Vzpomínky na revoluci: 17. listopad

Jeden z předních protagonistů listopadové revoluce Petr Pospíchal přibližuje, jak se v prvních dnech po 17. listopadu odvíjel děj a kde z jeho hlediska padla klíčová rozhodnutí předurčující další vývoj.

Pospichal

Petr Pospíchal

17.11.2014 08:54

Krc306a2f_aclavhavelpospichalpetrfotootanepily

Václav Havel, Milan Ohnisko, Petr Pospíchal v časech disentu. Foto Ota Nepilý

Související

Proč se vlastně 17. listopad 1989 stal historickým datem, které slavíme a které si připomínáme více, než jiná výročí vycházející z událostí řady posledních desetiletí?

Dějiny nejsou mechanika a ta nejtriviálnější představa, která by z mixu tehdejších událostí mohla vzniknout, se pokouší odvozovat celou tehdejší zásadní, revoluční proměnu společnosti z účinku nepravdivé zprávy o úmrtí studenta Martina Šmída. Zrovna k tomuto významnému detailu mohu osobně ledacos říci, ale dostanu se k tomu až ve vzpomínce na následující den, tedy na 18. listopad, do něhož vznik zprávy patří.

Na počátek mého vzpomínání na pětadvacet let staré události patří zamyšlení o souvislostech. Výjimečnost událostí 17.listopadu tkví hned v několika nápadných okolnostech. V čerstvé paměti byla tehdy pražská demonstrace k 28. říjnu. Ta ukázala na jedné straně rostoucí dynamiku občanského odporu a protestu.

Na druhé straně opětovný zásah policejních sil, aniž by se státní moc od ledna, tedy od takzvaného Palachova týdne, pokusila o jakýkoliv, třeba jen nenápadný a postranní dialog s formujícími se občanskými ohnisky odporu, aniž by se jakkoliv poučila z bezvýchodně se opakujícího schématu sílícího občanského protestu na jedné straně a násilného zásahu a zatýkání jako jediné reakce, k níž se režim dokázal dopracovat.

Také je třeba započítat čerstvé události v Německu, tedy ohromné demonstrace, které vyvrcholily pádem Berlínské zdi a zřetelnou perspektivou dalšího překotného vývoje. Třetí podstatný prvek také posouval hranice dosavadních možností občanských protestů.

Akce 17. listopadu totiž byla ohlášena, oficiálně povolena a částečně organizována městským výborem Socialistického svazu mládeže (SSM), tedy oficiální režimní strukturou, a to sice jako pochod z Albertova k hrobu Karla Hynka Máchy na Vyšehradě.

Při příležitosti – to je další prvek, a to ten s největším emočním potenciálem – tehdejšího padesátého výročí uzavření českých vysokých škol, popravy devíti studentů a zatčení stovek dalších, na prahu druhé světové války. Svátek 17. listopadu, tedy Mezinárodní den studentstva, byl jedním z nejdůležitějších politicky zneužívaných svátků.

No a ještě jeden velice podstatný prvek, který na první pohled vypadá jen technicko-režijně, totiž skutečnost, že na rozdíl od všech předchozích protirežimních demonstrací se protest neuskutečnil na jednom místě, nýbrž byl koncipován jako průvod ulicemi.

Samozřejmě s tím, že původně koncipovaný pochod nebylo možné považovat přímo za akci protirežimní, tou se teprve stal ve svém, oproti původní režii, značně pozměněném průběhu. Toto všechno vytvořilo událost kvalitativně i svým potenciálem značně odlišnou od předchozích protirežimních protestů a demonstrací, jejíž složité účinky a důsledky otevíraly úplně jinou, do té doby nemyslitelnou perspektivu.

A ta nemohla být dílem jedné difamace, jedné nepravdivé zprávy, jedné zdařilé intriky, bylo-li tomu se zprávou o úmrtí Martina Šmída právě tak.

Už to nebyl jen tradiční střet stovek či tisíců demonstrantů na náměstí s vodními děly, obušky a zatýkajícími estébáky, ale komplikovaná kompozice, která měla – obrazně řečeno – mnohem více režisérů, než demonstranty a zasahující jednotky. Koho bychom tedy měli za takové obrazné režiséry označit?

Bylo to na prvním místě velmi aktivní a dobře zorientované nezávislé sdružení studentů, a to s vůdčími postavami dobře zorientovanými a příslušně odhodlanými. Bylo to zkušené disidentské prostředí, přes rodiny některých aktivních studentů s nimi propojené. To získalo touto událostí jedinečnou příležitost vyjít ze své dosavadní relativní izolace ve společnosti.

Byli to někteří vyšší funkcionáři SSM, kteří také cítili potřebu změny, byť v jejich perspektivě se nemohlo jednat o změnu příliš radikální, k té neměli ani odvahu, ani dostatečný myšlenkový obzor, ani politický či situační potenciál. Jejich ambicí nutně bylo zaujmout mocenské postavení, které pro ně už po léta bylo na dosah ruky, ale zkostnatělé vedení KSČ je ke skutečné moci nepustilo.

