Vzpomínky na revoluci: 18. listopad

V druhé části svého vyprávění Petr Pospíchal, spoluzakladatel Východoevropské informační agentury, popisuje dilema, zda zveřejnit zprávu o smrti studenta Martina Šmída.

Pospichal

Petr Pospíchal

18.11.2014 22:49

191355-original1-jaslf

Že by na Národní zemřel při zásahu student, bylo vzhledem k jeho brutalitě klidně možné. Foto archiv DR

Po dlouhém a vyčerpávajícím pátečním nasazení v roli telefonního zpravodaje jsem předpokládal, že sobota bude klidnější. Po zásahu na Národní třídě bylo sice jasné, že klid může být jen krátký a velmi relativní, ale neočekávala se, kromě ohlasů událostí předchozího dne, žádná konkrétní událost.

Už dříve jsem byl rozhodnut odjet toho dne do Prahy. Vůbec to ale nesouviselo s událostmi, které se sedmnáctého a vzápětí poté staly. Vývoj byla tak prudký, že jakékoliv plány byly jen hrubým náčrtem záměrů. Mínil jsem zůstat v Praze do pondělí a v úterý se potom přesunout do Teplic, kde se na zimním stadiónu měla uskutečnit veřejná diskuse o ekologických problémech regionu.

Nakonec mé plány dopadly úplně jinak. Vzhledem k vývoji událostí jsem musel svůj odjezd do Prahy uskutečnit velice nenápadně, až konspiračně. Byl jsem pod stálým dohledem Státní bezpečnosti, leckdy posíleným tak, že jsem byl dvěma estébáky provázen na každém kroku.

V průběhu roku 1989 se mi několikrát stalo, že jsem místo odjezdu do Prahy nakonec strávil dva dny v zadržovací cele v některém z menších měst jižní Moravy. To jsem tentokrát nechtěl riskovat, proto jsem z domova odešel pouze s igelitkou v ruce a pár nezbytnými věcmi, aby se zdálo, že se jdu jen projít.

Svědectví Drahomíry Dražské o smrti Martina Šmída
Když jsem v odpoledních hodinách dorazil do bytu Petra Uhla a Hanky Šabatové, vyhodnocovaly se dramatické represe předchozího dne. Zanedlouho přinesl Jan Payne, lékař z protestantského prostředí, magnetofonovou kazetu s nahrávkou, kterou pořídil společně se svým bratrem Petrem.

Na přibližně dvaceti minutách zaznamenávala svědectví Drahomíry Dražské, která se páteční demonstrace zúčastnila a seznámila se na ní s Mirkou Litomiskou. Ta ji také v sobotu ráno přivedla k Payneovým. Litomiská patřila k širokému okruhu známých, Payneovi se s ní znali dobře.

Dražská v nahrávce líčila události na Národní třídě a popisovala rovněž, že byl při demonstraci smrtelně zraněn její víceméně náhodný známý, student Martin Šmíd. Nebylo snadné posoudit, zda jde o věrohodný zdroj, jakkoliv po Praze už taková informace, šířená ústním podáním mezi lidmi, obíhala.

Dražská údajně odmítala hovořit s kýmkoliv jiným a tehdejší nedostupnost informací i celkový chaos po tak mimořádně zdramatizované události znemožňovaly standardní ověření z jiného zdroje. Kromě vyčkávání, zdali se neobjeví nějaké další informace, jsme tedy museli vsadit na rozumový, logický rozbor nahrávky, na intuici a samozřejmě také ověřit detaily, které mohly o pravosti informací svědčit nebo je vyvracet.

Byla to velice náročná týmová práce, která trvala několik hodin, protože jsme si byli vědomi své odpovědnosti. Částečně se jí po krátkou chvíli zúčastnil také Jan Urban, kromě nás ostatních, kteří jsme nad nahrávkou a nad analýzou celé věci trávili řadu hodin – Anna Šabatová, Petr Uhl, já a po delší čas i Jan Payne.

