Radikalismus demaskován

Dva projevy, dva řečníci. Jeden před pár dny pronesený v Bolívii, druhý před pár desetiletími sepsaný v Evropě. Co požadují, v čem jsou oba radikální a komu patří?

V Latinské Americe, konkrétně v Bolívii, pod patronací tamního prezidenta Evo Moralese zaznělo několik víceméně praktických postřehů a výzev. Řečník popsal dramatickou situaci, jíž mimo jiné charakterizují rolníci bez půdy a pracující bez práv. Poukazuje na nespravedlivost a sociální vyloučení. Odvažuje se tvrdit, že tyto ničivé skutečnosti nejsou izolovanými problémy. Odpovídají určitému systému, který nabyl globálního rozsahu. Říká to v souvislosti s nutností změny.

Mluvčí trval na tom, že máme beze strachu říct, že chceme změnu a to změnu struktur. Ta je skutečnou změnou. Mnozí, jak míní, očekávají změnu, která je osvobodí z tohoto individualistického smutku, který z nich dělá otroky. Věnujme pozornost tomu, že autor zde (a vícekrát při jiných příležitostech) přirovnává pozici dnešních neprivilegovaných vrstev k otroctví.

V další části revolučně znějícího proslovu připomíná starověkého autora, který v souvislosti s bezuzdnou žádostivostí peněz mluvil o ďáblových výkalech. Tehdejší autor výroku i ten, kdo ho dnes připomněl, si opravdu neberou servítky. Mluví ostře a jednoznačně. Výslovně je dnes řečeno, že jakmile se kapitál stane idolem a řídí všechna rozhodnutí lidí, jakmile žádost po penězích kontroluje celý sociálně ekonomický systém, ničí společnost, zavrhuje člověka, činí z něj, jak se několikrát v proslovu opakuje, otroka.

Tato neomezená moc kapitálu se v proslovu označuje jako subtilní diktatura. Varuje se tam však před pesimismem a před mentalitou, podle které nelze dělat nic. Ptá se, co tedy lze dělat, a řečník si odpovídá, že mnoho. Dokonce se výslovně obrací na nejponíženější, vykořisťované, chudé a vyloučené a říká jim, že naděje je v jejich schopnosti se organizovat a prosazovat kreativní alternativy.

Autor mluví tradičním jazykem o bratrské lásce, ale nevidí ji v pouhé almužně, v pouhé individuální charitě. Jejím projevem je to, že se staví proti sociální nespravedlnosti. Připomíná, že pocity dojetí před mnohačetným utrpením se stávají komunitním činem.

Mluví také o lidových hnutích. Tvrdí, že je nezbytné, aby národy a jejich sociální organizace vytvářely spolu s vymáháním svých práv alternativu k vyřazující globalizaci. V proslovu se formuluje úkol postavit ekonomiku do služeb lidí, a říci „ne“ ekonomice, v níž peníze vládnou, místo aby sloužily. To je nejen žádoucí, ale i možné, není to utopie, nýbrž realistická perspektiva.

V podobné souvislosti byla diagnóza stávajícího systému a návrhy na nápravu formulovány již dříve. Liší se od nedávného praktického proslovu ke stoupencům alternativní ekonomiky tím, že je to text spíše systematický a analytický. V tomto druhém v Evropě vydaném textu můžeme vlastně vidět teoretický základ citovaných nedávných praktických hodnocení a výzev.

Uvedený spis analyzuje práci jako zdroj hodnot a jako vyjádření lidství. Kritizuje ekonomismus, který činí z práce bezejmennou sílu potřebnou k výrobě a rovněž zboží, jež pracovník prodává zaměstnavateli. Toto převrácení řádu je – bez ohledu na to, ve jménu jakého programu se děje – kapitalismus. Obsáhlá část textu se jmenuje Konflikt práce a kapitálu v přítomném úseku dějin. Autor hájí prvenství lidské práce před kapitálem, protože i ten povstal z práce.

