Má-li ČSSD porazit ANO, musí se změnit

Všechna kritika ANO, všechny snahy vykreslit její reálný obraz jako politickou divizi Agrofertu, přijde vniveč, pokud tu nebude k dispozici žádná realistická a jasně lepší alternativa. ČSSD si zatím není jista, zda jí chce být.

Jakub_cb

Jakub Patočka

11.03.2015 14:38

Související

Zlé jazyky by mohly říct, že o výsledcích sjezdu ČSSD toho víme předem více nežli o výsledcích sněmu ANO. Předsedou bude zvolen Bohuslav Sobotka, prvním místopředsedou se stane Milan Chovanec, místopředsednické posty dále obsadí Michaela Marksová-Tominová, Jan Hamáček, Martin Starec, Lubomír Zaorálek a zřejmě Lenka Teska Arnoštová.

Prakticky nikdo nevěří tomu, že do nejužšího vedení by se měl vrátit Jiří Dienstbier. Je to škoda. Bylo by totiž dobře, kdyby se to stalo. K Dienstbierovi je možné mít dílčí výhrady, přesto pořád pro veřejnost zůstává jasně nejvýraznějším reprezentantem přitažlivého evropského pojetí sociálně demokratické politiky.

Ač je pozornost médií upřena na personálie, podobně jako na sněmu ANO se to nejdůležitější dost možná odvine v debatě o stanovách. Právě sem se soustředí hlavní střet s nepředvídatelným výsledkem – týkající se interpretace vnitrostranického referenda. Z odstupu se může zdát, že se jedná o maličkost, ale ve skutečnosti se na tomto nenápadném detailu může rozhodovat o budoucnosti ČSSD – a tudíž také o příští trajektorii české demokracie.

Sociální demokracie se musí otevřít a změnit svou vnitřní kulturu
Bohuslava Sobotku česká média občas vykreslují skoro jako by neuměl do pěti napočítat. Pohřbila jej už víckrát, než kolikrát stihl vyhrát volby. Skutečnost je ale taková, že svým nenápadným lavírováním získává v ČSSD čím dál pevnější pozici. Jako předseda ČSSD pojede na svůj třetí sjezd silnější než kdykoli dřív.

Na minulém sjezdu musel Sobotka strpět poučování od Zemana, Hašek a spol. si tam na něj brousili nože. Teď Sobotka Zemana na sjezd ani nezve, Michal Hašek je v ČSSD mrtvý muž a také jeho kumpáni jsou poraženi nebo v koncích.

Spatřujme v tom nejen doklad Sobotkových schopností, ale také životní síly České strany sociálně demokratické. Je to jediná levicová strana v bývalém východním bloku, která nevznikla vylepšováním místních komunistů, a je to jediná strana u nás, jejíž existence byla přenesena do exilu a po pádu komunistické samovlády se vrátila zpět. Jsou to příznivé spodní proudy, které v ní stále působí.

Sobotka celý svůj dospělý život strávil v ČSSD. Politicky je jejím dítětem. Poměrům po roce 1989 se učil rozumět skrze ni. Na rozdíl od většiny svých odpůrců má předseda ČSSD hluboký vztah k tradici a idejím, jež reprezentuje. To ho samozřejmě nečiní imunním vůči omylům, ale vybavuje ho to silou, díky níž obvykle vítězí.

Ale samo o sobě už to nestačí. Zatímco Sobotka sílí, pozice ČSSD ve společnosti slábne či stagnuje na relativně nízké hladině. Není to ovšem primárně důsledek politických chyb či neschopnosti jeho i jeho kolegů, jak včera v Deníku Referendum argumentoval Jiří Paroubek. Byť má smysl pozorně poslouchat mnohé z jeho postřehů, základní příčina křehkého postavení ČSSD je jiná.

Spočívá v tom, že v české společnosti postupně klesá důvěra ke všem politickým stranám bez rozdílu. Podstatná část politické veřejnosti, a je třeba říci, že zcela oprávněně, vidí v politických stranách především nástroj k uspokojování osobních prospěchářských zájmů svých členů. Ani Jiří Paroubek proti tomu v době, kdy ČSSD řídil, nedělal dost a podpora hvězd jako Michal Hašek či Roman Onderka, patřila k jeho početným personálním omylům.

Nemá smysl se ale bavit o jednotlivcích, změnit se musí systém, celá vnitřní kultura ČSSD. Změny stanov, které by se měly přijmout v důsledku vnitrostranického referenda a které by měly odejmout vnitrostranické rozhodování z rukou úzkých uzavřených kroužků, je třeba brát jako úplné základní minimum: první krok k žádoucím proměnám celku strany.

Vnitřní život v ČSSD dnes až příliš často vypadá tak, že úzké lokální a regionální mocenské skupinky mají dopředu obstarané hlasovací většiny, mezi sebou dohodnuté výsledky všech podstatných personálních hlasování; a program se prakticky neřeší.