Od nás, tedy od Východoevropské informační agentury (VIA), se informace očekávaly, byli jsme vnímáni nejen jako spolehlivý zdroj, ale také jako zdroj aktuální. Naše odpovědnost ale byla ještě mnohem silnější, než jenom rychle informovat. Šok z událostí předchozího dne byl znatelný přinejmenším v Praze, ale nepochybně v podobné míře i jinde v republice.

Měli jsme morální povinnost informovat co nejpřesněji a co nejpravdivěji, ale také jsme neměli právo informace zamlčovat. Nebylo představitelné, že bychom v dané dramatické situaci zamlčeli informaci, podle které zahynul při zásahu na Národní třídě student.

Kolektivní rozhodnutí, jak se k informacím postavíme, jsme ale museli postavit na nahrávce. Proto jsme si ji přehrávali vícekrát, některé hůře srozumitelné pasáže stále opakovaně, aby nám neušel žádný detail, protože pro vyhodnocení věrohodnosti mohla být každá drobnost důležitá. Byli jsme si vědomi toho, že emočně mimořádně silná situace mohla ovlivnit podobu improvizované výpovědi Dražské na magnetofonový záznam.

Zkusme si to představit tak, jako bychom nechovali žádné podezření: mladá žena byla svědkyní dramatického zásahu, kolem ní zranění, nebo alespoň silně vystresovaní lidé, kteří se – spřízněni situací – narychlo seznamovali mezi sebou, říkali si útržky svých příběhů, přitom se snažili uniknout z místa nejtěžšího střetu a periferně přitom sledovali události okolo sebe.

Bylo snad něco divného na tom, že v takové situaci nemuseli být úplně přesní? Že nemuseli informace vnímat a zapamatovávat si je v jejich postupném sledu, ale spíše jako sbírku útržků dodatečně sestavovaných do celistvé události? Ani odstup z následujícího dne po zásahu nemusel emoce zmírňovat.

Že napětí vzbuzené nečekaně brutálním zásahem mohlo snadno překrývat některá popisná fakta? Myslím, že naprostá většina účastníků toho situačně vzniklého centra dění byla zcela zaskočena intenzitou policejního zásahu. My jsme samozřejmě očekávali, že se někteří z nich ozvou, že budou chtít sdělit, co zažili a tím se také částečně s tak silným emočním nárazem trochu vyrovnat.

Drobným, ba i větším nesrovnalostem ve spontánně podaném svědectví jsme nutně museli rozumět právě takto. Ale jedno z našich hlavních dilemat při vyhodnocování se týkalo právě spontaneity. V některých pasážích se nám zdálo, že by bylo namístě očekávat silnější míru emocí. V tomto ohledu se nám popis Dražské zdál poněkud nevyrovnaný, nevyvážený. Ale ne tak silně, abychom byli schopni vyslovit zásadní pochybnost, čili prostě považovat její svědectví za nevěrohodné.

Navíc se to dalo vysvětlit šokem, který lidé často prožívají tak, že se okolí zdá, jako by nebyli schopni vyjádřit odpovídající emoce. Na pouhou estébáckou intriku svědectví také nevypadalo. Na to bylo ve svědectví Dražské spontaneity až příliš. Jejich intriky jsme znali, měli jsme s nimi za sebou, každý jeden z nás, dlouholetou zkušenost. I ta nás ale mohla mást, to připouštím.

Mohlo se jednat o podvrh Státní bezpečnosti?
Intrika – byl-li to všechno účelový plán Státní bezpečnosti – by se na cestě ke svému uskutečnění musela prodrat několika neznámými uzlovými body: Dražská se obrátila na Mirku Litomiskou, tedy na osobu, kterou relativně dobře osobně znala rodina Payneových, ti ale nepatřili do úzkého okruhu nejaktivnějších disidentů.

Uhlovi ji znali jen velmi zběžně. Kde byla jistota, že se Mirka Litomiská na někoho obrátí? Že celá snaha neselže na nějaké drobnosti, jako že Mirka Litomiská třeba odjede na víkend, nebo bude mít pochybnosti, pro které se nikomu dalšímu neozve?

