Ještě pár poznámek k multikulturalismu

Adam Votruba navazuje na svůj článek věnovaný multikulturalismu a odpovídá na některé námitky, které v reakcích na něj zazněly. Multikulturalismus není možný bez zásadní revize zděděných identit.

Na můj článek polemizující s principy multikulturalismu reagoval zvláštním článkem Jan Pokorný a další lidé v diskuzi. Bohužel není v mých silách odpovědět na všechny námitky a podněty, které byly vzneseny. Přesto bych rád odpověděl tím způsobem, že svůj postoj zformuluji tak, abych se vyslovil alespoň k připomínkám, které považuji za nejzávažnější. Ponechám stranou většinu míst, kde si mí oponenti představili pod mými slovy něco jiného, než jsem měl na mysli já.

Ústřední teze, kterou se snažím hájit, je ta, že multikulturalismus je možná krásná utopie, která v praxi nemůže fungovat. Zbytek textu budiž chápán jako komentář k této tezi. Důsledek, který z ní plyne, je ten, že evropské země jsou oprávněny zvážit a stanovit, kolik imigrantů jsou schopny a ochotny do svých společností absorbovat. Možná to nezní pěkně, ale uzavřené hranice jsou koneckonců lepší než vyhánění lidí. (Zároveň by však měly západní země respektovat právo ostatních států chránit své hranice před západním zbožím a expandujícími korporacemi.)

Pokud stoupenec multikulturalismu prohlásí, že si je vědom nutnosti imigrační politiky a existence hranic, pak se asi v zásadní věci shodneme a můžeme diskutovat o míře. Hermeticky uzavřené hranice opravdu nehájím. Obávám se však, že z pozic multikulturalismu je velice těžké zdůvodnit představu, že by měly být vzhledem k přistěhovalectví stanoveny vůbec nějaké meze.

Je pravda, že multikulturalismus má řadu různých významů. Proto upřesňuji, že se vymezuji zejména proti liberálnímu multikulturalismu, z něhož vyplývají nejzávažnější politické důsledky. Právě tento typ multikulturalismu označuji za radikální utopický koncept. Komunitární multikulturalismus naproti tomu nepovažuji ani za příliš nebezpečný, ani ho nevnímám jako zvlášť významný příspěvek pro řešení problémů moderní společnosti.

Zároveň soudím, že je důležité rozlišit mezi multikulturalismem a obyčejnou národnostní tolerancí. Národnostní tolerance vůči usedlým menšinám se ve slušné společnosti rozumí sama sebou. (Mimochodem: má-li mít autochtonní menšina právo na ochranu svého kulturního prostoru, pak by ji asi měla mít i většina.) Multikulturalismus však zčásti implicitně a zčásti explicitně požaduje stejnou toleranci pro nově příchozí, tj. výsady a práva, které vyplývají z členství ve společnosti, resp. občanství, se snaží nekriticky přenášet i na nečleny. Jedním z ideálů liberálního multikulturalismu je pak úplné zrušení diference mezi většinou a menšinou.

Kulturní rozmanitost
Častým argumentem multikulturalistů je tvrzení, že kulturní rozmanitost je celospolečensky přínosná a zdravá. Pokud má jít o argument v diskuzi platný, musíme předpokládat existenci ještě druhé zamlčené premisy. Ta zní: To, co je zdravé v určitém množství, je také zdravé v libovolném množství. Tento nevyřčený předpoklad si ovšem sotva může činit nárok na obecnou platnost.

Podle mého mínění se věci mají tak, že schopnost multikulturalismu být fungující společenskou teorií a praxí je nepřímo úměrná množství přistěhovalců. Multikulturalismus ve smyslu benevolence vůči přistěhovalcům a odmítání asimilační politiky může výborně fungovat v relativně homogenní společnosti, kde lidé z odlišných kultur představují nepatrný zlomek populace.

Odůvodněně lze předpokládat snazší integraci lidí z blízkých kultur, proto bychom snad mohli uvedenou tezi formulovat také obecněji: Funkčnost multikulturalismu je nepřímo úměrná kulturní diverzitě společnosti.

