Kolik lidí nemá ani svůj vlastní polštář

Letošní vánoční svátky jsou za námi. Vánoce mohou kromě jiného také sloužit jako připomínka toho, že ne každý má místo, kde může v klidu ulehnout.

S každým rokem to prožívám niterněji. Vánoce. Jako by kdosi mávl kouzelným proutkem a jsou pryč. Vzpomínala jsem na ty, kteří už u štědrovečerního stolu být nemohli, a tak po nich zbyly alespoň rozsvícené svíčky. Na dálku jsem si „kabelovala“ s těmi, kteří jsou za velkou louží. A radovala se s těmi, kteří byli díkybohu na Štědrý den se mnou.

Advent si čím dál víc nedovedu představit bez koncertů a starých dobrých hitů v Lucerně. Nebýt tam a neslyšet Hanu Zagorovou a její procítěné Hrníčky či Můj čas, nezazpívat si s Helenou Vondráčkovou temperamentní Archiméde nebo vánoční písně, neposlechnout si alespoň v televizi koncert Karla Gotta a jeho Jdi za štěstím, na Vánocích by cosi chybělo. I v tom je totiž kus mého dětství!


Jako by kdosi mávl kouzelným proutkem a Vánoce jsou pryč. Foto Per Ola Wiberg (Powi), Flickr

Husí kůži mi naopak čím dál víc nahání elitářství těch, kteří svátky odsuzují a posmívají se těm, jež dodržují vánoční zvyky. Proboha, ať si každý o Vánocích dělá, co chce. Příliš pochopení nenacházím ani pro urputný boj za „českého“ Ježíška. Copak nám ho někdo bere? Když chce kdokoli slavit se Santou Clausem, Dědou Mrázem nebo třeba Papa Noelem, proč mu to brát?

O vánočních svátcích si více než kdy jindy uvědomuji, jak bezcitný je současný systém k těm, co klopýtnou. Honí se mi hlavou básnička harfenistky Zbyňky Šolcové Nespím: „Musela bych být velký počtář, abych spočítala, kolik dětí nemá ani svůj vlastní polštář“. Uvědomuji si, kolik tisíců lidí je u nás bez domova, kolik jich je na hraně, i to, že už i zde začíná dětské bezdomovectví nebo že někteří rodiče nemají na obědy svých dětí.

Když jsem jako malá tříletá holka v 70. letech žila s rodiči půl roku v Brazílii a pak se tam dostala koncem osmdesátek v sedmnácti, kdy už jsem vše vnímala intenzivněji, vyděsily mě slumy (v Riu de Janeiru se jim říká favely) i to, že tam lidé žijí na ulicích. Zaplaťpánbu se to tam nyní za vlády levice zlepšuje! Nikdy mě ale nenapadlo, že to přijde i do srdce Evropy. Přišlo, bohužel!

Jako závazek pro příští rok si proto dávám, že se budu – především svým psaním – opět snažit co nejvíce přispět k tomu, aby se upozorňovalo na problémy podstatné, nikoli zástupné. Ač jsem neznaboh, zaujalo mě, co řekla vikářka Eduarda Heczková na vánoční bohoslužbě pro bezdomovce: mají blízko k Ježíši, protože se narodil chudý mezi chudými. On je nyní oslavován, oni zatracováni. Přitom jejich situace není jejich, ale naší, ostudou!