Flísový útok na plyšový majestát

I přes malou toleranci vůči hmatatelné trapnosti se osmělujeme nabídnout smířlivější pohled na celou událost kolem předávání státních cen.

Nikdo neočekával nic jiného. S napětím diváka brutální němé grotesky, kde si komik co chvíli o něco narazí palici, sok ho společensky znemožní či něžná dívka romanticky potupí, jsme u televizních přijímačů číhali na momenty, které nám zkřiví výraz do poučeného úšklebku: teď, teď to bude blbý!

No to snad není možný! Vidíš to taky? Tscha, že to dostane tenhle? Je to horší, než jsem myslel! I signál vypadl, typicky český způsob veřejnoprávního bojkotu, chá chá!

A ono to podle všeho, co se dá o předávání státních vyznamenání dočíst, takové snad i bylo. Nebo že by nebylo?

Úvodem je třeba přiznat, že jsem člověkem, který sní, že jednou bude moci se zatajeným dechem – možná je v tom něco postmonarchistického, romantického nebo úplně naivního – přihlížet ceremoniálu, jehož se účastní výhradně obdivuhodní lidé, důstojní názoroví oponenti i neotřelí buřiči. Třeba v neoprénu, když na to přijde.

Ať si klidně přijde v neoprenu. Hlavně když to bude skutečný hrdina. Foto www.bsac.com

Banket se odehraje za zvuků komorního tělesa nebo punku nebo prostě hodnotné hudby s nápadem, všichni budou vědět, jak se k ústům nese sousto na vidličce, a ovládnou základy společenské konverzace, aby přestáli chvíle, kdy budou jemně aplaudovat něčemu, co je nezajímá, a budou nuceni navazovat styky se společností u stolu.

Prezident této země bude osobou uměřenou vzhledem i názory, pro demokracii podle mě není třeba postava otcovského či, nedejbože, vůdcovského typu, je-li ta demokracie aspoň trochu funkční a lidi nemají pocit, že je jim líp, když se vezmou pod krkem, poněvadž každý se občansky vyřádí dle svého, v rámci jakýchsi ohledů na ostatní.

Prezident tam pronese projev, který mu klidně napíše někdo jiný, to je opravdu jedno, inspirovat bychom se měli v zahraničí, tam jsou pro takové řemeslo školy, abychom ho vyslechli a byli povzneseni; může dojít i na poezii, i přízemní divák bude dojat, však uvidíte.

Nebo tedy neuvidíte. Takový scénář v našich zeměpisných šířkách není možný. Je otázkou, jestli je možný vůbec někde, ale já myslím, že s jistou mírou přetvářky se to čas od času někde podaří, třeba ve Velké Británii.

A ano, prosím, jsem si vědoma všech „avšaků“, jak to není originální nebo přirozené či co. Já ale, propánajána, nestojím při státních událostech o žádné naturščiky. Nicméně pokaždé je spolehlivě dostanu. Vím to předem, neměla bych se proto divit.

Člověk totiž nemusí být velký světák, aby z několika málo filmových premiér – v Praze se nadělá humbuk jenom kolem několika z nich, na nějakou se dostane každý, kdo má trochu zájem – pochopil, že na styl se u nás hledí v jednotkách osob. Z návštěv divadla si odnesl poznání, že umělohmotný oblek je stále normou, čili pokud jde o jeho „vyšší třídu“, s výběrem velké večerní toalety či fraku bude mít zkušenost málokdo.

Málokdo u nás taky umí solidně řečnit, a málokdo si umí v záchvatu občanské odpovědnosti rozmyslet, jestli nějakou cenu chce, anebo ji nechce, a když už řekne, že o tom přemýšlel, že ji chtít nebude, tak tu úvahu nějak veřejně dotáhne, když už na sebe hodlá upozornit oděvem jako do večerky.

Ale to je pořád to nejmenší, co mě na slavnostním večeru zaráží: jako Robert Sedláček se čeští tvůrci oblékají zcela běžně, většinou v domnění, že tím demonstrují nějakou osobní svobodu, anebo je jim to lautr jedno. Já jim to neberu. Přijde mi to blbé, ale nemyslím, že jsou blbí oni.

Takže vím, že při takových událostech vždycky dostane cenu někdo tak umělecky a politicky umolousaný jako Filip Renč, někdo, kdo je kamarád, a někdo, kdo mě vyloženě otráví.

A tak bych byla ráda, kdyby se propříště trochu přizpůsobila naše očekávání. Buď budeme vycházet z toho, že slušná kritika vychází z viděného a slyšeného, čili nikoliv „očekávaného“ průšvihu, anebo si řekneme, že na to prostě kašleme, a pak nebudeme dělat tragédii z teplého vršku k šusťákovce.

Musíme to přežít do chvíle, než se obmění figury, a pak změřit, jestli se něco zlepšilo: třeba ano, možná ne, každopádně pak to bude zpráva o nás samých. A ona je už je to zpráva teď, ne?

Příští rok si to zas budu přepínat, huba se mně bude křivit, a budu snít o plesu v Downtown Abbey. Ale ušetřím si tu dychtivost po bahnu.