Palestinská věc se hýbe, ne že ne

Vedoucí zahraniční rubriky DR poukazuje na události, jež v poslední době přiblížily Palestince k vlastnímu státu, a komentuje současný stav mírového procesu.

V1

Petr Jedlička

12.10.2014 11:00

Související

Zdá se, že se nic nevyvíjí, že se nic neděje. Druhé výročí uznání palestinské státnosti v OSN se blíží, ale palestinská věc jakoby se nehýbala. Jednání s Izraelem obnovená v létě 2013 zkrachovala nejprve v březnu, pak po ohlášení vzniku vlády národní jednoty Fatah-Hamás a nakonec opět minulý měsíc. Velká mírová smlouva slibovaná loni na podzim nebyla v posledku ani navržena...

Palestinská vlajka před budovou OSN. Repro Internet

...ale přeci jen – jsou tu vlaštovky. Čerstvě zvolený premiér Švédska ze sociální demokracie Stefan Löfven minulý pátek oznámil, že jeho kabinet Palestinu uzná, jen co se pustí do práce. To je relativně velká věc. Z členských států Evropské unie sice už několik Palestinu jako stát uznalo, avšak za jiných geopolitických podmínek v roce 1988. S výjimkou Kypru šlo navíc o sovětské satelity (a ano, byla mezi nimi i ČSSR) a všechny své uznání později de facto vypověděly.

Se vším všudy uznal v Evropě Palestinu zatím jen Island, jenž ale není členem EU. Švédsko tak bude Unii vlastně první.

Dále se bude o uznání palestinského státu hlasovat také v britské Dolní sněmovně, a to už příští týden. Půjde o hlasování nezávazné, důležité však bude kvůli rozpravě a vyjasnění pozice Labour Party. Její předseda Ed Miliband kritizoval před dvěma lety premiéra Camerona, že palestinskou žádost v OSN nepodpořil, ale dosud neuvedl, zda tak sám učiní jako jeho případný nástupce. Volby v Británii přitom budou za necelý rok...

Podobně se v prospěch palestinské státnosti vyjádřil už i španělský parlament v roce 2011. Pokud tak vyhraje volby v květnu 2015 současná britská a v prosinci 2015 španělská opozice, mohla by se skupina dnešních 134 států (ze 193 v OSN), jež uznávají Palestinu jako stát v hranicích příměří před rokem 1967, opět rozrůst.

Jednání zablokovaná
Proč jsou tyto pohyby důležité? Z hlediska bezprostředního dopadu neznamenají mnoho. Ovšem v situaci, kdy už několik let nedochází k téměř žádnému posunu k míru a vzniku palestinského státu po cestě, jíž prosazují jako jedinou možnou Spojené státy a další obhájci izraelské pozice – tedy po cestě dvojstranných rozhovorů mezi zvolenými zástupci Izraele a takovými zástupci Palestinců, kteří nebudou izraelské vládě vadit –, je třeba vážit alternativy. A ty dnes jsou: buďto tlak ze zahraniční, nebo válka.

Mírový proces je – řečeno neutrálně – zablokován v situaci, kdy maximum izraelské nabídky stále ani zdaleka nedosahuje minima, jež Palestinci chtějí a které jim bylo slíbeno na začátku 90. let. Izraelští vyjednavači zůstávají neoblomní v požadavku demilitarizace budoucího státu, přičemž si nárokují i právo rozmístit vojska na jeho východní hranici.

Zároveň trvají na vyloučení islamistických sil z palestinské administrativy a zachování největších osad na okupovaném území. Na neproblematičtější otázky, to jest jasné vymezení hranic, návrat a odškodnění palestinských uprchlíků a rozdělení Jeruzaléma, se přitom zatím vůbec nedostalo.

Obě strany se tak nyní snaží především posilovat vlastní pozice: izraelská zdůrazňováním nepřijatelnosti role Hamásu, poukazováním na bezpečnostní rizika a další výstavbou na Západním břehu, tedy rozšiřováním územního záboru; palestinská zase budováním vlády národní jednoty a diplomatickou aktivitou.

Izraelská pozice přitom slábne (i když je se zbraněmi, dotacemi a mezinárodním krytím z USA pořád dost stabilní). Obamova vláda na začátku října pohrozila, že pokud Izrael začne s výstavbou ve východním Jeruzalémě, „vzdálí se dokonce i svým nejbližším spojencům“.

