Potřebujeme identitu, nebo něco jiného?

Eva Hájková o tajích, překážkách a nebezpečích při hledání kolektivních identit. Proč si musíme pořád opakovat, kým vlastně jsme a kým nikoli? Kromě identity zároveň budujeme i svoji ne-identitu.

Ve špatných časech (a takové už jsou zase za humny) se v Evropě začíná přemýšlet o tom, koho se zbavit, aby se ten ztenčující se koláč dělil mezi co nejmenší počet lidí. Evropané najednou zjišťují, že je jich moc, a tak přemýšlejí, kdo sem vlastně doopravdy patří a kdo je v Evropě jaksi „nadbytečný“. Začíná zvýšená poptávka po identitě. Ať už tou identitou myslíme cokoli, měla by především vycházet od subjektu, nikoliv směřovat k němu zvenčí, měla by tedy být především sebepojetím, nikoliv daná jaksi „shora“.

Není nic strašidelnějšího, píše Alain Badiou, než když začne státní mašinérie „projektovat“ identitu svých občanů, když francouzští ministři začnou spekulovat o tom, cože to vlastně znamená být Francouzem, a média jim v tom pilně napomáhají.

Výzkumy veřejného mínění pak vytvářejí virtuální francouzskou osobu, stát produkuje imaginární objekt, o němž se předpokládá, že ztělesňuje identifikační „průměr“, který můžeme označit třeba „F“. Spekuluje se nejen o tom, jak se neexistující subjekt nebo spíš objekt obléká a co jí, ale také o tom, jak se chová v té či oné situaci, co si myslí, čemu věří nebo koho volí. S touto imaginární osobou se pak poměřují všichni ostatní a zkoumá se, nakolik se od ní odlišují, aby se zjistilo, zda se mohou či nemohou oprávněně nazývat Francouzi.

Každé individuum, které se odklání od tohoto standardu, je „nenormální“ a pro stát i veřejné mínění a priori podezřelé. Nesdílí totiž francouzské hodnoty a dopouští se tak „zločinu na identitě“. Novináři takové vytváření imaginární národní identity často ochotně podporují. Například když píšou vcelku nevinně „Francouz dává přednost camembertu před roquefortem“; nebo tehdy, když po průzkumech veřejného mínění, které vykazují volební preference jednapadesát procent francouzských občanů, okamžitě píšou „Francouzi volí XY“. Taková identita se mele v „ideologických mlýnech“, a pak se jí krmí důvěřiví občánci, kteří se mají zařadit do lajny, aby nevyčnívali a nedělali potíže.

Identita je identitou právě tehdy, je-li prožívána. „Neprožívaná identita je nesmysl,“ zaznělo v nedávné diskusi pod článkem v Deníku Referendum. Jistěže má být prožívána - vždyť podle slovníku cizích slov je identita „jednota ve vztahu vnitřního duševního života a konání (jednání)“, nebo též „autentické bytí“! Z čeho ale vychází to prožívání? Proč něco prožíváme, zatímco něco jiného nás nechává zcela chladnými a lhostejnými? „Člověk může dělat to, co chce, ale nemůže chtít, aby chtěl,“ řekl kdysi Arthur Schopenhauer. Proč něco chceme? A proč chceme to, co chceme? Často jen proto, že nás někdo naučil, co máme chtít.

Je autentickým bytím jenom identita?
Prožívat se dá i „ne-identita“, to, co o sobě nevypovídáme, protože to tak snadno nejde. Chybí nám pojmy, proto je ne-identita nepojmovou existencí. Možná právě tohle prožívání lze pokládat za základ spirituality, prožívání nějakého pocitu, něčeho, co vychází z hloubky duše.

Při slově spiritualita mi obyčejně vytanou na mysli černošské spirituály: „Pane můj, co na nebi je tvůj dům, má máma můj život dala katům,“ jak to v mém mládí zpívali Plavci. Tahle píseň mi kupodivu zvláštním způsobem připomíná starou duchovní píseň z Komenského kancionálu: Soudce všeho světa, Bože, v níž se zpívá „Ty hledíš k poníženému“.

Ne-identita utlačovaných se může stát tím, co je všechny navzájem spojí. Může přerůst ve spirituální pocit, že pravda (nebo Bůh?) je v tomto těžkém životě plném utrpení přeci jen na jejich straně. Nebo ve víru, že jednou se to všechno změní: „Já vím, brzy musí přijít soud, černý záda práva na něm vyhrajou, boží soud v polích s bavlnou.“

Záměrně neříkám v náboženství, ale ve víru, která je zároveň snem, a která nemusí končit kdesi v záhrobí. V souladu s temperamentem subjektu i s duchem doby může ta víra vykazovat různé stupně (ne)smířlivosti svých nositelů: od „nenech se mít pyšně hrdě, k bližním mstitelně a tvrdě“ (ze Soudce všeho světa), až k víře „pyšných žebráků“ (kteréžto slovní spojení použil kdysi básník Josef Kainar ve své básni Český sen).


