Ústavka, průšvih, nebo příležitost ke změně?

Výchovné ústavy jsou opředeny velkým množstvím předsudků. Ústavní výchova je nařizována výhradně soudem, diagnostické ústavy samotné o tom, kdo bude umístěn nerozhodují. Ústavy přitom mají svůj význam.

Nedávno vyšel v Deníku Referendum text o příčinách selhávání klientů výchovných zařízení v běžném prostředí po dosažení zletilosti. Diskuse, kterou tento podle mě vcelku neinvazivní a nekonfrontační článek vyvolal, mě překvapila. Ukazuje se, že ve společenském diskurzu je ústavní výchova vnímána víceméně jako anachronismus, který by měl být plošně nahrazen pěstounskou péčí.

Navíc je téma ústavní výchovy opředeno velkým množstvím předsudků a jádrových přesvědčení. Za všechna tato jaderná přesvědčení uvádím jedno nejvýstižnější: „Ústav je průser, málem jsem tam skončila.“ Cítím potřebu zmapovat stručně příčiny a důsledky umisťování adolescentů do sítě ústavní výchovy s cílem alespoň trochu zmírnit nebo v ideálním případě lehce pozměnit obecná mínění, která v tomto ohledu (možná i právem) stále přetrvávají.

Z mého pohledu je tvrzení, že ústav je průser totéž jako tvrzení, že například dálnice je průser. Jistě, D1 za špatného počasí průser je, ale zase po D11 je radost jet a dostanete se efektivně z Prahy do Hradce, i když pochopitelně můžete zvolit alternativu okresek. Problém tedy není dálnice jako taková.

Ústavní výchova je nařizována výhradně soudem, diagnostické ústavy samotné o tom, kdo bude umístěn nerozhodují a se vstupem NOZ na scénu nerozhodují ani o tom, kde bude ústavní výchova realizována. Soudnímu jednání o nařízení ústavní výchovy nejčastěji předchází řada preventivních opatření v místě bydliště (spolupráce s výchovnými poradci ve školách, spolupráce s OSPOD, realizace dobrovolného pobytu, práce s rodinou atd.).

Teprve, když se prokáže, že všechna dostupná opatření již byla vyčerpána a neměla korektivní efekt, je možné podat podnět k soudu. Tento trend prevence mívá v některých případech spíše negativní dopad: např. je-li dítě ohroženo abusem návykových látek, není příliš mnoho času na hrdinství a situaci je potřeba řešit akutně. V takových případech výše zmiňovaná opatření ztrácejí na účinnosti a problém se prohlubuje.

Hlavními důvody k umisťování dětí nejprve k diagnostickému pobytu bývají nejčastěji výchovné problémy, které mají již tak závažný charakter, že je nelze řešit v rámci nukleární rodiny a obvykle jsou to rodiče, kdo podává ve spolupráci s OSPOD podnět k vydání předběžného opatření (to předchází nařízení o ústavní výchově a rovněž ho nařizuje soud).


Teprve, když se prokáže, že všechna dostupná opatření již byla vyčerpána a neměla korektivní efekt, je možné podat podnět k soudu. Foto Repro Já chci domů! Diagnostický ústav

Výchovné problémy se nejčastěji odvíjejí na jedné straně od vývojových zákonitostí, které se pojí s obdobím dospívání (jako je např. separace od původní rodiny) a specifickou vztahovou situací v rodině na straně druhé. Na úrovni chování, pokud separační proces neprobíhá v normě, se tyto potíže demonstrují např. jako útěky z domova, záškoláctví, nerespektování výchovných autorit, experimentování s návykovými látkami apod.

Klíčová otázka, která vyplývá z uvedeného výčtu, zní, kde tedy je ta očekávaná norma. Co vlastně je normální. Pro mě osobně je normou situace, kdy jsou všichni, jichž se to týká, víceméně se stavem věcí spokojeni. Dalším faktorem, pokud jde o normu, je míra ohrožení. Dítě, které se dlouhodobě zdržuje mimo dosah zákonných zástupců, podle mě jednoznačně ohrožené je.

Samy naše klientky často vnímají umístění na počátku pobytu jako časově ohraničenou sankci – důvody umístění verbalizují jako provinění a umístění pro ně pak představuje logický trest. Signifikantně často slýcháme: jsem tu za drogy, jsem tu za útěky, jsem tu za záškoláctví.

Jednou z prvních intervencí tedy bývá změnit tento způsob prožívání diagnostického pobytu jako výkonu trestu. Protože trest si prostě jen odpykáte, zatímco u nás je potřeba aktivně pracovat na změně. Takže měníme postoj „jsem tu za něco“, za „měla jsem problémy“, vím, které to byly a co můžu udělat proto, aby se to změnilo?

Cílem diagnostického pobytu tedy není represe, ale změna, pokud je možná, nebo ochrana dítěte, pokud změna z různých důvodů možná není. V mnoha případech je základní diagnostický pobyt natolik korektivní, že se dítě vrací do nukleární rodiny a za určitých podmínek, které jsou předem nakontraktovány, může být v rodině i případě, že má nařízenou ústavní výchovu.

Umístění do výchovného ústavu je navrhováno soudu v situaci, kdy se například v dlouhodobějším časovém horizontu prokáže, že klientka zůstává nadále ve svém běžném prostředí ohrožena nebo že i přes veškeré intervence stále přetrvávají důvody, pro které bylo nejprve soudem vydáno předběžné opatření. Další možnou variantou je návrh na umístění do dětského domova, pokud je těžištěm problematiky nepříznivá rodinná situace, ale nikoliv výchovné problémy.

