Ludvík Vaculík: veliký život

Co všechno Ludvík Vaculík vykonal, zhodnotíme časem, ale mimo jiné by bez něj nebylo Deníku Referendum.

V posledních letech jsem několikrát myslel na to, že budu muset napsat tento text. Zaháněl jsem protivnou myšlenku jako cosi nepatřičného, ale stejně se neodbytně vracela. Snad proto, když smutná chvíle přišla, zastihla mne jako by zbaveného sil, neschopného slova. Pomohlo mi si přečíst, co napsal Ludvík na rozloučenou sám, a co k tomu doplnil jeho syn Ondřej.

Co všechno Ludvík Vaculík vykonal, zhodnotíme časem, nemá smysl u toho ulpívat teď, podrobnosti píšu a mažu už dva dny. Nemělo by nás mást, že v posledních letech už jeho texty nebyly ohniskem veřejného dění. Byly jím čtyři desetiletí předtím, zhruba od poloviny let šedesátých do poloviny let nultých.

Je jasné, že se o něm vždy bude mluvit jako o jednom z největších českých spisovatelů. To samo o sobě by stačilo, byl ale víc než to. Ve své mimořádně silné generaci se stal nejschopnějším novinářem, osobností stojící v řadě s Havlíčkem a Peroutkou. Nově definoval žánr fejetonu a psal skvostné reportáže. Co psal, lidé hltali.

Byl také vzácně schopným organizátorem, aktivistou. Ač byl především literátem, je možná škoda, že jeho politický talent vinou poměrů nemohl rozkvést víc. Měl zvláštní charisma, jež nepramenilo pouze z jeho psaní. Jeho jméno vždy všude otevíralo dveře.

Dva tisíce slov jsou spolu s Peroutkovým Demokratickým manifestem a Havlovou Mocí bezmocných nejdůležitějšími českými politickými spisy napsanými po válce. Jeho Sekyra je fenomenální kniha, zřejmě nejsilnější česky napsaný obraz tradičního života v souladu s přírodou a snahy smířit jej s moderním světem.

Po celou normalizaci měsíc co měsíc skýtal svými fejetony spoluobčanům příklad, že jí navzdory lze zůstat normální. Soubory jeho fejetonů z té doby jsou také čítankou Občanské nauky a myslím, že je s takovým úmyslem i psal.

Do nových poměrů po roce 1989 nevplul úplně hladce. I on pocítil všudypřítomné nepřátelství vůči lidem spjatým s rokem 1968 a vůči bývalým komunistům. Dle své nátury se nikam necpal a když se věci nevyvinuly tak, aby mohl za veřejné dění převzít větší díl odpovědnosti, dělal zkrátka to, co uměl znamenitě a nač se mohl vždycky spolehnout: psal.

Nikdy si nestěžoval. Staral se o Literární noviny, které mu byly platformou v 60. letech a které se po roce 89 obnovily. Díky nim jsme se seznámili a stali se spolupracovníky.

Ač nepatřil k autorům Deníku Referendum, bez něj by nevznikl. Je to tím, že Ludvík Vaculík v jistý čas změnil můj osud: v mých šestadvaceti letech mi nabídl, zda bych se nechtěl stát šéfredaktorem Literárních novin, jež tehdy procházely kritickým obdobím. Toho nebýt, můj život by se jistě ubíral jinými cestami.

Deset let jsme se společně pokoušeli najít způsob jak Literárky udržet. Bylo to těžké a nakonec se to v podobě, kterou bychom si představovali, nepodařilo. Mohl bych dlouze vyprávět o svých nedostatcích a omylech či o Ludvíkových iluzích, ale stejně si myslím, že by náš stát na tom byl lépe, kdyby Vaculíkovy Literárky přiměřeně štědře dotoval: byla to přece živá kulturní památka.

Buď jak buď: díky energii, jež se v naší spolupráci nashromáždila, dnes vychází Deník Referendum. Jsou to i jeho noviny.

Deset let jsme se společně pokoušeli najít způsob jak Literárky udržet. Foto Oldřich Škácha

Nikdo v životě mi nedělal tak dlouho šéfa jako Ludvík Vaculík. Každému bych to přál. Samozřejmě vždy řekl, co si myslel, ale nic nepřikazoval. Věděl dobře, koho přivábil: mladého, svéhlavého ekologického aktivistu. A podle toho se mnou zacházel: byl neuvěřitelně velkorysý.

Nabídku ujmout se Literárek mi zdůvodnil tím, že si přeje, aby se jejich osou znovu stalo politické psaní. Řekl mi: „Naše generace měla své protivníky, vy si musíte najít své vlastní.“ Odpověděl jsem hned, že to je Klaus a vše, co je s ním politicky spojené, ač jsem věděl, že Vaculík sám ho po jistý čas podporoval.

Politický profil novin mu tedy v lecčems nemohl být úplně blízký, ale Ludvík byl vždy laskavý, trpělivý, moudrý. Schůze výboru končil vyprávěním anekdoty, anebo zpěvem. Kdyby se tak choval každý šéf, oč krásnější by svět byl místo!

