnutí od víry, tak i všemožné způsoby konverze, odklon od klasického náboženství k nějakým dejme tomu šamanským kultům, atd.atd. A tedy je možný i návrat k minulému.

Zajímavá - a velmi zásadní - je ovšem druhá část Vaší otázky: jestli je možno "vytvořit si svou vlastní víru".

I když, i tato otázka má opět dva různé aspekty. Už ten první nesmíme přehlédnout, pokud se chceme dostat k nějaké věcně odůvodněné odpovědi.

Totiž, jedná se o ta napohled nepatrná tři slůvka "pokud to nejde". Tedy pokud to nejde, vrátit se k opuštěné víře předků. Což v našich zeměpisných šířkách většinou znamená otázku možnosti či nemožnosti vrátit se zpět ke křesťanství.

Položme si otázku: a p r o č to vlastně nejde? - Pomiňme teď případy, kdy i to samozřejmě v individuálních případech možné je; ale převládající trend je očividně opačný. Shodou okolností jsem zrovna v těchto dnech četl nejnovější německou statistiku o roli náboženství v německé společnosti: pro 61 procent (tedy téměř dvě třetiny) německé populace náboženství nehraje buďto vůbec žádnou, nebo jenom minimální roli. Zatímco jenom pro 12 procent obyvatel má náboženství a víra velký význam v životě. (Sice tento poměr je poněkud "zfalšován" postkomunisticko-ateistickým východem Německa; ale i v samotném západním Německu je ten podíl lhostejného či přinejlepším vlažného postoje k náboženství nadpoloviční, a to sice 57 procent.)

Takže, co nám brání tomu návratu ke křesťanství? Přes jeho nesporná pozitiva? A i přes to, že většina lidí má pravděpodobně nějakou hlubokou touhu po určitém druhu zduchovnění? (Viz onu zmíněnou "migraci" od klasického náboženství - tedy u nás křesťanství - k "exotickým" projevům spirituality jako jsou esoterické praktiky či dnes tak populární, neřkuli přímo módní buddhismus.)

Řekl bych, že základní příčiny jsou především dvě: za prvé - to není žádné tajemství či objev - docela prostě moderní racionalismus, svět vědy a techniky. Ta klasická náboženská představa jakési duchovní superbytosti, která stvořila svět i člověka, a naše životy víceméně ovládá svou vlastní vůlí - tato představa se čím dál tím méně snáší s moderním obrazem světa.
Navíc, příslušník moderní technické civilizace je čím dál osobně samostatnější, to jest, má reálné možnosti utvářet svůj život sám, určovat svůj vlastní osud. To se opět velice málo snáší s tou představou, že náš život by měl řídit a ovládat někdo "seshora".

Ale pak existuje ještě druhý důvod pozvolného "vyvanutí" klasického náboženství respektive křesťanství v naší době: jak řečeno bezpochyby obsahuje velmi významné mravní a humánní hodnoty - ale ta forma jakými je sděluje čím dál tím méně dokáže oslovit současného člověka.

Je to v podstatě to samé, jako s výchovou antického člověka a občana k zachovávání "ctností": i tyto antické "ctnosti" obsahují zcela základní hodnoty zralé a kultivované lidské bytosti, dalo by se právem říci že kdyby se dnes podařilo prosadit, aby každý občan tyto antické hodnoty zachovával a uskutečňoval, že by to okamžitě vedlo k dramatickému vzestupu obecné morálky, ale i kvality života vůbec, jak osobního tak i veřejného.

Jenže: koho je dneska ještě vůbec možno oslovit s apelem na zachovávání nějakých "ctností"? - Nedá se nic dělat, ale už jenom toto slovo působí jako vytažené z depozitáře nějakého muzea. Prostě, dnešní člověk je už někde naprosto jinde.