Tohle změnit ale nestačí, musí být jasné, že strana je otevřena novým členům. Podobně jako dnes v ANO se opatření proti účelovému nabírání členů zneužívají jako bariéry proti lidem, kteří by do ČSSD chtěli vstoupit s ideovou motivací. ČSSD rozhodně nemá problémy s temnými strukturami jen v Ústeckém kraji a na severní Moravě, jak o tom psal Jiří Paroubek, hlubokými problémy podobného typu je z velké části zasažena i v jiných potenciálních baštách, včetně jižní Moravy a konkrétně Brna.

To je nutno změnit. ČSSD musí být schopna zbavovat vlivu na svou tvář lidi, jako jsou ti ve vedení současné ostravské organizace, jak jsme je s využitím policejních spisů nedávno popsali v Deníku Referendum, a naopak se musí otevírat lidem, kteří mohou věrohodně reprezentovat její ideály a program, a to včetně těch, kteří nejsou jejími členy.

Voliči jasně v loňských podzimních volbách dali najevo, že sama značka strany už pro nikoho nebude automatickým výtahem k moci. Vezměme si fascinující rozdíly ve výsledcích mezi jednotlivými okresními městy.

Ukazují, že uspět bylo možné a představitelé ČSSD by se měli naučit z volebních výsledků zásadově vyvozovat osobní důsledky, tak jako to dokázali Jiří Paroubek nebo Alena Gajdůšková, a jak to naopak nedokázal Roman Onderka v Brně po komunálních volbách, anebo Marcel Chládek po volbách senátních.

ČSSD musí voliče přesvědčit hlavně o tom, že dokáže opravovat sebe sama. Foto ČSSD

ANO lze porazit pouze lepším programem

ČSSD také musí zpřesnit své působení programově. Je pochopitelné, proč ji na sněmu ANO líčil Andrej Babiš jako hlavního protivníka ANO. ČSSD je totiž obecně brána jako ochránkyně silného státu, což je mimochodem důvod, proč si navzdory všem svým různým vnitřním neduhům zatím udržuje vcelku slušnou podporu veřejnosti.

ČSSD ale musí skutečně ukázat, že je politicky kompetentnější než Babišovo ANO. Jasně si uvědomit, že skutečně je ochránkyní státu před privátními zájmy, jichž je Andrej Babiš zvláště nebezpečným reprezentantem. Určitě je třeba klást důraz na témata sociální či zdravotnictví, což přirozená voličská základna ČSSD očekává.

Zásadní ale je uvědomit si, že budoucnost sociální demokracie, její manévrovací prostor v zásadní míře závisí na celkové kvalitě demokracie. To je téma, které se týká více oblastí, od promyšlené, velkorysé vzdělávací politiky přes strategii rozvoje občanského sektoru až po ochranu mediální plurality a kroky k zvyšování kvality médií. V tom ČSSD zatím selhává jistě i v důsledku své největší personální slabiny, právě na ministerstvu školství.

Jiří Paroubek nakonec politicky prohrál především proto, že dlouhodobě podceňoval zázemí strany v intelektuálním, humanitně orientovaném prostředí; kdyby je měl, štvanice proti němu by se nikdy nemohly rozvinout v míře, jíž nakonec podlehl. V běžných evropských zemích je ale právě městská liberální inteligence základním zázemím sociálně-demokratické politiky.

Může to tak být i u nás. K takovému kulturně-politickému zvratu dnes, čtvrtstoletí pro roce 1989, jistě dozrává příležitost i díky generačnímu zlomu: podstatná část dnes dospívající intelektuální elity už si nebude svůj obrázek o světě tvořit četbou Respektu, Lidovek, natožpak Reflexu, jejich orientace je přirozeně liberální a levicová. A pro ČSSD už dnes pracuje řada mladých, takto profilovaných profesionálů.

Situace evropské politiky je velmi dynamická a vazba k evropskému kontextu je snad podstatnější než kdy dřív. Kritika Jiřího Paroubka zaměřená na zahraničně-politickou orientaci dnešní ČSSD je přesná a oprávněná. ČSSD musí dát jasně najevo, že ať si vážíme spojenectví s USA, naším hlavním cílem je posilovat integraci svébytné a silné Evropské unie, což zahrnuje i co nejvynalézavější snahy o překonání napětí ve vztazích s Ruskem.

Pokud ČSSD neprokáže schopnost opravovat se uvnitř a zpřesňovat svůj program, nemá v české politice vůbec nic jistého. Politické elity se v naší zemi po roce 1989 dopustily příliš mnoha chyb, než abychom si mohli být jisti, že nás nepostihne nějaká obdoba maďarského scénáře. A pokud se ukáže, že ČSSD není schopna reprezentovat zájem české politické veřejnosti na přívětivější podobě zdejších poměrů, také u nás bude volání po následování řeckých či španělských vzorů sílit.