Zajímavým problémem v tomto kontextu je existence ghett. Pavel Barša se vymezuje proti komunitárnímu multikulturalismu, resp. proti principu, podle nějž má být každá kulturní skupina uznána jako oddělená a rovná, slovy: „pro mě tohle není multikulturalismus, ale ghettoizace“.

Můj názor je ten, že reálná ghettoizace je logickým důsledkem představy, že nesmíme činit překážky imigraci a zároveň nesmíme usilovat o asimilaci přistěhovalců. Ke vzniku ghett bude při masové imigraci docházet vcelku samovolně bez ohledu na to, zda vůbec a jaký typ multikulturalismu budeme vyznávat. Naopak rozbití ghett vyžaduje cosi nepřirozeného – úsilí a násilí vůči určitým návykům a sklonům homo sapiens.

Je snad multikulturně-liberální zakazovat imigrantům, aby se stěhovali do lokalit, kde žijí jejich příbuzní, a starousedlíkům zase zakazovat, aby se z těchto lokalit odstěhovali ve chvíli, kdy tam nechtějí žít? Toto by bylo liberálně správné omezení svobody, zatímco požadavek na asimilaci je nesprávným omezením svobody?

Multikulturalismus a národ
Příznačným rysem multikulturalismu je, že se v něm téměř nikdy nehovoří o národech. Pro liberální multikulturalismus je národ redukován na jednu z mnoha etnických identit, pro komunitární multikulturalismus je národ jen jednou z mnoha komunit, které mají v rámci státu stejná práva.

Abychom mohli takto vůbec uvažovat, je třeba si všechny etnické či kulturní identity určitým způsobem „zestejnit“. Hlásit se k českému národu je vlastně totéž jako hlásit k islámské ummě, což je zase ve své podstatě totéž jako být Hanákem nebo Záhorákem. Jen s takovým myšlením lze vytvářet námitky typu: Vždyť ani naše společnost není monokulturní, je tu třeba rozdíl mezi městem a venkovem.

Problém je v tom, že ne všechny sociální skupiny si činí nárok na stejnou míru loajality. Existuje však také primární politická loajalita, která umožňuje chápat ostatní příslušníky skupiny jako našince a členy jedné politické obce, v jejímž rámci platí nejen zákony, ale i určitá morální pravidla. V Evropě je touto primární politickou loajalitou národ, resp. národní stát.

(Multikulturalisté mají tendenci přehlížet, že evropský stát, který je zdrojem loajality, je stát národní a nikoliv libovolný.) Jsou však i jiné možnosti. Například pro řadu muslimů představuje primární politickou loajalitu společenství věřících, pro jiné lidi třeba jejich kmenové společenství. Člověk sice může být v otázce primární politické loajality rozpolcen, může svůj názor v průběhu života změnit, ale v určitých politických situacích si musí vybrat buď jedno, nebo druhé.

Lidi sdružené primární politickou loajalitu můžeme charakterizovat jako společnost morálky či společnost zákona. (Záměrně nechci rozvíjet otázku, zda je v tomto kontextu vhodnější mluvit o společnosti, nebo o společenství.) Principem a podmínkou existence takovéto společnosti je sdílená představa morálky, která může najít své vyjádření v psaném zákoně, ale která není s psaným zákonem totožná.

Středověké říše mohly být tzv. multikulturní, protože to ve skutečnosti žádné společnosti nebyly, byl to konglomerát rozličných kulturních entit udržovaných pohromadě vojenskou silou a osobními závazky panství a poddanství. Neplatila zde stejná morální pravidla pro všechny, ani stejné zákony pro každého.

Je třeba doplnit, že každá společnost morálky je zároveň společností násilí. Platí to v tom smyslu, že podmínkou existence společnosti (či společenství) je konsenzus ohledně legitimity násilí. Tento konsenzus se může v průběhu času měnit a vyvíjet, ale kulturní společenství, která ho nesdílejí, nemohou tvořit jednu společnost.

Nemůže například fungovat společnost, kde část lidí trvá na principu státního monopolu na násilí a jiná považuje za právoplatnou instituci krevní mstu. Nelze se také rozcházet v otázce, je-li zdrojem legitimity násilí státní zákon, nebo posvátný text.


