Mezi uprchlíky v Gevgeliji: Rozhovor o dobrovolnictví na makedonských hranicích

Tři Češi strávili červenec v Makedonii, kde pomáhali utečencům putujícím přes tuto zemi. Dva z nich – etnolog Michal a pastevec Richard – přiblížili spolupracovnici DR své motivy, situaci na místě i to, s čím vším se musejí uprchlíci potýkat.

Zh_1_

Zora Hesová

17.08.2015 16:11

Aktualizováno: 18.08.2015 21:31

Michal (v podřepu), Richard (červená košile) a slavista Pavel (vpravo) s makedonskými kolegy na místě působení. Foto archiv MP

Proč jste se rozhodli vydat pomáhat uprchlíkům? A proč právě do Makedonie?
Michal: Byl to Richardův nápad. Mou osobní motivací byl asi především stud za to, jak se Česká republika k současné krizi staví.

Zabýváme se otázkami, zda jsme schopni přijmout tisíc uprchlíků za dva roky v zemi o deseti milionech, přičemž třeba Jordánsko, Libanon, Turecko jich přijímají statisíce. Navíc je tu pocit viny, cítím určitou geopolitickou zodpovědnost. Do řady zemí vyvážíme zbraně, ale ve veřejném prostoru se nad tím debaty nevedou. Také jsme cítili stud za to, jak se o těch lidech mluví. Když se řekne uprchlík, slyšíme obavy o sebe, o vlastní majetek, přitom jde o lidi, kteří potřebují pomoc. Celý ten jazyk mediálních promluv byl vykastrován do dehumanizované podoby uprchlíka jako strašáka, který nyní hodlá obcházet Evropou. Konkrétní situace a svědectví každého člověka, která zachycuje i neplánovaný film, jenž o situaci v Makedonii referuje, chce právě na tento rozpor poukázat.

Další motivací bylo udělat si vlastní názor, konfrontovat se s realitou, pokusit se porozumět a srovnat si to v hlavě, i když víme, že uvidíme pouze výsek reality. Ale jelikož mám práci, střechu nad hlavou a něčím jsem mohl přispět na benzín, rozhodl jsem se Ríšův nápad neodmítnout a odjeli jsme do Makedonie nabídnout pomoc.

Richard: Ke mně se dostaly z Českého rozhlasu informace o tom, jak těžká je situace uprchlíků právě v Makedonii. Na jaře ještě nemohli používat vlaky a museli chodit přes zemi pěšky. Napadla mne naivní myšlenka, jak jim alespoň na krátkém úseku jejich cesty zmenšit utrpení, totiž že bych, s případnou pomocí místních dobrovolníků, denně převážel rodiny s dětmi z jihu na sever.

Vzhledem k počtu lidí, které bych dokázal se svými finančními a časovými možnostmi takhle „odbavit“, se jednalo opravdu o naivní nápad, ale právě kvůli nemožnosti uchopit, nebo dokonce vyřešit celý problém, jsem se dál držel svojí, před sebou přiznané, naivity.

Uprchlíci se v té době stávali oběťmi gangů, nebo byli zavíráni do jednoho šíleného azylového zařízení, či chodili kvůli orientaci po kolejích, kde docházelo k nehodám – při jedné z nich vlak zabil najednou devatenáct lidí.

Když jsme tam přijeli, bylo jasné, že tahle myšlenka byla nereálná, protože bychom potřebovali licenci na převoz lidí, jinak bychom se tím dopustili trestného činu. Hlavně jsme ale zjistili, že se změnou zákona se výrazně zlepšila situace uprchlíků při jejich snaze projít zemí. Předtím v Makedonii neměli žádná práva a byli zatýkáni – nový zákon jim dal možnost získat tranzitní vízum na 72 hodin, a tedy i možnost použít vlak, taxi, případně se ubytovat.

Jak jste se v Makedonii zorientovali? Jak jste věděli, kam se vydat, co je potřeba?
M: Kontakty v Makedonii jsme získali ještě před cestou, skrz facebook a dobrovolnický mail-list. Našli jsme skupinu, která pomáhá uprchlíkům. Velmi rychle jsme se seznámili se spoustou lidí, aktivních kolem uprchlíků. Ve Skopje nám dal kamarád Nikola k dispozici prázdný byt, takže jsme měli základnu.

R: Hned na začátku jsme se jeli podívat do Tabanovců, poslední zastávky na makedonském území směrem k Srbsku, kam každý večer v té době přijížděly dva večerní vlaky a čekali tam na ně Albánci z okolních vesnic, mezi kterými je i několik arabsky mluvících dobrovolníků a lékařů. Lidé, co tam přijíždějí, musí okamžitě pryč, protože vstupují do hraniční zóny.