Není nic strašidelnějšího, píše Alain Badiou, než když začne státní mašinérie „projektovat“ identitu svých občanů. Foto Guma Guar

Mít sen
Snění bývá často považováno za spiritualitu New Age, tedy za únik od reality, od skutečného světa tam venku do světa vnitřního, do „ráje srdce“. Některé sny jsou ovšem uskutečnitelné a napomáhají osvobození. Snění utiskovaných o jiném světě se vyvíjí od neurčitého pocitu k určitějším představám. Je však důležité, aby nezůstalo u pouhého snění, ale aby sny byly doprovázeny také skutky směřujícími k pozitivní změně světa - třeba k vytváření nových sociálně-ekonomických struktur.

My bezvýznamní a bezmocní lidé si musíme stále opakovat, kdo vlastně jsme. Možná bychom si měli o sobě začít vytvářet jakýsi novodobý mýtus: jsme ti, kdo se snaží o lepší svět. Kdo jiný než právě utiskovaní jsou povoláni k tomu, aby vytvořili nový svět? Jsme přece ti (jak napsal J. Wolker v Baladě o snu) „tvoření světa dědicové věční, co krásné sny zabijí tím, že je uskuteční. A vytešou je do skály!“.

Takový mýtus musí být ovšem udržován v pravdě reálnými činy, jinak skončí jako krásná lež nebo jako fraška. Tvořit, tvořit a tvořit! Nejen v umění, ale i v politice. Nerozbíjet výkladní skříně a nezapalovat auta, ale tesat své sny do skály. Vytvářet nový svět ještě pod slupkou toho starého, aby tady, až obal pukne, nezůstalo jen čiré nic.

Mýty utlačovaných jsou pravdivé. Pravda totiž bývá na jejich straně. Háček je ovšem v tom, že oni sami se nikdy nesměji stát utlačovateli. Jinak by se k nim pravda obrátila zády. Přesně tak to funguje, na což by se nemělo zapomínat.

Možná se někomu bude zdát, že slova o utlačovaných nebo utiskovaných jsou v dnešní stále ještě blahobytné Evropě poněkud nadnesená. Dobrá, lze mluvit třeba o „marginalizovaných“ nebo prostě o outsiderech. Ale cožpak nakonec nejde o útlak, když se lidem nedostává pracovních příležitostí zajišťující důstojnou obživu, ani výrobních prostředků, s jejíž pomocí by si ji mohli zajistit sami?

Sny utiskovaných může sdílet i ten, kdo se v jejich nesnesitelném postavení zrovna přímo nenachází, ale zato se do něj dovede vcítit. Prostě to umí. Na druhé straně samotní utiskovaní či marginalizovaní o ničem snít nemusí. Snění a spiritualita není něco automaticky produkovaného materiálním postavením člověka. Někomu je to dáno a někomu ne.

Spiritualita trpících je vlastně jakousi kultivací jejich ne-identity. Kultivovat ne-identitu ve spiritualitu je určitě žádoucí; neměla by se nechávat ve formě beztvaré, surové a ničivě žhavé lávy (nebo „tekutého hněvu“). Naopak, s její pomocí můžeme vytvářet nové sebepojetí, novou identitu, novou jednotu ve vztahu vnitřního duševního života a konání. Bez víry v lepší svět a bez snění o něm, nemůžeme nikdy žádného lepšího světa dosáhnout. Martinu Lutheru Kingovi se podařilo svým snem aspoň pohnout veřejným míněním, byť za to zaplatil životem. Za sny se bohužel někdy životem platí.

Jak jsme na tom u nás?
V již citované bylo mimo jiné řečeno, že „česká národní identita je slabá oproti té polské nebo maďarské“. To je pravda, pokud za národní identitu nepovažujeme pojídání vepřo-knedlo-zela a pití piva (jakkoli proti němu vůbec nic nemám). Nakonec za to možná buďme rádi. Pokud by ji měla určovat etnicita nebo národní či kulturní „zvyky“, nenechme si nic takového předepisovat shora (případně sugerovat s pomocí médií) podobným způsobem, jak o tom psal Badiou.

Ale jak je to s tím nevyslovitelným, tedy s ne-identitou chudnoucích obyvatel této země? Jak je to s jejich sny? Sní se u nás vůbec o budoucnosti? Kdysi se tu v hojném počtu vyskytovali ti „pyšní žebráci“, které spojoval jejich sen. Kam se poděl ten někdejší český sen o lepším světě, který bývá občas ironizován, ten sen, o kterém napsal Josef Kainar ve své básni, že „roste časy všemi vždy košatěji a vždy krásněji“, a který vlastně vůbec není jen český? Kde jsou ta srdce bušící „starou českou vírou, že nelze člověku se smířit s útiskem“?

