Po roce na Krymu

Právě z rusko-ukrajinského poloostrova psal Vojtěch Boháč loni na jaře své první deníkově-reportážní postřehy pro DR. Letos v květnu navštívil Krym opět, aby zachytil, co se za uplynulou dobu očitě změnilo.

Z rádia hrají písničky o Krymu, v Moskvě se řeční o tom, že Krym je důležitý, a v Krasnodarském kraji se divoce staví – kopou se základy pro sloupy vysokého napětí, které by mělo vést proud ze Svistuchinské hydroelektrárny na Krym, kopou se základy pro most, který má spojit Krym s Ruskem, otevírají se nové pískovny, odkud se nové stavby mají zásobovat.

Jestli mi loni na jaře hodně lidí na Krymu říkalo, že se necítí být ani s Ruskem, ani s Ukrajinou, protože na ně všichni kašlou, tak se zdá, že se Rusko snaží přinejmenším ukázat, že mu o Krym jde. Lidi se pak už neptají, jestli je to kvůli tomu, že je třeba dobře zásobit nové vojenské základny nebo z jiných důvodů.

Republika Krym vítá návštěvníky. Foto Vojtěch Boháč

Zdá se, že reálně se toho zatím na Krymu moc nezlepšilo – i když se zvedly platy státním zaměstnancům a důchody důchodcům, tak ceny stouply oproti Ukrajině několikanásobně. Salát mě stojí 180 rublů (90 korun), což je na Ukrajině nemyslitelné. Na trajektu mi spolucestující říkal, že dojíždí za prací do Krasnodarského kraje, kde si vydělá zhruba dva až třikrát více než na Krymu.

Přežít tu ze zdejších platů v soukromé sféře se zdá nereálné. Nicméně mám zatím trochu pocit, že to lidé jsou více ochotní snášet, protože jim Rusko dává pocit důležitosti, který jim dříve chyběl. Jsem zvědavý, jak se mi na tohle změní názor během té doby, co tu letos pobudu.

Tataři a stužka na přirození
„Medžlis (krymskotatarská reprezentace) už prakticky neexistuje. Několik z jeho členů se nemůže vrátit zpět na Krym, někteří sedí ve vězení, jiné si pořád předvolávají k výslechům,“ vypráví mi ve tři v noci nad čajem kamarád, simferopolský krymský Tatar, u kterého jsem přespával.

„Vznikly dokonce dvě náhradní struktury, které mají Medžlis nahradit. Ty ale nemají mezi Tatary absolutně žádnou reputaci, je to čistě kosmetická záležitost. Fond, který financoval fungování Medžlisu, zabavila vláda a dala jej Muftiátu – náboženskému centru. Moskva se snaží mezi Tatary vyvolat nedůvěru a konflikty, ale zatím se to moc nedaří. Poté, co nám loni zakázali smuteční setkání k výročí deportace, se skoro všichni Tataři sjednotili proti Moskvě. Většina mlčí a vyčkává, co bude dál. Podle mě by se ale našlo tak pět procent Tatarů ochotných vzít zbraně a jít bojovat,“ říká a usrkává čaje.

„Všichni tu teď cítí, že kdyby byl potřeba vnitřní nepřítel, jsme první, po kom se sáhne. Atmosféra je hodně napjatá. Dokonce nám už zakázali i jedinou krymskotatarskou televizi. Podle zákona se musela do prvního května registrovat u RosKomNadzoru, ale několik měsíců nám žádosti o registraci vraceli s tím, že jsou tam nějaké formální chyby. Nakonec jsme těsně před vypršením termínu sami požádali o stažení z vysílání, protože jinak bychom porušili zákon a RosKomNadzor by nám mohl zabavit majetek,“ vysvětluje dále.

Smuteční den Tatarů je 18. května, letos to bude 71. výročí od jejich deportace do Střední Asie. Shromáždění bylo stejně jako loni zakázáno z Moskvy.

Když jsem od kamaráda odcházel, dal mi s úsměvem světle modré tričko s malým zlatým písmenem T na prsou a velkým na zádech – ve stylu krymskotatarské vlajky.

