Febiofest 2015: Rozpačitý i inspirativní

Reportáž Oto Horáka se vrací k letošnímu Febiofestu. Ten se nesl ve znamení celé řady organizačních nedostatků, k vidění ale bylo i mnoho vynikajících snímků.

Mezinárodní filmový festival Febiofest si za 22 let existence vybudoval dobré renomé. Spolu s MFF Karlovy Vary a Letní filmovou školou v Uherském Hradišti je nejen největší, ale také programově nejkoncepčnější a nejkvalitnější filmovou přehlídkou u nás.

Festival se koná už tradičně v prostředí multiplexu Cinestar Anděl, letos okrajově i Cinestar Černý Most. Umístění má své výhody, zejména dobrou dostupnost, možnost shromáždění projekcí na nevelkém prostoru a pohodlné sály. Na druhé straně dýchá toto prostředí určitým chladem a chybí zázemí pro diváky pro pauzy mezi filmy. Multiplexové zvyklosti jako croupání popkornu pak působí na festivalu rušivě.

Nešvary a nedostatky
K Febiofestu už léta patří reklamní akce bezprostředně před vchody do kinosálů. V minulosti se tu rozdávaly čokoládičky a čepovalo pšeničné pivo, letos víno, káva i voňavky. Podobné „nefilmové“ akce lze tolerovat, pokud se festival nachází v těžké finanční situaci. Vzhledem k tomu, že pro letošní ročník se podle samotných organizátorů našlo dost ochotných sponzorů, a Febiofest obdržel mnohamilionovou podporu ze strany ministerstva kultury, mohli nás organizátoři festivalu náletů prodejců ušetřit.

Nepřívětivou tvář letos nastavilo festivalové vedení vůči akreditovaným novinářům. Některým z nich byl nabídnut pouze volný přístup na tiskovky a devět dopoledních novinářských projekcí (z toho maximálně dvou relevantních). O relevanci tedy rozhodovali pořadatelé, což je nesmírně ponižující pro novináře, kritiky i recenzenty. Novináři museli čelit nulovému servisu: v areálu bylo těžko pohledat volnou židli.

Nepříliš velký zájem projevil Febiofest také o filmové fanoušky a oddané „cinefily“, kteří chtějí shlédnout co nejvíce filmů. Systém prodeje je znevýhodňuje, který počítá jen s koupí jednotlivých vstupenek. Takovýto systém je však vhodný hlavně pro festivaly malého a středního rozsahu. Velké filmové akce (MFF Karlovy Vary či Letní filmová škola) vycházejí vstříc vážným zájemcům, když poskytují výrazné slevy prostřednictvím festivalového „passu“.

Pro studenty musí být odrazující „vypláznout“ za Febiofest dvě tisícovky (Karlových Varech a Letní filmové škole je cena třetinová). Není divu, že podíl mladých diváků je na nich výrazně vyšší než na Febiofestu. Kdyby se k potřebám tohoto důležitého diváckého segmentu našel vstřícnější přístup, nemusela být letos drtivá většina projekcí v Cinestaru Anděl obsazena jen z poloviny či ze dvou třetin. Zcela vyprodaných projekcí bylo jen několik.


Pro studenty musí být odrazující „vypláznout“ za Febiofest dvě tisícovky (Karlových Varech a Letní filmové škole je cena třetinová). Není divu, že podíl mladých diváků je na nich výrazně vyšší než na Febiofestu. Foto facebook.com/febiofest

Na filmových festivalech je obecným zvykem udělit nejprestižnějším zahraničním hostům nějaké ocenění. Je však třeba vždy dbát o to, aby šlo o skutečně renomovanou osobnost, která na sobě nemá žádný velký „škraloup“. (Vzpomeňme v této souvislosti kontroverze kolem Mela Gibsona či Olivera Stona na MFF Karlovy Vary.)

Febiofest se rozhodl jít cestou inflace cen, takže své „Kristiány“ (pojmenované podle nesmrtelné české komedie) rozdává třeba i pěti tvůrcům ročně. Letos cenu obdrželi Kim Novaková, Jean-Jacques Annaud, Alan Rickman, Jeroen Krabbé a John Madden, osobnosti, které v dnešním filmu zrovna prvořadou roli nehrají. Pokud už je nutné podobné ceny udělovat i na festivalu jako Febiofest, byla by určitě vhodnějším řešením jedna hlavní cena pro jednu významnou osobnost.