Buší i dnes? Pokud ano, proč to bušení není slyšet?

A co si myslíte vy? Diskuse (26 příspěvků)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Není slyšet? Úterý, 14.Dubna 2015, 11:26:34

Jestli to nebude tím, že ta situace podprivilegovaných opravdu není klíčovým problémem, a tedy ani rozhodujícím dynamismem současné doby.

A český sen? - Jeho pravou podobu ve svém "Českém snu" dokonale zdokumentovali režiséři Klusáček a Remunda.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 14.Dubna 2015, 12:11:58

V tom případě je mi záhadou, pane Poláčku, jak je možné, že národ, který ve svém filmu zdokumentovali a v pravém světle ukázali Remunda s Klusáčkem, byl schopen tak heroického činu, jakým byla sametová revoluce?
Nebo že by ho tak zkazil teprve reálný kapitalismus?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 14.Dubna 2015, 12:32:38

Ostatně ne já, ale vy pořád věříte na možnou jednotu národa. Já si naopak myslím, že národy se rozpadají. Proto jsem se zmínila o tom, že český sen vlastně vůbec není jen český, ale že je společný lidem různých etnik.

Vojtěch Klusáček - Brno

Úterý, 14.Dubna 2015, 13:35:30

Situace podprivilegovaných není klíčovým problémem do doby, dokud je systém alespoň integruje. Jenže opět - po třicátých letech znovu - roste počet těch, kteří systému nestojí ani za vykořsťování. Situací v celém vyspělém světě, na evropském jihu, v zemích Arabského jara - se jako červená niť táhne poznenáhlu rostoucí chronická nezaměstnanost. V Maghrebu je poslední čtvrt století nezaměstnanost na dvouciferných hodnotách - stejně jako ve Výmarské republice v 30. letech, stejně jako v Řecku, Španělsku, Portugalsku, Polsku dneška, stejně jak poznenáhlu, ale nezadržitelně roste všude jinde. Všude. Chronická stagnace, nevyužívání potenciálu, výrobních kapacit a její projev - nezaměstnanost, je dnes hlavní znak systému.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Napadá mě víc věcí Úterý, 14.Dubna 2015, 21:12:59

Ale celkově mně to jaksi "neštimuje"...

Není problém v tom, že tu kolektivní identitu a ještě k tomu národní z 18.-19. století propagují právě Francouzi? Není problémem to, že EU stojí hlavně na francouzské tradici? Tedy byrokratické a centralistické? Stejné, jakou převzalo Československo za 1. republiky?

Píšete o ne-identitě, ale podle mě je to jen hra se slovy. Je to identita, ovšem negativně vymezená. Chcete-li "ne-identita", ale má tady smysl tady vymýšlet neologismus?

Jestli jsem článek pochopil, píšete o tom, že český národ má silnější "ne-identitu" než identitu, a to je dobře. V identitě poražených je smysl. No třeba by pan Poláček to mohl narazit na dialektiku pána a raba, to by mohlo být zajímavé.

Jak jste se vlastně ve své logické linii dostala k "českému snu o lepším světě"? Zdá se mi to jako z nouze ctnost. Jako tvrdit, že deprivované dítě má výhodu v tom, že neusiluje o něco tak pomíjivého jako je sebeprosazení se ve společnosti.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 14.Dubna 2015, 21:44:37

Myslím, že to není skutečná identita, ale může se v ni vyvinout.
Pojem ne-identita (=nepojmová existence = to, co o sobě subjekt nevypovídá, na rozdíl od identity = to, co o sobě vypovídá) jsem objevila v jednom textu M. Hausera a zaujalo mě to.
Netvrdím, že je to výhoda, zvlášť ne pro jednotlivce. Člověk s tím může mít spíš problémy. Ale nemůže si vybrat – jak jsem zmínila toho Schoppenhauera – nemůže chtít, aby chtěl. Ne-identita se tedy vyskytuje a může se stát základem třeba pro vytvoření úplně nové kolektivní identity – možná té třídní, jak bylo zmíněno v diskusi, na niž jsem odkazovala. Ovšem já bych se pojmu třída chtěla raději vyhnout.
Taky se domnívám, že z ne-identity vznikala v dějinách třeba nová náboženská hnutí. Ale o to mi jako ateistce nejde :-)