Nepochybně jedním z režisérů tehdejších událostí byla ale také Státní bezpečnost se svými specifickými, jistěže rovněž mocenskými zájmy. Podobu těchto zájmů můžeme jen odhadovat, protože překotný vývoj jakémukoliv uskutečnění zájmů StB nakonec zabránil.

Je velmi pravděpodobné, že právě zájmy Státní bezpečnosti vedly nejen k ovlivňování trasy a průběhu průvodu demonstrujících, ale také k vyhrocení brutálního zásahu na Národní třídě, a to včetně inscenované informace o smrti studenta. Pro leckoho tehdy zpoza horizontu vysvitla šance.

Celá klíčová událost tak měla velmi složitou kresbu, a proto i velmi výbušný potenciál. Ten mohl vyústit v epizodní událost, stejně jako v počátek dějinné změny.

Disidentské prostředí, k němuž už dávno nepatřila pouze Charta 77 a jí nejbližší iniciativy, sledovalo přípravy na události 17.listopadu s velkou zvědavostí a jistěže i s očekáváním. Nebylo to ale očekávání nějaké zlomové změny, i když jsme tušili, že v nejbližší době se nějakým dosud neznámým způsobem ohlásí.

Zvědavost souvisela spíše s tím, co bylo v akci 17. listopadu nového – tedy, řekněme, polooficiální charakter akce, odhodlání studentů k masivní účasti na demonstraci, historické zakotvení akce opřené o oficiálně oslavované a symbolicky slušivé výročí.

Očekávání změn trvalo už od ledna, běh událostí se zrychloval, do společenských procesů se čím dál zřetelněji zapojovali lidé z takzvané šedé zóny. K tomu aktivizační potenciál podpisové akce Několik vět, který sice na podzim již odezněl, ale umožnil tisícům nových lidí, včetně stovek známých jmen, aby se identifikovaly s jasným vyjádřením odporu vůči režimu a jeho represím.

A tedy aby se i od těchto nově zapojených osobností očekávala aktivita v situaci, kdy se změny, ať už měly nastat v kterémkoliv okamžiku, blížily.

Východoevropská informační agentura
Osobně jsem se demonstrace nezúčastnil, staral jsem se totiž o publicitu událostí, a to vyžadovalo být spíše u telefonu, než na události samé. Jako tehdejší Brňák jsem tak mohl být dost užitečný.

Působil jsem, společně s Hanou Holcnerovou, Annou Šabatovou, Petrem Uhlem a Janem Urbanem ve Východoevropské informační agentuře (VIA). Přesněji byli jsme její českou částí, která působila vedle části slovenské, maďarské, polské a ruské.

Samotnou myšlenku založení nezávislé a jen rámcově institucionalizované tiskové agentury s mezinárodním rozměrem jsme na můj podnět zformulovali ve dvojici v telefonátech a písemných vzkazech společně s ruským disidentem Sašou Podrabinkem v období mezi dubnem a červnem 1988. Souběžně s následnými telefonickými a písemnými domluvami s lidmi v uvedených zemích jsem s projektem seznámil Petra Uhla a Jana Urbana, kteří se rozhodli bez váhání se do činnosti zapojit a v září 1988 jsme společně vydali prohlášení, kterým jsme zahájili činnost VIA.

Výstižný a zapamatovatelný název vymyslel ruský spoluzakladatel Saša Podrabinek. Zprávy jsme si mezi jednotlivými národními agenturami, v nichž pracovali všude dva nebo tři lidé, vyměňovali telefonicky nebo faxem a také jsme je diktovali české redakci Svobodné Evropy, československé redakci BBC, neocenitelně pracovitému Janu Kavanovi, tedy jeho agentuře Palach Press do Londýna, která je šířila dál do světa, Ivanu Medkovi do Vídně, západním tiskovým agenturám sídlícím v Praze a postupně také dalším sdělovacím prostředkům, a to jak na Západě, tak i u nás.

Strojopisný informační servis jsme téměř od samého počátku, tedy od září 1988, nosívali také do redakce deníku Svobodné slovo, který naše zprávy samozřejmě tisknout nemohl, ale přinejmenším to byl jeden ze způsobů, jak postupně posouvat dialog mezi disidentským a oficiálním prostředím.

VIA vydávala zprávy neanonymně, k jejich autorství a k činnosti v agentuře jsme se jmenovitě hlásili, což znamenalo, že zprávy byly přijímány jako důvěryhodné a my jsme bývali oslovováni z různých stran jako ti, kteří umí zprávu zpracovat, vydat a také zaštítit svojí autoritou.

Na jednu stranu takový přístup a taková aktivita zvyšovaly riziko našeho uvěznění, na druhou stranu se tak dařilo posouvat dosavadní hranice disidentských aktivit a systematicky shromažďovat a rozšiřovat informace novým, velice efektivním způsobem. Zpráv nejprve bývalo několik do týdne, ale na podzim 1989 jich už bývalo více, někdy i několik za den.

