Jaký Bůh zavraždil Charlieho?

V Paříži vraždil Bůh, který žárlí na lidskou svobodu a krásu. Bůh, který nenávidí život. Takového Boha nevyznávají jen fundamentalističtí muslimové, ale všichni fundamentalisté napříč náboženstvími.

Adam_borzi_1

Adam Borzič

09.01.2015 08:01

Související

Vraždění v redakci satirického týdeníku Charlie Hebdo vyvolává oprávněné i neoprávněné reakce. K těm oprávněným jistě patří smutek, rozhořčení a důraz na hodnoty otevřené společnosti, k těm neoprávněným náleží islamofobie, která v poslední době roste v celé Evropě. Nicméně, vzhledem k tomu, že tyto vraždy mají s nejvyšší pravděpodobností náboženské podloží, nelze téma odbýt pouze obligátním (a jistě pravdivým) tvrzením, že mírumilovní muslimové (kterých je drtivá většina) nejsou odpovědní za vraždící fanatiky.

Za vraždami v Paříži totiž stojí jistá náboženská mentalita, kterou je dobré prozkoumat, protože je humanitě a svobodné společnosti krajně nebezpečná. Pochopitelně tato mentalita není vlastní pouze islámu. Ano, lidé, kteří zavraždili francouzské novináře a páchají podobná zvěrstva i jinde, nereprezentují veškerý islám (vždyť jejich oběťmi jsou z větší části samotní muslimové). Tak jako fundamentalističtí křesťané, kteří usilují de facto o genocidu homosexuálů v Africe, nereprezentují všechny křesťany. (A fanatiky najdeme i v jiných náboženstvích a existuje i fanatismus sekularistický.)

Nicméně v současném islámském světě jsou bohužel hlasití spíše fanatici, a nikoli humanisticky založení muslimové (jakkoli jich může být většina) – islámský fundamentalismus a terorismus roste. A je zřejmé, že tito fanatici jsou rozhodnuti západní společnost terorem radikálně destabilizovat (viz nejen tento případ, ale i výzvy k vraždění obyvatel Západu z úst představitelů Islámského státu).

Možná ale tímto zlem paradoxně cílí především na samotné muslimy, neboť v muslimském světě je viditelně cítit strach. Jedná se o demonstraci síly, která má v islámském světě zastrašovat odpůrce a v Evropě pak vyvolávat a posilovat vlny islamofobie, což se také děje, a následně tak získávat další stoupence svých nesvatých válek. Domnívám se tudíž, že se s tímto zlem musí v prvé řadě vypořádat samotní muslimové. A to i vzhledem k tomu, že jsou vlastně prvotním terčem oni sami.

To neznamená jen, že by měli být ve svých protestech proti násilí halasnější; je jistě sympatické, že muslimské komunity i duchovní autority útoky tohoto typu odsuzují, leč to k porážce fanatiků stačit nebude.

Především je nutné poctivě prozkoumat, zda jisté prvky současného islámu v jeho mainstreamové podobě nejsou ideovým podložím extremismu. (Islám se v posledních dvou staletích vlivem převažující wahabistické interpretace silně fundamentalizoval jako celek.) A dále se podívat, které duchovní tradice v rámci tohoto náboženství vedou spíše k laskavosti a toleranci.

Víme, že jakýkoli fundamentalismus ve svých nejkrajnějších důsledcích vede k násilí a nelidskosti. Co je ale jeho nejsilnější a nejděsivější zbraní? Zní to děsivě, ale je to sám Bůh. Či přesněji řečeno jeho obraz. Obraz Boha, který je vykreslován jakožto „nejvyšší autorita“, coby „Pán“ a „Vládce“. Anebo, řekneme-li to bez obalu, Tyran.


Humanita nemůže být cizí náboženství, které za hlavní Boží atributy považuje milosrdenství a slitovnost, jak se to ostatně modlí každý den všichni zbožní muslimové. Foto Ondřej Mazura

Každá náboženská tradice, která ctí osobního Boha se nachází v pokušení připisovat Skutečnosti, kterou hebrejská tradice ve svém vrcholném zjevení evokuje větou Jsem, který jsem, socio-antropomorfní prvky odvozené z patriarchální společnosti. Bůh, který vysoko ční nad hlavami smrtelných lidí, má právo jim cokoli za všech okolností přikazovat – žádat oběti – trestat je.