David Unger - psycholog, Kroměříž

Ještě k sametové revoluci Úterý, 14.Dubna 2015, 21:55:5

Nemyslím si, že to byl tak "heroický čin", jak píšete. Sametová revoluce začala, až v Polsku měli po desetiletí protestů několik měsíců po svobodných volbách, v Maďarsku dávno otevřeli hranice na Západ, padla berlínská zeď. Možná u nás byl proti Polsku a Maďarsku ten rozdíl, že proběhlo převzetí moci opozicí, ale ono to bylo vlastně podobně jako tam, jen "po česku" skrytě, nepřímo.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 15.Dubna 2015, 05:45:33

To byla tak trochu ironie...
Politická ne-identita obyvatelstva vůči režimu byla tehdy určitě silná, ale velmi chaotická a roztříštěná. Objevovaly se v ní různé, většinou neurčité a mlhavé představy o budoucnosti. Žádná vize, která by mohla oslovit většinu...
A tak bohužel zvítězili ti, jejichž představy byly zcela konkrétní a zcela soukromé.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Dialektika pána a raba a současnost Středa, 15.Dubna 2015, 11:49:57

Především bych se připojil k pochybnostem pana Ungera, do jaké míry byl listopadový převrat skutečně "heroickým činem" národa. Měl jsem příležitost zakoušet dlouhá léta mentality tohoto národa za časů husákovské normalizace, a z nějakého "heroismu národa" tady bylo jenom velice málo znát.

"Heroické" či ve svém odporu statečné byly jenom nepočetné skupinky či jednotlivci, ale o národu jako celku v této souvislosti raději nemluvit. A i onen listopadový převrat - jak také upozornil pan Unger - byl proveden ze všech zemí sovětského bloku až téměř jako poslední ze všech.

Co se týče té mentality respektive dialektiky "pána a raba" - zajímavý poukaz, ale ta dynamika této dialektiky spočívá v tom, že onen otrok-rab se ze svého podřízeného postavení (a ze své vlastní mentality otroka, podřízeného) vypracuje, svou vlastní prací. Což ovšem znamená, poctivou a řádnou prací. Za dob reálného socialismu ovšem národ svou práci flákal jak to jen šlo; a za dob kapitalismu? - Tady byl pracující národ (to jest jeho část která práci má) právě svým novým pánem-kapitalistou teprve donucen a přiveden k řádně prováděné práci; teď je možno spekulovat o tom, co tato nová životní zkušenost s národem učiní do budoucna.

Podle Hegela se onen otrok díky svému novému, vypracovanému sebevědomí může zbavit svého pána, kterého už nepotřebuje. To by za podmínek kapitalismu znamenalo, že dělník/pracující se může zbavit svého kapitalisty, a sám se stát vlastníkem. Přesně tímto způsobem tento Hegelův model vyložil Marx.

Jenže, jak nám dějiny ukázaly, ten dosavadní rab nedokázal svého dřívějšího pána nahradit jen tak bez dalšího. Za prvé se onen původní vztah panujícího a ovládajícího okamžitě znovu obnovil, a to v ještě neurvalejší podobě nežli za podmínek (alespoň občansky svobodného) kapitalismu; ale zároveň se ukázalo, že ten dřívější rab prostě není schopen v sobě sjednotit onu novou dvouroli - totiž být pracovníkem, a vlastníkem-pánem zároveň.

Podle všeho se opravdu jeví, že už ten původní Hegelův model toho, jak se rab zbaví svého pána, protože už ho nepotřebuje, že tedy už tento předpoklad byl příliš optimistický. A zdá se, že určitý vztahový konflikt je nejen trvalý, nýbrž i do jisté míry potřebný. Zkrátka, že zde pořád musí být určité napětí mezi tím, kdo vykonává bezprostřední práci, a mezi tím, kdo tohoto pracujícího vede, řídí, organizuje - a tedy se vůči němu vyznačuje i odpovídající autoritou.

On se totiž - a právě tady se podle všeho skrývá ta zásadní vada celého tohoto modelu - on už ten Hegelův model je vlastně až v překvapivé míře NEdialektický. Hegel tady - zřejmě z účelových důvodů - svůj vlastní základní princip dialektiky přinejmenším značně odsouvá do pozadí, neřkuli že ho zcela ignoruje.

Tento základní princip dialektiky je totiž - boj protikladů, a jejich syntéza v jeden vyšší celek. V tomto smyslu tedy i v oné konečné fázi musí být zachován určitý - i kdy sjednocený, syntetizovaný - konflikt či napětí mezi těmi dvěma elementy, které byly doposud reprezentovány oním absolutně protikladným párem pán - rab. Ale v tom Hegelově modelu nakonec rab zůstává jediným, absolutně vítězným aktérem, pán (a tedy element panství, autority) zcela mizí ze scény. To se sice na první pohled zdá být spravedlivým aktem dějin (doposud potlačovaný se osvobodil) - ale zároveň s tím odpadá jakýkoli dynamismus nějakého dalšího vývoje.