Taková činnost znamenala denně trávit i několik hodin u telefonu, být mezi sebou ve stálém spojení, pokrývat očekávané události a samozřejmě také trochu konspirovat. Samotné vydání informace bylo veřejné, leckdy však nemohl být zveřejněn zdroj informace, anebo alespoň bylo riskantní o informacích zbytečně mluvit před jejich uveřejněním.

Nový byl také přímý telefonický kontakt s českou redakcí Svobodné Evropy, do té doby se z jakýchsi málo racionálních důvodů do Svobodné Evropy přímo netelefonovalo, volalo se přes jisté prostředníky. Přímý kontakt znamenal značný posun – rychlejší, přesnější a přímější publicitu událostí a informací o represích a jejich rychlejší odezvu doma, tedy v Československu.

 V Praze sídlila VIA v bytě Petra Uhla a Anny (Hanky) Šabatové v Anglické ulici 8. V Brně jsme sídlili v bytě Hanky a Petra Holcnerových na sídlišti Lesná, v mém nedalekém bytě totiž nebyl telefon. Samozřejmě bez plechové cedulky na dveřích, jak se dovtípili i nepamětníci oněch časů.

VIA tak určovala moji činnost i činnost nás všech v průběhu celého roku 1989. Důvěra, kterou jsme si jako zdroj získali a udržovali, byla zavazující. Ale nešlo jen o důvěru, šlo také o odpovědnost – zprávy musely být přesné, ověřené, rychlé a také stručné. Nesli jsme za ně odpovědnost nejen v tom obvyklém novinářském smyslu, ale cítili jsme ji rovněž jménem těch, o nichž jsme psali.

Listopadový průvod z povzdálí
Před počátkem průvodu z Albertova jsem se domluvil s několika  účastníky, že mi budou z akce průběžně telefonovat, co se na místě děje. S jistotou si vzpomínám na domluvu se dvěma aktivisty z Nezávislého mírového sdružení, s Janou Petrovou a Janem Chudomelem, ale myslím, že jsem byl domluven s více lidmi. Jiní telefonovali Václavu Bendovi, jehož synové Marek a Martin byli jedněmi z klíčových organizátorů průvodu, takže u Bendů se o průběhu akce nutně muselo sbíhat velké množství informací.

VIA ostatně neměla a ani nemohla mít na informace žádný monopol. Byli jsme tak toho odpoledne a večera navzájem v kontaktu s řadou lidí, nejen s Václavem Bendou, ale také například s Emanuelem Mandlerem, který se podílel na vydávání vlastního informačního servisu s lidmi okolo Demokratické iniciativy. Navzájem jsme si vyměňovali informace, kterých o průběhu události nebyl žádný nadbytek.

Výhoda tohoto způsobu získávání informací byla, na rozdíl od možností jakéhokoliv přímého účastníka, zřejmá. Získávali jsme tak v této značně spontánně vzniklé informační síti dobrý celkový přehled o tom, co se během průvodu a potom na Národní třídě dělo, pohled, v němž se jednotlivé subjektivní dojmy dost účinně vyrušily a tím z nich vznikal poměrně přesný obraz.

Na druhé straně to znamenalo stále formulovat posuny v informacích do nových verzí zpráv. Průběžně jsem telefonoval do české redakce Svobodné Evropy, myslím, že jsem mluvil především s Lídou Rakušanovou, ale jistě nejen s ní. Stejně tak jsem byl v kontaktu s polskou redakcí Svobodné Evropy, s redaktorem Jackem Kaczmarským, nezapomenutelným polským protestsongovým zpěvákem, před deseti lety zesnulým.

Hlas Ameriky přes Ivana Medka, a ani to není všechno. Trochu zvláštní případ byla československá a polská redakce BBC. Ty nezajímaly ani tak samotné zprávy, měly ostatně v Praze zpravodaje hlavní redakce, takže mé vstupy měly spíše charakter názoru na vývoj situace.

Byl to hektický večer a hovory musely být co nejstručnější, aby jediná linka domácí pevné linky, stále odposlouchávané, nebyla příliš dlouho blokována. To všechno průběžně konzultovat s Uhlovými a s jejich poznatky, s jejich zněním zpráv.  

Samozřejmě jsem trochu záviděl přímým účastníkům atmosféru průvodu, ale svoji roli jsem vnímal jako velmi potřebnou a nijak jsem nelitoval toho, že takový podstatný večer trávím u telefonu. Vlastně musím upřímně přiznat, že ten závěrečný střet s pohotovostním plukem SNB jsem nikomu nezáviděl, přímé fyzické střety jsem už do té doby několikrát zažil a věděl jsem, že takové situace ve mně vyvolávaly přece jen obtížně zvladatelný pocit paniky.

Na telefonu jsem tak byl do pozdní noci, a když jsem po půlnoci ve svém bytě uléhal, sotva by mě snad mohlo napadnout, že je to alespoň pro příštích pětadvacet let úplně poslední noc, kterou strávím v Brně jako ve svém domově. Ale to už patří do dalšího dílu, v němž jsem se náhlým situačním obratem stal aktérem událostí, na rozdíl od role telefonního svědka.

pokračování zítra