A s tím náboženstvím je to nakonec přesně to samé: my (kdo už jsme vystoupili ze sféry působení křesťanské víry respektive jsme do ní nikdy nevstoupili) asi už sotva najdeme cestu zpátky, protože - i při vší úctě k jejím nesporným hodnotám - při každém kontaktu s ní na nás dýchne onen těžký muzejní vzduch dávno zašlých časů, které nás už nedokáží přesvědčivě oslovit v naší dnes žité současnosti.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Vytvořit si vlastní víru? Sobota, 31.Října 2015, 13:19:6

A teď tedy k té vlastní otázce, zda je vůbec možno "vytvořit si vlastní víru".

Prvotní odpověď zní: v daném smyslu asi opravdu ne.

"Vytvořit víru", na základě nějakého racionálního rozhodnutí či kalkulu, to je svým způsobem protimluv sám o sobě. Víru jako takovou je možno pouze niterně prožívat, hluboce citově - něco takového není možno vytvořit nějakou racionální úvahou.

Jedním ze - zřejmě velice řídkých - případů záměrného vytvoření určité víry je případ egyptského vládce Echnatona, který tradičního egyptského boha Amona nahradil svým "vlastním" bohem Atonem; tento akt bývá někdy považován za založení prvního monoteistického náboženství. K tomu je ale nutno připodotknout, že za prvé Echnatona k tomuto činu vedly především čistě mocenské kalkuly (posílení role faraóna oproti mocné kastě kněží); a za druhé, ani tohle nebylo nějakým zcela novým náboženstvím "na zelené louce", nýbrž Echnaton tady svým způsobem jenom recykloval prapůvodní egyptské božstvo.

Takže, nějakou novou víru respektive náboženství asi opravdu není možno "vymyslet" či "vytvořit"; něco takového musí vytrysknout z nejhlubšího niterného přesvědčení. Jestli vůbec má - respektive může - ve spirituální oblasti vzniknout něco nového, pak jenom tím způsobem, že se to nové n a l e z n e. Tedy ne "vytvoří", nějakým záměrným racionálním aktem; nýbrž jenom tím způsobem, že ten zakladatel či zvěstovatel oné nové víry po dlouhých a trýznivých létech vlastního hledání na půdě dosavadní religiozity či spirituality objeví nějaký nový aspekt, který jeho samotného zasáhne v jeho vlastním nitru. Který jeho samotného nechá prožít a zakusit onen jedinečný moment "osvícení" - kdy se celý jsoucí svět najednou objeví ozářen světlem nového náhledu.

Takže, jestliže se dnes nacházíme v časech, kdy dosavadní náboženské představy čím dál více ztrácejí schopnost nás niterně oslovit v našem vlastním žití, a jestliže na straně druhé pociťujeme touhu po vřazení našeho vezdejšího, profánního materiálního života do vyššího duchovního řádu bytí, pak leccos skutečně hovoří pro to, že se nacházíme právě v jedné zásadně přelomové fázi, kdy staré už končí, a nové se začíná rodit.

Ale, opakuji znovu - to nové si nemůžeme "vytvořit", narýsovat na rýsovacím prkně. My to můžeme pouze hledat - a doufat, že jednou se nám podaří to objevit.

To naprosto neznamená, že bychom při tomto hledání měli zcela rezignovat na úlohu našeho vlastního vědomí respektive rozumu. Přesně naopak, mnohé hovoří pro to, že ta současná přelomová fáze bude ještě převratnější nežli všechny dosavadní - a to právě proto, že nová spiritualita bude muset nevyhnutelně dokázat integrovat právě i ten moderní racionalismus. Ale přes to všechno: ten rozhodující moment příchodu nové spirituality bude ve své podstatě zase aktem čistě vnitřního prozření, nikoli nějakého racionálního projektu.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Návrat Sobota, 31.Října 2015, 17:03:55

K původní víře a k tradicím předků se snaží vrátit strašná spousta lidí, nejvíce asi muslimů. Ale i v Rusku se vrátilo pravoslaví. Islamisté v Evropě jsou většinou až potomci imigrantů nebo dokonce až třetí generace.