Kulinární a porotní experimenty
Jedinou výraznou novinkou letošního Febiofestu byla sekce Culinary Cinema, tři filmové projekce s gastronomickým tématem, spojené s exkluzivními večeřemi, připravované pod vedením populárního televizního kuchaře Zdeňka Pohlreicha v ceně patnácti set korun. Jakkoli jde o obecnější trend (stejná sekce probíhá na Berlinale nebo na Dnech evropského filmu), zůstává otázkou, zda nejde spíše o zbytnou nabídku pro snoby a labužníky.

Febiofest začínal jako nesoutěžní filmová přehlídka, postupem let však přibyla v programu soutěžní sekce. Soutěž „Nová Evropa“, reprezentující nastupující generaci evropských filmařů, obsahovala letos dvanáct snímků kolísavé kvality, což by se dalo ještě vcelku pochopit. Větším problémem soutěže na Febiofestu je porota…

Pořadatelé zvolili bizarní model třiatřicetičlenné poroty, vybírané z přihlášených filmových laiků, kterou zaštiťuje nehlasující předseda, jímž bývá renomovaná osobnost nikoli vždy z filmových kruhů (lékaři, sportovci, letos ovšem herečka Vlasta Chramostová). Taková porota zrcadlí dva zásadní omyly. Prvním je početnost poroty, její falešná reprezentativnost. V umění je však lepším řešením pravý opak, tedy co nejmenší počet porotců. Přináší totiž větší odpovědnost za rozhodnutí, menší alibismus zúčastněných a méně pasivity a zbytečného „křoví“.

Druhým omylem je falešná demokratičnost. Je zajisté dobře, že i filmoví laici a fanoušci mají dnes možnost vyjádřit své pocity z filmů na nejrůznějších webech. Na mnoha festivalech dostali diváci možnost také filmy bodovat či o nich hlasovat. Tyto divácké ceny však nemají velkou prestiž, jsou v přehledu uváděny (pokud vůbec) jako poslední. Pravidelně je dostávají (jako například v Karlových Varech) filmy líbivé, lehčích žánrů, přehnaně optimistické. Nejčastěji jde o komedie.

Nic proti komediím. Zpravidla to ovšem nebývají snímky, které by z filmařského či myšlenkového hlediska přinášely něco nového. Vybírat nejlepší film prostřednictvím takové poroty je kuriozitou, která se už v minulosti neosvědčila. I letos se rozhodovalo sice „reprezentativně“ a „demokraticky“, ale výsledkem bylo vítězství filmu, který svou úrovní výrazně zaostával za jinými soutěžními snímky.


Pořadatelé zvolili bizarní model třiatřicetičlenné poroty, vybírané z přihlášených filmových laiků, kterou zaštiťuje nehlasující předsedkyně Vlasty Chramostové. Foto facebook.com/febiofest

Vítězové a filmové průšvihy
Vítězným snímkem Febiofestu se stal „Život v akvárku“ Baldvina Zophoníassona. Epizodické vyprávění sleduje osudy několika postav, ale jejich vzájemné propletení, charaktery a motivy jsou vyspekulované a současně banální: úspěšný básník, který se projevuje jako bezdomovec a alkoholik, bezcharakterní mladý bankéř, učitelka ze školky, která si přivydělává prostitucí a v dětství byla sexuálně zneužívaná. V případě snímku lze právem mluvit o povrchní imitaci umění i sociální kritiky.

Formálně, tematicky i žánrově mnohem originálněji přitom bylo v soutěži uchopené třeba nizozemské psychologické drama o stárnoucím gangsterovi „Helium“ režiséra Eché Jonga. Nejlepším soutěžním snímkem (a možná nejlepším z nových na celém letošním Febiofestu) byl ale zřejmě srbský film „Nalezenec“ Vuka Ršumoviće. Režisérský debut zaujal už kritiku i publikum řady festivalů včetně loňských Benátek. Příběh bezprizorného nalezence, jemuž jsou místo zvířecích instinktů vštěpovány civilizační návyky, může vzdáleně připomenout Tarzana či Kašpara Hausera, známého ze stejnojmenného románu Jakoba Wassermanna či filmu Wernera Herzoga „Každý pro sebe a bůh proti všem“.