Škola je významným nástrojem socializace do sekulárně-liberálního náboženství i do národní identity. Foto en.wikipedia.org

Pro řadu kulturních společenství je morální kodex (a to i nepsaný) jedním z primárních zdrojů identity. Pokud mají fungovat multikulturní principy soužití různých kultur, je třeba tyto kultury zbavit jejich pojetí násilnosti, obrazně řečeno: je třeba tyto kultury „vykastrovat“. Jejich příslušníci se musí vzdát svého vlastního názoru na legitimitu násilí a kromě nepodstatných otázek i svého morálního kodexu. V konečném důsledku se musí pak odvrátit od své primární politické loajality vůči dosavadnímu společenství a přesměrovat ji jinam.

Jelikož podle multikulturalistů nemáme právo nikoho nutit, aby se vzdal své kulturní identity (můžeme požadovat pouze dodržování zákonů), pak takovouto mentální změnu prostě nelze naordinovat. Aby multikulturaismus mohl fungovat, museli bychom provést to, co multikulturalisms zakazuje.

Na území jednoho demokratického státu ovšem nemohou dost dobře koexistovat společenství s odlišnou primární politickou loajalitou. Z toho mi vyplývá, že multikulturní politiku lze provádět, aniž by byl jejím důsledkem násilný politický konflikt, jen tak dlouho, dokud se nezmění etnická mapa Evropy.

Zmiňme se na okraj i o dvou konkrétních příkladech „multikulturních národů“. Jako nezpochybnitelný doklad toho, že multikulturalismus může fungovat, bývá zmiňováno Švýcarsko. Jenže Švýcarsko není multikulturní vlastí pro několik set jazyků světa, ale pro právě čtyři jazyková společenství. Je namístě se ptát, zda jde o čtyři národy, nebo spíše o jeden čtyřjazyčný národ. Společenské předivo vztahů, pravidel a zákonů, na nichž funguje švýcarská federace, se utvářelo v jednom prostoru po několik staletí.

Možná by mohl být pro multikultaristy zajímavý jiný příklad, který pokud vím, nezmiňují. Existuje jeden evropský nacionalismus, jemuž se podařilo integrovat muslimy do ideje národa. Obecně se přitom soudí, že národní myšlenka nebyla v muslimském světě úspěšná. Zmíněným evropským národem jsou Albánci.

Existence národa skládajícího se z muslimů, pravoslavných a katolíků ovšem není odrazem pokročilého stupně modernity. Vyplývá naopak ze skutečnosti, že albánská společnost fungovala donedávna na archaických rodových a klanových vazbách; neprošla tedy tou fází, kdy v jisté etapě vývoje konfesní loajalita integruje lidi do většího celku bez ohledu na jejich příbuzenské či kvazipříbuzenské vazby.

Otázka integrace a asimilace
Když Angela Merkelová prohlásila, že multikulturalismus selhal, myslela tím, že selhala představa, podle níž je možné přijímat přistěhovalce, aniž bychom je integrovali do naší společnosti. Někteří multikulturalisté by možná namítli, že oni integraci připouštějí, ale odmítají asimilaci. Chci zde proto podotknout, že integrace a asimilace jsou dle mého soudu jen dva odlišné stupně téhož procesu a jako takové bychom je měli posuzovat.

Objevuje se námitka, že požadovat asimilaci je neliberální, že není jasné, co je naše kultura, do které bychom měli imigranty asimilovat, že přece nezastáváme žádné náboženství apod.

Pokud mluvíme o integraci nebo o asimilaci, pak je třeba hovořit o integraci do toho, co je zdrojem primární politické loajality – tedy do určitého konceptu národa či národního státu. Situace je pochopitelně přehlednější tam, kde je národ tradičně ztotožňován se státem, než tam, kde se z historických důvodů více uplatnila představa etnické národní identity, což platí třeba pro střední Evropu. Přesto i zde bychom měli připustit, že je možné se stát Čechem volbou.

Tvrzení, že nemáme žádné náboženství a jsme naopak tolerantní ke všem náboženstvím, je podle mého soudu třeba kriticky přezkoumat. Neexistuje u nás sice povinnost vyznávat to, co si představíme pod pojmem náboženství – jako např. křesťanství, judaismus atd., na druhou stranu už sama představa, že jsme a chceme být liberální a demokratickou společností, je náboženstvím svého druhu. Pokud by někdo prohlásil, že náboženstvím Západu je sekulární liberalismus, pak by v podstatě pojmenoval realitu.