Ale návrat k tradicím nejde to v úplnosti, protože už neexistují podmínky, ve kterých tradiční systém hodnot fungoval.

Například Durkheim žil v době, kdy se Francie ohromným tempem industralizovala, modernizovala a urbanisovala. Lidé, kteří se přistěhovali do měst nemohli žít ve stejných vztazích jako na vesnici, kde byly vztahy do značné míry dané rolí v širší rodině a v hierarchii vesnického společenství. Kdo je jak blízký nebylo dáno volbou jako ve městě, kde se vztahy vytvářejí více na základě vzájemné výhodnosti, symapatií atp.Strejček je strejček bez ohledu na to, jestli vám to vyhovuje nebo ne, u kamaráda to tak není. Intimní vztahy v tradiční společnosti v Durkheimově pojetí se vyznačují nezrušitelností, větší svoboda ve městech vede k tomu, že jsou vztahy křehčí. Ani manželství už není nezrušitelné, v moderní společnosti jsou vlastně manželé příbuzní jen přes děti.

Nikdo se nemůže vrátit na vesnici 19. století.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Sobota, 31.Října 2015, 18:00:58

No dobře, ale návrat k víře nemusí přece znamenat návrat ke starému způsobu života. Ostatně křesťanství původně taky nemělo se strejčkama nic společného. Naopak, ti, kdo uvěřili, následovali Ježíše, třeba i strejčkům navzdory.

Martin Profant - Praha 7

Jiřímu Kubičkovi Sobota, 31.Října 2015, 18:50:27

S tím islamismem je to přece jen o trochu složitější. Druhá a třetí generace imigrantů má statisticky větší potenciál radikálního odmítnutí společnosti, ve které žijí -- paradoxně, protože se v ní příslušníci těchto generací narodili. A protože se jim v té společnosti dostalo vrchovatou měrou ujištění, že jsou jen špináví arabáší, čmoudi atd. a aby si nemysleli, že mají stejné šance jako bílí. Banální, a proto bohužel příliš časté schéma. Islámismus jim nabídl formu toho radikálního odmítnutí, navíc i často i prostory a placený aparát, který se stará o ideologickou práci.
Ale není to zdaleka jediná skupina, z niž pocházejí islamisté, jsou i v přicházející první generaci -- vesměs ovšem nikoli těch, kteří jdou tou těžkou běženeckou cestou, ale etablované střední třídy, která se do Evropy stěhuje se svým úspěchem podobně jako novije ruski.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Sobota, 31.Října 2015, 20:35:57

To je zajímavé. Pan Poláček vidí překážku návratu k víře v nevědeckosti křesťanství pro moderního člověka, pan Kubička zase v moderním způsobu společenského a rodinného života. A pan Profant na příkladu islamismu upozorňuje na nebezpečí návratu k politické formě náboženství.
Asi je pravda, že po vytržení z rodinných a společenských vazeb může být islám (nevím, zda i jiné náboženství) velmi nebezpečný. Z historie osmanské říše jsou známí janičáři. Ti prý byli vychováváni ze zajatých dětí křesťanského, většinou slovanského obyvatelstva, vytržených z jejich přirozeného prostředí. Převýchova na islám u nich vedla k mimořádnému náboženskému fanatismu a krutosti. Odtud pochází pořekadlo „Poturčenec horší Turka.“

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Paní Hájkové Neděle, 1.Listopadu 2015, 09:54:23

Návrat k víře neznamená návrat ke starému způsobu života, to jistě, ale Vy jse dala do protikladu anomii a původní víru. Anomie není ateismus, je to absence hodnot, které regulují každodennost.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Neděle, 1.Listopadu 2015, 10:37:5

Já přece vím, že anomie není totéž, co ateismus, pane Kubičko. Mnoho ateistů má své hodnoty, které uznává, i když je nevnímá jako něco posvátného, ale prostě jako něco samozřejmého, co reguluje tu každodennost, bez níž by člověk nebyl člověkem.
Ale někteří lidé mají potřebu nevnímat to jako něco samozřejmého.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Náboženství a náš život Úterý, 3.Listopadu 2015, 13:01:6

Paní Hájková, pan Kubička netvrdil v podstatě nic tak zásadně jiného nežli já (respektive naopak): nejde o to, že by náboženství nebylo dostatečně "vědecké", nýbrž především o to, že celý moderní způsob našeho industriálního světa a života se dostává do čím dál tím větší kolize s archaickými modely světa obsaženými v tradičních náboženstvích.

