Akční plán pro Martina Konvičku

Martin Konvička má zjevné politické ambice. Na své deklarované cestě za uchopením moci a omezováním lidských práv mu však stojí v cestě řada nástrah. Jakých chyb by se měl chrabrý islamobijec vyvarovat a jaké aliance by měl uzavřít?

Martin Konvička, člověk, který o mně jednou prohlásil, že neumím používat penis, má mnoho bloků. Jedním z nich je i blok proti islámu. Svého hendikepu si je patrně vědom, neboť po něm pojmenoval celé hnutí. Stejný blok má i 200 tisíc lidí, kteří připojili svůj podpis pod jeho petici proti islámu v České republice.

Blok proti islámu zřejmě aspiruje na to stát se politickou, komunální a parlamentní silou. Rád bych Martinu Konvičkovi poradil, jak na své pouti k uchopení moci neudělat nějakou zásadní hrubici, a jak své historické poslání zdárně naplnit.

Školácké chyby nejsou devízou velikánů
Předně, kdyby se Martin Konvička skutečně věnoval dějinám, věděl by, že první diskriminační zákony je třeba vyhlašovat až po převratu – pro předvolebního fašistu by měly být demokratické hranice posvátné. V tomto smyslu je jeho otevřená hrozba „zavření hranic, militarizace společnosti a zbavování občanských práv“ vysloveně začátečnickou chybou.

Argument „já měl na facebooku asi 50 tisíc replik“ to nezachrání. Vlastně to ani není argument, je to prostě jenom další věta. Obhajovat svou vyhrůžku poukazem na množství výroků, je jako obhajovat vraždu množstvím konfliktů. V tom ale spočívá i největší zoufalství snahy Martina Veselovského ukázat na čtyřicet minut veřejnosti nemocného šílence: Konvičku nelze zdiskreditovat, protože hraje úplně jinou hru: nikoli hru dialogu, ale hru nenávisti – a v ní je argument malým pánem.

Zadruhé, zlatým pravidlem dobrého fašisty je chytit se některého z demokratických rozporů a demokracii na něm pokud možno zadusit. Martin Konvička chopil za pačesy příležitost stát se jedním z nejviditelnějších bojovníků proti politické korektnosti – na cestě ke zkáze musíme Konvičku za tenhle krok pochválit. Liberální demokracie se v krizích modlí ke svému jedinému Bohu: svobodě slova. V této perspektivě se z bojovníků proti politické korektnosti stávají de facto liberální hrdinové. Co na tom, že svoboda slova je v jejich pojetí svobodou urážek – svoboda slova je nedělitelná a bolševismus politické korektnosti se ji pokouší dělit. Kam by demokracie dospěla, kdyby se v ní nemohlo vyhrožovat smrtí?

Martin Konvička se tak představil jako mimořádně liberální admin svých diskusních vláken. Místo aby morbidní příspěvky svých followerů o „střílení uprchlíků“ stalinisticky mazal, pokouší se je podle svých slov „mírnit“ propagováním zlaté střední cesty koncentračních táborů. Tím se mu daří eliminovat oba nežádoucí extrémy: popravování nevinných i dodržování lidských práv.

Blok proti islámu je jen jedním z mnoha bloků Martina Konvičky. Foto Ondřej Mazura, DR

Koaliční potenciál
Zatřetí, Konvička nutně potřebuje rozšířit záběr nenávisti za hranice islámu. Až se lidé dovědí, kolik muslimů má reálně zájem žít v České republice a jací to jsou lidé, bublina splaskne a král Konvička zůstane nahý (jako já v jeho představách). Je naprosto nezbytné šířit strach i z dalších věcí, a přiživovat nenávist vůči dalším lidem. Spojenectví s některými z nejviditelnějších postav ODS a snaha podlézat Svobodným nabízí jako ideální terč stát a jeho všemožné dotace. Spolu s antikomunistickou klikou by mohli konvičkovci rovněž lépe pracovat s nálepkou bolševické hrozby, kterou by si naivní aktivisté za práva uprchlíků jistě zasloužili.

