Nerovnost není nevyhnutelná: je čas ji snižovat

Ředitelka organizace Oxfam International vysvětluje, proč se její organizace rozhodla zahájit kampaň za snižování příjmových nerovností.

Winnie-byanyima_cb

Winnie Byanyimová

07.11.2014 08:00

Související

Letos v lednu přišel Oxfam s informací, že osmdesát pět nejbohatších lidí na světě vlastní stejné bohatství jako chudších padesát procent lidstva. Naše zpráva upoutala pozornost veřejnosti a rozpoutala klíčovou celosvětovou debatu o nerovnosti, do níž se zapojilo množství světových hráčů – mimo jiné Christina Lagardeová z Mezinárodního měnového fondu, prezident Barack Obama či papež František.

Na začátku OxFam rozproudil celosvětovou debatu. Nyní navazuje kampaní. Grafika OxFam

Společné bohatství titěrné pětaosmdesátičlenné světové elity se mezi lety 2013 a 2014 zvýšilo o 668 milionů dolarů. To dělá téměř půl milionu dolarů za minutu. Proto Oxfam zahajuje novou kampaň, Even it Up! (http://www.oxfam.org/en/campaigns/even-it-up) (Srovnejme to!)

Cílem naší kampaně je ukázat, že nerovnost není nevyhnutelná. Naopak, je výsledkem politických rozhodnutí. Jak nedávno objasnila Sharan Burrowová, předsedkyně Mezinárodní konfederace odborových svazů (ITUC), za hrozivým nárůstem nerovnosti je třeba hledat recepty mezinárodních institucí, které předepisovaly snižování mezd, rozvolňování zákoníků práce, prekarizaci zaměstnání, odbourávání sociálního zabezpečení a snižování daní.

Naše nová zpráva ukazuje, že od roku 1990 se podíl mezd na HDP postupně snižoval, ať už v zemích s nízkými, středními či vysokými příjmy. Tak například jihoafrický horník v platinovém dole by musel pracovat 93 let, jen aby si vydělal průměrný roční bonus šéfa společnosti.

Studie provedené Fairtrade International ukazují, že zákonná minimální mzda za sklizeň jihoafrických hroznů, dominikánských banánů nebo malawijského čaje tvoří sotva dvě třetiny životního minima – nepostačí na dostatečné stravování, ošacení, ubytování a už vůbec na cokoliv jiného.

Nejzávažnějším faktorem, který drží mzdy při zemi, je podrobování politické moci síle peněz. Nejbohatší zneužívají své finanční moci k ohýbání zákonů a politických rozhodnutí ve svůj prospěch, což podrývá schopnost vlád chránit zaměstnance.

K těm, kteří na to doplácejí nejhůř, patří ženy. Obvykle dostávají nejhůře placená a nejnejistější zaměstnání, za stejnou práci navíc dostávají o deset až třicet procent nižší platy než muži, a to po celém světě a ve všech oborech. Pokud by se příjmové nerovnosti mezi muži a ženami měly uzavírat stejným tempem jako dnes, budou ženy dostávat za stejnou práci stejný plat až za pětasedmdesát let.

Lze to i jinak
Oxfam je přesvědčen, že to tak být nemusí a že to jde to i jinak. Brazílie mezi lety 1995 a 2011 zvýšila svou minimální mzdu v reálných číslech o padesát procent. Přitom se zde snižovala chudoba i nerovnost.

Ekvádor přijal zákon nařizující firmám v zisku vyplácet dělníkům mzdu nad životním minimem. Mezinárodní značky oděvního průmyslu mluví o navyšování mezd svých zaměstnanců a nabízejí spolupráci na nápravě nevyhovujícího stavu, například vládě Kambodže.

Navíc se objevují přesvědčivé důkazy, že rovnost v odměňování i vzdělávání obou pohlaví je prospěšná ekonomickému růstu. HDP zdaleka není vhodným indikátorem ekonomického pokroku, rovnosti nebo udržitelnosti. Ale dokonce i z tohoto hlediska je překonávání rozdílů v odměňování mužů a žen výhodné.

Keňská produkce řezaných květin, na niž se ještě před nedávnem zaměřovaly kvůli otřesným podmínkám zaměstnankyň mnohé kampaně občanských iniciativ, prodělává příznivý vývoj. Tři čtvrtiny zaměstanců v balírnách zde tvoří ženy. Během desetiletí se podařilo zlepšit bezpečnostní i hygienické podmínky, omezit sexuální obtěžování a vytvořit celkově příznivější pracovní podmínky.

Pomohla zlepšení práce s lidmi, zakládání ženských výborů, lepší legislativa i certifikáty udržitelnosti. Mzdy sice stále nedosahují životního minima, ale jak jsme vypočítali, k jejich zdvojnásobení by stačilo zdražit každou výslednou kytici o pouhých pět pencí (přibližně dvě koruny) a rozdíl v ceně vyhradit pěstitelům. A kde je vůle, je i cesta.

Panuje rostoucí shoda v tom, co pěkně zdůraznil Owen Tudor z britského Kongresu odborových svazů: má-li mít ekonomický růst nějaký sociální přínos, musí se promítat do tvorby kvalitních pracovních míst.

Je na čase začít zvyšovat mzdy a vytvářet kvalitní pracovní místa, zbavit veřejnou správu vlivu byznysu, postavit se represím proti odborům a korporátnímu lobbyingu, rozvíjet obchodní modely, které dlouhodobě příznivě ovlivňují společnost. Přejeme si, aby naše kampaň přispěla k tomu, že společně se všemi, jež naši vizi spravedlivějšího a rovnostářštějšího světa sdílejí, začneme ambiciózní cíle naplňovat.

Článek Inequality Is Not Inevitable vyšel 30. října 2014 v Equal Times: Inequality is not inevitable: It’s Time to Even It Up
Přeložil Josef Patočka