Proč se terorismus nerodí z islámu či jakéhokoliv jiného náboženství?

Tlak na muslimské organizace, aby se distancovaly od teroristických aktů džihádistů, je nemístným uplatňováním principu kolektivní viny. Muslimem se člověk obvykle narodí a vrozená identita má pramálo společného s tím, čemu v životě věří.

V poslední době jsem se nachomýtl k několika diskusím, na jejichž základě jsem se rozhodl trochu názorněji objasnit, proč

  1.  je podle mého soudu tlak na muslimské organizace, aby se různě distancovaly od teroristických aktů džihádistů, nebo se za ně nějak kolektivně omlouvaly či projevovaly lítost, poněkud nemístným uplatňováním principu kolektivní viny, a proč 
  2. nemá nejmenší smysl se ptát po tom, čemu musí člověk věřit, aby mohl být považován za muslima. Jako vedlejší důsledek takového objasnění se ozřejmí i to, proč důkladné prostudování koránu člověku ani trochu nepomůže zjistit cokoliv relevantního o islámu.
Jeden můj kolega, nazvěme jej třeba Kovář, zformuloval dobře míněný, ale zavádějící požadavek: „Vážím si toho, že různé islámské spolky vyjadřují odmítnutí teroristických činů. Co dál? Uvítal bych infografiku – nejlépe nějaké soustředné kruhy – ve které bude zcela názorně zaneseno, jaká tvrzení jsou nutnou součástí islámu, jaká tvrzení jsou součástí různých podob islámu a jaká tvrzení jsou zcela proti islámu.“

Co na to říct? Nejlépe se dotázat, zda by Kovář dokázal do takové infografiky zanést, jaká tvrzení jsou nutnou součástí toho, aby se člověk mohl jmenovat Kovář! Takový požadavek je totiž úplně stejně nesmyslný, jako požadavek Kováře. Zní to zvláštně?

Asi ano, ale za to si můžeme sami. Nikdo jiný na světě než my (Evropané), přesněji naši předci, si dosud kulturně mezigeneračně nepěstoval něco tak pomateného, jako je představa, že by snad z příslušnosti k nějaké konkrétní „náboženské“ tradici („islámu“, „křesťanství“, „buddhismu“, „hinduismu“ apod.) mělo logicky vyplývat zastávání nějakého jasně vymezitelného souboru představ o fungování světa, a s nimi spjatých morálních postojů a způsobů jednání.


V naprosté většině případů se lidé stávají muslimy prostě tím, že se narodí do muslimské rodiny. Foto WikiImages, Pixabay

Dospěli jsme v tomto oboru hlouposti až tak daleko, že jsme začali ty, kdo nějaké takové představy, odvoditelné z nějakého tzv. posvátného textu, skutečně zastávají označovat za zmanipulované dogmatické blouznivce, zatímco o těch, kteří svou vlastní tradici berou s nadhledem a představy o světě si vytváří na základě vlastního kritického uvažování, říkáme, že jsou buď pokrytci, kteří si vybírají jen to, co se jim hodí, nebo aspoň to, že to nejsou „praví věřící".

Možnost, že si člověk utváří život v rámci svých možností podle svého a že si je svými postoji a představami často nejistý, že pochybuje, čili to, co charakterizuje většinu lidí, jsme nějak podivně vyloučili. Místo toho, abychom se ale zamysleli nad tím, jestli není něco v nepořádku s tímto naším způsobem uvažování o druhých lidech, uvažujeme o tom, co je špatně s nimi.

Proč by nám ale naopak nemělo přijít naprosto nic divného na tom, že souvislost mezi myšlením, postoji a jednáním je v případě tzv. náboženství tak volná jako souvislost mezi myšlením, postoji a jednáním a tím, jaké člověk nese příjmení? Proč by nás nemělo vůbec překvapovat, že „být muslimem" by mohlo znamenat přibližně totéž jako „být Kovářem“?

Z jednoho prostého důvodu: v naprosté většině případů se lidé stávají muslimy prostě tím, že se narodí do muslimské rodiny. Chápu, při pohledu z České republiky to vypadá zvláštně, ale ve většině zemí světa a po většinu lidské historie to přesně tímto způsobem funguje.