Bůh, který, když na to přijde, může žádat i smrt lidí, protože se nějak provinili proti jeho příkazům a zákazům – jež mohou zahrnovat rozumné etické normy, ale rovněž tak nesmysly týkající se intimního života, nebo kresby karikující jeho vyslance. Takový Bůh pak může své věrné pověřovat trestající pravomocí. A pak už je snadné upalovat, křižovat, kamenovat, střílet.

Kdosi by mohl namítnout, že nahlédneme-li do Bible či Koránu, musíme automaticky veškerá monoteistická náboženství zavrhnout, protože právě s tímto Tyranem se v nich setkáme. To však rozhodně není celá pravda. Tyto náboženské tradice (a posvátné spisy jsou projevem těchto tradic) znají rovněž umění výkladu – a toto umění je někdy tím nejpodstatnějším. A právě tyto výklady – lidské výklady – slouží k humanizaci původních násilných aspektů tradice.

Nádherný příklad máme třeba v Talmudu, kde je na jednom místě komentována smrt Egypťanů, kteří se utopili v Rudém moři tak, že Bůh onoho dne plakal, protože jeho egyptské děti umíraly. Vida – jak daleko jsme zde od pomstychtivého Boha. Ve všech třech monoteismech se setkáme u vrcholných mystiků, filosofů a teologů s Bohem, který je spíše nezměrným tajemstvím života, jeho Dechem a Světlem a nikoli tyranským psychopatem.

A konečně v samotných zakládajících textech nalezneme také inspiraci k etickému životu, laskavosti a osvobozující emancipační praxi (jak si toho všímají různé teologie osvobození). V křesťanství se tento tajemný a přece vrcholně lidský Bůh dává poznat v příběhu zavražděného rebela, který hlásá a zpřítomňuje lidskost bez hranic.

Islám má obzvlášť nádhernou tradici mystiky (někdy ztotožňovanou se súfismem, který je však pouze její jednou, byť nejvýznamnější větví). Největší islámský mystik a filosof Ibn al-Arabí (1165-1240) ve svých výkladech varuje před ulpěním na „Bohu stvořeném z dogmat“. Opravdu věrný božské Lásce je ten, kdo prohlédne závoj představ, setká se v srdci s vlastní formou Božího obrazu, která je vlastní každé bytosti jedinečným způsobem, a odhalí ji jako most k Jednotě bytí bez hranic.

V jedné své básni otevřeně vyjadřuje, že Boha lze nalézt ve všech tradicích, a že jeho jediným náboženstvím je nakonec láska. (Jeho knihy – jak symbolické – jsou v některých současných islámských zemích zakázány.) A jiný súfijský mistr – perský básník Rúmí (v 1207-1273) v jedné své básni extaticky vykřikuje: „Co mám dělat bratři muslimové, / když teď neznám sebe sám, / nejsem křesťan, ani Žid, nepatřím už ani k vám,“ aby o několik veršů dále vysvětlil, že „překročil dva světy“ a tak mu veškeré – i náboženské – pojmy přestaly dávat smysl.

Symptomaticky oba největší islámští mystikové ve své toleranci respektovali i pohany a úplné bezvěrce – a nejen dvojí lid knihy (křesťany a Židy), jak je to předepsáno v Koránu.

V redakci Charlie Hebdo vraždil Bůh, který nenávidí život
Ano, je zřejmé, že v Paříži nevraždil Bůh Rumího, ani Ibn Arabího. V Paříži vraždil bůžek, který potřebuje být neustále svými ctiteli – díky svému kosmickému narcismu – uctíván a který musí srážet lidskou existenci a důstojnost k zemi.

V Paříži vraždil Bůh, který žárlí na lidskou svobodu a krásu. Bůh, který nenávidí život. Bůh, který se sám sobě zasmát nedokáže, protože se k smrti bojí (třeba právě vtipných novinářů). Takový Bůh, ale nemůže být živý, nemůže být zdrojem života – pouze rozsévá smrt. (A takového Boha nevyznávají jen fundamentalističtí muslimové, ale všichni fundamentalisté napříč náboženstvími.)

