Omluva anarchistům

Mariana Otterová o tom, jak policie ztrácí svými přešlapy podporu i u těch, kteří se jí doposud zastávali. Policejní zásahy posledních let se dají rozčlenit především na sporné, bizarní a nepřijatelné.

Když jsem před několika lety poprvé slyšela ostrou kritiku na adresu policie od některých anarchistů, považovala jsem ji za dětinskou pózu rádoby nepochopených hrdinů naší doby. Zlořečení policii byl jeden z jejich charakteristických znaků (vedle rychlých černobílých soudů, povýšenosti, více či méně rozvinutého mesiášského komplexu a přemíry moralizování). Odpuzovalo mě to.

Zaprvé jsem se v jejich společnosti pořád cítila nedostatečně „správná“, jelikož jsem jedla maso i živočišné produkty, neuvažovala nad tím, jestli různé výrobky z drogerie, co kupuji, byly testovány na zvířatech, a také jsem – na rozdíl od nich, jak někteří neopomněli zdůraznit – nikdy nebyla aktivní v ulicích v boji za lepší svět.

Zadruhé mi vadila míra zobecňování a předsudků vůči kritizovaným. Vždyť pokud bojují proti diskriminaci skupin obyvatel založené na dílčí špatné zkušenosti s jednotlivcem (na příklad v případě Romů), jak mohou sami odsoudit například všechny policisty jen proto, že jim kdysi jeden ošklivě namlátil? Známý výkřik „A. C. A. B.“ (All cops are bastards – Všichni policajti jsou svině) se mi jevil jako naprosté popření boje proti diskriminaci na základě kolektivní viny.

Argument, že policista si svou práci vybírá, zatímco Rom svou kůži ne, mi přišel nepřesvědčivý už jen proto, že práci policie považuji za důležitou a potřebnou pro společnost, za práci, kterou lze vykonávat dobře. Situace, kdy se většina lidí odmítá z morálních důvodů „pošpinit“ prací u policie, a tudíž do jejích řad vstupují lidé pouze z existenčních důvodů, mi připadá děsivá. „A. C. A. B.“ by pak mohlo fungovat jako sebenaplňující se proroctví.

Jedna z ukázkových situací, kdy policista dělá svou práci dobře a je to pro společnost nepostradatelné, se odehrála před necelými čtyřmi lety ve Varnsdorfu. Předseda DSSS Tomáš Vandas objížděl města na Šluknovsku rozvášněném mačetovým útokem, aby využil „slušných lidí“ k rozšíření řad svých sympatizantů. Reakce tamních obyvatel vůči Romům v té době mě vyděsily. Vydala jsem se proto na svou první cestu „do ulic“ spolu s padesáti dalšími lidmi z Prahy, abychom podpořili terč nenávistných útoků – Romy.

V Novém Boru a v Rumburku jsme se zúčastnili shromáždění proti rasismu. Přibližně ve stejnou dobu, kdy řečnil Vandas v Rumburku, se konal ještě jeden mítink DSSS ve Varnsdorfu, po jehož skončení se odehrály ty nejodpudivější scény. Rozvášněný dav postupoval s několika pochodněmi a výkřiky „Cikáni do plynu“ vstříc romské ubytovně. Jen díky kordonu policie nebyla ubytovna zapálena. Naše auto bohužel dorazilo až po akci, stačilo se však jen projít a poslouchat útržky hovorů a čas od času zahlédnout světlici, aby se člověk zorientoval v náladě ve městě.

Situace, kdy se většina lidí odmítá z morálních důvodů „pošpinit“ prací u policie, a tudíž do jejích řad vstupují lidé pouze z existenčních důvodů, je děsivá. „A. C. A. B.“ by pak mohlo fungovat jako sebenaplňující se proroctví. Repro youtube.com
 
Do této atmosféry zapadá svědectví dvou žen (anarchistek), které byly celou dobu na oné ubytovně, kde si kreslily s dětmi, povídaly, snažily se je přivést na jiné myšlenky a především odvést od okna, v němž by děti viděly dav lidí, který je nenávidí, a v davu své učitelky, které se rovněž připojily k heslům o zplynování. Ty děti si myslely, že je válka – a nelze se jim divit. Policie tehdy zasáhla velmi dobře a ochránila skupinu obyvatel před slepou nenávistí.

Šikmá plocha
Od šluknovských událostí uplynuly čtyři roky a můj názor na práci policie se proměňuje. Čím to? Proč mám v posledních dvou třech letech pocit, že policie až příliš často vyhodnocuje situaci bizarně a používá naprosto neadekvátní prostředky? Byla taková vždycky, a jen já jsem si ji idealizovala, nebo se něco změnilo? Koho policie chrání a před kým? Zasahuje opravdu proti štvaní k nenávisti a násilí jako tenkrát? Jací lidé do jejích řad vstupují?

Abych se zcela nerozplynula ve škále pocitů od zklamání až k satiře, snažím se být konkrétní a rozdělit policejní zákroky do tří pomocných kategorií: sporné, bizarní a nepřípustné.

Za sporné bych označila ty policejní zákroky, v nichž se vyhodnocuje situace na hranici zákona. Například když squatteři obsadí dům, který není jejich. Obě strany vědí, že se squatteři pohybují na hranici legálního, performativní provedení akce má upozornit širší veřejnost na mnohem horší praktiky (nejčastěji daňové úniky, podvody, korupci), než je dočasné vniknutí na cizí a roky nikým nevyužívaný pozemek. Zásah po neuposlechnutí výzvy je v pořádku. Otázkou zůstává, jak takový zásah vypadá.