Z prvního vlaku, který jsme viděli přijet, vystupovalo asi tři sta lidí, procházeli špalírem makedonských Albánců, kteří jim dávali do rukou balíčky s jídlem a pitím, ale nemohli se zdržovat, museli jít pryč, tak hned postupovali směrem na sever. Tehdy jim pohraničník s kalašnikovem ukazoval cestu a vedl je na hranici.

Byl to silný zážitek, vidět tu skupinu lidí v noci, co rychle vystoupí, pobere, co může, a sune se hned na hranice. Bylo nám do breku, když jsme se s tím poprvé setkali, a také, když jsme viděli, že je tady někdo, kdo jim pomáhá.

Momentka z nádraží u srbské hranice. Foto Andrew McConell, UNHCR

A jak jste se dostali k pomáhání? Zůstali jste u srbských hranic?
R: V Tabanovcích můžete být jen patnáct minut, pak vás policie pošle pryč. Seznámili jsme se tam ale s místními dobrovolníky. Uvědomili jsme si, že máme-li něco užitečného dělat, tak to bude spíš na první železniční stanici na jihu, kam lidé přicházejí z Řecka. Na severu se totiž dost dobře organizují místní Albánci, mají i nějaké dotace, často od místních muslimů a z Turecka, a relativně dost peněz na to, aby připravovali jídlo. Nakonec jsme se přidružili k místní neziskovce na jihu, ve městě Gevgelija. Tam se totiž hromadí velké množství unavených lidí a pomoc přichází až ze Skopje.

M: Lidé tam chodí pěšky přes pohraniční území. Řekové pustí velkou část lidí do hraničního prostoru a makedonští celníci nepouštějí všechny hned, ale po skupinách a pomalu. Jdou třeba dvacet kilometrů suchou krajinou a potom se jich tisíce hromadí v tom vyprahlém prostoru, kam k nim nemá nikdo přístup, jen Červený kříž, a jsou tam třeba den dva. Jídlo a pití s sebou na tak dlouhou dobu ani nelze nést, čili přicházejí do Gevgelije dost zničení.

Co se děje s uprchlíky potom?
M: V Gevgeliji lidé tráví několik hodin až několik dní. Mohou se zde pokusit získat dokumenty, odpočinout si a počkat na vlak směrem na srbské hranice. Dokumentů se ale vydává tak sto dvě stě denně, ale denně přichází tisíc lidí. Policie je pomalá, nezvládá nebo nechce vydávat tolik dokumentů.

R: Policie se nechová nutně k lidem špatně. Policie se je snaží nezdržovat. Přestože podle zákona musí mít každý dokumenty na to, aby mohl použít vlak, policie je spíše lehkými formami nátlaku nutí rychle nastupovat do vlaku bez dokumentů a odjíždět. A to i přesto, že někteří lidé se opravdu snaží dokumenty získat. Například ti, co mají víc peněz, nebo putují s dětmi nebo starými lidmi a nechtějí se tlačit v tom strašném vlaku. Nebo ti, kdo stojí o to mít papíry v pořádku, protože od svých známých a příbuzných dostali zprávu, že s makedonskými papíry mají větší šanci získat dokumenty v Srbsku, kde je situace podobná.

I tyhle lidi policie často tlačí do vlaků, aby si v zásadě ulehčila práci, a například nám tvrdí, že jim spadl systém a my to máme tlumočit lidem.

Kolik takovýchto vlaků z Gevgelije denně odjíždí? Jak to tam vlastně vypadá?
R: Jezdí odtud tři čtyři vlaky denně, ráno a večer. V jednom mezinárodním rychlíku z Řecka je často vyhrazený zvláštní vagón pro uprchlíky, jsou tam i lokální vlaky s vyhrazenými místy a vlaky speciálně vyslané pro uprchlíky. Lidé si musí kupovat lístky, stojí 6,03 eura, čili platí 7 eur. Soupravy jsou přeplněné. Lidé docházejí během dne a během noci, spí na betonu, v hotelu nemůžou spát bez dokumentů.

M: Lidé mají v zásadě málo informací o tom, jak postupovat, co dělat, takže dobrovolníci plní i tuhle funkci, informují lidi. Je tam mnoho rodin s dětmi, i dost starých lidí, ale převládají mladí muži, často dezertéři nebo lidé, na které se rodina složila, aby získali nějakou cestu do Evropy. Dvoutýdenní cesta ze Srbska do Berlína prý stojí 1500 euro, je to nejtěžší a nejdražší způsob cestování.