Zůstává jenom dřívější rab, který si se svou novou panskou rolí evidentně neví rady.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Středa, 15.Dubna 2015, 11:53:0

Ostatně je mi trochu záhadou, paní Hájková, jak jste dospěla k názoru, že zrovna já bych věřil na "jednotu národa". Národ je v současné době roztrhaný do jednotlivých frakcí jak sociálně, tak politicky, tak světonázorově. Jestli má být nějaké "národní jednoty" dosaženo, pak je takovou teprve nutno vytvořit, na základě nějaké nové jednotící ideje. Která ovšem bude muset být podložena nějakou stejně tak jednotící realitou žití a bytí.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 15.Dubna 2015, 14:41:16

No tak vidíte, že přece jenom věříte, pane Poláčku. Dosvědčujete to svými slovy – jednota národa na základě jednotící ideje je možná (pokud tu ideu vytvoříme).
Já si zase myslím, že národy se rozpadají a nedá se to zvrátit zpět.
A že je možná určitá jednota, ale nikoliv národní.
Moje představa o jednotě (neboli pojetí organizace) je prostě úplně jiná než ta vaše.

Václav Pospíšil - Záhoří

Sobota, 18.Dubna 2015, 10:34:29

Situace podprivilegovaných není klíčovým problémem do doby, dokud je systém alespoň integruje, napsal pěkně Vojtěch Klusáček. To západní státy, které přijímaly levné pracovní síly, neudělaly. Proto začaly problémy. Zvláště s další generací, která už měla být rovnoprávně integrovaná. Situaci navíc využívají dnes ti, kteří přicházejí, aby rozvrátili zhýralý Západ a přinesli sem svoji kulturu, (nebo nekulturu?) s zákonem šaríja. Problémem mohou však být i ti asimilovaní. Staletí u nás žili Němci v pokoji s Čechy a pak stačilo pár nacionalistických myšlenek, a pokoj byl pryč. Národy se rozpadají, poněvadž nemají vyšší jednotící ideje, bojím se však, že se snadno sjednocují pod nejnižšími myšlenkami nacionalismu. Bojím se, že dnešní hledání identity je pouze podpora nacionalismu.
L.L.Zamenhof, který vyrůstal ve vícejazyčném Bialystoku , si jako hoch myslel, že nepřátelské vztahy pominou, když vytvoří jeden společný dorozumívací jazyk. Tak vzniklo esperanto. Později viděl, že ani společná řeč nemůže být dostatečným řešením a inicioval hnutí – homaranismus. Všelidství. Myslel v něm i na takové souvislosti, že například státy by se neměly jmenovat Polsko, Česko a pod., protože v nich nežijí jenom Poláci nebo Češi. Jeho myšlenky se nestačily rozšířit pro obě světové války a vznik totalitních systémů. Jaká myšlenka dnes dokáže sjednotit národy, lidstvo?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 18.Dubna 2015, 13:41:54

Také si myslím, že národy netřeba znovu sjednocovat. To sjednocování by se nejspíš dařilo na základě nacionalistických idejí - čili proti jiným národům. Národ by se jednotil jako se jednotí řepa: to, co přebývá, se vytrhne. Tohle snad nikdo nemůže chtít. Evropa se nemůže opevnit. Nebo možná může, ale tím se nic nevyřeší. Nikdo ať nepočítá s tím, že budeme žít bezstarostně jako dřív.
Lidé by měli konečně pochopit, že jde do tuhého. Že jsme vstoupili do období, z něhož není snadné východisko, a nečekat, že jim to snadné východisko někdo zajistí - například stát, politici a pod. Proto by se měli především začít spojovat ti lidé, kteří toto už pochopili a kteří jsou ochotni něco pro společné východisko dělat. Ne shora, ale z té pozice, ve které se nacházejí. I když zatím třeba nevíme, co přesně, pro začátek stačí, když budeme připraveni vzájemně spolupracovat. Mnohem lepší než vytvářet ideje (které mohou být úplně falešné) je vytvářet společný program a snažit se ho naplňovat.
Na rozdíl od pana Poláčka nevěřím na řízení shora a na elity. V čem jsou jejich přednosti?
Mimochodem, když Jiří Pehe před časem psal a přednášel o nesamozřejmosti českého národa, zmínil se o tom, že antielitářství, které je pro Čechy příznačné, znamená populismus. S tím nemohu souhlasit. Populisté podle mého názoru musejí lidem něco nesplnitelného slibovat. Kdo nic takového neslibuje, nemůže být populista, byť by byl antielitář.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 19.Dubna 2015, 07:34:39

Napadlo mě, že možná tu Kainarovu báseň dnes už málokdo zná a že tedy lidé možná nevědí, o čem je řeč, tak ji sem přetiskuji. Na základní škole jsem báseň přednášela v recitační soutěži. Doufám, že v ní nenadělám chyby, protože ji píši z hlavy. Pamatuji si ji už déle než čtyřicet let! Paměť na verše mám totiž velmi dobrou. Nebo jsem spíš měla.... Novým veršům už se učím s obtížemi. Ale tak už to bývá. Jak praví přísloví: Starého psa novým kouskům nenaučíš.