Bylo by dobré, kdyby si islámští učenci a intelektuálové ve větším měřítku uvědomili, že jejich tradice skýtá hlubší pravdy, než právní předpisy a doslovné čtení Koránu. Humanita nemůže být cizí náboženství, které za hlavní Boží atributy považuje milosrdenství a slitovnost, jak se to ostatně modlí každý den všichni zbožní muslimové.

Myslím, že my křesťané, kteří jsme po staletí vraždili, mučili a nenáviděli všechny, kdo se vymykali naším „předpisům“, a byli posléze donuceni sekulárními humanisty k nápravě, můžeme potvrdit, že přijetím sekulárních humanistických principů, jsme své náboženství nezradili, ale spíše důsledně naplnili. Vždyť tyto principy mají v naší tradici původ.

Až příliš dobře znám duchovní minulost islámu na to, abych si myslel, že vraždící fanatici jsou manifestací skutečného ducha islámu. Fanatismus má v dnešním islámu stále živou půdu také proto, že místo důrazu na Boží všelásku (jak tomu bylo v islámské mystice) – je zdůrazňována spíše jeho vševláda. Vraždit s výkřikem „Bůh je veliký“ je přeci jen snazší, než vraždit s výkřikem „Bůh je slitovný.“

Pro nás obyvatele Západu, kteří jsem nyní zasaženi tímto vražedným útokem na lidskost a svobodu, je podstatné, abychom své hodnoty vzali opravdu důsledně za své a uvědomili si jejich smysl a hloubku. K tomu patří také bezpodmínečné a důsledné odmítnutí jakékoliv islamofobie ve všech jejích projevech. A také radikální zpytování svědomí, do jaké míry se Západ svojí koloniální politikou v minulosti i přítomnosti o vznik a rozšíření islámského fundamentalismu a terorismu zásadním způsobem nepřičinil.

Ovšem současně věřím, že rovněž můžeme od muslimů žádat, aby se sami postavili démonickým silám uvnitř svého náboženství a rozvíjeli jeho humanistickou podobu. Jen tak bude moct opět zavládnout mezi domem půlměsíce a domem hvězd plodný pokoj.

A co si myslíte vy? Diskuse (13 příspěvků)

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 11.Ledna 2015, 09:55:50

Nevím, jak který bůh, ale někteří lidé opravdu nenávidí život, pane Borziči. Může to být lecčím. Třeba tím, že jim ten život jiní lidé soustavně zošklivují - například tak, že si všechno dobro a krásu života stahují ze světa pro sebe, zatímco do světa chrlí jenom zlo a ošklivost.
Tím samozřejmě nemyslím umělce, ale některé mocné tohoto světa, jemuž vládne kapitalismus. Především ten (a nejen západní civilizace) se na lidech provinil. A to nejen na lidech jiných kultur (kolonialismem), nýbrž i na vlastních, kteří jsou ale méně viditelní. Kapitalismus ovšem málokdo z lidí považuje za tyrana.

Adam Borzič - brno

Neděle, 11.Ledna 2015, 18:25:24

Milá paní Hájková,

při vší úctě k Vašim politickým a filosofickým východiskům,
musím tuhle jednoduchou rovnici odmítnout. Nedělám si iluzi o kapitalismu a jeho tyranské podobě, ani o tom, že vykořisťování na Blízkém Východě (to jsem ostatně myslel tím kolonialismem - ten je s kapitalismem neodlučitelně spjatý) je silným podhoubím pro růst extrémismu. Leč patriarchální Bůh, v jehož jménu se vraždí, existoval dávno před kapitalismem.