Kdyby přišla Dražská, anebo kdokoliv jiný, přímo k Uhlům do bytu, bylo by to velmi přirozené. Běžně, a tedy denně tam lidé chodili informovat o represích, o událostech, o podezřeních. A to z nemalé části i lidé zcela cizí, tedy takoví, kteří tam přicházeli sami a poprvé.

Sám jsem něco podobného zažíval v menší míře i u sebe doma, a u Uhlových jsem to zažil mnohokrát, protože jsem tam často býval. Byt Uhlových byl, se třemi dětmi, po dlouhá léta daleko spíše kontaktním střediskem, kanceláří ochránce práv, tiskovou agenturou, konspiračním bytem, vydavatelstvím, jednací síní a společenským salónem, než běžným dvoupokojovým bytem v centru Prahy. Nějaká Dražská by se v takové situaci u Uhlů vyjímala jako zcela běžný příchozí, s nímž by se normálně hovořilo a který by byl trpělivě vyslechnut.

Takže pokud událost s Dražskou byla kompletní intrikou Státní bezpečnosti, nevybrali si strůjci nijak jistou cestu k jejímu uskutečnění a byli závislí na náhodách, jichž bylo příliš mnoho, přidáme-li také postřeh, že ten, kdo vyslal Dražskou, nemohl mít moc nad případnými dalšími informačními zdroji, natož nad způsobem, jakým budeme – jako VIA – zveřejnění informace zvažovat.

A evidentně by bylo spolehlivější pojistit takovou intriku ještě dalším zdrojem, který by pravděpodobnost úspěchu, tedy zveřejnění takové informace, výrazně zvýšil. Z těchto všech důvodů se osobně přikláním k verzi, že sice o intriku Státní bezpečnosti mohlo jít, ale nikoliv o intriku vrcholovou, nikoliv o intriku komponovanou z nejvyšších míst. Spíše o jakousi dílčí snahu, jen jednoho z vlivných křídel nepochybně se tehdy už rozkližujícího bezpečnostního aparátu státu.

Ale co bylo, co mohlo být záměrem takové intriky? Rozdmýchat konflikt? Anebo třeba naopak zastrašit demonstrující a další protesty tím utlumit? To dnes nezní moc pravděpodobně, ale mluvíme o záměru, třeba zamýšlenému s velmi špatným odhadem situace. Anebo vnést do celé situace chaos? Nebo si před údajného mrtvého navzájem vyřizovat účty mezi různými křídly bezpečnostních složek státu? Anebo to bylo ještě jinak?

Zpráva sama nevybočovala z představ možného: na Národní to byl masakr
A teď k tělu studenta přikrytému bílým prostěradlem, jak jej popisovala Dražská: Při tom počtu zraněných, o nichž tehdy v sobotu ráno informoval stručně a bez větších souvislostí i tehdejší denní tisk, se nezdálo nijak nepravděpodobné, že v pozdějších večerních hodinách mohl někdo ze zraněných na následky zásahu zemřít?

Právě ten fakt, že se to všem jevilo jako pravděpodobné, jako logické, jako přiměřené skutečnému charakteru onoho zásahu, znamenalo, že naše informace, tedy zpráva VIA o úmrtí studenta Martina Šmída, byla veřejností přijata jako možná. Nijak se z rámce událostí nevymykala.

Přesně tak to totiž podle všeho při zásahu na Národní třídě vypadalo: jako by zasahující jednotce byly lhostejné následky. Ano, věční bagatelizátoři mohou říct: Pamatujeme masakr počátkem téhož roku v Tbilisi s dvaceti mrtvými, masakr o pár měsíců později v
Pekingu, rovněž s desítkami mrtvých, tak copak Praha v listopadu zažila nějaký masakr?