Policie namísto praktické elegance často upřednostňuje demonstraci síly. Možná chce nahnat strach. Možná chce exemplárně ukázat, jak se povede každému, kdo by snad v budoucnosti udělal něco podobného. Možná má za to, že pořádek lze vydupat silou. Připomíná tím však učitele, který chce docílit autority tím, že žákovi neustále opakuje, že on je učitel.

Jednou jsem viděla člověka s modřinami po celém těle po policejním zásahu u squatu Milada, který byl údajně ze strany policie bez násilí. Jak pak můžu věřit, že jsou i jiné případy „nenásilné“? Nechci vést debatu o squattingu nebo o neuposlechnutí výzvy, ale o adekvátnosti reakce. Když mi někdo nabourá auto, také dělá něco, co se nemá. Já ale nevolám policii proto, aby mu za to rozbila hlavu, stačí, když to bude vyšetřovat. Nic víc.

Do sporných zásahů bych zařadila i vystěhování squatterů z Cibulky. Squatteři měli smlouvu s majitelem objektu. Pár dní po jejím vypršení policie bleskurychle (s náklady 191 843 Kč) zasáhla a vystěhovala je. Když budu pronajímat byt, smlouvu neobnovím a podnájemník se okamžitě nevystěhuje, můžu si také objednat šik těžkooděnců, kteří během pár hodin budou na místě?

Sporné byl vystěhování squatu Cibulka. Jen několik dní po vypršení nájemní smlouvy si majitel vynutil policejní akci za téměř 200 tisíc korun. Repro DR

Zákroky bizarní už se nepohybují ve sféře „na hranici“ a nelze tu mluvit ani o „adekvátnosti“, protože vzbuzují spíše smích než zklamání či zlost. Patří sem obvinění studenta historie, který údajně přiskřípl policistovi prst do dveří antonu, za což mu hrozila podmínka půl druhého roku. Policie se rovněž stává směšnou, když obviní padesátikilovou dívku z napadení těžkooděnce.

Vedle napadání nebohých ozbrojených policistů do této kategorie spadá i bizarní vyhodnocování situací. Na nedávné demonstraci proti xenofobii policie zabavila transparent „Chabé české penisy tyčí pevnou hranici“ a zahájila přestupkové řízení proti lidem, kteří ho drželi. Nepovažuji transparent za kdovíjak inteligentní, ovšem z pohledu policie jsou zřejmě slova o ochablosti českých údů rovna hanobení národa. Když v ten samý čas ale policie nezasahuje proti lidem volajícím „Budete viset!“ a házejícím světlice do sedícího davu, člověk už neví, jestli se má pořád ještě smát, nebo začít brečet.

Zákroky sporné a ještě více ty bizarní způsobují, že policie pozbývá respektu i u lidí, u nichž ho dřív měla. Existuje ale ještě třetí kategorie – zásahy nepřípustné. Nepřípustné je nezasáhnutí proti davu nesoucímu šibenice, který vyhrožuje smrtí jiné skupině obyvatel, a ještě nepřípustnější pak schválení tohoto kroku ze strany mluvčího pražské policie Tomáše Hulana. Pokud se šibenicové faux-pas dalo v dobré víře omluvit selháním jednotlivců na místě, nelze to samé udělat po vyhodnocení zákroku odborem vnitřní kontroly a další nadřízenou osobou.

Za naprosto alarmující pak považuji fakt, že se během několikahodinového zadržení na služebně u jedné demonstrantky proti xenofobii střídají policisté, kteří ji zpravují o nutnosti zamezení přílivu imigrantů a podobné „verbeže“ (policisty cituji z výpovědi zadržené). Stejně tak nepřípustné jsou neonacistické nálepky na skříňkách na policejní služebně v Praze 8, které tam 17. 7. 2015 zahlédla náhodná skupina svědků jednoho pouličního incidentu.

Když člověk přemýšlí o všech těchto zákrocích a situacích, nemůže se ubránit dojmu, jako by naše policie stranila nacionalismu. Jakmile někdo jakkoli pošpiní český národ, českou vlajku nebo český penis, zasahuje rychle a důsledně. Přijde-li však řeč na uprchlíky, muslimy a jinou „verbež“, ochota mírnit rozhořčený dav klesá. Myslí to přece s naším národem dobře, tak proč zasahovat?

Když se dnes dívám zpětně na rozezlené výroky anarchistů stran policie, mám pro ně mnohem víc pochopení než tenkrát. Vlastně se jim zpětně omlouvám, myslím, že blíž pravdě byli oni, ne já. Situace, které vzbuzují dojem, že policie straní nacionalistům, se opakují až příliš často. V tom souhlasím s Martinem C. Putnou.

Zřejmě se opakovaly často i dříve, kdy se ještě neradikalizovala ta část mainstreamu, kvůli níž jiná část mainstreamu (včetně mě) začala chodit na demonstrace. Větu „A. C. A. B.“ bych i nadále nepodepsala, ale dovedu si představit míru stupňujícího se znechucení z policejních zákroků, která k ní vede. Ve světle policisty, který zrovna rozbijí vašemu kamarádovi zuby o dlažbu za to, že blbě stojí (rozuměj: blokuje antisemitský pochod), je „A. C. A. B.“ jen jemným povzdechem.