Je to vlastně o vejci a slepici. Dialektika pána a raba kapitalismu předchází, pokud bychom nahradili teologický model striktního teismu, který staví na této opozici, modelem božství, jež svět nevlastní, ale oživuje a prostupuje, měli bychom možná i jiné pojetí mezilidských vztahů, včetně těch vlastnických. To ostatně věděli marxisté Bloch a Fromm, kteří se zabývali mystikou. A nakonec kapitalismem přece trpí lidé i v jiných částech světa a nevraždí nutně novináře nebo jinověrce. Jistěže často je náboženský fundamentalismus plodem sociální frustrace - ale opravdu si někdo myslí, že například křesťanští fundamentalisté, kteří importovali homofobii do Afriky jsou chudí? Pochybuji... A ještě jednu věc bych rád podotkl: pokud někoho vědomí nespravedlnosti
přivede k nenávisti k životu - je to zlé. Pak už je totiž jen krok od poctivé a ryzí touhy po lepším světě k jeho budování na hromadách mrtvol. Coby křesťan se nedomnívám, že veškeré lidské zlo je odvislé pouze od vnějších podmínek - ani jejich změna nemusí nutně zaručit obrat srdce. Zlo je přeci jen hlubší mystérium /o tom nás ostatně paradoxně přesvědčuje každodennost/.

Přeji vše dobré v tomto roce!

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pane Borziči, Neděle, 11.Ledna 2015, 19:45:55

neberte to tak, že ospravedlňuji páchání násilí. Nechci ani opomíjet fakt, že zlo a násilí existovalo dávno před kapitalismem, ani to, že také v chudobě mohou být lidé šťastní. Kapitalismus jsem uvedla jako jednu z možných příčin (přece jsem napsala: může to být lecčím...).
No, vím, že jsem na ten kapitalismus tak trochu umanutá, že ho pořád připomínám a otravuji s tím dennodenně.
Ale nechtěla jsem vlastně rozebírat ani ten fundamentalismus (nedávno jsme se jím tu zabývali v jiné diskusi). Nenávist k životu jsem si ve svých úvahách nespojila ani tak s vraždami, které jistě nelze žádným způsobem ospravedlnit, ale spíš s nechutí žít, čili s myšlenkou na sebevraždu, která ovšem s kapitalismem (respektive s moderní dobou) docela úzce souvisí. Tedy aspoň jsem četla, že to tak je. Dřív se vyskytovalo sebevražd méně, i když lidé žili hůř. A to zase patrně souvisí se ztrátou smyslu, kterým se vyznačuje také především moderní doba.
Ovšem četla jsem, že když byly bílými dobyvateli vyvráceny cizí kultury a zničen způsob života, na který byli ti lidé zvyklí, také si někteří sedli na zem a čekali na smrt, protože ztratili vědomí smyslu...
Nicméně věřím, že ten smysl nakonec lze nalézt, i když to nebývá jednoduché.
Omlouvám se za své nadbytečné úvahy a taky vám přeji vše dobré v tomto roce.

Petrasek Milan - penzista

A co tato rovnice o třech známých i neznámých jako protikladu zla? Pondělí, 12.Ledna 2015, 16:56:9

Pokud jde o naději, tedy tu nám nemůže dát rozum jen konstatující (čili věda), protože na současném beznadějném zmatku nelze žádnou naději zakládat. Naději může dát jen rozum anticipující čili předjímající, což též znamená rozum, jenž se rozhoduje, čili rozum volící či jinými slovy rozum věřící. Věřící proto, že takový rozum se rozhoduje vždy ve stavu neúplné informovanosti; a čím závažnější a dalekosáhlejší rozhodnutí, tím je i větší rozsah neinformovanosti, v niž se rozhoduje. Tím větší a silnější musí proto být ta víra. Naděje totiž nemůže stát na ničem jiném než na víře. Aby však víra a naděje na ní stojící nebyly zcestné, musí být neseny láskou. Bez tohoto souběhu V-N-L se nedá dobře žít a proto ani něco budovat a vytvářet. A jelikož tento souběh je nejpozoruhodněji založen v Ježíši Kristu zmrtvýchvstalém, tedy ....... závěr si učiníš sám...... mi sdělil autor, aby otevřel prostor k podumání o možnostech nadějného zpytování.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pane Petrásku, Úterý, 13.Ledna 2015, 05:33:56

ale odkud se to má vzít - tedy ta víra, naděje a láska?
Pokud se člověku dostává všeho vrchovatou měrou, pak by to neměl být problém.
Ale pokud ne? Jak může například milovat někdo, kdo není milován? Kde se ta láska má vzít? Nevyžaduje ona nakonec zapírat sebe sama?
A není takový Bůh, který přikazuje zapírat sebe sama, také tak trochu tyranský?