Začtvrté, moderní fašista musí rozšířit svoje aliance za hranice a vytvořit fašistickou internacionálu. Zní to sice komunisticky, ale v době, kdy je nejkomunističtější věcí na světě kapitál, zkrátka není vyhnutí. V tomto ohledu jsem si dal tu práci a porozhlédl jsem se po světě, abych Martinu Konvičkovi našel spřízněné duše. Nakonec jsem našel dva skvělé adepty…

„Nechceme, aby se v České republice dělo to, co se děje v západních zemích,“ nechal se Konvička slyšet v ostře sledovaném rozhovoru s Martinem Veselovským. Je to svým způsobem osvěžující změna po těch letech, kdy jsme chtěli Západ především dohánět. Prvním aspirantem na politické přátelství s Martinem Konvičkou je Kim Čong-un, který ve svém skanzenu rovněž varuje před západním úpadkem.

Druhým, na první pohled snad ještě překvapivějším spojencem vrchního českého „islamoklasty“ by se mohla stát hlava Islámského státu, Abú Bakr al-Bagdádí. U al-Bagdádího by se Konvička mohl ve vztahu k muslimům přiučit, jak přejít od slov k činům – Bagdádího družina popravila za posledních pět let celosvětově největší počet muslimů.

Konvička by si s Bagdádím skvěle rozuměl – oba například svorně považují ISIS za reprezentanta skutečného islámu. Ve svém neotřelém postoji jsou však v globálním měřítku nesmírně osamělí. Jejich boji s větrnými mlýny by proto nějaká ta aliance bezpochyby prospěla. Za předpokladu, že by Konvička upustil od mezinárodně nesrozumitelné čecháčkovské ubrečenosti a naopak se ještě více obul do dekadentního Západu, Kim by se s chutí přidal.

Vznikla by tak mimořádně multikulturní osa zla: irácký duchovní fanatik, český potomek řecké uprchlice a omnipotentní severokorejský princ by mohli konečně zkonsolidovat svůj společný džihád za svět bez sluníčka.

Aby mohl uspět, musí však Martin Konvička svůj zkázonosný plán lépe kamuflovat, takhle ho budou mít všichni za nebezpečného blázna, takhle jeho hnutí selže. Konvička si prostě nemůže dovolit veřejně prozrazovat, že jediný rozdíl mezi židovskou politikou nacistického Německa a budoucí antiislámskou vládou Martina Konvičky je ten, že „židem se člověk nemohl odestát“.

Konvička musí více zdůrazňovat, jakým že je světovým liberálem, bojovníkem za sekularismus a práva žen. Že chce ve svém strhujícím liberalismu ponechávat lidem tu nejdůležitější demokratickou hodnotu: svobodnou volbu. Že nechce muslimy rovnou plynovat, nýbrž že chce každého muslima tolerantně postavit před demokratickou volbu, zda je ochoten opustit svou víru výměnou za to, že zplynován nebude.

Že tedy přátelským Bohem Konvičkova režimu nebude ani obávaný nacistický „osud“, ani stejně obávaná komunistická „historická nutnost“, ale prachobyčejná liberálně demokratická „svobodná vůle“. Ve vztahu k nové antimuslimské xenofobii se může svobodná vůle stát novou univerzální kategorií, která povede pevnou ruku autoritáře k redukování občanských práv.

Je to svět, ve kterém je i poslední otrok svobodný – vždycky si totiž může zvolit smrt.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Lenka Vytlačilová - metrolog

Historka Čtvrtek, 20.Srpna 2015, 17:22:42

Dánsko. Karikatury.
Povstane levicový poslanec: "Muslimové jsou uráženi."
Povstane jeho kolega: "Mne to neuráží".
Dostane se mu odpovědi. "Ty nejsi žádný muslim."

Poučení.
Islamisty si s muslimy plete nejen jeden pan professor, ale i značná část liberálních elit.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"... český potomek řecké uprchlice..." Čtvrtek, 20.Srpna 2015, 19:05:38

No vidíte, jak se nám ti uprchlíci ve druhé nebo třetí generaci radikalizují :-), pane Bittnere. Pak že to není pravda. Já Vám to říkám pořád a Vy tomu ne a ne věřit! Domnívám se ale, že byste neměl kádrovat podle národnostního původu - to je přece proti Vašim zásadám :-).

Petr Bittner - Pardubice

Kádr Pátek, 21.Srpna 2015, 18:19:41

No to by mě teda vážně zajímalo, kde přesně "kádruju podle národnostního původu"...