Ostatně, neuškodí si připomenout, že tuto kolizi s vědou má křesťanství - ale nikdy ji neměl islám, naopak v islámu byla věda chápána jako zcela legitimní nástroj poznávání božího světa.

Tuto potíž oněch archaických náboženství v moderním industriálním světě jednou přesvědčivým literárním obratem vyjádřil Karel Marx, když psal o tom, že (cituji volně) "jakou naději má řecký bůh Hefaistos proti moderní Steel Company?" Zkrátka, ten dnešní život je opravdu už někde jinde, nežli ty staré (byť i mnohem poetičtější) obrazy z dávných dob.

Na straně druhé je ale nutno konstatovat i to, že Marx se v jednom ohledu očividně zásadně mýlil: totiž v tom předpokladu, že náboženství a víra jsou j e n o m projevy starých, civilizačně, kulturně a sociálně nevyvinutých respektive deformovaných poměrů.

V člověku je podle všeho skutečně dána nějaká vnitřní "antropologická konstanta" hluboké touhy po vlastním začlenění do nějakého vyššího duchovního řádu. Ano, náboženství skutečně do značné míry hrálo a hraje roli "opia lidu" - ale zároveň je v něm skryto něco daleko více, nežli aby bylo možno ho odbýt jenom poukazem na deformované sociální poměry, jakožto na "povzdech utlačované bytosti".

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Kde hledat novou spiritualitu? Úterý, 3.Listopadu 2015, 13:12:50

Jak už jsem konstatoval dříve, v podstatě není možno nějakou novou víru vytvořit "od rýsovacího prkna".

O těch okolnostech vzniku náboženských systémů, které v historii tak či onak považujeme za "nové", průlomové, zásadně jiné nežli to co bylo předtím, je možno vyslovit dvě základní věty:

- Každé nové náboženství vzniká na troskách náboženství předchozího.

- Každé nové náboženství vyrůstá ze základů vytvořených náboženstvím předchozím.

Obě tyto věty tvrdí něco zcela jiného; a přesto jsou obě stejným způsobem pravdivé.

Každé nové náboženství svrhává staré bohy, anebo je přinejmenším vybavuje zásadně jinými atributy. A přesto, ani to nejradikálněji nové náboženství se nemůže zbavit těch kulturních a duchovních kořenů, které vytvořilo náboženství staré. (Což nakonec platí i o - materialistickém - ateismu; bylo by opravdu zajímavé, kdyby někdo udělal analýzu toho, co všechno v Marxových představách o "správném" fungování společnosti ve skutečnosti pramení z křesťanské tradice.)

Takže, ani do budoucna neočekávejme nějakou absolutně a zásadně jinou spiritualitu, nežli ty, které už lidstvo ve své dosavadní historii vytvořilo.

Spíš očekávejme něco takového, co Marx nazýval "odstřihnutím starých copů". Tedy překonání oněch starých, archaických, v moderním světě už neudržitelných představa a obrazů - ale zároveň zachování, jakési "vydestilování" toho společného duchovního jádra, které je v těchto dosavadních náboženských modelech obsaženo.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Destilovat spiritualitu? Úterý, 3.Listopadu 2015, 18:01:24

Proč ne? Já pochybuji, že přijde nějaký nový prorok s fungl novým náboženstvím. Než čekat na něco zvenčí - raději hledat ve svém nitru. Každý člověk, pokud o to stojí, najde to, co ho oslovuje.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Středa, 4.Listopadu 2015, 12:32:12

Ono s tím "destilováním" to ovšem není také nijak jednoduché. Takové pokusy se vlastně už dějí, snahy najít nějaké společné jádro například křesťanství a buddhismu.