Evropská demokracie snad nakonec dokáže nápor finančních zájmů, včetně různých oligarchů a podnikatelských predátorů typu Andreje Babiše, zvládnout. Zda přitom bude i ČSSD, v jaké podobě a kondici, není vůbec jisté, ale nadcházející sjezd v tom napoví.

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

David Unger - psycholog, Kroměříž

Změna v ČSSD? Středa, 11.Března 2015, 20:48:50

V ČSSD se už snaží o reformu deset let, možná více, a zatím stále marně. něco málo přes 20% hlasů ve volbách je sice poněkud hubené vítězství Bohuslava Sobotky, ale dá se z něj něco vytěžit. Ovšem to, že někdo umí chodit v reálné politice ještě neznamená, že vítězí díky hlubokému vztahu k "idejím a tradici". U Bohuslava Sobotky je to podobně prázdné jako tvrdit, že "podstatná část dnes dospívající intelektuální elity je přirozeně (!) liberální a levicová.

Id_foto

Bohuslav Vorel - Valy u Přelouče

Podstata je ve větě: "ČSSD si zatím není jista, zda jí chce být." Středa, 11.Března 2015, 23:09:28

Že je potřeba něco změnit, s tím bude souhlasit v ČSSD skoro každý. Obávám se ale, že značná část členů si stále ještě neuvědomuje hloubku problému. Že nestačí jenom inovovat jednotlivé body programu, zbavit se korupčníků a politikářů a změnit vnímání veřejností coby jednoho z výtahů k moci. To je věc nutná, ale ne postačující.

Přichází doba změn a nebude stačit být pouhou stranou rozumného kompromisu a produktem PR agentur. Být tím, kdo jde naproti potřebným změnám, to je, oč tu běží. Být silou na čele těchto změn.

Richard Vlasák - Brno

Vážený pane šéfredaktore, Čtvrtek, 12.Března 2015, 00:23:4

ČSSD se musí změnit. Ale ke skutečné změně nedojde, pokud budou kraje tak silné a jejich reprezentanti tak mocní. Nemyslím si, že by byl M. Hašek odrovnanou osobou. V souvislosti s vlivem A. Babiše a jeho hnutí se obávám, že jen Zeman, Hašek, Zimola a spol. čekají, až musí "profláknuté" Lány Sobotkovi oplatit. Nevidím situaci vůbec nadějně.
S úctou Richard F. Vlasák

Václav Marek - Blansko

Jen ne takovou změnu! Pátek, 13.Března 2015, 17:13:52

Že ČSSD potřebuje změnu na tom se shodneme. Jenže pro voliče by prospěla změna směrem k Syrize a Podemos. Volba Dienstbiera by znamenala odklon od levicových hodnot směrem ke středu a zkomírání ČSSD.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Důvěryhodnost Sobota, 14.Března 2015, 05:58:10

Analýzy pana šéfredaktora a Jiřího Paroubka představují dva pohledy na ČSSD, pohled politika - intelektuála s citem pro ideové prostředí na straně jedné a praktika politiky na straně druhé. A řekl bych, že se doplňují.
Důležitá je však otázka po základní příčině "křehkého postavení ČSSD", kterou se snaží odpovědět Jakub Patočka. A myslím, že odpovídá správně (alespoň, pokud se můžeme spoléhat na výzkumy veřejného mínění Sociologického ústavu Akademie věd): česká veřejnost má pramalou důvěru v "politiky" a politické strany obecně. Důvody jsou celkem zřejmé: je rozšířené přesvědčení, že politické strany se "zajímají o to, co si myslí lidé jako já pouze v době voleb" (kolem 80%) a "především je zajímají výhody a zájmy jejich členů" (víc než 70%. S výrokem, že "politické strany jsou zkorumpované", dlouhodobě od roku 2005 ve výzkumech souhlasí víc než tři čtvrtě odpovídajícich. Nejvíce jich bylo v listopadu 2012, a to 87%, v listopadu minulého roku pak 76%.)

Důvěryhodnost !
Důvěryhodnost je kritickou hodnotou našeho politického života: pro ztrátu důvěry již pět let slábnou tradiční polistopadové strany; ODS katastrofálně a ČSSD podle svého zaslouženého dílu. Nový 'nepolitik' Andrej Babiš v ní zatím vyhrává a zůstane jeho výhodou, dokud veřejnost nedojde k názoru, že také především hraje pro sebe.

Další důležitý faktor je vliv krize a jí zdůvodňovaná "úsporná" politika předchozí pravicové vlády: způsobil konec víry v 'trh bez přívlastků' a tím i ve společenskou potřebu být 'pravicový': výhoda pro levici. Zároveň tím ovšem zeslábl ideový tmel, který spojoval naši společnost a, podobně jako jinde v Evropě a USA, sílí různé společenské patologické jevy. (Od roku 2009 roste počet sebevražd a umírá jimi více lidí než v dopravních nehodách.) Chybí nadějná realistická vize - a, podobně jako Jakub Patočka, opět vidím příležitost pro novou generaci nastupujíci do veřejného života a pro politiku, zejména levicovou.