Revolúcia s ľudskou tvárou

James Krapfl ve své knize Revolúcia s ľudskou tvárou ukazuje, že v průběhu listopadové revoluce byl lid činným a významným aktérem dějin. Naznačuje, že větší zapojení okresů mohlo vést k demokratičtější a lépe fungující federaci.

Revolúcia s ľudskou tvárou je pozoruhodnou knihou amerického historika Jamese Krapfla, která dosud vyšla ve slovenském překladu a dočkala se recenzí už i v českých médiích. Hlavním posláním knihy, věnované listopadovým událostem roku 1989, je popsat revoluci z pohledu prostých aktérů, perspektivou zdola.

S touto knihou mám spojenu jednu pozitivní osobní zkušenost. Poprvé se mi podařilo přes běžné české knihkupectví sehnat knihu vydanou ve slovenštině, dík patří jistému internetovému knihkupectví. Zatímco české knihy jsou na Slovensku běžně dostupné, čeští knihkupci nejsou v drtivé většině ochotni slovenskou knihu ani na požádání dodat. Mimochodem již v loňském roce bylo ohlášeno brzké vydání knihy v češtině, k němu ovšem dosud nedošlo.

Některé české recenze (Britské listy, A2) vidí v knize příběh o ukradené revoluci – revoluci, kterou ukradli lidu nové elity. Takto vypjaté emocionální hodnocení však v knize nenacházím. Pokud by tomu tak bylo, museli bychom obhájit tezi, že vývoj se mohl ubírat i jiným směrem, což nezní příliš věrohodně, zejména však autor nic podobného netvrdí.

James Krapfl naopak považuje proběhnuvší politický vývoj za zákonitý. Na základě srovnání s jinými revolucemi formuluje hypotézu, podle níž všechny revoluce probíhají v zásadě dle stejného obecného schématu. Pro první fázi je příznačný pocit všezahrnujícího společenství, sbratření a ideál nové společnosti.


Vítězové politického klání, Václav Klaus a Vladimír Mečiar, se opřeli o okresy, přičemž agitaci v regionech věnovali velké úsilí. Foto Vratislav Dostál, DR

Ve druhé fázi se dostávají k moci radikálové, kteří reagují již na jistou frustraci z nesplněných ideálů, a nabízejí vyloučení všech, kdo jsou nepřáteli revoluce a nejsou tudíž na správné straně dějin. Nakonec přichází reakce „termidorského typu“, kdy únava z radikálního programu přispěje k určité rehabilitaci zavržených směrů a jejich návratu do politiky.

V tomto smyslu je vlastně každá revoluce lidu ukradena, neboť lakonicky řečeno: vládnout z náměstí se nedá věčně. Proto původní radikálně demokratické ideály z počátku revoluce jsou nutně odmítnuty, jakmile se etabluje nová politická moc.

Tato dějinná zkušenost vyplývá podle mého soudu i z vývoje uvnitř Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu. V obou hnutích došlo k rozštěpení na dvě nové entity, přičemž vždy jedna usilovala o to zůstat hnutím (Občanské hnutí, Hnutie za demokratické Slovensko), zatímco druhá část chtěla být spíše politickou stranou (ODS, VPN). Štěpení v obou případech předcházel konflikt mezi centrem a okresy, které se chtěly více podílet na demokratickém rozhodování.

Vítězové tohoto politického klání (Václav Klaus a Vladimír Mečiar) se opřeli o okresy, přičemž agitaci v regionech věnovali velké úsilí. Paradoxně však jejich schopnost využít volání po větší demokratičnosti v boji o politickou moc nevedla k posílení občanské společnosti ani k větší vnitrostranické demokracii. Ti, kteří volali zdola po demokratičtějším řízení politiky, ve skutečnosti dostali nahoru populistické vůdce tíhnoucí spíše k autoritářskému stylu řízení.

Krapfl ovšem zároveň přesvědčivě ukazuje, že v průběhu revoluce byl lid činným a významným aktérem dějin. Zatímco OF a VPN by pravděpodobně byly ochotny smířit se v listopadu 1989 s rekonstruovanou vládou Ladislava Adamce, v níž mělo zasedat patnáct komunistů a pět nekomunistů, lid na náměstí tento návrh odmítl a donutil vedení OF a VPN trvat na vládě, v níž by již neměli komunisté převahu.

Najdou se i takové výsledky revolučního dění, které byly pozoruhodné a zároveň trvalé. Podle autora mezi ně patří demokratizace vysokých škol. Studenti získali a udrželi si podíl na rozhodování prostřednictvím akademických senátů.

