Náhrobní kámen

Jaká osobnosti zaznívají v diskusích nad příštím českým prezidentem? Lukáš Jelínek přináší tři jména, která jeho poslední sloupek opomenul.

Když jsem zde před čtrnácti dny psal o množících se jménech eventuálních prezidentských kandidátů, bál jsem se, že budu čtenáři zepsut coby oportunní okurkář. Místo toho mi dorazila kvanta emailů i facebookových a twitterových vzkazů. V řadě z nich se objevili adepti, na které jsem zapomněl. Tři stojí za zmínku.

Michal Horáček sice o svých ambicích veřejně nehovoří, avšak facebooková stránka „Michal Horáček prezidentem“ existuje a je pravidelně jeho fanoušky aktualizována. On sám se soustředí na práci (mimo jiné chystá velkou koncertní vzpomínku na svého zesnulého spolupracovníka Petra Hapku), ale stíhá i cestovat a mluvit s lidmi. Horáček je zajímavý exemplář činorodého vzdělaného muže, humanisty se škraloupem (tím myslím jeho vztah k hazardu), ale především jde o talentovaného muže pera. Mám rád jeho texty, byť okázalé obrazy, jež používá, mohou být příznakem vlastností, jako je ješitnost, velikášství, elitářství. Dokonce si myslím, že by byl dobrým a sociálně citlivým prezidentem. Jelikož však má kořeny v opovrhované pražské kavárně, je předem diskvalifikován. U nás na Karvinsku by těch hlasů moc nepobral…

Z podobné líhně pochází Šimon Pánek, na kterého už kdysi stihl ukázat i Václav Havel. Podobně jako Horáček se podepsal již na listopadu 89 (jeden iniciativou Most, druhý vedením protestujících studentů). Pánkovy ideové rysy jsou trochu ostřeji řezané, ale stále zapadají do škatulky umírněné liberálně-konzervativní politiky.

Co si však potom myslet o lidech, kteří se zhlédli v generálu Petru Pavlovi? Možná má rozumné občanské názory, navenek je ale ztělesněním militarismu, jakkoli snad kultivovaného. Je libo Pinocheta, nebo Jaruzelského? V čem je kouzlo uniformy? Nestačil by hasič či tramvajačka?

Pozoruhodná trojka úspěšných lidí. Je chyba, že jsem je posledně zasklil. Nikdo z nich ale zájem o Hrad otevřeně neprojevil.

Už i Miloš Zeman promluvil k tématu svého přímo voleného zástupce. Z jeho úst zaznělo jméno respektovaného Ústavního soudce Pavla Rychetského. Repro DR

Mezitím jsme mohli oslavit polovinu mandátu stávajícího prezidenta Zemanovou tiskovkou, již avizoval jako vyčerpávající. Také svým způsobem byla, byť na politická poselství se při ní jaksi nedostalo. Jen na bonmoty a bulvární glosy. O to víc si zlí jazykové všímali prezidentovy únavy a narůstající hluchoty, k níž se ostatně přiznal. Mezi nimi vynikl lídr TOP 09 Miroslav Kalousek: „Viděl jsem starého (stáří v tomto případě nesouvisí s datem narození) a nemocného muže, který ze všech sil bojoval za udržení zbytku své důstojnosti a své prestiže…“

Dokreslil tím dokonalý obraz české politiky: pavlač a žumpa. Neargumentuje se zde k věci, ale k osobě. I kdyby byl Zeman - s prominutím - nad hrobem, není to důvod otírat se o jeho fyzickou schránku. Dokud je prezident, veďme s ním polemiku jako s vrcholným ústavním činitelem zastávajícím určité (jakkoliv divné) názory. Bez faulů a úsměšků, byť si o ně zhusta těmi svými koleduje.

Faktem ale je, že Zeman svým protivníkům nahrává. Co jej probůh přimělo vtipkovat v rádiu o svém náhrobním kameni? Dalo se čekat, že jej někdo rychle graficky ztvární a nejspíš i textově poupraví. A že tento vtípek popožene sociálními sítěmi dál i ministr zemědělství Marián Jurečka, který už loni prezidentovi vyčetl, že byl nad korunovačními klenoty zmazaný jak mužik. Jenže autor domnělé legrace umístil na pomník datum Zemanova narození a smrti. Je to ještě stále k popukání? Kdyby použil jen termín jeho prezidentského funkčního období, mohl soutěžit s dávným Zemanovým drsným nápadem vázat legitimace ČSSD do kůže členů ODS. Co ale s trapárnou, jež je trapnější než sám Zeman?

Ostatně, kus zdravého rozumu si prezident nechal pro školáky, jimž 1. září prozradil, že by prezidentem rád viděl Pavla Rychetského. Vida, pár dobrých přátel si Zeman vybrat uměl, třeba též už nežijícího Pavla Dostála… Rychetský je přitom úplně jiný než Zeman. Neplýtvá slovy, nepodlézá bulváru, je umírněný, soustředěný, počíná si strategicky. Již v roli nejaktivnějšího Klausova protivníka v Čalfově federální vládě byl tento signatář Charty 77 výtečný. Jde mu to i v Ústavním soudu. A v ČSSD kdysi patřil k nemnoha mostům mezi Zemanovým proudem a jeho kritiky. Dokáže stmelovat.

Jenže levicový liberál Rychetský už léta hradní sesli odmítá. Přitom i já bych se jednou chodil upřímně klanět k náhrobku s nápisem: „Zde leží muž, který přesvědčil paní Rychetskou, aby nebránila svému choti kandidovat na prezidenta.“