Existuje zde jistá názorová benevolence, ale jsou také názory s naším uspořádáním neslučitelné. Náboženská tolerance je možná zejména díky tomu, že se teistická náboženství podřídila, resp. oddělila, od sekulárního státu. Naše sekulární náboženství je sice slučitelné se současnou podobou katolické či protestanské praxe, ale naprosto neslučitelné s křesťanstvím křížových výprav, s pobělohorským katolicismem či klerofašistickou politikou 30. a 40. let.

Dále je třeba říci, že stát je organizace, která je nesena určitou ideou. Představa, že by organizace neměly chtít po svých členech, aby se ztotožnili s jejími idejemi, je poněkud pohádková. V této logice bychom museli odsoudit jako diskriminaci, pokud by katolická církev nepřijala do svých řad ateistu, pokud by se ODS zdráhala přijmout kovaného marxistu nebo kdyby Mensa odmítla uchazeče jen proto, že má IQ menší než 100.

Hlavní příčinou masové imigrace jsou pochopitelně neuspokojivé ekonomické a sociální podmínky v zemích tzv. globálního jihu. Foto Monisha.pushparaj, Wikimedia Commons

Každý občan našeho i jiných států má své povinnosti, mezi něž mimo jiné patří povinná školní docházka. Škola je významným nástrojem socializace do sekulárně-liberálního náboženství i do národní identity. Požadavek, aby imigranti prošli zkráceným vzděláním o jazyku, historii a zvycích země, do které přišly, a aby se s novou zemí v maximální možné identifikovali, může být sotva označen za diskriminační. Takový požadavek totiž není o nic větší než, jaký je kladen na všechny občany narozené na území státu.

Koneckonců někteří multikulturalisté dnes připouštějí, že otázku integrace imigrantů západní Evropa podcenila a mluví o potřebě zmíněného vzdělávání. Nadále ovšem trvají na odmítání asimilace.

Za sebe se nedomnívám, že asimilační politikou by byla přistěhovalcům způsobena nějaká újma. Dokonce se ani neobávám toho, že by se museli kvůli asimilační politice vzdát svých etnických kořenů. Čeští a slovenští krajané v USA se hlásí ke svým kořenům, ale zároveň jsou přesvědčenými příslušníky amerického národa.

Přichází-li někdo do cizí země s úmyslem se v ní trvale usadit, je často ochoten vyslechnout návod, jak se do společnosti začlenit. Pokud bychom byli schopni efektivně říci: Splníš-li to a to, pak se staneš Čechem a budeš jako takový svým okolím akceptován, pak by šlo o dosti účinný nástroj integrace. (Bylo by to ostatně i jasné znamení pro většinovou společnost.)

Myslím, že se nemusíme bát, že bychom někoho asimilovali proti jeho vůli. Vyslovením podobného požadavku pouze dáváme najevo, že na něčem takovém máme zájem, že něco takového preferujeme. Pokud přistoupím k nově příchozímu a řeknu mu: „Nemám právo po tobě požadovat, aby ses vzdal svých etnických a kulturních zvláštností, dělej si, co chceš,“ pak vytvářím spíše zmatek. Zdánlivě jde o gesto tolerance, ve skutečnosti příchozího ponechávám ve stavu vykořenění.

Možná jedním z hlavních hříchů multikulturalismu je to, že dává příchozím špatný signál. Imigranti získávají dojem, že mohou využívat výhod západní společnosti a zároveň nebýt její součástí. Dynamická vlastenecká společnost, která je na sebe hrdá a má co nabídnout (jaká byla například československá společnost první republiky), často strhává přistěhovalce, aby se k ní prostě hlásili, aniž by musela nutně provádět asimilační politiku. Společnost, která vlastenectví potlačuje, aby nikoho neurazila, tuto schopnost sotva může mít.

Netvrdím, že je asimilace jakýmsi ideálním řešením etnických problémů, ale ani ji nepovažuji za nemorální nástroj, kterého bychom se měli vzdát. Chápu ji v tomto kontextu jako snahu o začlenění imigrantů do politického národa, k němuž ovšem integrálně patří i určité kulturní a etnické atributy.