Když se text věnuje vztahu práce a vlastnictví, zdůrazňuje, že právo na soukromé vlastnictví je podřízeno právu na společné užívání. Soukromé vlastnictví není absolutním právem. Autor jde ještě dál a výslovně uvádí: V tomto světle nabývají zvláštní výmluvnost četné návrhy, podávané odborníky … Tyto návrhy hovoří o společném vlastnictví výrobních prostředků, o účasti pracujících na správě nebo na ziscích podniků, o finanční spoluúčasti na podnikání apod.

Změna systému
Oba texty, ten před pár dny pronesený v Bolívii i ten před pár desetiletími sepsaný v Evropě by jistě každý identifikoval jako levicové. Když je však srovnáme s programy a politickou praxí české i evropské sociální demokracie, zjistíme, že jdou mnohem dál doleva.

Mluví o současném systému jako subtilní diktatuře. Nemluví o dílčích chybách, nýbrž přímo o systému, který ničí společnost, zavrhuje člověka a činí z něj otroka. Oba autoři se nespokojí s dílčí pomocí v případech nouze, ale vyžadují změny strukturální, přesněji řečeno uvádějí, že si neprivilegovaní mohou vymoct svá práva a vytvořit alternativu.

Tohle už není mírný pokrok v mezích zákona, jímž se liší čeští a evropští sociální demokraté a socialisté od pravice. Má jít o změny systémové a jde tedy o protisystémovou opozici. Promlouvá napřed teoretik a pak praktik radikální změny.

Život přináší situace, které vyvolávají vlny radikalismu. Jenže politici parazitující na levicové tradici se nepřipojí, nejdou ke kořenům (kořen latinsky radix, odtud slovo „radikální“), poslušně skloní šíji a nechají se pravicí vést na (zatím jen ideovou) popravu.

Ani jeden z textů nemluví o dílčích chybách, nýbrž přímo o systému, který zavrhuje člověka a činí z něj otroka. Ani jeden z autorů se nespokojí s dílčí pomocí v případech nouze, oba vyžadují změny strukturální. Foto metacentricities.com

Příklady těchto dnů: přistěhovalecká vlna a ostrý odpor velké části veřejnosti proti poskytování pomoci, pokus srazit na kolena Řecko vzhledem k jeho skutečně sociální politice, kterou svorně nenávidí liberální i konzervativní pravičáci se stranami předstírajícími sociální program.

Tak jako státy začínají budovat nové železné opony a alarmovat policii a další mocenské páky, tak jako vedou ekonomickou válku proti občanům Řecka, tak se také pokoušejí ve vnitřní politice důsledné kritiky systému skandalizovat. Pokoušejí se je vykreslit jako extremisty, a zdá se, že se nezastavili ani před policejní provokací.

Připustili při nedávných demonstracích v Praze policejní represálie proti odpovědným občanům a policejní ochranu rasistů a xenofobů. Sociálně demokratický ministr vnitra sice vyslovil pochybnosti o činnosti policie v této kauze, ale jeho slova vyšuměla, a nic se neděje. Mohli by tedy zkusit nějak zakročit i vůči radikální kritice systému představené parafrázemi dvou textů.

Potíž je ovšem v tom, že šlo o promluvu papeže Františka v Bolívii při návštěvě tří zemí Latinské Ameriky a o encykliku Laborem exercens papeže Jana Pavla II. z roku 1981. Budou nasazeny mocenské páky systému proti papežské nauce? Proti křesťanské sociální etice, jíž reprezentují jeden systematicky a druhý v podobě naléhavých konkrétních výzev?

Systému, v němž je našim smutným údělem žít, se přihodilo, že se radikální reformy, které by, stručně řečeno, oligarchii změnily v demokracii, dnes nezastávají zdaleka jen mladí nezkušení a nediplomatičtí nadšenci, kterým se snadno přiřkne označení „extremista“, ale též morální autority, jako jsou papežové nebo (v případě Řecka) významní univerzitní ekonomové, včetně nositelů Nobelových cen za tento obor. Nechá i toto levici v klidu?