Josef Kainar: Český sen

Spí. On už spí.
Už matka smí si lehnout,
synáčka nechat sobě napospas.
Má k hraní Velký vůz
a Malý vůz
a Váhy.
A dá-li si trochu pozor na Raka,
může si pohrát malý do svítání,
než rosa zapláče
a slípka zakdáká
 
Za oknem hájek,
za hájíčkem skalka,
za skalkou obzor modrý jako džbán.
Je plný vzduchu sladšího než víno.
Kvítečky hvězd je zlatě malován.
 
Kdybys ty znal, kdo všechno z něho pil
Po žízni bitev, po zlém šturmování,
když ztichl den a oheň a hlas kněze,
když dozpíval i cvrček na pavéze,
zhluboka pili vzduch své rodné země
vítězi táborští.
 
Na dobrou noc jej pili klidným douškem.
Na dobrý sen své odvahy a lásky.
Tam za úvozem, vzadu na houští
houpal se houpal rosou prosycen
klobouček schlíplý kardinálský.
 
Je český obzor hluboký jak džbán
a jeho vzduch je silnější než víno.
Kdo ale cizí chce jej pít
jen ze zvůle a neplatit,
buď zavčas varován.
 
Ty klidně z něho pij,
ty spící český synku.
Ať ve tvém snu jak ve snu husitském
buší tvé srdce starou českou vírou,
že nelze člověku se smířit s útiskem,
že svoboda to není lidská šíje,
kterou lze zlomit v oprátce,
ať už ji strojí čert a nebo ďábel
ve jménu boha nebo bohatce.
 
A pro tu víru pyšných žebráků
a pro tu víru slavných pokolení
smíš spát jak v peří,
vzpurný český synku.
A měsíc smí ti paprskem psát verše na peřinku.
 
To pro dělnickou krev,
co vsákla v kámen dlažby,
když konejšili páni
salvou hněv i hlad.
To pro krev dělnickou, ty synku české mámy
s medvídkem svým se můžeš objímat.
To pro hřbitovy z dálky přišlých reků,
kteří jsou u nás věčným noclehem,
smíš spát jak jádro v jablíčku,
jak smrček pod sněhem.
 
A co jak jablíčko!
To vedrem padá k zemi,
sníh zjara ztaje,
smrček skácejí.
Však tebe chrání sen, jenž roste časy všemi
vždy košatěji a vždy krásněji.
A ty jsi v něm
a on je v tobě skryt
a oba jedno jste
v té české zemi širé.
Spinkej, ty mámin mazlíčku.
Spi, příští bohatýre!

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 19.Dubna 2015, 07:52:35

Jak tak koukám, ono by se to mohlo jmenovat třeba Plebejský sen...

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Děkuji paní Hájková Neděle, 19.Dubna 2015, 10:26:4

je krásná, až mi zvlhly oči. A vystihuje, proč si o nás myslíme, že jsme plebejský národ.
Asi opravdu jsme, různí dobyvatelé a okupanti elity likvidovaly (Heidrichiáda!) a ohýbaly až lámaly, pokud elity samy neutekly. Národ to vychovalo a geneticky utvářelo. Má to své nevýhody - neumíme si vládnout, ale i výhody - jsme rovnostářští, a příjmově stále poměrně vyrovnaní ("rovnější" jsou jen Dánové).

A má to důsledky pro možnou společnou vizi, o níž jsem přesvědčen, že ji potřebujeme, a o níž se debatuje pod článkem Petra Pitharta.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Potřebujeme identitu? Neděle, 19.Dubna 2015, 10:42:22

K vlastní otázce:
souhlasím, že si nelze říci: "potřebujeme - a tak si jí uděláme!"
Co potřebujeme je sdílená vize o našem společném osudu. Ta by pak mohla identitu posilovat a kultivovat. Identitu máme, třeba tu plebejskou, ale asi na ni nejsme příliš hrdí, pokud ji chápeme jako primitivismus. Potřebujeme kultivovanou, civilizovanou vizi.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 19.Dubna 2015, 11:33:58

Souhlasím, pane Rychetníku. Určitě potřebujeme vizi, která může oslovit různé lidi. Ale nevím, koho přesně máte na mysli tím "my"? Českou společnost? Evropskou společnost? Nebo celé lidstvo?

