Kam kráčíš, arabistiko?

Obor arabistiky se potýká se stejnými problémy identity, jako ostatní „nepraktické obory“. Ivana Recmanová komentuje názory Jana Kužvarta.

Není to tak dávno, co Jan Kužvart napsal pro České souvislosti článek Proč nejsou vidět naši arabisté?, který tak trochu navazuje na jeho příspěvek Plácejme se méně po ramenou! na stránkách České televize. Protože předmětem mého studia na vysoké škole byla arabská studia a zároveň jsem byla podmínečně přijata ke studiu arabštiny a lingvistiky na Vysoké škole orientálních a afrických studií (zkráceně SOAS) v Londýně, ráda bych reagovala na některé myšlenky zveřejněné v těchto článcích.

Hned na úvod musím poznamenat, že jsem arabistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy na rozdíl od Jana Kužvarta nestudovala, pouze znám několik studentů a absolventů tohoto oboru (a to i ze Západočeské univerzity, kde se vyučují arabská studia v rámci Blízkovýchodních studií). Mám-li však věřit zdrojům, které mám k dispozici, chápu Kužvartovo rozhořčení.

Neshledávám praktičnost v učení se textů nazpaměť a stejně tak si myslím, že arabisté by měli být aktivní na poli bádání, nejedná-li se pouze o lektory jazyka. Potud s Janem Kužvartem souhlasím. Přesto si však myslím, že není zároveň přínosné otáčet kormidlo a proměnit arabistiku ve vylepšenou politologii, sociologii či religionistiku, aby absolventi našli uplatnění v bezpečnostních či diplomatických službách.

Samozřejmě, nemám nic proti výše zmíněným oborům, na druhou stranu si ale nemyslím, že by vysokoškolský obor měl být poplatný nějaké konkrétní tužbě, ať už ze strany státu či soukromého sektoru. Musíme si uvědomit, že „životnost“ arabisty bude přinejmenším čtyřicet let. Pokud budeme vzdělávat arabisty pouze pro současnost a státní zájmy, možná hned vyhraje dotyčný ústav soutěž v zaměstnanosti absolventů, to však nezmění nic na tom, že takový člověk bude muset doufat, že se za pár desetiletí situace nezmění, aby si nemusel hledat práci v jiné branži či sektoru. Se svou kvalifikací by na takovou změnu nemusel být připraven.

Proto si nemyslím, že by bezpečnostní či evropská studia měla být povinnou součástí studia arabistiky. Pokud má však student zájem, mělo by mu být umožněno si tyto předměty zapsat v rámci studia – a zároveň by studenti jiných oborů měli mít možnost si zapsat arabštinu jako vedlejší předmět.

Student by měl totiž mít možnost se rozhodnout o své budoucí dráze – pokud ho zajímá literatura, nechť má možnost se na ni specializovat, to samé s historií, politologií, etnologií a podobně. Je ale potřeba dodat, že samotný obor studia absolventa nezavazuje k tomu, aby v něm setrval po zbytek svého pracovního života. Jednou z výhod teoretického studia je či by mělo být to, že jeho absolvent nebude polotovar připravený pouze k přesně vymezenému užití, nýbrž že bude schopen se adaptovat na rychle se měnící podmínky.

Pokud budeme vzdělávat arabisty pouze pro současnost a státní zájmy, možná hned vyhraje dotyčný ústav soutěž v zaměstnanosti absolventů, to však nezmění nic na tom, že takový člověk bude muset doufat, že se za pár desetiletí situace nezmění, aby si nemusel hledat práci v jiné branži či sektoru. Oficiální foto FF CUNI

Studium arabštiny a jazykovědy na výše zmíněném SOASu spočívá v tom, že student chodí na intenzivní kurzy jazyka (a mezi prvním a druhým ročníkem absolvuje letní stáž v Jordánsku) a zároveň absolvuje základní kurzy syntaxe a fonologie. Poté má na výběr celou škálu předmětů, mimo jiné kontrastivní gramatiku angličtiny a arabštiny, sociolingvistiku, fonetiku nebo terénní výzkum jazyka. To sice člověku neřekne, jak funguje Evropská unie, ale takový absolvent bude schopen porozumět cizím kulturám, především těm arabským, aniž by na ně nahlížel eurocentricky. Zároveň bude schopen práce s lidmi, sociologickým výzkumem nebo specializovaným softwarem, který se využívá například ve zvukařství. Krom toho bude samozřejmě mluvit plynně arabsky.

Na University College v Londýně (a na Granadské univerzitě, kde jsem absolvovala pobyt v rámci Erasmu) jsem neměla arabštinu v tak velkém rozsahu jako španělštinu, nicméně se domnívám, že právě ty „nepraktické“ disciplíny byly pro mě nejpřínosnější, protože mi zabránily v orientalismu či indianismu (v případě hispanistiky). Zároveň mě naučily neustále pochybovat, všímat si kulturně citlivých věcí, propojovat získané poznatky a také je matematicky formalizovat, pokud to je možné.

V dnešním světě, který je zaplaven informacemi různé pravdivostní hodnoty a různého ideologického balastu, je právě tohle velmi přínosné. Sice to nevede ke konkrétnímu řemeslu, jenomže upínat se na jedno řemeslo může být problematické, pokud časem zjistím, že pro mě již v oboru není místo. Je lepší být proto flexibilní a umět nabídnout schopnosti, které se dají zúročit prakticky kdekoliv.

Z tohoto důvodu si myslím, že arabistika by se v českých zemích neměla vydávat jinou cestou, spíš by měla vylepšit tu stávající. Výhodou Karlovy univerzity je, že má škálu mnoha oborů. Arabisté by tudíž měli těžit z interdisciplinární spolupráce. Zároveň by se měli ve svém výzkumu zaměřit na arabská témata a poskytnout prostor studentům, aby se ho také účastnili. Aby měli možnost si zkusit práci „dospělých“ a aby získali příležitost realizovat své nápady a myšlenky, což by je mohlo v pracovním životě posunout dál.