Debata o uprchlících si žádá hodnotové pozice

Tomáš Jungwirth polemizuje s bezpečnostním analytikem Janem Kužvartem. Iniciativa Česko vítá uprchlíky je ve srovnání s některými německými iniciativami umírněnou až nenápadnou.

V souladu s aktuálním trendem se bezpečnostní expert Jan Kužvart ve svém čerstvém komentáři staví do pozice nezúčastněného pozorovatele české uprchlické debaty a z tohoto piedestalu kritizuje hodnotové pozice zastávané mimo jiné iniciativou Česko vítá uprchlíky. Mám za to, že jakkoliv je snad vedený dobrými úmysly, jde o postoj pokrytecký, který tiše – a v závěru článku čím dál hlasitěji – přitakává těm, kteří volají po opevňování českých a evropských hranic.

Skutečností zůstává, že Islám v ČR nechceme nebo Řád strážců koruny a meče jsou hnutími ve své podstatě nenávistnými a šířícími xenofobní tendence. Pakliže toto hodnocení jejich činnosti vnímá Kužvart jako neodůvodněné „nálepkování a vzájemné obviňování“, volí cestu dobrovolné slepoty. Ve chvíli, kdy pak užívání uvedených pojmů staví na roveň veřejného vytahování šibenic a volání po omezování občanských práv ze strany zmíněných hnutí, dostává se již za hranu přípustné relativizace.

Ke klíčovým společenským debatám, jako je ta současná, nutně patří zvýšená míra názorové konfrontace. Iniciativa Česko vítá uprchlíky vznikla v době, kdy v celém tematickém diskursu významně převažovaly názory směrem k uprchlíkům odmítavé, až nenávistné (to ostatně připustil i sám Jan Kužvart, když v prosinci loňského roku publikoval tento příspěvek). Vytvoření platformy, která by naopak aktivně volala po pochopení, otevřenosti a toleranci k příchozím, bylo jen otázkou času. A pokud bychom to neučinili my, jistě by s ní přišel někdo jiný.

Ke klíčovým společenským debatám, jako je ta současná, nutně patří zvýšená míra názorové konfrontace. Iniciativa Česko vítá uprchlíky vznikla v době, kdy v české debatě převažovala nenávist k uprchlíkům. Foto konsorcium-nno.cz

Neděláme si iluze, že by snad Česko vítá uprchlíky jednou provždy zbavilo statisíce lidí jejich strachu z neznámého („xenofobie“). Podobně si ani naivně nemyslíme, že téma začíná a končí okamžikem, kdy uprchlíci a uprchlice získají v azylovém řízení příslušný status. Jsme nicméně přesvědčeni, že naše hodnotově založená platforma má v českém diskusi své místo. To místo nemohou jednou provždy zastoupit pragmatičtí „policy-makeři“, kteří vnímají migraci jako apriorní problém, kteří nesou své poselství o tom, že celá věc má mnoho pro a proti, a kteří zoufale volají po věcné debatě, v níž by nejradši stavěli na větším než malém množství předpodělanosti.

Výmluvné příklady můžeme hledat v sousedním Německu, jehož společnost jako celek je k přijímání uprchlíků významně více nakloněna než ta česká. Tamní diskurs je přitom – kromě notoricky známé Pegidy či AfD – významně usměrňován nevládní organizací Pro Asyl a iniciativami jako jsou Zentrum für Politische Schönheit či Flüchtlinge Willkommen, vedle jejichž vyjádření i aktivit (například pohřbívání utonulých uprchlíků před Bundestagem), působí Česko vítá uprchlíky jako zcela umírněná záležitost.

Není naším cílem „přilévat oheň do ohně“ současné debaty. Pakliže za toto přilévání oleje označuje Kužvart skutečnost, že odmítáme diskriminaci na základě náboženského vyznání, že představujeme alternativy k oficiální vládní politice nebo, že si dovolujeme poukázat na nekonzistenci tleskání činům Nicholase Wintona a zároveň kategorického odmítání přijímání dnešních uprchlíků, měl by začít hledat kořeny neodůvodněného nálepkování sám u sebe.