David Unger - psycholog, Kroměříž

Kolektivní identita jde i bez nacionalismu Neděle, 19.Dubna 2015, 12:51:18

A myslím si, že paní Hájková a pan Pospíšil jsou na velkém omylu, když si myslí, že to bez nacionalismu nejde. Nacionalismus je jev starý řekněme 150-200 let, kolektivní identita je tu možná stejně dlouho jako lidstvo samo.

Zamenhof a další internacionalisté, trockisté, anarchisté, nestalinští komunisté se velmi mýlili, když si mysleli, že národ lze nahradit něčím univerzálním, co se narýsuje od stolu a bude nějakou unifikovanou, nejasnou a sterilní implementací humanismu do kolektivní identity. Zapomněli na tradice.

Jak jsem již jednou psal, nová a udržitelnější kolektivní identita může být dialektickým překonáním staré feudální kolektivní identity a nacionalismu. Stačí se podívat do Skotska, kde bez nacionalismu 19. století, se vztahem k zemi a jejím tradicím může být nejen mnohem sociálnější politika než v Londýně, na způsob severských sociálních modelů a s integrací tradičních hodnot. Straně SNP se podařilo nejen učinit okrajovou Konzervativní stranu ve Skotsku, to už je delší záležitost, ale v poslední době i Labour, která zde ztrácí kontakt s lidmi. Naopak členská základna SNP se za poslední rok minimálně zdvojnásobila. Uvidíme, co to udělá s letošními volbami v květnu.

Pokud bychom se dokázali vrátit od Česka a Polska (ty svou podstatu od 19. století jazykově přesahují do sousedních zemí) k identitám jako jsou Čechy, Morava, Slezsko, Uhry, Sedmihradsko, Halič, i ke svébytnosti přístavních měst jako Terst, Rijeka, Gdaňsk, Štětín, a přitom se nevracet do feudalismu, což ani nejde, mohli bychom kolektivní identitu výrazně posílit. Dokonce i v ruské kaliningradské enklávě některé subjekty nesou starou východopruskou identitu, přestože mluví tamní noví obyvatelé rusky! Vím, že se Vám to nebude líbit, paní Hájková, ale je to něco jiného než umělé stírání identity ve prospěch internacionálních socialistických experimentů. Naopak, naslouchejme tomu, co bylo zaprášeno, ale co ještě někde vespod v lidech dříme. Vždyť kolektivní identita je v kolektivním nevědomí, o tom psal poměrně bohatě Středoevropan C.G.Jung a jeho následovníci.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Ungere, Neděle, 19.Dubna 2015, 13:15:59

já nezavrhuji tradice. Myslím, že člověk je potřebuje. A taky se domnívám, že vztah k nim musí vycházet z hloubky, jinak nemá smysl. Nikomu jeho tradice neberu.
Ale já osobně žádný vztah k místním tradicím nemám - mimo ten vztah k české reformaci, jak jsem naznačila, a který vy považujete za nacionalistický, neboť jde přes Palackého, Masaryka a nakonec přes komunisty.

David Unger - psycholog, Kroměříž

I já mám vztah k české reformaci Neděle, 19.Dubna 2015, 17:38:21

To, co jsem zřejmě označoval za nacionalistické, bylo schematické vidění české reformace jako lidového hnutí na jedné straně a taky záležitostí jen "ryze českou", v poněkud posunutém a účelovém smyslu českého národa 19. století. Korunu tomu nasadili komunističtí ideologové.

Přitom česká reformace byla různorodá. Jednota bratrská (v anglosaském světě známí jako Moravští bratři) nebyli "Českými bratry" ve smyslu moderního češství. Např předbělohorská Žerotínova Morava měla 7 vyzvání na pouhém jednom panství, vše v míru. A hejtman Karel ze Žerotína stál jako člen Jednoty bratrské v roce 1618 v opozici proti českým zemským stavům. Slezští zemští stavové, mluvící středoněmeckým nářečím, naopak tíhli od 16. století k luteránství. Žádná unifikovanost, což pro člověka, který dohlédne z Prahy jen do středních Čech může být nepochopitelné.