Skvěle je vykresleno prostředí bělehradského sirotčince, zejména vztahy mezi nalezencem Pučkem, jeho novým druhem Žikou a jejich vychovatelem. Do “malých” dějin vpadají “velké”: Jugoslávie se rozpadá, a nalezenec jako Bosňák putuje „domů“, kde však již zuří občanská válka. O co větší civilizační pokrok udělal Pučke, o to více se společnost propadá do chaosu a animality. Komplexnost filmové struktury i výpovědi, sugestivita a symbolická platnost příběhu jsou v Nalezenci zcela mimořádné.

Pro recenzenty i pro diváky je ovšem leckdy poučné sledovat také filmy, které se z nějakého důvodu nezdařily. Nemám tím ale na mysli filmy průměrné, jež sice postrádají výrazné nedostatky, ale i přednosti (příkladem takovéhoto nepříliš podnětného díla mohou být „Plážové dolary“ Israela Cárdenase a Laury Amelie Guzmán, věnující se tématu sexuální turistiky žen středního a staršího věku v exotických destinacích, tedy tématu, které už lépe zpracovali režiséři Laurent Cantet ve filmu „Směr jih“ nebo Ulrich Seidl ve snímku „Ráj: Láska“.

Ve filmu U Strážnýho anděla Wojciecha Smarzowskiho, natočeného podle (i v Česku vydané) knihy Jerzyho Pilcha, zradila tvůrce snaha o co nejnaturalističtější zpodobení alkoholové závislosti. Sledujeme-li už popáté, jak se některý z alkoholiků pozvrací či pokálí, vypadají tyto scény samoúčelně a monotónně. Podobně četné erotické epizodky hlavního hrdiny v realitě jen zřídkakdy provázející sestupnou dráhu notoriků. Černý humor a ironie, tolik příznačné pro Pilchovu předlohu, se z filmu vytratily stejně jako vazba na konkrétní hospodu z názvu. Film by tak nejlépe posloužil jako výstraha v protialkoholních léčebnách, neboť tolik koncentrovaného marasmu a zhovadilosti v osudech postav filmu nezažili možná ani mnozí skuteční alkoholoví nešťastníci.

Jiného rázu je problém u filmů jako „Goltzius a společnost Pelikán“ Petera Greenawaye nebo „Zóna nahoty“ Urszuly Antoniak. Snímky trpí přílišnou estetizací obrazu a lidského těla, reálné situace nejsou stylizovaným vizuálním pojetím podtrženy, nýbrž zastíněny a potlačeny. Greenawayovo extravagantní „malířské“ pojetí, které odmítá vyprávět příběhy a vytváří víceméně umělé a statické scény, mohlo být kdysi inspirativní (třeba ve filmu „Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec“ z roku 1989), od té doby se však zvrhlo v prázdnou, nijak nerozvíjenou manýru.

Urszule Antoniak se zase nevyplatilo, že svůj původně nadějný záměr filmově narušit distanci mezi světem činů a představ. Na příkladu dvou dospívajících dívek (zřejmě lesbické orientace) prezentuje v podobě módních, příliš „krásných“ a současně útržkovitých glamour záběrů a estetizovaných detailů (sprchovaná pokožka aj.). Záměrné matení diváků navíc není o nic přijatelnější než podbízení se jim.

Film „Mé jméno je láska“ Luca Guadagnina doplácí na to, že tvůrci v romantickém melodramatu nepohrdli nejen běžnými rekvizitami žánru, ale i postavami a motivy ohnutými podle předem narýsovaných point: příkladem je mladík, do kterého matka lehce strčí a on spadne do bazénu a zabije se v důsledku úderu do hlavy. Aniž si to možná režisér úplně přál, film vyznívá jako staromódní moralita: nevěra hrdinky (Tilda Swinton) s mladým kuchařem je „potrestána“ tragédií a rodinným rozvratem.