Ano, zažila, měříme-li jej podle průběhu, a nikoliv pouze podle následků, i když o to, jakým slovem zásah nazveme, samozřejmě až tak nejde. Událostem za roh nikdo nevidí. Že tam nebyli mrtví, to víme až teď, když děláme chytré dodatečně. V tom nejohnivějším ohnisku někde kolem rohu Národní třídy a Mikulandské ulice ve chvíli, kdy započalo bití, z něhož nebylo možné uniknout, nikdo nemohl tušit, jak to nakonec skončí.

A proč tedy pohotovostní pluk ostrými náboji nestřílel? Bylo to snad pro příslovečnou českou švejkovskou povahu s obvyklým rysem ležérnosti? Takto bychom věru leckterou, ba žádnou aktivitu Státní bezpečnosti popsat nemohli! Odhaduji, snad s jistým vhledem do logiky věci, že cíle, které Státní bezpečnost měla, byly dosažitelné bez použití ostrých nábojů. Ale to tehdy věděli jen ti ozbrojenci, zatímco bití si tím nemohli být jisti.

Možná následná smrt některého ze zraněných, nikoliv jako přímý záměr, ale jako statisticky i situačně pravděpodobný výsledek brutality zásahu, byla zcela v řádu celé akce. Zasahuje-li někdo takto, a zůstanou-li po zásahu desítky zraněných, nemůže nikdo zaručit, že někdo nezahyne. Takže co divného na tom? Informaci o úmrtí studenta, v tehdejším kontextu lidé povětšinou přijali se zhnusením, ale nikoliv s překvapením a rozhodně ne s údivem!

Zprávu jsme zveřejnili: čas nebyl na naší straně
Naše zvažování souvislostí a analýza nahrávky samozřejmě měla slabé místo, a tím byl čas. Různé informace se Prahou šířily dost rychle a vyvolávaly značný neklid, tím spíše, že oficiální informace byly jen kusé a byly přijímány jako zcela nevěrohodné. Nakonec jsme se rozhodli s maximální snahou a péčí informaci zveřejnit. Samozřejmě i s vysvětlením, že informaci máme od jediného zdroje, a že není možné ji ověřit ze zdroje jiného.

Zprávu VIA o úmrtí studenta Martina Šmída jsme psali s Petrem Uhlem ve dvou, střídali jsme se u psacího stroje, zcela stejnou měrou, stejným úsilím a stejným myšlenkovým vkladem. Na tom nic nemění ani jeho vzpomínky, které často roli jiných lidí umenšují, ba vymazávají, a podle kterých zprávu psal sám. Záleží na tom právě proto, že i moje svědectví má svou hodnotu.

Těsně předtím, než jsme zprávu měli dopsanou, telefonovali z nějaké francouzské regionální rozhlasové stanice. Petr Uhl jim základní informaci řekl, tato stanice ale neměla dosah k českému publiku ani k velkým tiskovým agenturám. Po dokončení zprávy jsme postupovali stejně jako vždycky, když jsme pracovali spolu.

Medializace zprávy jsem se ujal já. Telefonoval jsem zprávu Michaelu Žantovskému, tehdy zpravodaji jedné velké americké tiskové agentury, myslím, že AP. Poté jsem ji telefonoval francouzské tiskové agentuře (AFP) a také redakci Svobodné Evropy. V mé vzpomínce to bylo tak, že – tuším – Lída Rakušanová mi řekla, že podobné informace se k nim dostaly během dne z různých zdrojů z Prahy, ale dokud nebudou mít zprávu o úmrtí studenta potvrzenou z dalšího zdroje, nemohou ji zveřejnit.

Během snad necelých dvaceti minut volal zpět bedlivý Michael Žantovský s tím, že se mu to celé nějak nepozdává. Protože v našem textu zprávy byla zmínka o tom, že je nemožné ji přímo ověřit z dalšího zdroje, jeho pochybnostem jsme rozuměli.

Měl ostatně také svoje informační zdroje. Navíc s přibývajícím časem narůstala snaha dalších lidí ověřit pražské fámy obtelefonováváním nemocnic, márnic a studentů, kteří by mohli zkoumat, zda někdo není po demonstraci dosud postrádán.