„Když budu mít v batohu tohle, vyjde to nastejno, jako kdybych tam měl výbušninu s nálepkou Pravý sektor?“ ptám se.

Odpovídá, že snad ne, ale není si jistý. Tričko se mi líbí, ale stejně přemýšlím, jestli si jej obléct, nebo ne. Přeci jen tu nějaké napětí ve vzduchu pořád cítím.

Vlajka se smyboly krymských Tatarů. Foto Vojtěch Boháč

Dnes ke Dni vítězství – úryvek ze včerejší noční debaty v kuchyni na okraji Simferopolu:

„Denis chtěl sehnat v Kyjevě svatojiřskou stužku (černo-oranžový symbol ruské vojenské cti, zvlášť kolem 9. máje je v Rusku úplně všude), že si ji přiváže na přirození, vyfotí se a dá to na internet ke Dni vítězství,“ říká Saša, která po loňské anexi utekla s dalšími kamarády z Krymu.

„Hledali jsme všude, kde to šlo, ale nic jsme nenašli. V Kyjevě už tahle symbolika není moc populární. Dokonce když teď schválili zákony o zákazu používání komunistické symboliky, přišel ke mně majitel bytu, kde žiju, podíval se na velký obraz Lenina nad mojí postelí a řekl, že mi raději koupí závěsy,“ směje se Saša.

„A vy už vůči těm symbolům necítíte žádnou úctu? Pro mě znamenají hodně,“ reaguje Nika, její bývalá spolužačka, která v Krymu zůstala. „Nechtěla bych se dívat, jak se někdo fotí se svatojiřskou stužkou tam dole.“

„Dřív jsme cítili, ale rychle to mizí. Teď všechny ty symboly Rudé armády a sovětské statečnosti používá Rusko ve válce proti Ukrajině. To je pak těžké je brát vážně. Z Ruska zní, že jsme fašisti a důkazem je, že si nevážíme symbolů boje proti fašismu. Ale první, kdo ty symboly zničil imperialistickou válkou, bylo Rusko, ne my,“ říká Saša.

Stalin, mladí, Číňani
Nachozeno asi deset kilometrů po Simferopolu, abych zjistil, že na celém Krymu vážně nefunguje ani jeden bankomat či terminál, který by přijímal VISA karty. Zato je tu tolik ruských bank, o kterých nikdy nikdo neslyšel, že by se na ně mohly vozit exkurze.

V kapse mi zbylo 120 rublů, se kterými bych tu měl přežít dalších pět dní. Naštěstí jsem se zítra nechal pozvat na konferenci Integrace krymské občanské společnosti do ruské občanské společnosti, kterou pořádá horní komora parlamentu Ruské federace v hotelu Moskva, kde prý bude obrovský raut.

A zatímco KPRF slavnostně odhalila pamětní desku Stalinovi v centru Simferopolu a v Jaltě se objevila nová socha velké trojky – Stalina, Churchilla a Roosevelta –, Kyjev jde opačným směrem. Kvůli zákonu o zákazu komunistické symboliky se začalo řešit ničení mozaik a jiné výzdoby z dob SSSR v kyjevském metru.

Pamětní desky Stalinovi jsou hodně mimo hranice soudné mysli, nicméně odpověď Kyjeva napovídá, že ukrajinská vláda není o moc dál. Asi závidí Islámskému státu Turnerovu cenu, kterou získal za počin pro moderní umění zničení muzea v Mosulu.

Jeden z čertvě renovovaných kostelů. Podle cedule pod přímým dohledem V. V. Putina. Foto Vojtěch Boháč

„Vás si pamatuju! Vy jste sem chodili ještě s tím Američanem, Němkou a Japonkou,“ říká paní vrchní v restauraci Nostalgie, kam jsme před anexí často chodívali s pár lidmi ze simferopolského Language Exchange Clubu. Včera večer jsme přišli už jenom se Sašou. Ze zhruba šedesáti lidí, kteří na klub dřív chodívali, jsem tam krom Saši nepotkal žádnou známou tvář. Občas prý přichází ještě Ir Patrik, který nikdy mluví o ničem jiném, než o velikém státníkovi Putinovi a zvrácené západní společnosti. Všichni ostatní cizinci zmizeli. Odjela i velká část místních.