K čemu se vracet a o čem přemýěšlet
Velké festivaly nabízejí obvykle divákům možnost návratu k starším, mnohdy již klasickým dílům světové kinematografie. Je škoda, že jsme letos na Febiofestu neměli možnost vidět rozsáhlejší retrospektivu nějakého předního režiséra, sledování filmů jednoho tvůrce v určité vývojové řadě je pro vnímavé a bystré diváky zajímavým zpestřením.

Smysl má ovšem i festivalová prezentace solitérů, pokud jsou jimi špičkové snímky jako Hitchcockovo „Vertigo“, „Kanály“ Andrzeje Wajdy či „Eroica“ Andrzeje Munka. Zvláštní pozornost si zaslouží uvedení snímku Piknik Joshua Logana. Jde o neprávem zapomenutou ukázku klasické éry Hollywoodu padesátých let v žánru (scénáristicky a režijně perfektně propracované romance). O poučnosti ohlédnutí za tehdejším „politicky nekorektním“ a šovinistickém americkém maloměstě ani nemluvě.

Neškodí samozřejmě ani nové uvedení kvalitních snímků nedávného data vzniku. Mezi takové filmy patřily na letošním Febiofestu „Toulaví psi“ Tsai Ming Lianga, a „Pokojská Lynn“ Ingo Haeba, jež byly na jiných festivalech k zhlédnutí už loni. Zvláštní skupinu představovaly v programu Febiofestu filmy, kterým by se sice dalo po stránce narativní či formální něco vytknout, avšak byl v nich předestřen nějaký podstatný problém, často s nevšední naléhavostí.

„Cizí těleso“ je pozdním dílem velké osobnosti polské kinematografie sedmdesátých let Krzysztofa Zanussiho. Film konfrontuje bezskrupulózní morálku jak v erotické, tak v pracovní sféře s asketickou životní orientací. Zanussi se nebojí jít proti proudu, ukazuje nebezpečí bezbřehého liberalismu, kariérismus a hédonismus manažerek na vysokých postech globální firmy. Kritiku si zaslouží Zanussiho idealizace křesťanství.

Obskurní diktátorské a loutkové režimy středoasijského typu si berou za cíl kritiky snímky „Prezident“ Mohsena Makhmalbafa a „Ztracen v Karastánu“ Bena Hopkinse. V prvním z nich prchá sesazený diktátor spolu se svým malým vnukem a zažívá neradostné životní podmínky svých bývalých poddaných. Druhý z filmů je spíše satirou na „profízlovanost“ a zkorumpovanost režimů osobní moci, prodejnost západních umělců ochotných posluhovat za slušný bakšiš orientálním despotům. U „Prezidenta“ vadí příliš moralizující závěr, u snímku „Ztracen v Karastánu“ zase nedotažené motivy a laciná milostná zápletka. V obou případech jde nicméně o filmy hodné pozornosti.

Vykalkulovaný a trochu krkolomný příběh předkládá i snímek „Tančící Arabové“ Erana Riklise. Režisérovo zamyšlení nad tím, co v dnešním Izraeli znamená palestinská a židovská identita, jaké jsou vztahy mezi těmito komunitami a zda lze rozdílné náhledy mezi nimi odstranit lidským porozuměním a sympatiemi, se přesto jeví velice seriózním a filmařsky solidním pokusem na dané téma.

Záslužné téma má též film „Ve větru“ Martti Heldeho. Deportace více než čtyřiceti tisíců lidí z Pobaltí do gulagu během druhé světové války a po ní znamená dosud trauma pro Estonce, Litevce i Lotyše. Chvályhodný pokus zpracovat netradičním způsobem na základě jejího deníku konkrétní příběh deportované ženy se bohužel zcela nepodařil. Jízda kamery kolem jaksi „zaseklých“, téměř nehybných výjevů nepřináší ani kvality dokumentárně laděné fotografie, ani sdělné mikropříběhy. Ze všeho nejvíc snímek připomíná návštěvu muzea voskových figurín.