Věřím, že sociální skutečnost je konstrukce a jazyk je jejím stavebním materiálem. Protože tato realita se neustále vyvíjí a proměňuje, lze pokládat i určitou volbu slov za svého druhu předsudky. Typicky jde o označení, která mají v současném kontextu až pejorativní nádech a s tímto účelem jsou podle mého názoru často i používána.

Chovanky, chovankyně, pacientky, převýchova, pasťák jsou pojmy, které lze považovat za nekorektní ze stejného důvodu, jako se o lidech s mentálním deficitem již nehovoří jako o debilech, imbecilech nebo idiotech.

Přestože v minulosti šlo o používanou formální klasifikaci, dnes mají tato slova jednoznačně urážlivý charakter. Jsou proto nahrazována pojmy, které neztrácí na svém významu, ale nemají povahu nálepky: například místo výrazu chovankyně používáme výraz klientka, protože proces diagnostického pobytu, případně následné realizace ústavní výchovy považujeme za svého druhu službu.

Pěstounská péče není vždy řešením
Současný trend decentralizace ústavní výchovy ve prospěch pěstounské péče je složitý koncept, do jehož hlubin bych se bez znalosti širších souvislostí nerada pouštěla. Nerada bych rozporovala význam náhradní rodinné péče např. u dětí předškolního nebo mladšího školního věku. Nicméně v případě adolescentů se závažnými problémy v chování se mi jeví pěstounská péče jako řešení s vysokou mírou ohrožujících faktorů a to jak na straně dětí, tak na straně dospělých.

Připouštím, že moje skepse pramení z profesní zkušenosti, během které jsem měla možnost vidět desítky případů, kdy i dlouhodobá pěstounská péče selhala s fatálními důsledky s příchodem dospívání.

U dětí, které v období dospívání vykazují závažné výchovné problémy je změna výchovné péče přechodem z nukleární rodiny do rodiny náhradní jako v podstatě opakovaní téhož, tzn. nedojde ke kvalitativní změně a lze očekávat, že potíže budou přetrvávat, zatímco v neutrálním, jasně definovaném prostředí tyto děti často prosperují lépe, právě díky jednoznačně deklarovaným podmínkám.

Když hovořím o jednoznačně definovaných podmínkách, mám na mysli režim a pravidla, která v neutrálním prostředí fungují odlišně, než v rodině, kde do hry vstupují složité vztahové vzorce, generační faktory, ona výše zmiňovaná jádrová přesvědčení, různá míra emočního sycení, sociálně ekonomická témata, rozdílné motivy jednotlivých členů rodiny apod. Zároveň platí (minimálně pro zařízení, kde pracuji), že dětem nabízíme bezpečný vztah a bezpečné prostředí.

Pro naše klientky je typické, že během pobytu procházejí několika fázemi, od prvotního negativismu, přes účelovou spolupráci, ke spolupráci, která je již založená na vztazích. V průběhu pobytu se ony samy postupně zbavují vlastních původních přesvědčení, z nichž nejčastější bývají obavy z represe, obavy ze šikany, obavy z nařízení ústavní výchovy do dospělosti. (Budu někde zavřená až do osmnácti. Udělají tam ze mě lesbu. Hned, jak tam přijdu, dostanu deku. Budou mě okrádat.)

Vztah je v kontextu naší práce stěžejní téma, pracovní nástroj i odrazový můstek ke změně. Vztah je z principu reciproční a ovlivňuje stejnou měrou děti i nás dospělé, kteří pro ně pracujeme. Řada dětí u nás zažívá něco, co je pro ně nové: bezvýhradné, nepodmiňované přijetí.

Nepodmiňujeme vztah, jen nastavujeme neutrální pravidla. Mnoho našich klientek teprve v prostředí diagnosťáku zažívá úspěch, pocit uspokojení, pocit bezpečí, dobré vrstevnické vztahy. Vzhledem k tomu, že prioritou je pro nás vždycky zájem dítěte, se mě představa, že ústav není nic jiného než průser hluboce dotýká. Zároveň se však nedomnívám, že je ústav lepší než rodina. Jen si už nemyslím, že každá rodina je automaticky lepší než ústav.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Sobota, 17.Ledna 2015, 08:26:36

Jen zatím podotknu, že přinejmenším zde v Referendu v diskusi k prvnímu článku Terezy Konrádové nikdo pěstounskou péči s ústavní výchovou nesrovnával.

Zejména nikdo netvrdil, že pro ve svém původním prostředí ohrožené děti ve starším školním věku a adolescenty by bylo lepší svěření do pěstounské péče než nějaká forma péče ústavní.

Ten článek byl skutečně "vcelku neinvazivní a nekonfrontační" a také žádné nesouhlasné reakce nevyvolal, naopak.

Mal_

Jan Černý - ČvT

šedivá teorie, zelený strom života Sobota, 17.Ledna 2015, 08:44:43

Tvrzení" Teprve, když se prokáže, že všechna dostupná opatření již byla vyčerpána a neměla korektivní efekt, je možné podat podnět k soudu" je dosti odvážné. Práce OSPODů a lidí v nich vykazuje tak vysoké procento náhody, že se mi až někdy zdá, zda lze vůbec mluvit o systému. Někde je stále návrh na předběžné opatření první, max druhou volbou intervence. Dopisy a pokuty udílené rodičům průšvihářů a průšvihářek spíše nepovažuji za intervenci. Výroky některých poslanců na sociálním výboru, kteří chtějí ústavní výchovu navrátit k bývalé slávě byly minulou středu dost nehorázné.