Objevili se jen jeden nový Argentinec, který si vzal Rusku z Krymu, a tak tu teď nějakou dobu žije. Když se teď objevíte jako cizinec na Language Exchange, chytne se na vás hned pár lidí, kteří vás nepustí, dokud vám nepřednesou svou hodinovou obhajobu Putina. Dřív to bylo skvělé místo pro libovolného nově příchozího do Simferopolu. Neřešila se politika, lidé se bavili, měli nejrůznější názory, nápady a dobré příběhy. Je to pryč.

„Snad se všichni postupně vrátí, bylo tu s váma veselo. Teď přijíždí hodně Rusů a Číňanů – přijíždějí se podívat, do čeho se tu dá investovat,“ pokračuje paní vrchní s utěrkou v ruce. „Evropa se zatím bojí investovat, Číňanům je to úplně jedno, je příležitost, tak ji berou.“

Sám jsem tu žádné Číňany zatím neviděl. Znovu se ale rozjelo plánování velkého přístavu, který chce Čína postavit na jižním pobřeží mezi Sevastopolem a Jevpatorií. Prý je to místo s nejčistší vodou a nejkrásnějšími plážemi. Pravda, mě se víc líbí pláže na východní části jižního pobřeží. Hodně lidí je proti téhle stavbě, očekával bych velké protesty – ekologické hnutí v Krymu je stále docela silné.

Krom Rusů jsem tu celkově zatím neviděl moc turistů, ale možná jsem se jen špatně díval. Zatím na mě Krym působí hodně homogenně. Pravda, lidí nosících maskáče se objevilo docela dost.

„Tenhle rok byl těžký – všechno to papírování, nová registrace, nové pasy a tak dál. Ale už to končí a myslím, že nám bude líp. Posledních pár let za Ukrajiny to tu stagnovalo, nic nového nevznikalo, nikdo se o Krym nezajímal. Ukrajina je se silami na konci, ta země nemá budoucnost. S Ruskem nám bude určitě líp,“ končí paní vrchní a jde pro pivo. To chutná stejně jako před rokem.

Většina pro Rusko, ale...
Sedím na trajektu přes Kerčský průliv a po dvanácti dnech zase pomalu opouštím Krym. Hesla jako „Děkuji dědovi za vítězství (ve 2. světové válce) a Putinovi za Krym!“ jsou tu pro tyto dny typické – na tričkách, hrníčcích, všemožných suvenýrech, z úst dětí. Lidé jsou ve velké většině pro Rusko, o tom není debat.

Co mě ale překvapilo je to, že když jsem se potkával se společensky aktivnějšími lidmi, moc nadšení z Ruska většinou nebyli. Až jsem si začal říkat, že někde dělám chybu a vybírám si kontakty nevědomky tak, aby souzněli se západním výkladem toho, co se tu loni na jaře stalo.

Nejlepších argumentů ve prospěch Ruska se mi nakonec dostalo od sevastopolského anarchisty Alexeje, který je nicméně za nezávislost Krymu, ne za jeho připojení k Rusku. Říkal, že kdyby se referendum udělalo pomaleji a o něco poctivěji, tak by to sice bylo skvělé, nicméně by podle něj s velkou pravděpodobností mezi tím začala na Krymu občanská válka.

Měl jsem za to, že Krym je natolik pasivní část světa, že by se jen stěží začal za něco sám bít, ale Alexej o tom povídal docela přesvědčivě. Celý rozhovor s ním se pokusím brzy zpracovat a někde jej vyvěsit, ať můžete posoudit sami.

Se sevastopolskými anarchisty se váže to, co mě potěšilo asi nejvíc – otevřeli totiž SKC – Sociálně-kulturní centrum, skvělé místo zasvěcené kultuře a komunitnímu životu, které snad předčí i simferopolský Karman, který byl zavřen proto, že všichni jeho provozovatelé loni na jaře opustili Krym – někteří nuceně, jiní dobrovolně.