Vděčím mu za mnoho. Stál při mě i tehdy, dopouštěl-li jsem se chyb a ocital-li jsem se v menšině takřka beznadějné. Ludvík Vaculík byl neobyčejně věrný člověk. Rozhodoval se uvážlivě a ve svém rozhodnutí pak vytrval. I pro něj byly Literárky trápení: nejtíživější období našeho snažení zachránit je tvoří podstatný motiv jedné z jeho knih.

Vaculík miloval přírodu a rozuměl jí. Ve svém patrně posledním velkém politickém textu navrhl, abychom jí přiznali v ústavě práva. Předplácel si a četl Sedmou generaci. Ctil moudrost jiných kultur, Indiánů i Indů: proto si navrhl epitaf „Byl jsem tu a možná zas přijdu“; ne z domýšlivosti! A myslím, že naše světonázorová shoda v tomto ohledu byla stěžejním důvodem, proč mě do Literárek pozval.

Tak jako každý, kdo byl a je fenoménem Vaculík fascinován, musel jsem samozřejmě tu a tam přemýšlet o jeho spletitých osobních vztazích a jak o nich píše. Díky tomu, že mě osud obdařil příležitostí sblížit se s ním, mohu o tom uvažovat ještě i jinak než jako čtenář jeho knih. Není to přece výhradně literární téma.

Ludvíkovo psaní mohlo působit někdy naježené, přísně, nepoddajně. Jeho osobnost měla jistě i takovou stránku. Ale snad každý, komu se poštěstilo strávit s ním přátelský čas, mohl si povšimnout, jak milý, hravý a vtipný je to společník.

Někdy koncem roku 1999 jsme spolu byli několik dní v Polsku. Fotil jsem ještě na kinofilm. Když ho ve vlaku přemohla dřímota, samozřejmě jsem neodolal a bezbrannou oběť jsem si pěkně zvěčnil. Chvíli na to jsem usnul sám. Aparát ležel u mě na stolku. Na filmu jsem pak hned vedle políčka spícího Vaculíka našel obrázek svého klimbání.

Někdy koncem roku 1999 jsme spolu byli několik dní v Polsku. Foto Jakub Patočka

Ve Varšavě jsme vyrazili na večeři, ale nic kloudného jsme nemohli najít. Byla to pustá čtvrť, v níž se znenadání zjevil podnik jménem, tuším, Elektrický rejnok. Rozlehlý nehostinný interiér působil jako kříženec technoklubu a orbitální stanice z 22. století. Blikaly tam křiklavé neóny.

Hrála dusavá hudba. Večeřeli jsme a povídali jsme si. Prapodivný dojem podtrhovalo, že v podniku nikdo nebyl. Číšník si nás prohlížel zkoumavým pohledem. A do toho Ludvík pravil: „Jakube, myslím, že záhadu našeho pobytu zde bychom pro toho muže definitivně rozřešili, kdybychom spolu začali tančit.“

Pak se konala nějaká beseda, v jejímž úvodu středoevropští studenti zesměšňovali minulé režimy zpěvem Písně práce a banální antikomunistickou agitkou. Ludvík viděl, jak se vrtím.

Byl hlavním řečníkem a když dostal slovo, pronesl: „Zde se zesměšňovala píseň, kterou jsem po většinu svého života byl zvyklý poslouchat v pozoru. A dodnes si ji někdy zpívám, když doma myju nádobí. Na práci není nic, čemu bychom se měli posmívat.“

Tehdy jsem ho také slyšel poprvé pronést geniální věty, po té opakované mnohokrát, o tom, že komunismus zanikl a místo něj máme příčiny, z nichž vznikl. Měl dar brilantní zkratkou vystihnout podstatu.

Kdybych byl žena, myslím, že bych se byl tenkrát v Polsku beznadějně zamiloval. Když se poštěstilo, být s ním bylo jako trávit čas v pěkném filmu či v knížce: co psal, to žil, co žil, to psal. Okouzloval a nechával se okouzlit, měl klukovskou duši a smysl pro dobrodružství. Mohu-li ale usuzovat, byl, snažil se být, ke všem úplně poctivý.

Jednou mi řekl: „Co je pro jiného událostí, stává se pro mě závazkem.“ Byl to vzácně pozorný muž, vždycky se živě zajímal, jak se komu vede, zda mu něco nechybí a co by pro něj mohl udělat. Byl opravdu velice hodný.

Snad i proto, aby všechny své blízké chránil, do politického života se nijak nehrnul: je přece možné, že je zkrátka nechtěl vystavit tomu, aby se hrubýma rukama propíraly podrobnosti jeho osobního života. Nad jeho posledním Posledním slovem Až umřu by snad i kámen musel uznat, že kromě jiných velkých věcí vydal jeho životní příběh také svědectví o mnohotvárnosti lásky a její nepřemožitelné síle.

Prožil veliký život. Utichl v něm zřejmě nejzvučnější hlas mimořádně silné generace, která svůj politický vrchol prožila v roce 1968 a která dokázala věci, jimž jsme se pak už nikdy nedokázali přiblížit. Padá na mě maličko tíseň, jak sami tu bez nich budeme.