Prokleté vítězství

Kniha izraelského historika žijícího ve Velké Británii poutavě líčí bezmála pět desetiletí okupace palestinských území po izraelském vítězství v šestidenní válce.

Izraelský historik žijící ve Velké Británii Ahron Bregman vylíčil v poutavé knize bezmála pět desetiletí okupace palestinských území. Leitmotivem knihy je paradoxní skutečnost, že bleskové a opojné vítězství v šestidenní válce v roce 1967 přineslo Izraeli z dlouhodobého pohledu prokletí v podobě okupace, která působí obrovské lidské i morální škody, a jejíž řešení se zdá být v nedohlednu.

V červnu 1967 porazil Izrael bleskovým protiútokem během doby kratší než šest dní své arabské sousedy. Po svém vítězství zabral Západní břeh Jordánu a východní Jeruzalém okupované Jordánskem, egyptské Pásmo Gazy a Sinajský poloostrov a syrské Golanské výšiny. Jak vítěz řešil, co dělat s obsazeným územím a především co si počít s tamním obyvatelstvem, je ústředním tématem Bregmanovy knihy.

Autor nezastírá svou pozici, která je velice kritická k Izraeli a jeho politice. Sám ostatně žije mimo Izrael od konce 80. let, impulsem k tomu pro něj bylo vypuknutí první palestinské intifády. Ze svatební cesty v dalekém nepálském Káthmándú napsal do listu Haaretz otevřený dopis, kritiku Izraele za to, že se na Palestincích dopouští stejně brutálního násilí, jakého se jiní dopouštěli na Židech. V takové zemi, psal také v dopise, nadále žít nemůže.

Svůj slib později splnil a přestěhoval se do Anglie, kde přednáší a věnuje se dokumentaristické tvorbě. Kniha o Izraeli a okupovaných územích je výsledkem mnohaleté práce a přináší řadu nových informací založených na dosud neznámých či nepovšimnutých zdrojích.

„Jak z toho ven?“
Bregmanova kniha nese věnování Mirjam Eškolové, manželce Leviho Eškola, izraelského premiéra v době šestidenní války. Právě ona poskytla autorovi knihy v osobním rozhovoru – jednom z mnoha, které v průběhu let vedl se zásadními aktéry mnoha událostí popisovaných v knize – citát, který by docela dobře mohl být mottem celé knihy.

Po vítězství v roce 1967 měl izraelský premiér ve zvyku ukazovat na veřejnosti churchillovské V jako znak vítězství. Když se ho jeho žena zeptala „Co to děláš, Eškole? Zbláznil ses?“, odpověděl jí: „Ale ne, to není anglické Vé jako vítězství, to je Vé v jidiš, a znamená to Vi krishen aroys – Jak z tohohle ven?“

Hledání cest, jak z toho ven – jak se vyrovnat s následky vlastního vítězství a dospět k míru s arabskými sousedy a spravedlivému vyrovnání s Palestinci – tvoří hlavní téma Bregmanovy knihy. Uspět v mírových jednáních je však podstatně těžší, než zvítězit ve válce, a vojenská síla a technická převaha tu nestačí.

V knize zachycující dlouhý řetězec marných a frustrujících snah o ukončení okupace je přesto jeden příklad úspěchu. Tím je mírová smlouva s Egyptem a navrácení Sinajského poloostrova – včetně mezitím zbudovaných židovských osad – Egyptu. I zde však byla cesta ke konečnému výsledku značně trnitá, dosažení dohody bylo do velké míry dáno mimořádným diplomatickým nasazením tehdejšího amerického prezidenta Cartera. Situace, která se bude o dvě desítky let opakovat u dalšího demokratického prezidenta, Billa Clintona.
Zatímco v případě mírových jednání mezi egyptským prezidentem Sadatem a izraelským premiérem Beginem se princip „mír za území“ podařilo naplnit, při jednáních o míru se Sýrií a navrácení Golanských výšin v letech 1999–2000 již ne. Podle Bregmana byl jedním z důvodů až obsesivní zájem tehdejšího izraelského premiéra Ehuda Baraka o průzkumy veřejného mínění, z nichž poměrně jasně vyplývala neochota izraelské veřejnosti vzdát se jakékoli části území.

Izraelský historik žijící ve Velké Británii Ahron Bregman vylíčil v poutavé knize bezmála pět desetiletí okupace palestinských území. Bleskové vítězství v šestidenní válce v roce 1967 přineslo Izraeli z dlouhodobého pohledu spíše prokletí. Foto Kings College London

Od neviditelné okupace k okupaci na dálkové ovládání
Kapitoly o Sinajském poloostrově a Golanských výšinách, jakkoli zajímavé, však nejsou jádrem Bregmanovy knihy. Tím je dosud neukončená historie okupace palestinských území. Tu autor sleduje detailně po jednotlivých dekádách.

Nejvýraznější postavou počátečního období je Moše Dajan, v době šestidenní války ministr obrany a jeden z architektů okupace. Tento jednooký „pirát“ blízkovýchodních bojišť v sobě spojoval pragmatismus až cynismus s jistou mírou porozumění pro palestinskou stranu a její cítění. Dajan například prosazoval koncepci „neviditelné okupace“, která měla spočívat v tom, že by Palestinci s izraelskými okupanty pokud možno vůbec nepřicházeli do kontaktu.