Ekonomický rozměr přistěhovalectví
Problém přistěhovalectví nelze oddělit od jeho ekonomických příčin. (Ponechme pro tuto chvíli stranou našich úvah problematiku azylu politického.)

Je třeba konstatovat, že přistěhovalectví je politicky nemálo podporováno, protože znamená přísun levné pracovní síly do ekonomiky. Ačkoliv panuje vcelku jednoznačný konsenzus v tom, že planeta Země je přelidněna, přesto ve chvíli, kdy hrozí pokles počtu obyvatel v některé zemi, již se bije na poplach, co že to bude strašného pro národní hospodářství a že se honem musí sehnat nějací imigranti, aby ekonomika mohla růst.

Přistěhovalectví je tak jednoznačně v zájmu kapitálu. Pravice je v západních zemích často schopna hrát na dvě karty. Na jednu stranu ekonomickou imigraci usnadňuje, přičemž se snaží vyhnout tomu, aby poskytla přistěhovalcům též sociální ochranu. Na druhou stranu rétoricky rozehrává nacionalistickou a xenofobní notu, čímž sbírá body právě u té části populace, jejíž ekonomické zájmy jsou konkurencí levnější pracovní síly ohroženy.

Hlavní příčinou masové imigrace jsou pochopitelně neuspokojivé ekonomické a sociální podmínky v zemích tzv. globálního jihu. Jde o problém dosti složitý a nemíním zde nepřesvědčeným dokazovat, že dochází ke globálnímu vykořisťování chudých zemí.

Chci nabídnout následující myšlenku: Pokud existují ve vyspělých zemích obavy z masové imigrace, nebylo by vhodné tomuto jevu předcházet právě odstraňováním ekonomické nerovnosti? Myslím, že tento argument by měl zaznít, byť se může zdát někomu nepřijatelné, že se zde spojuje cosi správného (odstranění nerovnosti) s něčím tak odpudivým jako xenofobie.

Podotýkám, že odstraňováním ekonomické nerovnosti rozhodně nemíním nějakou rozvojovou pomoc v podobě mezinárodních půjček; je jednou z největších lží naší doby, když označujeme úročenou půjčku slovem „pomoc“ a vůbec nám to nepřipadá divné.

Multikulturalismus mj. nepočítá s tím, že stát lze nahlížet jako určitou formu kolektivního vlastnictví. Je to pochopitelně v intencích liberalismu, který kolektivní vlastnictví odmítá, zatímco soukromé vlastnictví interpretuje jako cosi substanciálního. Ve skutečnosti legitimita soukromého vlastnictví již nutně předpokládá existenci společnosti.

Je-li stát formou kolektivního vlastnictví, pak je v kompetenci vlastníků rozhodnout o tom, kdo další na něm může mít podíl. Z toho vyplývá nejen právo států regulovat imigraci, ale také to, že rozvojové země mohou zakázat prodej domácí půdy zahraničním korporacím nebo že za jistých okolností mohou přistoupit k jejímu vyvlastnění.


Multikulturalismus mj. nepočítá s tím, že stát lze nahlížet jako určitou formu kolektivního vlastnictví. Foto Carol VanHook, Flickr

Ekonomická otázka odkazuje k další rovině problému. Tou je zdánlivě zcela abstraktní rovina etická, konkrétně je zde souvislost se selektivností mravních ohledů. Lze historicky doložit, že ty nejzákladnější etické normy jsou ve všech společnostech takřka identické, ale není samozřejmé, jak velký je okruh lidí, vůči nimž jsou tyto normy uplatňovány. Lze také konstatovat, že postupné rozšiřování mravních ohledů i na cizince je dlouhodobým a nezavršeným historickým procesem.

Měli bychom si proto klást otázku, jak se vůči lidem v chudších zemích chováme. Smutnou skutečností je fakt, že západní korporace jednají v tzv. třetím světě způsobem, který by byl v Evropě z hlediska společenské ochrany zcela nepřijatelný. Měli bychom to dovolit? Jak tomu lze zabránit?