Jenže, náboženství a víra nemůže být principiálně výsledkem nějakého čistě racionálního aktu. Já bych se proto nakonec spíš klonil k tomu, že opravdu nakonec musí nastoupit nějaký nový "prorok". Který sice dokáže právě to zmíněné - totiž vytvořit či najít nějaký duchovní systém, který bude mít opravdu univerzální charakter; ale zároveň to bude muset být ryze kreativní akt, jako takový vykonaný jednou zcela konkrétní, jedinečnou osobností.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Středa, 4.Listopadu 2015, 19:55:37

Pane Poláčku, už zase ten váš duchovní systém. Vymyslel snad Ježíš nějaký systém?
Nebo se obětoval kvůli lidem?

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Čtvrtek, 5.Listopadu 2015, 12:45:1

No ano, paní Hájková, nazvat něco natolik emocionálně intenzivního jako například Ježíšovo učení "duchovním systémem" je skutečně počinem až nehezky abstraktním, musím přiznat.

Ale na straně druhé musím trvat na tom, že se jedná o vymezení věcně správné.

Každá osobnost v dějinách přinášející nové ideje - ať to byl Buddha, Ježíš, Konfucius anebo třeba Marx - přišla nikoli pouze s jednou jedinou ideou či myšlenkou, nýbrž s celým komplexem nových náhledů na náš svět. A tento "komplex nových náhledů" musí být nutně vnitřně konzistentní - jinak by to nebyla nová, revoluční idea, nýbrž jenom eklektická směs různých (polo)myšlenek a názorů.

Máme tu tedy jeden kompaktní celek sestávající z celé řady dílčích elementů spojený a udržovaný jedním ústředním principem (myšlenkou) - v tomto smyslu je tedy skutečně možno plným právem hovořit o "systému": duchovním, myšlenkovém, hodnotovém...

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Neděle, 8.Listopadu 2015, 13:51:26

Ještě že osobní víra činí člověka nezávislým jak na davu, tak na tom, až někdo přijde s nějakým novým, vnitřně konzistentním duchovním systémem.

Martin Profant - Praha 7

Evě Hájkové Neděle, 8.Listopadu 2015, 18:22:3

Osobní víra člověka na davu nezávislým nečiní. Ona ta dobrá žena, která podle legendy přinesla polínko na Husovu hranici, byla pravděpodobně hluboce věřící.

Nejefektivněji zatím v dějinách fungovaly šlechtická hrdost a měšťanské vzdělání. Aristokratické arogance asi není proč želet, o to vzdělání by stálo za to bojovat, i když je to už téměř ztracený boj. Ale občas stojí za to bojovat i jen z neochoty přijmout porážku.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Neděle, 8.Listopadu 2015, 18:37:40

Já si zase myslím, že ona žena možná hluboce věřila, ale spíš církevním autoritám, čili tehdejším oficiálním představitelům univerzálního náboženství (duchovního systému o jakém pořád píše pan Poláček) než že by měla nějakou svou osobní víru. O něčem takovém dost pochybuji.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Osobní víra bez náboženství? Pondělí, 9.Listopadu 2015, 12:15:6

Vypadá to napohled dosti protismyslně: co to vlastně má být, taková nějaká "osobní víra", která by se principiálně odlišovala (či osvobozovala) od závazných a fixních kánonů nějakého etablovaného náboženského směru? (Málem bych už zase napsal: "systému"...)

A přece - právě tento poněkud paradoxní fenomén víry se zdá být v současné době nemálo na vzestupu, a podle příslušných výzkumů právě ženy tento způsob vyznání či víry dosti preferují.

