Sexuální násilí na univerzitách v USA: Problém, který se nás netýká?

Součástí femonénu sexualizovaného násilí na amerických univerzitách je kultura znásilnění, která vede k beztrestnosti násilníků a přenášení zodpovědnosti na stranu obětí. Tolerance vůči projevům takového násilí se vyskytuje i u nás.

Nylov_

Blanka Nyklová

31.03.2015 11:13

Související

I do českých médií, především v minulém roce, pronikly informace o sexuálních útocích a znásilnění na amerických univerzitních kampusech.

Mohlo by se zdát, že vysoké školy ve Spojených státech, včetně osmi prestižních Ivy League univerzit, jsou stiženy náhlou epidemií sexualizovaného násilí bezprecedentního rozsahu. Bližší pohled ukazuje méně bombastickou, ale o nic méně děsivou skutečnost, že za „nárůstem“ stojí pouze snaha studujících a vlády přinutit univerzity zveřejňovat data doposud namnoze úzkostně utajovaná. O nový fenomén se totiž v žádném případě nejedná.

Masivní mediální kampaň zaměřená na způsob, jímž jednotlivé školy k problému přistupují, se neobjevila na politickou objednávku. Naopak, byla výsledkem cíleného tlaku na správu jednotlivých univerzit z řad studentek, které se samy staly obětí sexualizovaného násilí (Rozdíl mezi sexuálním a sexualizovaným násilím vysvětluje Z. Chomová: „Dle odborníků a odbornic [termín sexualizované násilí] lépe [než termín sexuální násilí] vystihuje, jak je vnímána podstata tohoto typu násilí, a jasněji poukazuje na to, že jeho základem není sexuální touha, ale používání sexuality jako nástroje moci (Fröschl, Löw, Sopková, 2008, složka 3, s. 2). Termín sexualizované násilí vyjadřuje, že se nejedná pouze o fyzické napadení či kontakt, ale o jakékoliv narušování intimity či osobních hranic s cílem demonstrovat svoji moc, ponížit či degradovat”.), jejich rodin a studentských asociací, které se na téma dlouhodobě zaměřují. 

V rozporu se svým oficiálním posláním poskytovat všem studujícím ochranu vedení univerzit totiž situaci studujících se zkušeností se sexualizovaným násilím, tedy především žen, spíše zhoršují a bagatelizují.

Právní pozadí
Jak může vedení univerzity něco takového udělat? Situace na amerických univerzitách je o něco komplikovanější než v tuzemsku, kde má poškozená/ý v zásadě tři možnosti: sexuální napadení nahlásit na služebně policie, nenahlásit vůbec (absolutně nejčastější varianta) či se obrátit na některou z neziskových organizací, které se obětem sexualizovaného násilí v České republice věnují (viz persefona.cz a profem.cz/).

Pokud studujete na americké univerzitě, máte v případě sexuálního napadení navíc možnost vše nahlásit vedení univerzity, což studující často činí. Ze svého klientského vztahu k univerzitě totiž předpokládají, že jim takový postup poskytne větší anonymitu, osobní přístup a ochranu ze strany vedení stejně jako rychlejší řešení celého případu.


Foto archiv autorky

Realita, kterou zažila řada studujících s traumatickou sexuální zkušeností získanou na půdě univerzity, se však od ideálního postupu namnoze liší. A to do takové míry, že se jednotlivé studentky v čele s Andreou Pino a Annie Clark již v roce 2013 rozhodly k podávání federálních žalob na univerzity. Česká média si všimla především Emmy Sulkowitz, která na ignorování svého případu ze strany univerzity, kdy byla znásilněna ve vlastní posteli, upozornila svéráznou formou protestu.

Pro žaloby se využívají především dvě zákonné úpravy. První z nich je Title IX – zákon z roku 1972 schválený za účelem odstranění diskriminace na základě pohlaví v přístupu k vysokoškolskému vzdělání a v jeho rámci. Do jisté míry paradoxně byl Title IX v poslední dekádě spojován především s povinností univerzit, čerpajících federální finanční zdroje, zajistit rovné podmínky pro provozování sportu pro studenty a studentky.

Jako takový se Title IX často setkával s odporem, protože mužský univerzitní sport je oblíbený, přináší univerzitám zisk a prestiž, a řada lidí jej tudíž vnímala jako přímo zákonem ohrožený. Paradoxní je tento přístup právě proto, že někteří obvinění (a zatím spíše výjimečně usvědčení a odsouzení jsou členy univerzitních sportovních klubů).