Dnes si to můžeme připomínat v souvislosti s tím, že dlouhodobě neustávají pokusy prosadit na vysokých školách manažerský styl řízení podobný tomu, jaký v nedávných letech zvítězil v anglosaském světě. Ovšem v letech 1989 a 1990 se neomezovala snaha po zavedení demokratického stylu řízení pouze na školy. Pokoušeli se ho zavést i zaměstnanci na svých pracovištích: jak víme, nakonec bezúspěšně.

Mohla federace fungovat lépe?
Jedním z ústředních motivů Krapflovy knihy je polemika s názorem, který mj. vyjádřil François Furet, podle nějž z východní Evropy nevyšla v roce 1989 ani jedna nová myšlenka. Autor tento názor nesdílí. Nejpoutavější podle něj byla idea lidskosti, s níž logicky souvisela revoluční zásada nenásilí a demokracie. („Česi a Slováci neodmietli komunistický režim preto, lebo bol socialistický, ale pretože bol slepo byrokratický a ‚neľudský‘“.)

Důležitým aspektem polistopadového dění byl vztah mezi Čechy a Slováky. Při zpětném pohledu se objevuje teze, že existence dvou revolučních hnutí predestinovala pozdější rozdělení federace. Někteří tehdejší čelní představitelé VPN to dnes ve svých vyjádřeních odmítají s tím, že cílem VPN bylo přece podpořit studenty v Praze. Logika událostí popsaná v knize však budí opačný dojem.

V prvních dnech revoluce vznikala na Slovensku v řadě míst vlivná Občanská fóra, která však byla postupně zlikvidována. Koordinační centrum OF v Praze o ně nejevilo velký zájem (ostatně stejně jako o Občanská fóra v regionech Čech a Moravy) a vyzvalo k jejich začlenění do VPN. Řečeno slovy autora: teprve poté Bratislava „dobyla Slovensko“.

Přímým důsledkem byl vznik dvojího systému politických stran. Můžeme dnes spekulovat o tom, že pokud by české a slovenské politické strany utvořily alespoň jakési „federální“ organizace vždy dvou stran podle svého politického zaměření, pak by snad bylo možné vytvářet po volbách funkční vládní koalice na federální úrovni i při daném stavu věcí.

Stojí za to si v této souvislosti připomenout, že v prvních dnech revoluce panovala mezi občany Československa jednota – odstředivé tendence přišly na řadu později. Podle Krapfla v té době existovaly zároveň dva národy i jeden.

Autor knihy cituje několik vyjádření českých a slovenských politiků, kde se používá slovo „národ“ ve významu označení pro všechny občany Československa. Nacionalistická agitace navracející se ľuďácké emigrace se zpočátku nesetkávala na Slovensku s velkým ohlasem. V nacionalistických heslech dopisovaných na revoluční plakáty opravovali studenti chyby a doporučovali autorům, aby se alespoň naučili pořádně slovensky.

Kniha Revolúcia s ľudskou tvárou je určitě zajímavým čtením. Už samotná snaha popsat revoluci pohledem zdola je pozoruhodným počinem. Autor nechtěl psát revoluci ani z perspektivy elit, ani z perspektivy center. Ke svému úkolu přistupuje mimo jiné tak, že úspěšně mapuje dění na mnoha místech na Slovensku, v Čechách i na Moravě.

V podstatě zde naznačuje myšlenku, že větší zapojení okresů mohlo vést k demokratičtější a lépe fungující federaci. Nemusíme se ztotožnit se vším, co bylo řečeno, ale zamyslet se nad tím, co chtěli lidé v roce 1989, je očistné. Dnešní establishment vypráví příběh roku 1989 tak, aby skrze něj legitimizoval současné mocenské struktury. Příběh něžné revoluce je však barvitější.

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Ukradená revoluce? Pátek, 27.Března 2015, 12:24:27

"Z náměstí se nedá vládnout věčně" - ano, to je sice pravda, a po každé revoluční euforii následuje návrat do "civilních" poměrů.

Jenže, právě při tomto návratu se ukazuje, jestli daná revoluce měla nějaké opravdu nosné ideály, které dokáží přetrvat i tento návrat k normalitě, anebo jestli se nakonec jednalo jenom o docela obyčejnou změnu mocenských struktur, kdy jedna vládnoucí elita byla vystřídána jinou.

V textu padla zmínka, jestli revoluce ve východní Evropě měly či neměly nějakou vlastní ideu. Autor článku tvrdí, že prý měly "ideu lidskosti". Ta zde bezpochyby přítomná byla; zůstává ale zásadní otázku, jestli tato idea zůstala trvala platným a činným momentem, anebo jestli je nutno ji zařadit právě do té kategorie revolučně-euforických idejí, které vyšumí spolu s restaurací standardních společensko-státních struktur a mechanismů.

