Ohrožený a rebelující Bůh

Proti nespravedlivému a odcizenému světu stojí Bůh jako rebel. Adam Borzič připomíná Velikonoce jako svátek Boží zranitelnosti: Bůh je ohrožen ve všech ohrožených.

Základní rozměr velikonočního příběhu nahání ve své radikalitě hrůzu i náboženským lidem, pokud mají odvahu jeho smysl domýšlet. Důsledně vzato vypráví pašije příběh Boha, který nejen, že se stal člověkem, ale navíc jako člověk zemřel. A co hůř - zemřel jako nevinná oběť justiční vraždy, na níž se podíleli mocní, bohatí a privilegovaní, včetně tehdejšího náboženského establishmentu.

Pokud čteme tento příběh jasným okem, vidíme, s jakým Bohem má svět tu čest. Místo macha s nekonečnem jaderných hlavic, který své odpůrce spaluje pouhým pohledem, před zrakem světa umírá zmučený člověk. Na jeho vrahy neprší bomby, ani žáby. Jedině odpuštění. To je výsměch rozumu i strachu.

Bezmocný, ohrožený, slabý Bůh. Jak to? Není snad Stvořitelem nebe i země, všeho neviditelného i viditelného, jak oslavně šeptá dávné křesťanské krédo? Je – odpovídá křesťanská víra. A přece umírá jako odsouzený zločinec, ten, který je Slovem i Moudrostí, visí jako pošetilý blázen na dřevě světa. Zavržený Bůh. Prokletý Bůh. Vzato do důsledku skandální Bůh.

Patriarchální modla, před kterou se plazí v prachu fanatici rozličných tradic, a která se v nadoblačné výši vznáší poháněná vlastním narcismem, se při pohledu z kříže kácí a rozpadá v prach. A ani to nemusí ve své slepotě vědět.

Ale dokonce i ateismus, to hrdé dítě touhy osvobodit se od této modly, při pohledu na kříž vrávorá. Zrozený kdysi z pohledu na bolest a bídu světa, i na možnou důstojnost a velikost člověka, často ovšem smísený se strachem klást otázky na kost, nebo si jen všímat prosté skutečnosti, že přes všechny hrůzy je život ve své nesamozřejmosti zázračný a hluboký.

Snad je to vrávorání dané i tím, že kříž je ateistickou událostí, protože zde Bůh opravdu umírá. Bezmoc a nicota se zmocňují Boha. Tváří v tvář silám zla Bůh umlká. A tak i ten hrdý a smysluplný vzdor jako by nakonec vzdoroval hrůze skutečnosti, že právě takový je Bůh. Absolutně zranitelný.

Příběh, který právě probíhá
Teolog Dietrich Boenhoffer, umučený nacisty, napsal, že při Bohu křesťan stojí. Má stát při jeho zranitelnosti. Má následovat jeho bezmoc. Má hájit jeho věc. Ale i ten, kdo takto přijímá Boha v jeho nevyslovitelné zranitelnosti, i ten je vystaven otřesům vědomí, přívalům skepse, chvění strachu. Jak žít s Bohem, který nemá moc? Který není mocí nad světem? Když všude kolem je tolik utrpení. Bezpráví. Násilí. Stačí se jen dívat, číst, mluvit s druhými. Napětí, nejistota, tlak.

Smrtící tance studených a teplých válek, nenávist a krutost těch, kdo si říkají zbožní, plápolání nacionalistických a fašistických vlajek, chudoba bezpočtu obyvatel Země, cynismus mocných a otupělost mediálního provozu, pohodlnost a sebezalíbení „správných“ a „slušných“, ponižovaní všech „jiných“, vlnění krize bez konce, zlo vždy jen spatřované v těch druhých, nikdy v sobě, systém, který si neví se sebou rady… A konkrétní lidé z masa a kostí, lidé, kteří se topí v moři na cestě za lepším životem, lidé, kteří se topí v krvi a také lidé, kteří se topí v penězích…Svět pod jinou vládou než je ta Boží.