Asi se tady projevuje ten faktor, který už jsem zmínil: tradiční náboženství se čím dál tím dostávají do rozporu s novodobým způsobem života. Současný člověk se čím dál tím méně může nalézt v mnohdy archaických článcích a normativních postulátech tradičních náboženství; ale zároveň přetrvává niterná touha po nalezení vyššího, nadčasového a nadindividuálního smyslu vlastní existence.

Podle zmíněných výzkumů - nepamatuji si už bohužel přesná čísla - tato skupina věřících v podstatě už nedokáže věřit na nějakého personálního Boha, v tradiční představě jakési superbytosti, která stvořila tento svět a nadále jej ovládá svou vůlí. Na jeho místo nastupuje spíše neurčitá víra v jakousi "kosmickou moudrost" či "univerzálního Ducha", který není svázaný oněmi striktními kánony toho či onoho církevního dogmatu či učení, ale přesto nějakým způsobem stojí za naším předmětným materiálním světem, a se kterým je možno nějakým způsobem vstoupit do osobního dialogu.

Osobně tento trend považuji za v zásadě naprosto pozitivní; plně odpovídá mému přesvědčení které jsem vyjádřil už opakovaně, totiž že stará náboženství se svými fixními představami a regulemi už dohrávají svou historickou roli, a že vývoj směřuje k vytvoření nějaké nové, univerzální spirituality. Která se bude právě muset obejít bez osoby nějakého jednoznačně vymezeného, kanonizovaného Boha - neboť ten nikdy nemůže být skutečně univerzální, bude vždy přijat jenom určitým okruhem svých vyznavačů.

----------------------------------------------------------

Mimochodem, v mezičase mě napadla jedna myšlenka, která může být do určité míry jenom bonmotem, ale přesto se mi zdá být skutečným prubířským kamenem opravdové univerzality této potenciální nové spirituality: tato "nová spiritualita" by musela mít natolik univerzální charakter, aby na ni mohl s klidným svědomím uvěřit i přesvědčený ateista.

Pavel Kolařík - informatik

Pane Poláčku Pondělí, 9.Listopadu 2015, 12:25:48

To, co propagujete, má ovšem už několik desetiletí také svůj název, nebo názvy: např. esoterika, nebo "new age", jestli se nepletu.

A dostáváte se ovšem do rozporu sám se sebou: jakmile tato "nová spiritualita" nabude "univerzální charakter", tak už to nemůže být ta žádoucí "osobní víra". Buď bude univerzální, nebo bude osobní, tedy jedinečná, pro každého člověka jiná. Obojí mít nemůžete.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Šlechtická hrdost a měšťanské vzdělání Pondělí, 9.Listopadu 2015, 12:30:18

...jako cesty k nápravě obecných poměrů?

Vzdělání - dozajista nutná a potřebná věc; ale za prvé opět jednou připomínám onu Marxovu tézi o tom, že jestliže se vychází z předpokladu, že společnost zlepšíme dobrou výchovou naší mládeže, pak se vzápětí vynořuje otázka, kde pak vlastně v tomto - zkaženém - světě najdeme ty zástupy dobrých a tímto zkaženým světem nedotčených učitelů, kteří nám ty naše děti tak kvalitně vychovají.

Jinak řečeno: výchova je konec konců obrazem společnosti; výchova bude taková, jaká bude společnost. Antická výchova ke všestranně vzdělanému a kultivovanému občanu mohla jenom proto (alespoň do jisté míry) fungovat, protože antická společnost vyznávala určité hodnoty, které jsou v novodobé liberalistické společnosti v podstatě už zcela mrtvé. (A zčásti právě v důsledku odumírání duchovního faktoru ve společnosti.)

S tím souvisí druhý problém vzdělání: především v současné době technické (účelově orientované, respektive "účelověracionální") formy vzdělání naprosto dominují nad opravdu humánně-kreativními - a to mnohdy i v takových oborech, které svým zaměřením patří právě do té kreativní oblasti.