Jmenovitě na území tehdejšího Československa se dozajista prosadily určité principy občanské demokracie; to však opravdu nebyla žádná originální vlastní idea, ta byla víceméně okopírována od Západu. Na straně druhé, dosti hořké vystřízlivění národa pramení právě z poznání, že tyto demokratické struktury nejsou doprovázeny pravým humanismem. A že se nakonec jedná jenom o změnu mechanismu všeobecných bojů o výhody a o moc.

Takže, nakonec lze soudit, že pokud vůbec revoluční hnutí v Československu mělo nějakou svou vlastní ideu humanismu, pak tato idea byla natolik neurčitá a vágní, že v ní v porevoluční realitě zůstalo sotva co více, nežli nostalgické vzpomínky na původní ideály.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 27.Března 2015, 16:21:24

Revoluce, která nepřinese změnu výrobních vztahů, není žádná revoluce. Pozor, tato změna ovšem nesmí být návratem k tomu, co už tu jednou bylo. Pokud však nelze změnu výrobních vztahů provést revolucí (ve smyslu nějakého jednorázového osvobození), což patrně nelze, pak je revoluce možná zbytečná.
Ale ani humanismus na změnu světa nestačí. Člověk potřebuje transhumánní dimenzi.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Transhumánní dimenze? Sobota, 28.Března 2015, 12:38:43

Musím přiznat, že s tímto pojmem jsem se sám doposud ještě nesetkal. ;-)

Ale na té samotné myšlence, že "humanismus sám nestačí", skutečně něco je. Já sám sice ten pojem "humanismus" poměrně často používám, ale je to jen svým způsobem takové řešení z nouze, jako zcela obecný poukaz na to, že současný svět - navzdory jeho vnějškové svobodě - ve svém jádru není humánní, není založený na autentické lidskosti. A že je tedy třeba svět v tomto smyslu změnit.

Ovšem, ten pojem "humanismus" je skutečně velmi neurčitý, a může mít vždycky velice blízko k p l a n é m u humanismu, který jde ruku v ruce s konzervatismem: vzývají se humanistické hodnoty a ideály, ale jenom tak, aby to tak nějak "nebolelo", to jest aby se v jejich jménu nemusel radikálně změnit pohodlně fungující stávající svět.

Ta "transhumánní dimenze" - přijde na to co se tím míní, ale pokud se jedná o to odpoutat pohled jenom od toho na lidské individuum fokusovaného a omezeného humanismu, a včlenit člověka do vyšší, obecnější dimenze bytí (ať jakkoli pojímanou) - pak je nejen možno, nýbrž vysloveně nutno s tím naprosto souhlasit.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 28.Března 2015, 12:56:22

Ne, myslím, že transhumánní dimenze nás nechce včlenit do nějakého "vyššího", již existujícího řádu bytí. Pokud humánní znamená "lidské", pak transhumánní znamená "více než lidské".
Pokud jste se s tím pojmem ještě nesetkal, ocituji opět vámi nedávno kritizované postmarxisty, tentokrát úryvek z knihy Humanismus nestačí:
"Musí tu být dimenze nad psychologií. Teologie je jiné jméno pro metapsychologii, pro něco, co je v člověku víc než člověk, nelidské jádro člověka atd. Jsou to velmi přesné koncepce. Je zajímavé jak mnozí američtí teologové, s nimiž jsem debatoval, byli velmi blízko tomu, co říkám. Přijali to. Řekli mi: "Jestli je tohle materialismus, jsem materialista." To znamená, že Bůh není nějaký stařec sedící nad námi, který tahá za nitky. Bůh je prostě název pro toto prázdno, otevřenost, to nelidské, to, co je víc než lidské. Myslím, že bychom jej měli rehabilitovat, a zde my všichni spolu souhlasíme, Badiou, Agamben, já, ovšem ne ve smyslu nelidskosti jako "Zabijte je", ale spíše dimenze, která je nadlidská, transhumánní. To je to, co pro mě představuje Kristus. Člověk, který je nelidský ve smyslu více než lidském."

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Neděle, 29.Března 2015, 11:08:27

Ale jistě, paní Hájková: co jiného je onen "Bůh", nežli právě symbol pro nějaký takový "vyšší řád bytí"? To všechno jsou jenom různé názvy, různé koncepty pro totéž: že totiž existuje něco víc, než jenom jednotlivý člověk, respektive lidský jedinec, a že toto "něco víc" vytváří svou vlastní skutečnost, která je pro člověka do značné míry konstitutivní, utváří ho, a je tedy pro něj závazná.