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Zapři sám sebe Úterý, 13.Ledna 2015, 08:10:31

Co ta slova vlastně znamenají? Možná by se to Já muselo nejprve definovat.

Petrasek Milan - penzista

V-N-L paní Hájková se vzala z tápání mezi vejcem a slepicí Úterý, 13.Ledna 2015, 10:34:44

Tápání býví i líhní otázek a otázek brilantních přímo semeništěm.
To co jsem nazval rovnicí o třech neznámých je shrnutí křesťana z jedné rozpravy nad filosofií naděje Blocha.
Nacházím to jako jeden z mnoha dílčích pokusů o vymezení způsobu zdařilého tápání křesťana mezi vejcem a slepicí.
Z toho vycházel i věřící autor:
....postoj věřícího vedeného vůlí po souběhu V-N-L je pokusem o jeho realizaci. Křesťan je přesvědčen, že tento souběh je nejpozoruhodněji založen v Ježíši Kristu zmrtvýchvstalém...
Ateista to má s odpovědí složitější, protože vychází z vědomí, že rozum není schopen rozhodnout zda člověk svou nekonečnou prázdnotu naplní nekonečnou prázdnotou.
nebo nekonečnou plností víry v boha.
Milost víry není v lidských rukou říkají nám ateistům (mnohdy i se sebezalíbením) věřící.
A mají pravdu "vyvolenci boží"........bych "se sebezalíbením" dodal.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 13.Ledna 2015, 12:26:30

Nekonečná prázdnota je vlastně jinými slovy NIC. Víra, naděje a láska tedy musí vzejít přímo z „ničeho“, jestli tomu dobře rozumím, pane Petrásku..

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 13.Ledna 2015, 12:40:38

Nebo taky nemusí.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Prázdná prázdnota? Úterý, 13.Ledna 2015, 13:36:19

Velmi fundovaný a velmi vyvážený pohled na věc; nelze nežli autorovi poděkovat za jeho článek.

---------------------------------

Ta "nekonečná prázdnota" je ovšem dosti komplikovaný pojem z oblasti vysoké teologie a metafyziky.

Není mi možno jinak, ale zase jednou musím sáhnout po Hegelovi. -Ten už je pro mě opravdu asi trochu obsesí jako pro paní Hájkovou kapitalismus. ;-)

Pro Hegela byla největším hříchem právě prázdnota - a to sice prázdnota abstrakce. Kromě jiného, například i samotné slovo "Bůh" je takovouto abstrakcí, naprosto prázdným pojmem - pokud tento pojem není provázán s vezdejším, konkrétním životem jednotlivce. Pro Hegela to jedině pravé je právě zásadně dialektická syntéza obojího - všeobecného pojmu na straně jedné, jakož i jednotlivého, zdejsoucího aspektu či projevu na straně druhé.

Dá se s jistotou soudit, že Hegel by současný islámský terorismus označil právě za projev a b s t r a k t n í h o chápání Boha - je to boj za mrtvý, neživotný fetiš, který je fanaticky uctíván právě jenom jako prázdný, abstraktní symbol, nikoli jako ztělesnění veškerého pravého žití.

Hegel z tohoto důvodu kritizoval také buddhismus - neboť podle jeho přesvědčení ta buddhistická touha po dosažení "dokonalé prázdnoty", kde se lidská mysl zbaví veškerých svých pout ze strany předmětného světa, je právě projevem takovéto prázdné abstrakce.
Nutno podotknout, že Hegel měl svého času k dispozici jenom dosti nekvalitní překlady buddhistické literatury; jinak by snad přece jenom i on dosáhl určitého pochopení pro to, že ta buddhistická "prázdnota" je sice osvobozením se, a tedy i odtržením se od toho předmětného světa - ale že je to zároveň snaha niterného duchovního splynutí s kvintesencí onoho světa. Není to tedy "prázdná prázdnota", nýbrž naopak, v této prázdnotě absentuje pouze ta ryze předmětná stránka světa, aby se tím spíše mohla zpřítomnit jeho stránka nehmotná, spirituální.