Palestinská pozice se naopak upevňue. Vláda národní jednoty s Hamásem začíná přeci jen, zdá se, pracovat, počet spojeneckých vazeb narůstá, a suverenitu země uznala již téměř celá Asie, Afrika i Latinská Amerika.

Často diskutovaný cíl propalestinských aktivistů dostat Izrael do diplomatické izolace, a následně pod mezinárodní sankce, je stále daleko. Avšak palestinská reprezentace ušla od totálního rozvratu v roce 2007 a následné občanské války také řádný kus.

Soudy a neziskovky
A jsou i další zajímavé zprávy: palestinský prezident Mahmúd Abbás předložil na konci zářijového Valného shromáždění OSN návrh rezoluce Radě bezpečnosti, v níž žádá o zajištění ústupu všech izraelských jednotek z okupovaných území do tří let (o čemž se psalo i v ČR) a o nasazení mírových sborů OSN v těch částech Palestiny, kde hrozí stálé ohrožení životů civilistů (o čemž se už tak nepsalo).

Pozorovatelé soudí, že Rada bezpečnosti rezoluci téměř stoprocentně odmítne. V takovém případě však, řekl Abbás, Palestinci „požádají o členství v mezinárodních institucích a organizacích“, které jim obhajobu jejich práv zajistí.

To by bylo konec konců už na čase, chtělo by se dodat. Předloni uznaný pozorovatelský nečlenský stát Palestina byl zatím přijat pouze do UNESCO. A o členství ve společenství spadající pod jurisdikcí Mezinárodního trestního soudu zatím ani nepožádal.

Jak ilustroval nedávno na Al-Džazíře Richard Falk, dalším posunem v palestinské věci jsou čím dál vyzrálejší aktivity občanských sdružení. V debatě v USA i západní Evropě se už dávno nestaví pouze na ideologií a emocích. Hnutí a organizace předkládají fakta, se kterými mohou pracovat média a na něž jsou nuceni odpovědní aktéři reagovat.

Zároveň jsou zde počiny typu posledního Russellova tribunálu – kvazisoudního tělesa složeného z různých osobností celého světa a fungujícího mimo klasické struktury, které posuzuje nerůznější typy zločinů a jež nemohou ignorovat ani vysocí politikové.

A konečně, je tu i posun v ČR: 1. náměstek ministra zahraničních věcí Petr Drulák v letním rozhovoru pro DR uvedl, že si „neumí představit“, že bude ČR v hlasování o palestinských otázkách v mezinárodních organizacích i napříště zastávat takové pozice, jež budou v rozporu se stanovisky zbytku EU. Slavná koalice České republiky s Palau, Nauru a Federativními státy Mikronésie proti názoru Evropy z listopadu 2012 by se tak opakovat neměla. 

Vím, jsou to všechno spíš drobnosti... ale je dobré o nich vědět. Palestinská věc se hýbe, ne že ne. Stále je třeba mít na paměti, že bez vnějších impulzů se jednání s Izraelem neodblokuje... a že jedinou další alternativou se dnes jeví odbojná, disproporční, a tedy zřejmě i teroristická válka.

O tom, jak vlastně skončila letní krize v Gaze a jejích důsledcích, ještě příště.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Zdeněk Jehlička - Praha

K závěrům Russellova tribunálu Pondělí, 13.Října 2014, 14:31:54

předneseným na půdě Evropského parlamentu, viz stránky ISM:
http://ism-czech.org/2014/09/28/v-gaze-doslo-k-podnecovani-ke-genocide-zni-verdikt-russellova-tribunalu-predneseny-na-pude-evropskeho-parlamentu/

Zima1

Petr Jedlička - editor zahraničního zpravodajství

Britové pro Pátek, 17.Října 2014, 10:48:42

Debata v britském parlamentu byla skutečně zajímavá a Labour Party se vyjádřila jednoznačně. Jak uvedl její stínový ministr zahraničí Ian Lucas, uznání Palestinského státu "strengthen the moderate voices among the Palestinians who want to pursue the path of politics, not the path of violence" (...) "This is not an alternative to negotiations. It is a bridge for beginning them."

Hlasování skončilo v jednoznačném poměru 274:12 ve prospěch uznání, hlasovala ovšem jen necelá polovina z celkových 650 poslanců. Většina zástupců vládní koalice se zasedání prostě nezúčastnila...

Zima1

Petr Jedlička - editor zahraničního zpravodajství

Doplnění Čtvrtek, 30.Října 2014, 13:25:42

Švédsko dnes Palestinský stát skutečně uznalo.