Od té chvíle jsme byli nalomeni i my a zprávu jsme dále nerozšiřovali. Posléze – je možné, že to bylo až dalšího dne ráno – jsme vydali opravnou informaci, v níž jsme se za předchozí zprávu omluvili, ale jak už to bývá, oprava nemohla jít stejnými cestami, jako původní zpráva.

Není tedy divu, že se v informačně chudém, ale po informacích dychtivém pražském prostředí zpráva o úmrtí studenta šířila dál. A zde je na místě vyslovit tu zřejmě nejsilnější pochybnost, jestli opravdu vůbec šlo o intriku Státní bezpečnosti.

Mylná zpráva byla v oběhu krátce
Působení námi vydané zprávy bylo velice krátké, kdybychom ji bývali jen o chvíli déle ověřovali a zvažovali, už při prvním telefonátu by mi Michael Žantovský měl nepochybně příležitost říct, že takovou možnost vylučuje, právě proto, že novináři mezitím po osudu zraněných pátrali poměrně důsledně sami.

Kdyby měla mít intrika jistější osud, nebyl by přece problém pustit informaci o mrtvém mnoha směry a podepřít ji nějakým viditelným znamením, třeba nechat vézt z Národní třídy pohřební vůz jakoby odvážející tělo na očím všech všímavých, jichž tehdy nebylo málo.

A zajistit informační šum, v němž ještě aspoň chvíli, do doby jistého rozšíření zprávy, bude někdo této možnosti přitakávat anebo ji z nějakého odpovídajícího místa potvrzovat. To všechno v moci Státní bezpečnosti tehdy samozřejmě bylo.

Nebo že by se někdo rychle možných účinků zprávy zalekl, a proto dal raději co nejrychleji průchod jejímu vyvrácení? Anebo: co když to nakonec žádná přímá, ucelená a záměrná intrika nebyla, jen souhra nepřesných pozorování, poněkud hysterických, a proto i nepravdivých svědectví a také souhra dodatečných interpretací, v nichž se nabízelo propojení s Ludvíkem Zifčákem, agentem či pracovníkem Státní bezpečnosti, který přiznal, že mrtvého hrál, a tak vzápětí možná dodatečně napomohl vytvořit verzi, která se zdála logická a snímala tak vlastně ze Státní bezpečnosti zodpovědnost za to, že celou akci vlastně vůbec nezvládla?

Možné je všechno a už se asi nikdy nedozvíme, jak to přesně bylo. Složité situace plodí nečekané důsledky. A chaotické situace plodí nepředvídatelné důsledky.

Ještě jedna myšlenka musí přijít: Sdělovací prostředky a vlastně jakékoliv informace obíhající ve společnosti vždy vykazují známky stádního chování. Nejprve si všichni mysleli, že student zahynul, protože to všem připadalo pravděpodobné a možné a stačilo takovou informaci vyslovit. Vzápětí si všichni byli jisti, že žádný student nezahynul, protože se všeobecně soudilo, že to přece byla estébácká intrika.

Ve skutečnosti jsme si ještě dlouho, přinejmenším po několik týdnů nemohli být úplně jisti – Státní bezpečnosti se při jejich možnostech a koordinovaném postupu s jinými státními úřady nebo zařízeními teoreticky mohlo ještě po nějaký čas dařit skrývat případnou oběť demonstrace.

Říkám teoreticky a myslím to vzhledem k tehdejší situaci. To neznamená, že bychom si něco takového dodnes mohli myslet. Ale nepřehlednost a zároveň informační chudost tehdejší situace byla mimořádná, dnes si ji už těžko dokážeme představit.

Náš omyl neberu jako selhání
Odpovědnost je někdy velmi složitá a je obtížné dostát jí ve všech možných ohledech, zejména když se zhmotňuje v prostoru, v němž není patrný žádný zřetelný záchytný bod. Na nás tehdy ležela odpovědnost dost velká.