Takže, paní Hájková, ta "nekonečná prázdnota" sice opravdu v určitém smyslu je to NIC; ale na straně druhé, právě toto "nic" je vším - a to sice v čistší, protože od hrubé předmětnosti osvobozené podobě. V tomto smyslu je skutečně možno - alespoň pro spirituálně založené jedince - z tohoto "nic" legitimně čerpat naději, víru a lásku...

----------------------------------------

Nicméně, pane Petrasku, ta Vaše trojčlenka (či snad spíše: trojjedinost?) se mi zdá být poněkud zúžená. Alespoň podle toho, jak jste onu úvahu sám otevřel, v této řadě nezbytně musí být uveden ještě samotný Rozum.

Takže, ta řada by pak musela mít asi takovouto podobu: rozum, neinformovanost, víra, naděje, láska...

Petrasek Milan - penzista

Ano, jak psáno - bez rozumu není tápání, takže R - v - n - l Úterý, 13.Ledna 2015, 16:53:1

výše ......Naději může dát jen rozum anticipující čili předjímající, což též znamená rozum, jenž se rozhoduje, čili rozum volící či jinými slovy rozum věřící. Věřící proto, že takový rozum se rozhoduje vždy ve stavu neúplné informovanosti; a čím závažnější a dalekosáhlejší rozhodnutí, tím je i větší rozsah neinformovanosti, v niž se rozhoduje. Tím větší a silnější musí proto být ta víra. Naděje totiž nemůže stát na ničem jiném než na víře. Aby však víra a naděje na ní stojící nebyly zcestné, musí být neseny láskou..............
Ale ono NIC touží být naplněno. Hegelovo čisté bytí je vlastně vědomí shlížející se v sobě samém a tím zároveň i nazírající na svou bezednou prázdnotu. A chce-li vědomí nasytit prázdný prostor systémem pojmů, na základě dialektického přesmykování se bytí v nic a nic v bytí, vypadá to, jakoby se vědomí chtělo nasytit vlastním přežvykováním.......... tedy o neuspokojivé vědomí, které rozum pobožného řeší naplněním nekonečné prázdnoty nekonečnou plností.
Abych byl plněji člověkem, znalým absurdity své existence, musím zaujmout i absurdní postoj a jít i proti tomu, co je ve mně nejlidštější, proti rozumu ..........by mohl bezbožný bohulibě poznamenat.
Jde o tápání paní Hájková takt trochu nad hranicemi rozlišování mezi zlem a dobrem. Z ničeho vzchází nejen láska ale i nenávist. Světem tápou jak milosrdní nevěřící, tak nemilosrdní věřící (a obráceně) a naplňují po svém svou absurdní existenci.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 13.Ledna 2015, 17:44:43

Ta vaše věta o tom, že víra i naděje musí být neseny láskou, pane Petrásku, celkem odpovídá známým slovům apoštola Pavla "Kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, NIC nejsem."

Josef Poláček - Manuální pracovník

Rozum a moment neurčitosti Čtvrtek, 15.Ledna 2015, 13:06:28

Rozum a neinformovanost: já bych byl přece jenom dosti zdrženlivý v tom, do této řady hned vkládat moment víry. Sice určitá víra tu také musí být nutně přítomna (musím věřit, že mé úsudky jsou alespoň v zásadě způsobilé postihovat realitu); ale v zásadě se jedná o to, že rozum který je konfrontován s nedostatkem informací (a tedy nemůže volit absolutně nepochybná rozhodnutí), se musí spolehnout na i n t u i c i. Což je přece jenom něco trochu jiného, nežli víra.

O intuici by se dalo možná s trochou nadsázky říci, že je to pokračování rozumu jinými prostředky. Ale stejně tak by pak bylo možno naopak soudit, že rozum je jenom určitou specifickou formou intuice.

Náš rozum nikdy není tak jednoznačně logicky usuzující, jak si to sami rádi namlouváme; vždycky se nakonec stejně rozhodujeme pro určitou variantu možností, která se nám prostě jeví jako ta nejpravděpodobnější. Ale stejně tak ta intuice je naším nástrojem pro orientaci ve vysoce složitém a komplexním světě, nakonec nedělá nic jiného nežli rozum, jenom intuice se pouští do oblastí s daleko vyšší mírou neurčitosti, nejasnosti. V tomto ohledu je rozdíl mezi rozumem a intuicí rozdílem pouze kvantitativním.