Druhým právním pilířem stížností je tzv. Clery Act, novelizovaný v roce 2013. Zákon nese jméno devatenáctileté studentky Lehigh University Jeanne Clery přepadené, znásilněné a zavražděné v jejím pokoji na kampusu v roce 1986.

Zákon požaduje po všech univerzitách především sbírat statistiky o zločinech, které se na kampusu odehrají, pravidelně je zveřejňovat, informovat o způsobech prevence a zakročení proti trestné činnosti, vysvětlovat práva obětem násilí a zajistit řádné, spravedlivé a rychlé vypořádání případné stížnosti. Že se v případě sexualizovaného násilí nejedná o ojedinělé případy, je jasné např. z přehledu federálních případů, u nichž asistovala kampaň EROC (End Rape on Campus).

Lidé vystupující proti sexualizovanému násilí na univerzitách v USA se v květnu 2014 dočkali toho, že americké ministerstvo školství poprvé uveřejnilo seznam padesáti pěti univerzit, které v té době vyšetřovalo pro podezření z porušení Title IX. Protože sankce v případě zjištěného pochybení přinejhorším znamená odebrání peněz z federálního rozpočtu, ujala se tématu demokratická senátorka Claire McCaskill. Iniciovala vznik zákona, na jehož přípravě a prosazení se aktivně podílí i Republikánská strana. Zákon by zavedl citelnou pokutu ve výši až 1 % rozpočtu univerzity.

Kultura znásilnění
Proč se univerzity k celému problému nepostaví čelem? Jak je možné, že zametají či v minulosti zametaly tak závažnou trestnou činnost pod koberec? Odpověď na obě otázky je zdánlivě velice prostá.

Soukromé univerzity fungují primárně jako firmy, chovají se proto ekonomicky racionálně a snaží se minimalizovat zveřejňování případů, které by mohly poškodit jejich pověst, a tak odradit případné zájemce, zde především zájemkyně, o studium. A to až do takové míry, že obviněné ani usvědčené násilníky nevylučují (na rozdíl od stovek studujících vyloučených kvůli plagiátorství). Na tuto skutečnost nejčerstvěji upozorňuje dokumentární film Hunting Ground).


Foto archiv autorky

Problém je v tom, že tento přístup zamlžuje význam atmosféry, v níž k násilí dochází a která umožňuje jeho beztrestnost, toleranci a namnoze i omlouvání. Ve feministických pojednáních se hovoří o kultuře znásilnění (rape culture), která mimo jiné vede k beztrestnosti násilníků a přenášení zodpovědnosti za napadení na stranu obětí. Tento přístup se často vyskytuje i v České republice, a to i ve veřejných vystoupeních ze strany policie.

Na amerických univerzitách k této atmosféře přispívá i přítomnost tzv. bratrstev, která většinou sdružují studenty (ač existují i smíšená bratrstva) a pořádají večírky, na nichž soudě podle aktivit a materiálů z některých z nich dochází k tipování terčů útoků, tedy především spolužaček. O bratrstvech a jejich vztahu (ač samozřejmě nikoli výlučnému) ke kultuře znásilnění viz komentář feministky Jessicy Valenti.

Koalice univerzitních bratrstev v reakci na zvýšený počet komentářů a případů poukazujících na to, že právě členové bratrstev se sexuálního násilí dopouštějí častěji, lobuje za zachování stávající praxe, kdy je rozhodování v pravomoci jednotlivých univerzit, a tedy do značné míry neprůhledné.

Zlaté tele statistiky
Součástí výše zmíněné mediální kampaně je i video, v němž celebrity jako Daniel Craig či Benicio Del Toro, ale také viceprezident Joe Biden a především prezident Barack Obama vyzývají k ukončení sexuálního násilí nejen na ženách. Celá kampaň se jmenuje „1 is 2 many“, volně přeloženo i jeden útok je příliš mnoho. Je zjevné, že kampaň bere v potaz především devastující následky sexuálního násilí, které často přetrvávají po celý život člověka, který útok zažil, což na univerzitě může znamenat její nedokončení a handicap na celý život.

I v amerických médiích se debata často točí okolo toho, kdo má spolehlivější odhady o rozsahu problému na univerzitách, přičemž nejčastěji citovaný údaj hovoří o pětině studentek, jež za dobu studia sexualizované násilí zažijí. Americká vláda čerpá ze tří národních studií ministerstva spravedlnosti a Centra pro kontrolu nemocí. Všechny se staly předmětem zpochybnění, což je sice při takto velkých výzkumech běžné, ale dopady jsou v tomto případě vážné.