Šlechtická hrdost kontra aristokratická arogance: na tom něco je, ta zmíněná antická výchova například byla v podstatě založena právě na tom pocitu aristokratické výlučnosti, řecký či římský patricij se - v podstatě plným právem - cítil být exkluzivním nositelem civilizace uprostřed barbarského okolí.

Na druhé straně ovšem souhlasí i to, že tato kulturní exkluzivita byla spojena i s oním pocitem nadřazenosti, čili arogance.

Takže nakonec nejlepším řešením by se jevilo, onen pocit "aristokratické hrdosti" zprostředkovat k a ž d é m u jednotlivému příslušníku naší vlastní společnosti respektive civilizace. To jest: obnovit pocit hrdosti na vlastní vzdělanost a kultivovanost - aniž by to bylo doprovázeno oním momentem arogantní nadřazenosti.

Pavel Kolařík - informatik

Tradice a dogma jako pojistka Pondělí, 9.Listopadu 2015, 12:33:33

Je to právě církevní tradice se svojí věroukou a soustavou dogmat, je to vědomí, že člověk se svou vírou není sám, je to sounáležitost s 2000letým nepřetržitým duchovním proudem, tolikrát promyšleným, tolikrát promeditovaným, tolikrát promodleným, jež je zaručenou pojistkou proti aroganci a často i nebezpečné patologii různých "osobních věr".

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Pondělí, 9.Listopadu 2015, 12:38:45

Nevím, co pořád pan Poláček má proti víře v osobního Boha.
Vždyť třeba i takový Jiří Wolker mohl o sobě napsat, že je "socialista věřící v sebe, v železné vynálezy a dobrého Ježíše Krista".

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Univerzální a osobní Pondělí, 9.Listopadu 2015, 12:57:15

Univerzální a osobní víra se nakonec nemusí vylučovat. Pokud by všichni lidé došli konsensuálně k nějaké společné víře, byla by tato zároveň i jejich osobní vírou.
Na univerzalismu je špatné jen to, když chce prostě všechny lidi do sebe "zahrnout" bez ohledu na jejich vlastní vůli.

Pavel Kolařík - informatik

Konsens o víře Pondělí, 9.Listopadu 2015, 13:04:3

No ano, paní Hájková, ke konsensu o společné víře došlo už na nicejském koncilu v r. 325 :-)

Že to nebyli "všichni lidé"? No dobře, ale je přece jasné, že "všichni lidé" jsou čirou fantazií.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Pondělí, 9.Listopadu 2015, 15:44:4

Akorát se ten konsens později zase trochu pokazil, že?
Patrně je to proces a ne stav.
Přesto si myslím, že víra každého člověka je trochu jiná, byť by se hlásili ke stejnému náboženství. A jistě je dobře, když s ní člověk není sám, ale pokouší se ji sdílet s druhými lidmi.

Pavel Kolařík - informatik

Ne jinou víru, ale jiný duchovní život Pondělí, 9.Listopadu 2015, 17:33:26

No, nepokazil ... :-)

Rozkol v křesťanstvu s tím nesouvisí. Všechny tradiční církve, jak pravoslavné, tak protestantské, se plně hlásí k x prvním, tzv. ekumenickým koncilům. A jelikož koncil v Niceji r. 325 byl ten úplně první, ten uznávají úplně všichni - a tam formulované články víry. Na tom se dodneška nezměnilo vůbec nic.

Spíš než "trochu jinou víru" mají lidé stejného vyznání jiný duchovní život, a s tím související jiný životní styl - a to často ne trochu, ale diametrálně odlišný.

Martin Profant - Praha 7

Josefovi Poláčkovi Pondělí, 9.Listopadu 2015, 22:38:3

Nejde o ty učitele, jde o společnost, která si sice říká společnost vzdělání, ale vzdělání ji vadí, potřebuje kvalifikaci a polovzdělanost.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Úterý, 10.Listopadu 2015, 11:49:37

No ano, pane Profante, to je přesně to co jsem - především svým poukazem na Marxe - měl na mysli.