Bojíme se. Možná taky o klid a pohodlí

Za urputné šíření hrůzostrašných fotografií a videí nemůže jen naše obava z cizí kultury. Stejně nevraživě zacházíme i třeba se zdravotně postiženými. Co tedy ve skutečnosti hájíme před vpádem jinakosti?

Měli bychom prý chápat přirozený strach lidí ze záplavy cizinců, valících se k nám z divných míst, kde se dějí, mírně řečeno, divné věci. Je fakt, že po internetu kolující videa s lidmi podřezávanými jak podsvinčata rozhodně nenavozují přílišnou důvěru vůči nikomu, kdo přichází „odtamtud“. Sklon házet oběť a pachatele do jednoho pytle asi nějak patří k běžné lidské povaze. Už skoro před stoletím na to lapidárním způsobem v jedné své povídce upozornil spisovatel Jaroslav Hašek: „To je bratr toho zavražděného, to musí být taky pěkné kvítko.“

Má to ovšem své důsledky. Třeba za pomnichovské republiky, když byli německojazyční (jací taky jiní v Německu?) Židé prchající před nacisty, vraceni zpět s tím, že koneckonců Němec jako Němec a ať si to tam vyřídí mezi sebou. Jako by se to teď vracelo ozvěnou: „muslim zůstane muslimem“, říká v rozhovoru pro jeden český deník bývalý emigrant, který se po roce 1989 vrátil z Německa. A na důkaz odlišnosti, zřejmě té kulturní, která komplikuje (když ne přímo znemožňuje) integraci, uvádí drobnou příhodu z utečeneckého tábora. Prý si vzpomíná, že když se sprchovali a „oni“ tam přišli a „viděli, že nemáme nic na sobě, tak se chytili za hlavu a utekli.“

Na druhou stranu – jaká drastická videa se týkají třeba zdravotně postižených? A přece v některých místech tvrdě narazila iniciativa jedné krajské reprezentace, která tam před časem chtěla postavit domky, v nichž by mohli zdravotně postižení žít důstojněji než v ústavu za lesem, kde spíše jen přežívají v izolaci od světa i obce. Demonstrace sice nebyly, natož se šibenicemi, to se na venkově moc nenosí, ale petice běhaly jedna za druhou a v diskusích na internetu se člověk mohl dočíst dokonce i o plynových komorách jako o optimálním řešení.

Za vybičovaným strachem se může skrývat jen provinciální obava o náš zápecnický klídeček. Repro DR

Přinejmenším ale narazil na výroky typu „Já je tu nechci, kdo se na ně má koukat… O debily se starají, ale na naše děti ohled neberou, ty budou muset kolem chodit do školy a utrpí šok na celý život… Nikdo těm pošahancům do palic nevidí, bůhví, co můžou provést, jen ať hezky zůstanou, kde sou, však jim tam zle není…“ Kraj raději couvl a domky staví jen tam, kde odpor místních nebyl příliš velký. Mimochodem, pár rozumných diskutujících bylo už tehdy vyzýváno, ať si tedy zdravotně postižené vezmou k sobě domů.

Možná že příčinou toho urputného odporu byl také strach, v internetových diskusních příspěvcích se strašilo, co všechno mohou ti zdravotně postižení (postižené, v tom konkrétním případě šlo o ženy) provést. A jeden si nemůže neříct: „To jsme opravdu takoví ustrašenci, kteří se bojí doslova všeho a každého?“

Nebo je to nakonec všechno ještě trochu jinak? Není za tím vším také strach z narušení desetiletími zabetonovaných každodenních návyků? Z vyrušení ze zápecnického pohodlí, z převládajícího provinciálního poklidu, s nímž nakonec nedokázaly pohnout dokonce ani radikální společenské změny po roce 1989? Který naopak jen ještě posílilo drsně konzumní zaměření společnosti, jež v ní převládlo už někdy začátkem 90. let?

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pátek, 11.Září 2015, 23:24:21

Ano, bohužel je tomu tak. V daných případech je bezpochyby ve hře onen zmíněný strach o vlastní klid a pohodlí; ale také docela obyčejná nesnášenlivost. Vůči každému, kdo je nějakým způsobem "jiný".