Média nejsou rohlíky a hrdinové to mají těžký

Britské noviny Daily Telegraph píší podle svého – teď už bývalého – hlavního politického komentátora pod vlivem svých inzerentů, například bank. Nabízí se otázka: Jestliže známe problémy médií, jsme schopní je i napravovat?

Před lety, když jsme ještě studovala na vysoké škole žurnalistiku, vystoupil na jedné přednášce – tuším, že se ten kurz jmenoval Kritické teorie médií – jako host Daniel Köppl. Tehdy byl ještě šéfredaktorem časopisu Marketing&Media. Od loňského roku je generálním ředitelem vydavatelství Empresa a současně je šéfredaktorem Týdne.

Na oné přednášce pronesl větu, která se mi ve vzpomínkách často vrací: Média nejsou nic jiného než rohlíky. Prostě: obojí potřebujete prodat, pokud možno v co největším množství.

Tehdy, bylo to snad ještě v prvním ročníku mých studií, jsem nevěděla, co si o tom přesně myslet. Spíš jsem jen tušila, že nesouhlasím. Nyní jsem si na tuto větu vzpomněla v souvislosti s kauzou britské banky HSBC, jejíž švýcarská pobočka pomáhala v daňových únicích tisícům bohatých klientů z mnoha zemí. Kauza, kterou jsme v DR představili před pár dny, má totiž novou zápletku.

Před několika dny rezignoval na svou pozici hlavního politického komentátora konzervativního deníku Daily Telegraph Peter Oborne. Vím, nejsme v Británii a i české mediální drby sotva koho zajímají… Ale dejte mi šanci nastínit, co se vlastně stalo. Ona je to totiž docela velká věc.

Oborne je uznávaný novinář. Ve své pozici v Telegraphu – novinách, kterých si dle svých slov považoval pro tradici kvalitní žurnalistiky – působil pět let. Můžeme předpokládat, že ho během té doby leccos naštvalo. Možná, že tam vařili špatnou kávu, možná, že si nepadl s každým do oka, možná to byly i jiné standardní drobné nespravedlnosti na pracovišti a v životě… Skutečně ho ale rozčílilo, že si začal všímat jakéhosi podivného vztahu mezi inzerenty novin a jejich obsahem.

„To, jak noviny Daily Telegraph psaly o kauze HSBC je podvod na čtenářích,“ říká jejich teď už bývalý komentátor Peter Oborne. Foto unesco.org.uk

Když o tom mluvil s kolegy, doslechl se, že to tak chodí už roky a že v redakci dochází k vyřčeným i k nevyřčeným editorským zásahům z popudu inzerentů. Často se prý překrucovaly hlavně zprávy o bankách: „Jestliže jsme napsali něco negativního, proměnilo se to v něco pozitivního.“ (Doporučuji ke čtení celý Obornův komentář, který k tomu napsal. Není to ovšem nic veselého.)

V okamžiku, kdy si byl Oborne jistý, že nesouhlasí s politikou financování Telegraphu, kdy měl dostatek důkazů o spojitosti mezi obsahem a inzerenty a kdy mu to odkývali i lidé z vedení novin, rozhodl se odejít. „Řekl jsem si, že to udělám v tichosti. Nechtěl jsem tím noviny nijak poškodit. I přes všechny tyto problémy totiž zaměstnávají mnoho dobrých autorů, kteří mají své rodiny a své hypotéky. Odvádějí slušnou práci ve velmi vyčerpávajících podmínkách.“

Jenomže klidnou hladinu tohoto gentlemanského rozhodnutí nakonec rozbouřila mýtická poslední kapka. V pondělí 9. 2., kdy začala britská média – na základě „leaku“, o který se postaral v roce 2007 IT expert banky Hervé Falciani – zhusta referovat o tom, jak švýcarská pobočka banky HSBC pomáhala svým klientům k defraudacím, The Telegraph prakticky mlčel. „Abyste o kauze něco v Telegraphu našli, jste skoro museli použít mikroskop: v pondělí nevyšlo vůbec nic, v úterý šest útlých odstavců vlevo dole na druhé stránce, ve středu sedm odstavců v nitru hospodářské přílohy. Telegraph se o kauzu zajímal hlavně ve chvíli, kdy se začalo říkat, že by do daňových úniků mohli být zapletení lidé z prostředí Labouristické strany.“ Aneb pověstná novinářská objektivita…

Mám za to, že takto to dopadá, když média chápeme jako rohlíky a když se z nich snažíme udělat výdělečný podnik. Víc k tomu snad není třeba dodávat, neboť o krizi médií a vlastnictví toho bylo napsáno dost.

Nemůžu ovšem přestat myslet na Petera Oborna. Imponuje mi, když se někdo dokáže vzepřít tomu, s čím nesouhlasí. Obdivuji whistleblowery, kteří dají všanc své zázemí a své jistoty, ve prospěch veřejného zájmu. Peter Oborne ovšem není v pravém smyslu whistleblower, daleko víc se podobá emigrantovi, který odešel, protože už s tím nechtěl mít nic společného. A zatímco tady můžeme akademicky mudrovat o kvalitě médií, mladých lidí, kteří chtějí být novináři téměř za jakoukoliv cenu, i „hypotékových“ novinářů, kteří holt svůj úděl nakonec spolknout, je pořád dost.

Ne, tentokrát mě žádná pointa s „pozitivním sdělením“ nenapadá. Snad jen povzdechnutí a otázka, co uděláme pro to, aby se zas jednou měli emigranti kam vracet.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Dana_h

Dana Havlenová - Ostrava - jih

Média vážně nejsou rohlíky Čtvrtek, 26.Února 2015, 15:30:9

Ale sama se tak chovají. Je to jako se psem, který zuřivě pronásleduje vlastní ocas, takže vůbec nevnímá, co se děje kolem něj. To téma je dost složité, ale dobře, že to někdo pojmenoval. Zajímalo by mne, kdy konečně někdo v tuzemsku začne zkoumat vliv jednotlivce ve funkci šéfredaktora na kvalitu média. Například v MFDnes v uplynulých 20 letech je to téměř hmatatelné. Tam, kde chybělo vzdělání, ozývaly se právě výzvy ke zvyšování prodejnosti, a tedy podbízení se čtenářskému vkusu. Padly tomu za oběť mnohé stálé rubriky, pravda - některé se po čase opět vrátily. Ale dají se srovnávat česká a třeba britská (tištěná) média? Máme tady něco jako solidní noviny? Silně o tom pochybuju, včera jsem měla v rukou Hospodářské noviny a zděsila jsem se. Co dál?