Čili ti, kdo se snaží uprchlíkům na místě pomáhat, je v první řadě informují, co je čeká v Makedonii a co mají dělat dál. Rozdává se tam také nějaké jídlo nebo tak?
R: Do Gevgelije denně přijíždějí dobrovolníci ze Skopje a z dalších měst po cestě. Dovážejí balíčky s jídlem, vodu, hygienické potřeby, oblečení a zdravotnický materiál. Já jsem měl tu dodávku, nabídli jsme se, a potom jsem denně svážel jídlo, oblečení, hygienické potřeby. Vyzvedával jsem chleba a hotové balíčky ve Skopje a odvážel to všechno kolem poledne do Gevgelije. Denně jsme vozili kolem pěti set balíčků za jedno euro a my jsme do toho vkládali padesát euro za naftu. Někdy se najedla většina lidí, jindy jsme vše rozdali do hodiny a přicházeli další a další a pro ně jsme už nic neměli.

A komu jste vlastně nabídli své služby? Kdo pomoc v Gevgeliji financuje a organizuje?
R: Spolupracovali jsme s organizací Nún a hlavně s organizací Legis. Právě té jsme nabídli onu dodávku. Jde o manželský pár aktivistů, Jasmína a jeho ženu Mersihu. Mají advokátní kancelář a neziskovku. Peníze shánějí ze sponzorských darů, ze sbírek, od soukromníků, co vím, nemají žádnou podporu od státu. Jsou ale už léta velmi aktivní, například během povodní v Bosně posílali pomoc, potom to byli oni, kdo dlouhodobě neúnavně lobboval za změnu zákona o uprchlících.

Organizaci vedou muslimové, ale dobrovolníci pocházejí ze všech makedonských skupin. Říkají, že krize spojila jako nikdy předtím místní většinu a menšiny: Makedonce, Albánce, Bosňáky ze Skopje, ovšem jen na úrovni jednotlivců.

Mezi dobrovolníky najdete všechny možné lidi: nezaměstnané studenty, místní lidi, vesničany, pracující lidi. Motivací je také hodně: pro některé je to lidskoprávní aktivismus, pro jiné náboženství, respektive vztah k Bohu. Albánci to dělají často z náboženského přesvědčení, ale nerozlišují mezi křesťany a muslimy. Hlavně během ramadánu byla pomoc velká.

Jak dlouho už takto krizová situace trvá?
R: Asi dva roky. Všechno změnil nový zákon. Dříve se o tom tolik nemluvilo, také bylo vlastně na hraně zákona pomáhat nelegálům, to mohly jen oficiální organizace a nestačilo to. Změna zákona umožnila legálně pomáhat. Někteří lidé už pomáhají léta, třeba jedna paní, Lenče Zdravkinová, která žije vedle železnice ve Velesu, už dva roky obstarává základní potřeby pro lidi putující kolem jejího domu. Stala se mediálně známou a to jí chránilo před policií. Dnes se do pomoci zapojuje celá řada dobrovolníků. Lidé to budou dělat dál, dokud budou mít peníze.

Lenče Zdravkinová nosí uprchlíkům v Gevgeliji jídlo už druhý rok. Foto N. Spasenoski/UNHCR

Jak se tam na vás lidé dívali? Jak k vám přistupovali?
R: Je mi až stydno to říct, když si vezmu, jak krátce a nezávazně jsme se vlastně zapojili, ale lidé byli ohromně vděční, že jsme tam byli s nimi. Byli jsme i něco jako morální vzpruha. Je to nekonečná práce a naše přítomnost znovu motivovala i některé místní lidi.

Styděli jsme se ale nejvíc, když se nás uprchlíci ptali, z jaké že jsme organizace, a my jsme nemohli říct, že jsme třeba z UNHCR, ale že jsme tam jen za sebe. Krize je taková, že nechápu, proč tam dávno není nějaké humanitární zařízení, informační centrum, překladatelé, odborníci, co by samotným uprchlíkům pomáhali zvládat ten stres.

Lidé na útěku se většinou chovají velmi důstojně a slušně, hlavně Arabové a starší lidé, utíká ale také mladší generace Afghánců, kteří v zásadě vyrostli ve válce, neorientují se a jsou velmi netrpěliví. V situaci nedostatku pak dochází ke zbytečnému napětí. Chybí i základní informace, a lidé se potom stávají oběťmi převaděčů.

Neplánuje nabytou zkušenost ještě nějak zúročit? Nebo se chystáte do Makedonie vrátit?
R: Plánujeme se vrátit na několik týdnů ve druhé polovině srpna. Budeme zase vozit a rozdávat jídlo a ošacení. Doufám, že situace se bude pomalu zlepšovat. Udělali jsme dvacetiminutové video z naší první cesty, začíná kolovat jako informace o problému. Snad alespoň trochu pomůže.