Je zde pochopitelně otázka státní suverenity a teritoriální jurisdikce. Každá země si má chránit své občany. Problém je, že nedostatečná sociální a ekologická ochrana lidí v rozvojových zemích je výsledkem systematického tlaku, které západní vlády vyvíjejí na tyto země. Vlády, které by chránili své občany před západním svobodným podnikáním, jsou tvrdě trestány.

Západní média pak udržují mýtus o tom, že tyto země nejsou schopny postarat se samy o sebe bez vnější rady. (Dodejme jaksi na okraj, že Česká republika v konečném součtu na kapitalistický systém doplácí více, než kolik z něj získává, což souvisí se slabostí domácího kapitálu.)

Ani mezi západními zeměmi nepanuje v tomto ohledu nějaká mravní rovnost. Stačí třeba poukázat na to, že západní firmy u nás nezřídka prodávají horší potraviny než ve vlastních zemích a za vyšší cenu. (Je také otázkou, jestli takový Kevin Dahlgren bude za vraždu spáchanou v České republice někdy souzen a jestli o něm vůbec ještě z médií uslyšíme.)

Chci zde především naznačit, že problém imigrace má další konotace, jejichž rozbor by byl na samostatnou dlouhou rozpravu. Trváme-li na tom, že občanská práva nelze přidělit na požádání, měli bychom zároveň trvat i na tom, že slušné zacházení si zaslouží každý člověk.

Je-li důvodem imigrace vykořisťovatelská praxe západního kapitalismu, pak se nelze divit, že z ekonomických výhod Západu chtějí profitovat i lidé, kteří zároveň Západ nenávidí. Multikulturalismus se svým odporem k asimilaci na tom nic nezmění. Kdo si chce doopravdy zachovat svou identitu, ten asi nebude mít zvláštní zálibu ve stěhování. Poněkud zjednodušeně řečeno: Proč raději nepodporovat kultury tam, kde jsou, než tam, kde nejsou?

Závěrečná poznámka
Současný evropský demokratický stát vznikl jako stát národní. Tato okolnost je součástí jeho historie, jeho příběhu či chcete-li zakladatelského mýtu. Není třeba se nyní zastavovat u okolnosti, že samotný proces utváření národa neprobíhal vždy na stejných principech. Pokud má být příslušnost k národu, který stát založil, jen jednou z mnoha volitelných etnických identit, neztratí takový stát smysl své existence?

Jak jsem se snažil výše vysvětlit, multikulturalismus není možný bez zásadní revize zděděných identit a někteří multikulturalisté s tím i počítají, přičemž nazývají tento proces dekonstrukcí či hravou dekonstrukcí. Ačkoliv přepisování identit je výsostně intelektuální počin a nové vyznání bývá zpravidla interpretováno jako mravně vyšší, v dějinách bývaly podobné myšlenkové operace předzvěstí větších válečných konfliktů.

Lze si jistě představit krásný svět, který si liberální multikulturalisté vysnili, ač je otázkou, kdo by v něm chtěl žít. Je však třeba konstatovat, že reformě mravní působení intelektuálů na lid opakovaně přinášelo jiný výsledek, než jaký byl zamýšlen.

Umím si představit, že multikulturalismus může být do budoucna vhodnou ideologií pro mnohonárodnostní impérium, kde se bude lidem vyprávět o tom, jak státy v minulosti byly nacionalistické a utlačovaly své menšiny, pochybuji však, že by v takovém systému bylo místo pro demokracii.

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Jan Dospiva - Orlová

To a to Úterý, 10.Března 2015, 22:37:19

Pane Votrubo, píšete:

"Pokud bychom byli schopni efektivně říci: Splníš-li to a to, pak se staneš Čechem a budeš jako takový svým okolím akceptován, pak by šlo o dosti účinný nástroj integrace."

Když mě by právě zajímalo, co si představujete pod oním "tím a tím".

A vůbec, otázka pro všechny diskutující: Co pro nás znamená to "to a to", co považujeme za základ naší státně-kulturní identity? A co konkrétně má tedy přistěhovalec splnit, aby byl uznán jako někdo, kdo tuto identitu přijal?