Bezmoc a nicota se zmocňují Boha. Tváří v tvář silám zla Bůh umlká. A tak i ten hrdý a smysluplný vzdor jako by nakonec vzdoroval hrůze skutečnosti, že právě takový je Bůh. Absolutně zranitelný. Foto Archiv redakce

Dobrý a citlivý přítel mi nedávno řekl, že má dojem, že lidé začali v poslední době bláznit. Ve stínu všech těch hrozeb je snadné ztrácet soudnost, protože cítíme, že lidskost i život Země jsou zas ohroženy. Z velikonočního příběhu víme, že právě takto je ohrožený i Bůh.

Evangelium vede k jedinému závěru: ve všech ohrožených je vždy ohrožený sám Bůh. Domyšleno do důsledku, pokud je Bůh přítomen v celé trpící zázračné skutečnosti, je tato skutečnost nekonečně důstojná. Jak důstojný je pak život a lidství, jestliže jeho vnitřním bytím je božství… A právě tahle důstojnost je v každém aktu násilí a zotročování, krutosti a nespravedlnosti pošlapávána. A tak Bůh umírá na kříži stále – to říká příběh Evangelia. To je smysl velkopátečního dramatu. To není jen příběh, který se stal. Je to příběh, který právě probíhá.

Křesťané ovšem také věří, že smrtí na kříži příběh jejich mistra neskončil. Co si počít s takovým podivným rozuzlení za hranicemi času a prostoru, s oním jasem, velmi tlumeným jasem, který tiše sálá z prázdného hrobu? Není to čirá fantazie zplozená zoufalstvím trpících? Po vzkříšení se přece nic nemění, nebo skoro nic. I dál budou mocní triumfovat a dál budou stavěny kříže, co hůř, mnohdy ve jménu Ukřižovaného. Jak nepozorované je to zmrtvýchvstání.

A přece – je v tom jakási závrať. Tento Bůh fantazie, která se tak neopakovatelně zrcadlí v nevyčerpatelné rozmanitosti a kráse života, prochází Hádem a nepozorovaně vytryskne jako něžná moc, která hrstce poražených heretiků vdechne život, sílu šířit jeho pošetilý příběh, radikálně měnit sociální struktury a normy a bez násilí vzdorovat Impériím. Že se jejich příběhu zmocní ti, které Evangelium jasně označuje za viníky Boží smrti – mocní a pomazaní, privilegovaní a kněžské kasty, aby obrátili poselství z Golgoty na hlavu a vraždili při tom vlastní srdce? I to je součást zranitelnosti tohoto příběhu.

Při poslední večeři Ježíš láme chléb a říká, že je jeho tělem. O chvíle, kdy Živé světlo začalo svůj anti-triumfální sestup, je zřejmé, že se svěřuje do rukou lidí, protože ani jinak nechce. Vyjevuje, že moc života a lidskosti je možné přijmout jen ve svobodě. Že jakékoli donucení a násilí je mu bytostně cizí.

Berďajev napsal, že proti nespravedlivému a odcizenému světu stojí Bůh jako rebel. Jeho vzpoura znamená odmítnutí participovat jakkoli na dialektice pána a raba. Tento Bůh nezotročuje, proto není zotročen. Odmítnutím odpovědět na zlo zlem - vítězí nad smrtí. Otevírá život. A zve, aby se na tomto životě podílel jeho obraz – člověk. Vlastně, protože se stal člověkem, má nyní lidské ruce, mysl a srdce. Protože se stal člověkem, má nyní člověk božské ruce, mysl i srdce. To je moc bezmocných. Základ jejich mírnosti a vzdoru.

Veselé Velikonoce!

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Díky za hezký velikonoční text, Neděle, 12.Dubna 2015, 10:30:24

pane Borziči. Už pár dní přemýšlím o tom, jestli se vás mám či nemám na něco zeptat. Když jste takový znalec božích vlastností, mohl byste mi, prosím, vysvětlit, proč už vlastně Bůh není žárlivý či žárlivě milující (jak to o něm bylo psáno ve Starém zákoně)? Moc by mě to zajímalo.
Je to tím, že Bůh se už nebojí konkurence jiných bohů? Tedy, že se s nimi nadále hodlá dělit o moc? Nebo je to tím, že si je zcela jist sám sebou, a tedy ví, že prostě žádnou konkurenci nemá, neboť všichni ostatní bohové jsou žabaři?
Anebo obojí dohromady?
:-)

Josef Komínek - Přerov

Pondělí, 11.Dubna 2016, 01:21:52

Napsal jste to pěkně o té lidské ideji Boha. Je suis Jesus.