M: Jakmile to jen trochu eticky půjde a bude chvilinka času i morál, chtěl bych dál dokumentovat tamní situaci, protože prostřednictvím těchto záznamů je možné zprávu o tamní situaci šířit směrem k dalším lidem, a to na různých úrovních. Nedávno se makedonským aktivistům na základě zhlédnutí videoreportáže přihlásili dva lidi z ČR, kteří by byli ochotní rovněž poskytnout dodávku a distribuovat věci, což je skvělé.

Včera mi napsala kamarádka, která v reportáži vystupuje, že ji teď oslovil nějaký politik z Evropského parlamentu na základě toho, že se k filmu dostal, a pozvali ji proto v září na zasedání, kde k situaci snad bude moci prezentovat názor těch, kteří situaci velmi dobře rozumí ze své každodenní dobrovolnické přítomnosti. To je takový občasný závan malých radostí, které ti šeptají, že to celé snad má smysl.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Marná lásky snaha Sobota, 22.Srpna 2015, 15:49:56

Ministerstvo zahraničí doporučuje omezit túry do Makedonie.
http://www.rozhlas.cz/zpravy/evropa/_zprava/ministerstvo-zahranici-doporucuje-omezit-tury-v-odlehlych-oblastech-makedonie--1525072

Makedosnká armáda uzavřela hranice a na železnici položila žiletkový drát.
http://www.blisty.cz/art/78605.html

Neřešíme jak pomoci uprchlíkům, ale jak se jich zbavit. Nepovažujeme za problém to, co vyhání lidi z domovů, ale ty prchající lidi. Ostatně již léta jsou i lidé, kterým přiznáme právo na azyl, tedy uznáme, že měli pádný důvod utéct a nepochybné právo přijít k nám, důkladně vyslýcháni s jediným cíle: zjistit, jak se k nám dostali, a tu cestu zavřít, zajistit, aby se jí k nám nedostal už nikdo další — kdo má pravděpodobně stejné právo žádat o azyl.

Řekněme si to na rovinu: Evropa není místo pro lidi. I my, kteří jsme se tu narodili, jsme tu jen trpěni. Vždyť jak přispíváme k růstu? Jen zatěžujeme náš sociální systém a trestáme za úspěch ty, kteří vytvářejí hodnoty.

Štěpánka Šprynarová - důchodkyně, Praha 1

Cítíme tu určitou geopolitickou zodpovědnost taky? Neděle, 23.Srpna 2015, 11:34:35


Stát, v němž žijeme, se jen „tak trochu“ přiživuje na milionech afrických a asijských uprchlíků, mířících do Evropy.. Komentovat tuto skutečnost lze různě - viz http://zpravy.aktualne.cz/domaci/bezence-k-nam-zenou-valky-kde-se-strili-ceskymi-zbranemi/r~c359f840475311e5a80c0025900fea04/?utm_source=volnyHP&utm_medium=dynamicleadbox&utm_term=odkaz_1:
Podle Indexu Freedom House, který hodnotí míru demokracie, odešlo do zemí označených za nesvobodné celkem 42,3 procenta hodnoty exportu českých zbraní. Dalších jedenáct procent potom putovalo do zemí částečně svobodných.

Mluvčí ministerstva zahraničních věcí Irena Valentová namítá: "Pokud hrozí zneužití zbraní proti civilistům, povolení k vývozu rozhodně nedáváme. Každý případ posuzujeme individuálně a vždy přitom přihlížíme ke způsobům možného užití i zneužití konkrétního vojenského materiálu a k tomu, jakému konečnému uživateli je dodávka určena," Jakmile je podle ní riziko zneužití u konkrétní dodávky zbraní zřejmé, ministerstvo vývoz nepovolí. Nebo alespoň stanoví takové podmínky licence, aby toto riziko odstranil.“

"Působíme na Blízkém východě dlouho a nepociťujeme žádné zásadní výkyvy. Jeden konflikt odezní, jiný se objeví. Z pohledu naší firmy je to stabilní trh," nepřipustil žádnou odpovědnost za situaci uprchlíků ani obchodní ředitel přeloučského výrobce armádních vozidel SVOS Štěpán Černý. Na Blízký východ se podle něj v době, kdy tam zuří několik konfliktů, dere víc firem, které se dosud orientovaly na klidnější trhy v Evropě.

Štěpánka Šprynarová - důchodkyně, Praha 1

Marná lásky snaha Neděle, 23.Srpna 2015, 13:10:45

Jakápak geopolitická zodpovědnost, nebo nedejbóže nějaký pocit viny ze soucítění. Hlavní naše zodpovědnost (jak je nejhlasitěji slyšet z českých luhů a hájů - pardón, z developerských jednotek v česku) – je přece k prachům. A na ty si sáhnout nedáme. A pokud snad ano, tak jedině za pěkné sliby globálních podvodníků v solidních, pokud možno světových "firmách".