Namísto zaměření pozornosti na atmosféru, která sexualizované útoky na univerzitách umlčuje, se totiž zpochybněním statistik zpochybňuje také relevance problému jako takového. Jako by zásadní nebyl laxní přístup univerzit a sexistická atmosféra, ale naprosto precizní určení procenta studujících, jichž se problém týká. Exaktní vyčíslení není přitom ani možné vzhledem k tomu, jak málo napadených incident nahlásí. Ve skutečnosti jde o univerzitní prostředí jako takové, jak poznamenává i oceňovaný novinář listu Huffington Post Tyler Kingkade v rozboru uvedených zpochybnění.

Problém, který se nás netýká?
Proč se vlastně v České republice tomuto tématu vůbec věnovat? Až na výjimky nemáme univerzitní kampusy, univerzity nemají srovnatelné pravomoci, Česká republika nevede ani žádnou obdobnou statistiku. Důvody jsou přesto alespoň tři.

Prvním je selektivní a často tendenční zpravování o amerických případech v českých online médiích. Namísto nastínění situace se setkáváme se zaměřením na kuriozity, jako je lak na nehty měnící barvu po styku s nápojem obsahujícím drogy (řada znásilnění na kampusech probíhá tímto způsobem), kdy je prevence násilí prezentována jako zodpovědnost potenciálních obětí (a to pouze žen), či domnělé kuriozity, jako je kalifornský zákon vyžadující souhlas obou stran k sexuální aktivitě.

Celý problém je zpochybňován a bagatelizován, a to navzdory mnoha prokázaným případům. Pokud jsou informace podány uceleně, o existenci kultury umožňující, omlouvající a tolerující znásilnění neomylně přesvědčí namátková četba příspěvků, často i podepsaných, z diskuze pod články.

Dalším problémem je, že informace o možnostech vycestování za studiem nebo na postdoktorskou stáž třeba právě na prestižní univerzitu v USA jsou zřídkakdy doprovázeny informacemi o politikách proti sexualizovanému násilí či o četnosti nahlášení a zveřejňování incidentů.

Zároveň platí, že univerzity s vyšším počtem hlášených případů mívají lepší politiky a nesnaží se problém tolik skrývat. Z výše uvedeného přitom vyplývá, že neinformování může být fatální a namísto posunu v akademické kariéře může znamenat její ohrožení, jak se to děje i v případě amerických studentek.

Třetím důvodem je případ vysokoškolské koleje Hvězda z loňského léta, který ukazuje, že je téma sexualizovaného násilí (pokusů o znásilnění) proti studujícím vysokých škol neprávem opomíjeno a že se týká i České republiky (viz lidovky.cza2larm.cz a lidovky.cz). Navíc, pokud bude v budoucnu zavedeno hodnocení univerzit a vysokých škol, jejich prestiž začne hrát velkou roli, což může vést k neochotě podobné případy přiznávat a řešit.

Ze statistiky (Graf 1 a 2) sestavené z dat poskytnutých Policií ČR vyplývá, že nejčastější věkovou skupinou mezi vysokoškolskými oběťmi nahlášeného pokusu o/dokonaného znásilnění jsou ženy ve věku dvaceti dvou let a dále že drtivá většina nahlášených činů je ze strany neznámého pachatele. Zároveň roste počet nahlášených případů.

Zde ovšem narážíme na stěžejní problém monitorování sexualizovaného násilí, kterým je jeho vysoká latence (tedy nenahlášené případy odhadované až na 90 % všech případů znásilnění), a to z důvodu sekundární viktimizace oběti a skutečnosti, že za většinou sexualizovaného násilí stojí osoby, které oběť zná (často partneři, kamarádi, známí, rodinní příslušníci).


Počty nahlášených případů

Terčem sexualizovaného násilí se může stát kdokoli bez ohledu na věk, pohlaví, etnicitu atd. (viz feminismus.cz). Přesto vzhledem k průměrnému věku obětí znásilnění okolo dvaceti jedna let a vysokému počtu vysokoškolaček v České republice (podle Českého statistického úřadu jich je od roku 2008 stabilně nad 200 000) je možné předpokládat, že se znásilnění týká i vysokých škol, jen není jako takové cíleně sledováno a tematizováno, a nemáme tedy o incidentech statistická data.

Že se však takové případy dějí, ukázaly koneckonců i dva výzkumy, zaměřené na fenomén sexuálního obtěžování na českých vysokých školách, které byly v České republice dosud provedeny (jedná se o studie autorského týmu Marty Vohlídalové a týmu Ireny Smetáčkové a Petra Pavlíka). I tyto nezávislé výzkumy poukázaly na velkou míru tolerance vůči různým projevům sexualizovaného násilí, která je zásadním rysem kultury znásilnění. Nebuďme lhostejné a lhostejní!