To dobré z izraelských voleb

Likud Benjamina Netanjahua zvítězil překvapivě znovu a s ještě vyhrocenější rétorikou než v předchozích volbách. Navzdory průzkumům, vysoké účasti i rozmanité opozici. Alespoň teď však víme, na čem jsme.

Analytik a pozorovatel blízkovýchodního dění z BBC Jeremy Bowen ve středu poznamenal: „Benjamin Netanjahu slíbil před volbami věci, které nesporně poškodí další vztahy mezi Izraelem, Spojenými státy a Evropou. Slíbil vystupovat proti dohodě mezi Západem a Íránem. Slíbil tisíce nových domů osadníkům na okupovaných územích. Slíbil, že nedovolí Palestincům vlastní stát (...) V úterních volbách přesto jednoznačně vyhrál. Přesto, anebo snad právě proto.“

Pokud by člověk hledal hlavní poselství z úterních voleb do izraelského parlamentu pro svět, znělo by nejspíše právě takto. Hluboce se mýlily všechny předvolební a exitpollové průzkumy. Mýlili se i všichni ti, kdo předpovídali, že nyní druhý nejdéle vládnoucí premiér v historii země už další volby s tvrďáckou rétorikou nevyhraje. Vyhrál, a to při vysoké účasti, proti rozmanité a relativně jednotné opozici a ještě za situace, kdy bulvár zhusta propírá jeho pijácké sklony či skandály jeho údajně panovačné ženy Sáry.

Benjamin Netanjahu (vpravo) při rodinné koulovačce. Foto Avi Ohajon, flickr.com

Faktory označované předem za rozhodující témata voleb – drahé nedostupné bydlení, životní náklady a nárůst nerovnosti – se nakonec ukázaly být jen o málo významnější, než v minulých volbách. Jedna strana na nich se profilující – Kulanu Mošeho Kachlona – sice získala deset nových mandátů. Druhá podobně profilovaná – Ješ atid Jaira Lapida – jich ale zároveň osm ztratila.

Netanjahuův Likud toho ve správní a sociální oblasti mnoho nenasliboval a každý věděl, jak dosud vládl. Přesto oproti minulým volbám získal ze všech stran nejvíce. Všechna levicová uskupení dohromady posílila ani ne o polovinu mandátů, jež dostal na pravici navíc sám Likud.

Arabské strany zůstaly v izolaci, třebaže v novém Knessetu zasedne více Arabů než kdy dříve. Pouze voliči krajní, náboženské a osadnické pravice z části přeběhli, ovšem zas pouze k Likudu. Ten nyní složí vládu právě s oslabenými krajními stranami.

Úder na Írán?
S výjimkou posílení Likudu, rozkolu v jedné z malých stran pro ultraortodoxní voliče, vzniku Kachlonovy strany Kulanu a zvednutí dřív téměř neexistujícího prahu pro vstup strany do parlamentu na přibližně 3,75 procenta se v izraelské politice od posledních voleb mnoho nezměnilo. Nějaké mimořádné dopady letní války v Gaze nula, podobně pozdějších útoků v samotném Izraeli.

Nejvýznamnější část Izraelců chce mít v čele státu pořád muže s rozhodným slovem a pevnou rukou, chce vládu, která neustoupí nikomu – ani reprezentaci Spojených států, tradičního patrona.

Netanjahu dostal v úterý de facto svůj čtvrtý premiérský mandát, a to téměř k čemukoliv, včetně – například – jednostranného úderu na íránská jaderná zařízení. Většina pozorovatelů je sice pořád přesvědčena, že k něčemu takovému nesáhne, pokud by ale izraelský premiér chtěl, nyní by mohl.

O obnovení jednání s Palestinci si lze naopak nechat jen zdát.

Po úterních volbách toto vše víme. Ve špatném z hlediska obnovení mírového procesu, vstřícnosti k oponentům či oblastní stability máme jistotu. Překvapit může nová vláda, kterou chce Netanjahu poskládat do „dvou tří týdnů“, jenom pozitivně. A to je asi to jediné dobré, co lze k výsledkům letošních parlamentních voleb v Izraeli z vnějšího pohledu říci.


Zpravodajsky o volebních výsledcích, ziscích či ztrátách jednotlivých stran a složení nejpravděpodobnější koalice více zde.

K tématu rovněž dnes komentář Filipa Outraty.