A k ní je třeba ještě dodat pár slov. Nebyli jsme, jak si mnozí mysleli a myslí, nějakými prosťáčky, kteří se jen tak nechali obalamutit. Naopak, byli jsme dost opatrní a informaci jsme věnovali značnou péči.

Jenže jsme se nakonec nějak rozhodnout museli, to je úděl těch, kteří vydávají zprávy. Netrápí mne ta věc jako nějaké životní pochybení, profesionální selhání či osobní trapnost. Vím, že jsme udělali právě všechno, co jsme udělat mohli. S tehdejšími prostředky, možnostmi, a – no dobrá – i schopnostmi.

Anebo další náhled, také občas slýchaný: Slyšeli jsme informaci o úmrtí studenta, tak jsme po ní hrábli, protože se nám hodila. Mohli jsme ji aspoň trochu vyargumentovat, opřít se o výpověď očité svědkyně a cítili jsme, že můžeme běh událostí popohnat radikálně dál, znemožnit tehdejší režim a otevřít prostor pro úplně nový vývoj situace. Inu, taková brutálně macchiavelistická představa značně nadhodnocuje naši schopnost vnímat tehdejší situaci v jejím úplném celku a odhadovat tehdejší prudkou dynamiku vývoje.

Ale pomíjí také dva další podstatné aspekty: Ten první spočívá v tom, že – když už bych připustil, že bychom vůbec byli schopni takto uvažovat – bychom se přece mnohem snáze mohli také přepočítat a společenský vývoj, ba i naše vlastní jednotlivé osudy, vystavit nezměrné a co do důsledků neodhadnutelné konfrontaci s následky, za něž by nikdo soudný jistě nebyl ochoten nést odpovědnost.

Aspekt druhý: Měli jsme všichni za sebou docela celistvé životní dráhy, hodnoty, za něž jsme nejen riskovali, ale také reálně strávili různá léta ve vězení, osobní pověst a jistě ještě nekrátkou budoucnost před sebou, mně bylo tehdy devětadvacet let. Jak mohutný by to musel být myšlenkový zkrat, abychom začali uvažovat takto instrumentálně! Abychom účelu podřídili závěr, ke kterému jsme po velkém úsilí, se soustředěním svých nejlepších schopností došli!

Zpráva atmosféru ovlivnila, ale ne zásadně. Dění v divadlech bylo podstatnější
Ale postupme na samotný konec popisu tehdejšího sobotního dne. Ulice prázdné či skoro prázdné, Prahou se šířila informace/fáma o úmrtí studenta po zásahu z předchozího dne. Atmosféru to jistě nějak ovlivnilo, ale jak už jsem se snažil vysvětlit, myslím, že nikoliv zásadně.

Večerní představení divadel byla proměněna na diskusní fóra s diváky, reagující především na celkové vnímání zásahu jako nepřiměřeného. Tato akce, nečekaná proměna všech pražských představení v diskuse s veřejností, se domlouvala mezi pražskými divadelníky a herci v průběhu dne, tedy dávno předtím, než jsme zprávu VIA vydali.

Všeobecný dojem byl, že zásahem režim překročil hranici, za níž už není možný návrat zpět. A k pohybu dopředu se v dané chvíli teprve formovaly síly, podmínky a okolnosti. Směr onoho pohybu vpřed nebyl ještě zdaleka jasný. Také je třeba zdůraznit, že právě v těch chvílích, které nyní popisuji, šel z tehdejšího režimu vlastně největší strach.

Nikdo by si netroufl říci, že se podobný zásah, jaký se odehrál předchozího dne, nemůže kdykoliv zopakovat, a to třeba s ještě větší silou a s ještě horšími následky. I to je třeba mít na paměti, když čteme různá dílčí hodnocení tehdejší situace.

Jednak jsou to hodnocení nutně výběrová, jednak všichni teď už víme, jak to všechno dopadlo. Ale právě to jsme tehdy nemohli tušit.