Adam Votruba - Praha

Odpověď panu Dospivovi Středa, 11.Března 2015, 16:00:19

Věta, kterou citujete, je záměrně formulována hypoteticky. Chápu to spíš jako sociální akt, přijetí nějakého konsenzu ve společenské praxi, než jako akt normativní. (Jde navíc o konsenzus, který by měl být teprve přijat.) Proto také nechci předepisovat, co by to mělo být, ani to nepovažuji za důležité vzhledem k mému tématu. Co by měl přistěhovalec splnit, aby byl uznán jako někdo, kdo novou identitu přijal, závisí totiž na vzájemné interakci mezi ním a okolím. Nelze to předepisovat jen z hlediska jedné strany.

Nicméně na otázku, co já osobně si pod tím představuji, Vám odpovědět mohu. Odpověď do značné míry vyplývá z toho, že v textu hovořím záměrně o integraci do národní identity, nikoliv do státně-kulturní identity. Budeme-li mluvit o státně-kulturní identitě, zní to možná moderněji, liberálněji, korektněji, ale zamlžuje to skutečnost, že primární politická identita je národní. Pro národní identitu jsou podle mého soudu důležité: znalost jazyka a historie, ochota se k národu hlásit (!), respekt k ústavě a státním symbolům. Nijak to nesouvisí s náboženstvím, vyjma té skutečnosti, že například křesťanství patří k naší historii.

Jan Pokorný - Praha

Středa, 11.Března 2015, 17:29:1

Možná to budete brát, jako že Vás chytám za slovo, ale národ ve Vašem slova smyslu česká majorita moc nepoužívá a myslí jím většinou to, co se při sčínání lidu označuje jako národnost. Největší národností mimo Čechy jsou u nás podle sčítání lidu Moraváci, takže byste měl asi s asimilací mířit hlavně na ně :)

Jan Dospiva - Orlová

Středa, 11.Března 2015, 20:21:2

Požadavek znalosti českého jazyka je už dnes podmínkou povolení k pobytu podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky.

Respekt k našemu právnímu řádu je i požadavkem multikulturalismu v definici Pavla Barši.

Na znalosti historie by si vylámala zuby i spousta Čechů.

A ochota hlásit se k české národní identitě by třeba pro polskou menšinu ve Slezsku nemusela být skousnutelným soustem.

Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Komunismus nebo smrt Pátek, 13.Března 2015, 07:45:9

Pořád mám dojem, že Adam Votruba zachází s multiklturalismem jako se slaměným panákem.

Kdy a kdo definoval multikulturalismus jako to, vůči čemu se Adam Votruba vymezuje? Kdy a kdo takový multikulturalismus praktikoval? S jakými výsledky?

Slavný výrok Angely Merkelové, že multikulturalismus selhal, je lež. Co selhalo, je hospodářská politika švábské hospodyňky, jenže to Angela Merkelová nikdy nepřizná. Možná ani sama sobě.

Myšlenka, že každé společenství, má-li držet pohromadě, potřebuje nějakou společnou kulturu, má něco do sebe. Za chybný považuji předpoklad, že tato kultura musí být staticky dána kulturou toho, kdo tu byl dřív, a dalším příchozím je třeba ji vnutit. Nesouhlasím ani s tím, že si vystačíme se společenstvím vymezeným územím národního státu.

Národní státy jsou bezmocné proti nadnárodním korporacím. Karel Marx to říkal už v devatenáctém století. Kapitál (Marx říkal buržoazie) je globální (Marx říkal kosmopolitní). Je jediný způsob jak obhájit proti kapitálu lidská práva: 99 % (Marx říkal proletáři) všech zemí světa, spojte se!

Jak říká Slavoj Žižek, buď budeme žít v komunismu nebo v pekle. Anebo vůbec ne.

V celosvětovém spojení samozřejmě musíme vytvořit společnou kulturu, překonat rozdíly malých, omezených kultur jednotlivých národů. Mao dokázal, obrovským nelidským experimentem s Kulturní revolucí, že cesta k nové kultuře přes zničení těch starých nevede. Nelze novou kulturu nikomu vnutit násilím.

Žádnou kulturu nelze nikomu vnutit násilím, snad kromě „kultury‟ násilí, strachu a nenávisti.

Novou společnou kulturu musíme vystavět na základech těch starých. Tradice jednotlivých národních kultur se musí stát pilíři nové kultury globální, multikulturní.