Jak si to konkrétně představit? Vezměme si za příklad už zmíněného Kováře, a řekněme, že Kovář je třeba „neznaboh“. A představme si, že Kovář je zároveň muslim. Co to znamená? Pouze to, že se Kovář narodil rodičům, kteří jej s největší pravděpodobností nechali jako malého obřezat.

Kam se člověk narodí
Kovář, a to s tím bezprostředně souvisí, se také s největší pravděpodobností nebude jmenovat František, ale spíš Ali nebo Muhammad, a patrně nebude jíst vepřové. A pokud měl muslim Kovář v životě trochu štěstí, je jeho rodina dostatečně zaopatřena na to, aby si mohl vzít třeba dvě manželky.

Ale samozřejmě, muslim Kovář by mohl být stejně tak nikoliv „neznaboh“, ale „bohabojný" slušný člověk. Mohl by se třeba i pětkrát denně modlit. Ale vlastně by klidně mohl být stejně „bohabojný“, a při tom se pomodlit jen tu a tam. Dokonce by mohl být „bohabojný“, aniž by vůbec někdy vstoupil do mešity.

Za jistých okolností by si jej i v tomto případě jeho muslimské okolí mohlo vážit jako dobrého muslima, který žije příkladným životem a vychází se svými sousedy bez ohledu na to, zda jsou to muslimové či třeba křesťané.

Ale muslim Kovář by za specifických podmínek mohl úplně stejně být také fanatik, jehož životním cílem je zemřít mučednickou smrtí, při níž by zabil aspoň pár „bezvěrců“ a odešel rovnou do ráje. Vším tím a mnohým jiným by mohl muslim Kovář být, protože tohle všechno jsou pro muslima Kováře otevřené životní možnosti, k nimž jej pouhý fakt narození v muslimské rodině žádným způsobem nepředurčuje.

Kovář by se ale mohl narodit také o dům vedle. Místo neznaboha muslima Kováře bychom se proto setkali s neznabohem, který by se mohl jmenovat třeba Adam či František, mít manželku jen jednu, a za tu být oženěný v kostele, což by ale také znamenalo, že by neznaboh Kovář asi nebyl obřezaný. Byl by však pokřtěný, a ještě ke všemu by si musel projít biřmováním. Jinak by se totiž oženit nemohl, nebo by ke svatbě musel využít instituci občanského a nikoliv církevního sňatku.

Takový křesťan Kovář by ale také, stejně jako muslim Kovář, nemusel být nevyhnutelně neznaboh. Křesťan Kovář by mohl aspoň jednou za čas třeba zajít do kostela. I když by to možná udělal jen proto, aby se ukázal sousedům, nebo především, aby se tam potkal se svým známým, křesťanem Sedlákem, a domluvil se s ním na prodloužení nájmu svého políčka.

Ale křesťan Kovář by také mohl ženu i děti nutit každý večer se modlit a do toho kostela chodit třeba každou neděli. Nebo by křesťan Kovář místo chození do kostela mohl svůj čas věnovat přípravám zabíjení muslimů se svými druhy z militantní organizace Anti-bakala.

Při tom všem by si každý z těch uvedených křesťanů Kovářů ale zároveň mohl tropit velké žerty třeba z představy, jak se chleba proměňuje v tělo Páně, a mohl by se se svými kamarády pohihňávat nad tím, jaký trouba si asi tuhle pitomost vymyslel. To všechno nejen mohou, ale dokonce skutečně dělají a myslí nejrůznější křesťané Kováři. A jiní křesťané Kováři žijí úplně jiným způsobem a myslí si úplně něco jiného, a za normálních okolností na tom málokomu přijde něco divného.

Kovář, ať už se narodí jako křesťan, muslim, nebo třeba hindu či buddhista, má zkrátka celou řadu možností, jak vést svůj život. A tyto možnosti, na rozdíl třeba od toho, zda Kovář jí vepřové, nejí vepřové, je vegetarián, nebo popíjí čaj s jačím máslem, pramálo souvisí s tím, zda se zrovna jmenuje František, Ali, Ardžun, nebo Taši, neboli s tím, zda je zároveň křesťanem, muslimem, hindu, nebo himálajským buddhistou.