Co je hlubšího než vztah k tisíciletým zemským rozmanitým tradicím, které máme? Které jsou překryty vývojem ve 20. století. Přirozenost věcí se ráda skrývá, jak říkal Hérakleitos z Efezu.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 19.Dubna 2015, 18:14:52

Jedna věc je, jak někdo dějiny vykládá a druhá věc je, jak ten výklad druhý člověk pochopí a cosi z toho odnese.
Obávám se ale, že značná část lidí zjednodušení přímo vyžaduje.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Paní Hájková, Neděle, 19.Dubna 2015, 19:26:15

tím 'my' jsem myslel českou společnost, Vaší otázku jsem tak pochopil.
Ale potřebu vize bych uplatňoval na každé sebe spravující se společenství. Tedy i na Evropu a byl bych rád, kdybychom 'my' k vytváření evropské vize přispěli. Pro začátek bychom měli vytvářet svou vizi s vědomím existence evropského společenství a mít představu jak by se EU měla vyvíjet. I to je součástí umění vládnout - myslet jako uvědomělý člen společenství.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Vize společnosti Neděle, 19.Dubna 2015, 20:35:4

No, když byla pod článkem P. Pitharta řeč o společenství, tak já si představuji, že by lidé měli víc spolupracovat a že by měli vytvářet samosprávné komuny (to slovo se mi líbí). Pravděpodobně tři druhy komun: Buď územní - tedy v podstatě normální obce, což by patrně vyhovovalo největšímu počtu lidí - těm, kteří se rádi sdružují a komunikují s lidmi, co bydlí nejblíže a řeší takové ty běžné věci v místě bydliště. Mně osobně moc ne.
Další možností by byly komuny pracovní - to znamená hlavně družstva a samosprávná ekonomika. Ale koneckonců i odbory by tam mohly patřit...
A třetí možností by byly komuny zájmové, které by mohly být různé (politické i nepolitické, popřípadě církve a spolky) - pro ty, kterým z různých důvodů nevyhovuje to první ani to druhé. Aby si mohli vybrat.
Ono vlastně něco z toho do jisté míry už funguje, jen se zúčastňuje málo lidí a proto asi činnost není taková, jaká by mohla být.
Kdyby se podařilo lidi získat a zapojit, mohli by třeba takto převzít některé činnosti, které zajišťuje stát.
Nevím ovšem, zda je to reálné. Individualismus je totiž velice silný.

Václav Pospíšil - Záhoří

Sobota, 25.Dubna 2015, 08:23:44

Určitě si nemyslím, že sjednocení národa je možné jen na základě nacionalismu. Jen jsem vyslovil obavy, že se to v dnešní době většinou tak děje. A nejen na základě nacionalismu, ale i náboženských idejí, které by měly místo spíš ve středověku.
Naopak, ctím jako silné myšlenky Jednoty bratrské, v nichž je i Komenského myšlenka na jeden dorozumívací jazyk. Zamenhof, který, ač Komenského neznal, začal jeho myšlenku realizovat. Nebyl internacionalista. Esperanto neměl být JEDEN jazyk, ale jen jeden DOROZUMÍVACÍ jazyk. Když ve svém dalším úsili o homaranismus – všelidství - vyjádřil, že by se státy neměly jmenovat podle většinové národnosti, (Polsko, Česko), vyjádřil tím to, že by v nich měly žít všechny identity s rovnými právy. Oba však věděli, že je potřeba budovat i světové společenství, ovšem na základě rovnosti. Vždyť nakonec Komenský byl členem Jednoty, která vždy chtěla být jen jednotkou ve spolupráci s dalšími jednotkami.
Dodnes se diskutuje, zda má být esperanto pouze praktický dorozumívací prostředek, - jako je třeba desetinný systém takovým postředkem pro fyziku (ovšem zase země, které kdysi svým imprialismem získaly jazykový monopol a snaží si jej udržet, nedaly si vzít ani svoje výjimky v mílích, palcech a pod.), - anebo je v esperantu obsažena jakási vnitřní idea bratrství a pod. Myslím, že tyto pocity neprobouzí samotné esperanto, ale vědomí, že si mohu porozumět s každým ze všech národů, kdo udělá stejný vstřícný krok, že se tak mohu přiblížit opravdu ke každému, aniž bych se musel učit desítky jazyků, a že se nemusím cítit méněcenný se svou malou znalostí angličtiny před anglicky mluvícím esperantistou, protože on se postavil na stejnou jazykovou úroveň.
Nejsem však jednostranný. Souhlasím s Evou, že mohou být různé komuny – jednotky – a tím i identity. Herečka Eva Seemanová byla hrdá Češka, a přitom historické kořeny měla v Itálii. Kolik těch "Čechy Čechům" má v sobě 100% české krve? Jiný se zase může víc cítit už Evropanem nebo světoobčanem. Jak však dosáhnout, aby všichni chtěli vytvářet lepší svět pro všechny? Nebo nás teprve nejvyšší nouze naučí housti?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 27.Dubna 2015, 08:03:19

Jednota bratrská (zastoupená J.A. Komenským) přenechala svůj odkaz českému (a moravskému) národu ("tebe pokladů svých dědicem činím").
Patrně měla či měl o tomto národu velmi vysoké mínění.