Nezapomenutelné
Šťastnější ruku měli tvůrci u díla s poněkud příbuzným námětem, filmu „Varšavské povstání“ (Jana Komasy a Wladyslawa Pasikowského. Jde o zcela ojedinělý počin: zachované dokumentární záběry mnoha autorů byly kolorovány, doplněny hudbou a sestříhány tak, aby zapadaly do fiktivního příběhu kameramanů, kteří měli průběh heroické a tragické vzpoury Poláků proti nacistům zachytit na filmový pás. Snímek získal jak rozměr autentického svědectví o tehdejších událostech, tak i narativní strukturu, přispívající k poutavosti hraného filmu.

„Hráč“ Olega Sencova vypráví o odtažitém, někdy až autistickém mladíkovi Alexovi, který pod přezdívkou Koss hraje (posléze i profesionálně) počítačovou hru Quake. Příběh můžeme číst jako rozvedení přísloví „světská sláva, polní tráva“, jako potvrzení toho, že přílišné soustředění na vlastní egoistické cíle může těžko vést k trvalé spokojenosti. „Hráč“ má realistický styl a místy až dokumentární kvality, neboť vznikal v prostředí skutečných herních turnajů, a do rolí byli obsazeni reální hráči.

Uvedení filmu na Febiofestu lze chápat jako akt solidarity s talentovaným ukrajinským tvůrcem, jenž v současné době sedí v moskevské věznici kvůli svému loňskému angažmá na Majdanu i Krymu - čelí obvinění z „přípravy teroristického útoku“. Febiofest se tím zařadil do dobré společnosti Pedra Almodóvara, Wima Wenderse, Agnieszky Hollandové, Krzysztofa Zanussiho, Andrzeje Wajdy, Kena Loache, Roberta Benigniho, Stephena Daldryho, Akiho Kaurismäkiho, Mika Leigha, Antonia Saury, Volkera Schlöndorffa či Bély Tarra, kteří se svého pronásledovaného kolegy veřejně zastali.

K vrcholným filmům festivalu patřily dvě osobité varianty westernu. Poctu tomuto klasickému žánru ve svých filmech „Přelud“ a „Ardor vyjádřili režiséři Szabolcs Hajdu a Pablo Fendrik. První z filmů se odehrává v maďarské pusztě a druhý v amazonské džungli. Kromě brilantního vizuálního zpracování si pozornost zaslouží i rovnováha mezi dodržováním žánrových pravidel a jejich důmyslným, byť láskyplným podvracením. Do hlavních rolí byli obsazeni charismatičtí herci Isaach De Bankolé a Gael García Bernal.

Pozornost si zaslouží i snímek „Uprchlík“, jehož tvůrce Diego Lerman patří (spolu s Fendrikem, Pablem Traperem, Lisandrem Alonsem a Lucrecií Martel) k špičce tzv. argentinské nové vlny, která už více než patnáct let obohacuje mezinárodní festivaly i světovou kinematografii. Lermanův čtvrtý celovečerní snímek tematizuje domácí násilí, příběh ženy prchající se svým synkem před násilnickým manželem však neilustruje jakoukoli tezi. Režisér se zaměřuje na detaily, drobné epizody, okamžiky prožívání a pokouší se i o nelehké vystižení dětské optiky.

Stálicí nezávislého filmu je také americký režisér David Gordon Green. Jakkoli lpí na tom dělat filmy „jinak“, neznamená to, že by pohrdnul některými hollywoodskými principy či proslulými herci. Projevuje se to i v netradiční romanci „Manglehorn“, v němž excelují hollywoodské hvězdy Al Pacino a Holly Hunter. Portrét svérázného hrdiny, jenž se těžce odhodlává žít přítomností a nikoli minulostí. Nebýt Al Pacina, chytrých dialogů a zejména nápadité kamery, pohybující se mezi přehledným snímáním a občasnými zvláštními atmosférotvornými postupy a efekty, mohl by film sklouznout k tradiční konverzačce a „dojáku“.

Filmy jako „Manglehorn“, „Uprchlík“, „Přelud“, „Ardor“, „Varšavské povstání“ či „Nalezenec“ jsou důvodem, proč má na Febiofest smysl chodit. Různé organizační nedostatky, nedomyšlenosti a podivnosti budou shledány nevýznamnými a zapomenuty, tyto snímky nikoli.