Po sobotě 18.listopadu bylo zřejmé, že jde o zásadní zlom. Víkend byl v době předinternetové přece jen časem komunikačního prázdna. Rozhlasové a televizní vysílání přinášelo pouze velice opatrné informace o demonstraci předchozího dne, informace se tak nutně šířily jen ústním podáním. To bylo tehdy velice pružné a rychlé, a bylo schopno zachytit posuny ve společenské atmosféře.

Ta byla po sobotě už jiná. Na jedné straně se rozvinul a přinejmenším po Praze všeobecně rozšířil šok z násilného zásahu zvláštních policejních jednotek, a také nejistota, co bude ze strany státní moci následovat.

Na druhé straně stálo očekávání změny. Najednou bylo všem jasné, že tak, jako doposud, to prostě dál nepůjde. Ale taky bylo zřejmé, že mezi očekáváním a dalšími kroky vedoucími ke změně, stojí ještě neděle.


A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Reakce Petra P. Payna Středa, 19.Listopadu 2014, 23:44:59

"Nechci zmiňovat pár drobností v líčení Petra
Pospíchala, které vidím jinak -
byl jsem v bytě u Uhlů celou dobu při společném rozvažování a potom při odvysílání zprávy přítomen - chci ale podpořit Petra Pospíchala v tom, že
byl-li by to všechno promyšlený plán StB, zpráva by se musela musela prodrat několika uzlovými body. Těch bodů je ovšem víc, než Petr Pospíchal uvádí.
A) Mirka Litomiská se sama po zákroku na Národní o raněnou,
která se později ukázala být Drahomírou Dražskou, zajímala.
B) Sám jsem sháněl Mirku Litomiskou a potom i Drahomíru Dražskou
a pak s ní nahrál na svůj kazetový magnetofon rozhovor.
Náhodou nebyly baterie vybité, což bývalo často, jinak by nahrávka neexistovala."
Petr P. Payne
(viz též blog: http://petrpayne.bigbloger.lidovky.cz/c/118540/Mytus-pachatelu-a-mytus-obeti.html)

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

pár poznámek Čtvrtek, 20.Listopadu 2014, 10:45:47

Nedá mi, abych ještě přece jen něco nepoznamenal. Mirka Litomiská nebyla přímo disidentka, ale patřila do rodiny, která byla v úzkých kontaktech s evangelickými disidenty. Její otec, Mirek Litomiský, byl laickým členem synodní rady, který byl do synodní rady zvolen v roce 1987 přes odpor dohlížitelů z řad církevních tajemníků i StB, jejím strýcem byl poměrně aktivní evangelický disident Jan Dus, který byl vězněn v letech 1986 - 1987 mimo jiné pro ostrou kritikou vedení evangelické církve pro kolaboraci s tehdejším režimem, její bratr Martin Litomiský byl členem Demokratické iniciativy (Doležel, Mandler a další). Petr Payne, který se tuto zprávu dověděl a předával, patřil v letech 1987 - 1989 k velmi aktivním členům Nezávislého mírového sdružení a Společnosti Za veselejší současnost, která například v roce 1989 někdy od května denně organizovala běh třídou Politických vězňů pod heslem "Dnes běháme my za vás, zítra budete běhat vy za nás". Bydlel kousek od Uhlů a běžně telefonovával zprávy do Vídně Ivanu Medkovi. Spolu jsme šli telefonovat Ivanu Medkovi as v 1.00 v noci ze 17. na 18. listopadu zprávu, že synod ČCE odsoudil zásah na Národní třídě, žádá jeho vyšetření a potrestání a zahájení celospolečenského dialogu.

Tím jsem chtěl říci, že ta cesta od Mirky Litomiské k Petru Uhlovi nebyla tak daleká a složitá, jak by se mohlo zdát. Nejsem zastáncem konspiračních teorií, ale s dezinformacemi StB vždy aktivně pracovala a pracuje dodnes, viz Zifˇčák. Tedy je možné jak to, že si to Dražská vymyslela, tak to, že byla zaúkolována a že to muselo jít nějakou oklikou, aby to vypadalo věrohodněji.