Taková vize se časem ukázala jako nereálná, podobně jako řada dalších izraelských představ. Je třeba poněkud překvapivé, že zpočátku zřejmě mnozí v Izraeli očekávali, že se podaří přimět větší část palestinského obyvatelstva k odchodu za hranice a tím změnit demografický poměr na územích, která si Izraelci zamýšleli ponechat, zvláště ve východním Jeruzalémě a v „Judsku a Samaří“ (tedy na Západním břehu), ale i v Gaze.

Namísto neviditelné, nedráždící a diskrétně fungující okupace se postupně ustavil okupační režim velmi brutální, využívající metod jako je mučení nebo nasazování velkého množství kolaborantů. Stavěl také na principech odvety na civilním obyvatelstvu prováděné v kolektivním měřítku, kdy například izraelská operace Obranný štít v době druhé intifády v roce 2001 způsobila téměř kompletní zničení palestinského systému škol.

Izrael si podle Ahrona Bregmana dlouhodobě cíleně pěstoval (a dále pěstuje) nenávist proti sobě. Byl to ostatně opět Moše Dajan, kdo již v roce 1967 poznamenal, že kdyby si musel vybrat, kterou ze zemí světa by chtěl být okupován, Izrael by si určitě nezvolil.
Posledním typem okupace je stav v Gaze po jednostranném izraelském stažení za Ariela Šarona v roce 2005. Navzdory rozšířenému mínění, že tento krok znamenal ukončení okupace Gazy, argumentuje Bregman v tom smyslu, že stav okupace trvá i nadále, protože si Izrael udržuje kompletní kontrolu nad prostorem Gazy ze vzduchu, z moře i ze země, a formou blokády neponechává území skutečnou samostatnost. Je to jakási „okupace na dálkové ovládání“.

Jednostranné stažení z Gazy navíc, jak uvádí Bregman, bylo Šaronovou vládou se skutečnosti plánováno jako pokus efektivně ukončit mírový proces, konkrétně jeho poslední fázi v podobě takzvané „cestovní mapy“. Podle Šaronova poradce Dova Weisglasse, kterého Bregman cituje, mělo stažení z Gazy způsobit zmrazení mírového procesu a tím zabránit vzniku palestinského státu.

Promeškané příležitosti
Opakujícím se motivem knihy jsou promeškané příležitosti. Dějiny blízkovýchodního mírového procesu jsou jich plné, z jistého úhlu pohledu se dá říci, že sám mírový proces je pouhým sledem promeškaných příležitostí.

Ahron Bregman si dá velice záležet na tom, aby vždy zdůraznil základní disproporci mezi oběma stranami konfliktu. Izrael je jednoznačně silnější, dokonce nesouměřitelně silnější z obou stran, a jeho vina za dosavadní selhání jednání s Palestinci je úměrně tomu větší. Přesto nastal v průběhu mírových jednání jeden okamžik, kdy se zdálo, že Palestinci přeci jen mohou získat v podstatě vše, co požadují.

V prosinci 2000 mohla palestinská strana v čele s Jásirem Arafatem dosáhnout vzniku nezávislého palestinského státu s východním Jeruzalémem jako hlavním městem, a dokonce i uspět ve velmi citlivé otázce svrchovanosti nad posvátným okrskem Chrámové hory (Harám aš-Šaríf) v Jeruzalémě. Jediné, čeho by tehdy Palestinci nedosáhli, by bylo právo na návrat palestinských uprchlíků.

Právě to bylo možná natolik klíčovou součástí palestinské identity, že to vysvětluje tehdejší odmítnutí. To, že palestinská strana Clintonovy návrhy odmítla, bylo ale i podle některých palestinských aktérů strategickou chybou. Krvavé události, které krátce nato vypukly po provokativní procházce vůdce izraelské opozice Ariela Šarona po Chrámové hoře v Jeruzalémě, ostatně reálnost toho, o čem se v Camp Davidu za Clintonovy režie jednalo, ukazují v málo nadějném světle.

Je pravděpodobné, že další dějiny okupace palestinských území přinesou další promarněné příležitosti, stejně jako další utrpení na obou stranách. Kniha Ahrona Bregmana přesto končí poměrně nadějně. Dá se očekávat, že tak jako jiné okupace v dějinách, i izraelská okupace jednou skončí a vznikne skutečný palestinský stát na Západním břehu a v Gaze.

Státy ale národy nedostávají na stříbrném podnose. Palestinci budou muset o svůj stát vytrvale nenásilnými prostředky bojovat. A konečně mezinárodní společenství nesmí izraelské okupaci – jedné z nejkrutějších v moderních dějinách – nečinně přihlížet, a svým dílem (například bojkotem zboží z okupovaného území) musí přispět k nenásilnému boji za svobodný palestinský stát.


Ahron Bregman, Cursed Victory. A History of Israel and the Occupied Territories. London, Penguin Books 2015 (první vydání 2014).