Zatím v SKC vybrali peníze jen na tři měsíce nájmu, ale rozjelo se jim to tak, že by neměl být problém vybrat na další fungování. Návštěvu rozhodně doporučuji.

Naopak asi nejhorší novinkou je vcelku hustá atmosféra nedůvěry a strachu, která na Krymu dříve nebyla. Před pár dny jsme šli se známou a jejími kolegy po ulici a bavili se o Ruské pravoslavné církvi. Po chvíli kritizování se na ni kolega obrátil a zeptal se, jestli se nebojí takhle mluvit na veřejnosti, že by z kritiky moskevského patriarchátu mohla mít problémy.

Když jsme se o víkendu bavili s kamarádem pracujícím ve státní správě o změnách za poslední rok, tak si mě po velice opatrné debatě vzal do vedlejšího pokoje, kde nikdo nebyl a pošeptal mi, že by byl stejně raději, kdyby Krym zůstal Ukrajině. Prý se o tom ale teď moc nemůže mluvit, zvlášť na jeho pozici. Všichni, kterých jsem se ptal, se shodli, že když by někdo křičel: „Krym je Ukrajina!“ na veřejném místě, byl by s největší pravděpodobností nejdříve zmlácen veřejností a následně zadržen za nabádání k separatismu. Nevím, nakolik je to vážně tak zlé, nicméně na atmosféře ve společnosti se tyto názory podepisují.

Trička se nápisy „Děkuji za vítězství“ a „Děkuji za Krym!“ jsou k mání na každém kroku. Foto Vojtěch Boháč

Když jsme jeden večer tancovali v SKC, přišli za námi (pravda, docela opilí) dělníci z nedaleké stavby a začali nám říkat, že jsme separatisti a agenti USA, ať táhneme, odkud jsme přišli. Lidé chtějí být v Rusku, mají rádi Putina a za všechny problémy, které tu jsou, můžeme my.

Přitom jsem tam byl jediný cizinec a o politice se do jejich příchodu nikdo nebavil. Nakonec se ukázalo, že prostě vypadáme divně a spor se urovnal společným pivem.

Pravda je také to, že krymští Tataři opravdu mizí a některé z nich nachází mrtvé, některé vůbec. Zatím jich zmizelo patnáct, mrtvých našli pět.

Co se týče zásob, tak je teď všeho dost, lidé se bojí jen nedostatku vody v létě. Rýže na východě poloostrova se prý už pěstovat nebude. V obchodech už je především ruské zboží, k dostání je myslím úplně všechno, jen ceny vyskočili třikrát i víckrát. Objevilo se taky docela dost nových obchodů s vojenským oblečením a vybavením, ty nejvtipnější se jmenují Oblečení pro zdvořilé lidi. Tak se říkalo neoznačeným vojákům, kteří loni na jaře obsadili Krym.

Dříve populární restaurace jsou nicméně většinou úplně prázdné, a to i v době víkendového oběda. Nefunguje zatím Visa ani Mastercard, ještě víc mě zarazilo, že mi nefungovali ani čeští mobilní operátoři. Turisté jsou tu výhradně z Ruska, dostat se na Krym z Ukrajiny může být problematické, ale jde to.

Pobavilo mě, že vedle geografického označení Gayropa obohatilo nově ruštinu ještě slovo tolerast – stvoření svou tolerantností k nejrůznějším sexuálním úchylkám (jako je například homosexualita), podobně nechutné jako pederast.

Pěkné ale je, že na centrálních ulicích Simferopolu, Sevastopolu i Kerče začaly zase znít kytary hrající ruský rock 90. let, stopaři z většiny bývalého SSSR přijeli jako každý rok za sluncem a díky za ně, bez nich by to bylo podstatně smutnější jaro.

Trajekt přijíždí do přístavu Kavkaz v Krasnodarském kraji, vyrážím na stop do Rostova na Donu. Prý tam na nádraží spí plno uprchlíků z Donbasu, tak se asi dneska přidám.